*-*-*
Na pomalé probouzení nikdy moc nebyl. Jejich rodiče nesmírně pobavilo, když se líný, celý den spící syn rozhodl odejít z domova a vstoupit do armády. Geoffrey použil jedinou výhodu, kterou měl oproti svému staršímu bratrovi, aby vymyslel tisíc hrozných způsobů, jak ho probudit. Kenneth se mu vždy pomstil, ale obvykle to stálo za to.
Geoffrey se při té vzpomínce krátce pousmál, když si balil věci. Thorley vedle něj byl tichý, téměř zasmušilý. „Soudě podle zbytku téhle vegetace,“ ukázal na různé keře a květiny, „jestli tu roste nějaký žárolist, brzy ho najdeme.“ Geoffrey si nasadil svůj batoh a nečekal na odpověď, ale jen se ujistil, že je oheň uhašený, a vyrazil.
Jeho oči těkaly sem a tam a hledaly příznačné známky žárolistu; viděl by tato znamení mnohem dříve, než by viděl samotné květiny. Často rostly v blízkosti trávy lidožravého obra, která byla hustá a tvrdá, příliš tvrdá na to, aby s ní většina zvířat chtěla něco mít.
Kromě trávy lidožravého obra, žárolisty milovaly sluneční světlo a vodu. Hodně vody. Ale kombinace vody, slunečního světla a trávy lidožravého obra nebyla běžná. Na poli, kde ji normálně sklízel, měl štěstí, když našel až dvacet květin, ještě šťastnější, když z nich dostal alespoň tucet listů.
„Támhle!“ vydechl, když uviděl trávu lidožravého obra. Byla hodně podobná svému jmenovci, téměř po pás vysoká, dostatečně tlustá, že projít skrz ni byla fuška, a dost drsná, aby rozřízla kůži. Nic nerostlo tam, kde byla tráva lidožravého obra, kromě stromů a květů s žárolisty, které ji využívaly ke své ochraně.
Geoffrey se v ní brodil a dával si pozor, aby měl ruce tak, aby se nepořezaly, a cítil, jak se mu zrychlilo srdce, když uslyšel zvuk tekoucí vody. „Ach, prosím, prosím,“ zašeptal a ta slova byla sotva slyšitelná.
Thorley ho následoval a Geoffrey si nemyslel, že by ho slyšel, kdyby už nevěděl, že za ním někdo je. Rozptylující myšlenka, ale soustředil se výhradně na -“Támhle!“ Prorazil se trávou lidožravého obra a spadl dolů vedle malého shluku možná deseti či dvanácti květin. Každá byla poloviční než jeho ruka, s jasně rumělkovými okvětními lístky a listy zlaté barvy.
„Ne!“ vykřikl Geoffrey, když Thorley natáhl ruku, aby se jednoho dotkl, popadl kostnatou ruku, aby ho zastavil. „Nesahej na ně. Jsou jedovaté.“
„Jedovaté?“ zopakoval Thorley.
„Ano.“ Geoffrey si sundal batoh a vytáhl malý nůž a kapesník. Kapesníkem přidržel špičku jednoho zlatého listu a nožem jej odřízl od stonku. Opatrně ukousl malý kousek listu, nechal ho minutu ležet v ústech, pak ten kousek vyplivl a zkusil to znovu s dalším listem.
O tři pokusy později odložil jeden list stranou.
Téměř o hodinu později zabalil tři listy do druhého kapesníku a pak to vše zabalil do kusu kůže, který pak putoval do jeho batohu.
„Vážně nevypadáš vůbec dobře,“ řekl Thorley.
Geoffrey se pousmál a bezmyšlenkovitě se natáhl, aby sevřel Thorleyho rameno jako oporu. Ten pohyb ho stál rovnováhu a v závrati se zakymácel. Když byl ochoten riskovat další pohyb, uvědomil si, že místo toho upadl hlavou na goblinovu hruď. „Promiň. Jed postupuje poměrně rychle.“
„Co se děje?“ zeptal se Thorley ostrým hlasem nebezpečně blízkým vzteku.
„Nic,“ snažil se ho ujistit Geoffrey a dovolil si ještě pár sekund zůstat tam, kde byl. Bylo to krásné. Více než milé, překvapivě. Možná to bylo díky tomu jedu. V to doufal. Později to bude méně bolestivé. „Budu v pořádku, jakmile si uvařím čaj.“
„Vysvětli to!“ vyštěkl Thorley a prudce je zvedl na nohy. Než Geoffrey našel rovnováhu, svět se s ním točil v závrati.
„Nic to není, slibuji.“ Ale pokud to znamenalo, že mohl zůstat přesně tam, kde byl, přitisknutý k tomu kostnatému, ale podivně pohodlnému tělu, byl strašně v pokušení z toho něco udělat. „Jen…“ Geoffrey se odmlčel, protože si uvědomil, že nic nezvládne, když byl tak roztěkaný.
Odstrčil se a čekal, až závrať odezní, zvedl ruku, aby Thorleyho zarazil, když se natáhl, aby mu znovu pomohl.
„Žárolist je jedovatá rostlina. Velmi jedovatá. Proto je účinná proti jedu skalních wyrmů. Tyto dva jedy se tak nějak vzájemně ruší a ostatní složky v protijedu působí proti následkům těch dvou jedů v těle. Celá květina je jed, ale jediné užitečné části, pokud jde o medicínu, jsou listy. Problém je najít listy, které jsou dostatečně jedovaté. Mnoho z nich nedosahuje správné výšky účinnosti, najít ty užitečné je vlastně náhoda. Jsou příliš jedovaté. Jediný způsob, jak zjistit, které z nich jsou dostatečně silné na to, aby čelily jedu wyrmů skalních – kombinace slabších listů prostě nestačí – je vyzkoušet je. Správné listy mají velmi slabou sladkou příchuť.“
„Nejde to jinak?“
Geoffrey zavