Problém s gobliny byl v jejich zubech.
Dokonce, i když se smáli, jejich špičaté zuby vypadaly více méně životu nebezpečně. Čas od času vídával gobliny v hospodě a to, co dokázali s flákem skopového, bylo dost na to, aby ho to odradilo od jezení masa po zbytek jeho života.
A když se neusmívali? Jako ten, co právě stál v jeho obchodě? Tyhle zuby byl vážně problém. A abychom byli upřímní, pro legraci nebyly ani krátké, ale bezpochyby ostré drápy. Zbraně proti nim byly k ničemu. Meč zavěšený na zádech, nejméně tři dýky a luk a šípy nosil nepochybně všude, kde se pohyboval – i pokojní goblini měli lepší střelecké umění než dokonalí elfové.
A aby toho nebylo málo, ještě měl náušnice; stříbrné, zlaté a dvě z bílého zlata. Rozličných tvarů a velikostí, některé ozdobené kovovými korálky, některé drahokamy. Byly známkou toho, kolik zabití měl tento goblin na svém účtu. Geoffrey neznal jejich systém, věděl akorát, že tento goblin nebyl z těch, které by měl naštvat. Ne že by byl dobrý nápad naštvat jakéhokoliv goblina, ale lepší by bylo vybrat si takového, co neměl tolik náušnic.
To nebyla jeho zatracená chyba, že vegetační období bylo mizerné. „Podívej, kdybych měl suroviny, abych mohl udělat protijed, rád bych ti ho dal. Bohužel, nemám nic. Sucho zničilo moje bylinky stejně, jako zničilo celou úrodu. Dokonce ani les nemá co nabídnout.“
Goblin znechuceně stočil rty. „ Období sucha. Samozřejmě. Ale kdyby sem přišel člověk, vsadím se, že bys to pro něj měl.“
„To je příliš!“ Geoffrey uhodil rukou do pracovního stolu. „Pomůžu každému, kdo mě o to požádá. Druh pro mě nic neznamená. Jestli se se mnou budeš hádat kvůli něčemu, s čím ti nemůžu pomoct, tak se obrať na dalšího léčitele.“
„Jsi čtvrtý, kterého jsem zkusil,“ řekl goblin hořce. „Čtvrtý, co mě odmítl. Myslím, že bych neměl být překvapen, ačkoliv jsem pošetile doufal v opak.“
Čtvrtý? Geoffrey byl jediný léčitel v této vesnici; nejbližší město odtud bylo pět hodin cesty, a v tom městě byl také jen jeden léčitel. Další město, které mělo dva léčitele, bylo nejméně tři dny cesty odtud. Což znamenalo, že goblin promarnil nejméně čtyři dny pokusem najít lék. Geoffrey se cítil špatně. „Nemám, co potřebuješ,“ řekl ztěžka. „ Přál bych si, abych to měl. Ale období sucha zničilo všechny mé bylinky, a když konečně zapršelo, bylo už dost pozdě. Nějaké budu mít v příštím období, ale teď ne.“
„Samozřejmě,“ odvětil goblin, hlas stále plný opovržení.
Geoffrey se zamračil, hněv se změnil v bezmocnou frustraci. Tohle nebylo poprvé, co se setkal u goblina s takovým postojem. Co mu opravdu lezlo krkem, byla představa léčitelů, co se otočili zády k potřebným jen proto, že ten někdo byl goblin.
Tyhle ostré zuby nebyla jeho nejoblíbenější věc na světě; netoužil být nikdy v pozici skopového. Ale neotočil by se zády ke goblinovi jen proto, že je to goblin.
Pokud jde o gobliny, tenhle ani zdaleka nebyl z těch nejděsivějších, které potkal. Pro jednou, kromě těch zubů nevypadal vůbec děsivě. Jeho pleť byla tmavá, zvláštní druh černozelené, což bylo mezi gobliny docela běžné. Ale byla hladká, ne drsná, bez obvyklých skvrn. Jeho obličej byl ostře řezaný, dobře vypadající, s ušima, které byly zakončeny do ostré špičky.
Zlato a stříbro v jeho uších je lemovalo; kdyby v jeho podnikání byly peníze hlavním zájmem, ty náušnice by ho ujistily, že tento goblin může platit a to dobře. Jeho levá nosní dírka byla propíchnuta také zlatým kroužkem, něco, o čem si Geoffrey nemyslel, že by to mnoha lidem slušelo, ale na goblinovi to ve skutečnosti nevypadalo špatně. Vlasy měl delší, stažené do upraveného ohonu. Vypadaly, že jsou husté a měly modročernou barvu nejlepšího inkoustu.
Goblini byli štíhlí od přírody, a tenhle nebyl výjimkou. Ale Geoffrey věděl o goblinech dost na to, aby se nenechal oklamat tou štíhlostí. Bylo známo, že když byli goblini náležitě nasraní nebo jinak podnícení, drtili kosti a dokonce z nich trhali maso. Pomocí jejich velmi špičatých zubů.
Geoffrey uvažoval, jestli by se neměl chystat učit se, jaké je to cítit se jako skopové.
To, co ho na tomto goblinovi opravdu přitahovalo, byly jeho oči. Většina goblinů měla tmavé oči v odstínech hnědé, zelené nebo žluté. Zemité tóny. Oči tohoto goblina byly tmavé, ale byly tmavě modré. Byli… Geoffrey váhal, zda použít slovo 'hezké', a určitě by to nikdy neřekl nahlas, ale žádné jiné slovo se nezdálo být úplně vhodné.
„Podívej,“ řekl do ticha, „ mám mnoho přísad. Můžu ti je ukázat, můžu ti je dokonce všechny dohromady dát a říct ti, co máš udělat, abys vyrobil protijed, ale nemám žárolist, omlouvám se. V dobré sezóně ho moc není, nehledě na to, když je takhle špatná.“
Goblin si ho stále nedůvěřivě prohlížel. „Nedá se to sehnat někde jinde? Není nic, co bys mohl použít jako náhradu?“
Geoffrey si dlouze, frustrovaně povzdechl. „Ne, nikde jinde se to nedá najít. A ne, není nic jiného, co by fungovalo. Jed z wyrma skalního vyžaduje velmi specifický protijed. Mohu mu pomoci odvrátit to o několik dní, dokonce i ztlumit bolest, ale nedokážu ho vyléčit bez žárolistu. Normálně ho sbírám na úpatí hory, ale celé pole tuto sezónu vyschlo. Budu mít štěstí, když příští rok získám polovinu své obvyklé úrody.“ Promnul si rukou krátké rezavé vlasy a zašklebil se nad tím, jak snadno se mu prsty zamotávaly do pevných kadeří.
„Odložit?“ zeptal se goblin. „Ztlumit bolest? To je možné?“
„Samozřejmě, že je to možné. Vše, co potřebuješ ke zpomalení jedu, je čaj z trávy lidožravého obra; přidáš trochu vílího prachu a černého máku a kdo to vypije, bude mít štěstí, když týden v kuse neprospí.“ Geoffrey zíral. „Říkal jsi, že jsi byl u jiných léčitelů… Oni ti to nedali?“
„Ne,“ řekl goblin hlasem opět plným té hrozné hořkosti. Geoffrey si poprvé uvědomil, kolik z toho byl vlastně strach a úzkost. Měl by si to uvědomit okamžitě, ale ty zuby a hněv ho vyvedly z míry. Hlupák, hlupák, hlupák.
Geoffrey se okamžitě otočil zpět ke svému pracovnímu stolu a odložil lékařský deník, který opatřoval poznámkami, otevřel krabici se sušenými bylinkami, prohledal stojan s lahvemi a otevřel knihu, ve které si udělal seznam různých čajových lektvarů a léků. Pracoval svižně, ale opatrně, všechno kolem vybledlo. Celá smečka goblinů mohla vstoupit s vyceněnými zuby a on by si toho nevšiml.
Když byla směs bylin na čaj nakonec hotova – tráva lidožravého obra je složitá látka, zvláště když se smíchá s vílím prachem, a černý mák je nebezpečný, když se na něj jen špatně podíváte – otočil se a předložil pytlík se směsí goblinovi. „Jak se jmenuješ? Jestli promineš, že se ptám. Jsem Geoffrey, i když už jsi to asi věděl, když ti někdo poradil, abys mě navštívil.“
„Thorley,“ představil se goblin obezřetně. Díval se na sáček s čajem, ale nevzal si jej.
„Spař tohohle jeden šálek ráno a jeden večer. Ne víc než to, pokud mě nejdřív nepřijdeš navštívit. Užít moc černého máku je nebezpečné.“
„Byl pokousán wyrmem skalním,“ řekl Thorley, „Co záleží na trochu větším množství černého máku?“
Neschopen formulovat na to vhodnou odpověď, Geoffrey mu prostě podal čaj.
„Kolik?“
„Bez poplatku,“ řekl Geoffrey.
„Nechci milodar,“ zavrčel goblin a modré oči mu zablýskaly.
„Neposkytuju milodary,“ odvětil Geoffrey a zamračil se na muže, který se nad ním tyčil. „Ale je to to nejmenší, co můžu udělat, po té, co jsem já, a tři další léčitelé selhali. Je mi to opravdu líto, víc než cokoliv jiného bych si přál mít ten žárolist.“
Thorley ustoupil, vypadal krátce docela kajícně, než pokračoval v strnulém, pichlavém vystupování, o kterém Geoffrey usoudil, že je u něj pravděpodobně normální. Načrtl nemotornou úklonu, pak se otočil k odchodu, ale zastavil se u dveří. „Není jiné místo kde lze najít ten žárolist?“
Geoffrey začal vrtět hlavou, pak zaváhal. Bylo to hloupé, ta šance byla tak malá, že bylo pošetilé o tom vůbec přemýšlet. Ale… „Možná na vrcholu hory, ale divoká zvěř by mě zabila dlouho předtím, než bych se tam dostal.“
„Jak to vypadá?“ zeptal se Thorley a Geoffrey poznal zoufalství, když ho slyšel.
„Červená květina se světle zlatými listy. Ale ne všechny listy jsou vhodné; chce to zkušenosti, abys poznal, které jsou použitelné.“
„Ah,“ odtušil Thorley a svěsil ramena.
Geoffrey strávil deset vteřin pokoušeje se rozmluvit si takovou pitomost. „Myslíš si, že bys dokázal zahnat bestie, které můžeme potkat v horách?“
Thorley se naježil „Samozřejmě.“
Samozřejmě. „Tak jestli chceš, můžeme tam jít. Vylezu tam, ale neumím ani držet luk. Udrž nás na živu a já udělám, co budu moct – kdo byl pokousán?“ Legrační, že to Thorley neřekl; akorát požadoval lék na jed skalních wyrmů.
„Můj mladší bratr,“ odpověděl Thorley. Sledoval opatrně Geoffreyho, oči mu plály nadějí, i když bylo zřejmé, že se ji snaží utlumit. „Zaskočili nás, když jsme stavěli tábor. Nějak nám uniklo, že mají poblíž hnízdo.“
Geoffrey sebou trhl.
„Opravdu bys byl ochoten nám pomoci?“
„Ano, jsem.“ Geoffrey uvažoval proč, ale zarazil se. Byl léčitel, měl pomáhat. A věděl všechno o pomoci bratrovi. „Ale navrhuji, abys vyzvedl svého bratra a přivedl ho nejdřív sem. Zabere nám pár dní, než se dostaneme na horu a zase dolů, a později bude jednodušší, když tu bude na podávání léku. Udělej to rychle a dnes večer můžeme vyrazit.“ Času bylo koneckonců málo. Jed wyrmů potřeboval k zabití dny, ale čtyři už byly ztraceny.
„Přivést ho sem?“ Thorley vypadal ohromeně. „Jsi si jistý?“
„Ano. Udělej to hned.“ Bylo rozhodnuto a Geoffrey nechtěl ztrácet čas hloupými otázkami. „Ulož ho do pokoje pro hosty; uvařím mu vodu na první šálek čaje, než začnu balit.“
Thorley vypadal, jako by chtěl stát a ptát se na spoustu dalších otázek, ale místo toho přikývl, vyběhl z chaty a zmizel do podvečera.
„Co to, dopekla, dělám?“ Geoffrey se zeptal nikoho konkrétního, když postavil konvici na oheň, aby ohřál vodu. Pak se začal pohybovat po své chatě a vybíral vše, co by mohl potřebovat pro svou nečekanou cestu na horu.
Když se o půl hodiny později s bouchnutím otevřely dveře, právě dokončil skládání balíčků léků, takže vše, co bude potřebovat, zabere deset minut míchání nebo pár minut máčení. Otočil se na stoličce a pak z ní málem spadl.
„Myslel jsem, že jsi říkal, že nemocný je tvůj bratr,“ řekl Geoffrey, ale pohnul se, aby pomohl dostat nemocného, třesoucího se člověka do pokoje. Když bratra uložili, Thorley poklekl u jeho postele a tiše na něj promluvil gobliní řečí. Nemocný muž se krátce zasmál a pak oči ve stejném odstínu modré jako Thorleyho mrkly na Geoffreyho. Slabě se usmál, když se k němu Geoffrey blížil s hliněným hrnkem. „Nechutná to nijak skvěle, ale vypij to všechno. Pomůže ti to.“
Thorley konečně odpověděl na Geoffreyho otázku, když byli zpátky v hlavní místnosti. „Je to můj bratr,“ řekl tiše. „Poloviční, abych byl konkrétní.“ Otočil se, aby se podíval z okna, založil si ruce na hrudi a Geoffrey přísahal, že vidí, jak goblin vibruje neklidnou, nešťastnou energií.
Nebylo těžké poskládat ty kousky do sebe – neobvykle hladká kůže, modré oči, lidský nevlastní bratr, takže to bylo zjevně nešťastné téma. Thorleyho matka nebyla první ženou, kterou znásilnil goblin. „Vydáme se okamžitě na cestu? Nebo by sis tu chtěl přes noc odpočinout a vyrazit ráno?“
„Můžu vyrazit hned,“ rozhodl Thorley, v hlase něco jako vděčnost smíchaná se zmatkem, když Geoffrey nenaléhal na otázku o jeho původu. „Já…“ Zamračil se, evidentně s něčím zápasil. „Nemusíš to dělat,“ řekl nakonec.
Geoffrey se jen usmál. Hodil si batoh na záda a posouval ho, dokud neležel pohodlně. „Můžeme?“
Thorley přikývl a následoval Geoffreyho do noci.
Jakmile byli mimo vesnici, svět děsivě ztichl. Ke všem dalším problémům, které se nyní násilně objevovaly – nezanechal ani poznámku o tom, kde se nachází, co by se stalo, kdyby někdo potřeboval jeho pomoc, co když nenajdou ten žárolist a stovky dalších – uvědomil si, že mimo medicínu nemá ponětí, o čem mluvit se svým… společníkem? Zákazníkem? V každém případě to byl Thorley.
„Já…“ Thorleyho bylo v měsíčním světle těžko vidět, ale frustrace v jeho hlase se nedala přehlédnout. „Všichni ostatní mě odmítli.“
Geoffrey se krátce usmál. „Pak se omlouvám jménem svých kolegů léčitelů. Jejich chování je neomluvitelné.“ Byla řada na něm, aby zaváhal. „Věděl jsem, že goblini mají na některých místech problémy, ale nikdy jsem nikoho neodmítl. U Modrého jelena vidím gobliny neustále. Netušil jsem, že léčitelé mohou být tak zavrženíhodní.“
Thorley pokrčil rameny. „Člověk si na to zvykne a já jsem ukázkovým příkladem toho, proč všichni nenávidí gobliny.“
K tomu nebylo moc co říct. „Tak proč ty a tvůj bratr cestujete?“
„Odešel jsem z domova, když mi bylo asi šestnáct. Naštvaný jsem trávil čas s nějakými jinými gobliny, ale,“ zavrtěl hlavou, „můj bratr mě následoval, jakmile byl dost starý - je o pět let mladší než já - a odmítl jít domů, když jsem mu to řekl. Jen tak nějak bloudíme.“ Pokrčení ramen. „Pořád se ho snažím přesvědčit, aby se usadil, někoho si našel. Nechce poslechnout. Možná, až mu bude lépe-“ Thorley zmlkl a Geoffrey věděl, že bojuje se strachem, že se stav jeho bratra nezlepší. „Možná, že až mu bude lépe, bude mě konečně poslouchat.“
„O tom pochybuji,“ usmál se Geoffrey. „Malí bratři nikdy nedělají to, co říkají jejich velcí bratři. Ne, pokud tomu můžeme pomoci.“
„Máš staršího bratra?“
Geoffrey přikývl. „Odešel, aby se připojil ke královské armádě a dal mi přísný rozkaz, abych se svým životem udělal něco víc, než abych si hrál s rostlinami.“ Zasmál se. „Prošel tudy asi před rokem na své cestě na východ a smál se, když viděl, že jsem uvízl u svých rostlin,“ zazubil se. „Ale ví, že jsem víceméně šťastný, a proto je těžké na tom najít chybu.“
„Na léčitele jsi mladý,“ řekl Thorley.
„Ovoce celoživotní posedlosti. Už když jsem byl dítě, vyráběl jsem protilátky; moje učení rychle postupovalo.“ Pokrčil rameny. „Jsou zde tací, co zpochybňovali mojí schopnost se tak rychle učit, ale většinou jsem respektován. Líbí se mi, co dělám, a to je vše, na čem mi záleží.“ Pokud se někdy ocitl osamělý kvůli věcem, které nemohl mít, no, možná to byla cena, kterou zaplatil za to, že je tak zkušeným léčitelem. S tím by mohl žít, s tím musel žít.
Thorley se zastavil a položil Geoffreymu ruku na rameno. Jeho slova byla nemotorná a hrbolatá, když promluvil, jako by měl problém je vyslovit. „Já… děkuji. Nikdo jiný nám nepomohl.“
„Můj bratr by pro mě udělal tohle všechno a ještě víc,“ řekl Geoffrey a natáhl se, aby uchopil a krátce podržel ruku na jeho rameni. „Teď pojď. Kousek dál je dobré místo k odpočinku na noc.“ Zrychlil tempo a na chvíli se zamyslel nad tím, jak překvapivě teplá ta ruka byla, jak byla silná, i když se zdálo, že v ní cítil každou kost.
Měsíčního světla bylo tak akorát, aby viděli, když dorazili na mýtinu a postavili jednoduchý tábor. Šli asi čtyři hodiny. Aby Geoffrey doplnil zásoby bylinek, ušel za den víc než dvakrát tolik, ale stejně byl vyčerpaný. Byl příliš unavený na to, aby se vůbec obtěžoval s ohněm, rozložil přikrývku, zabalil se do pláště a během několika sekund usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat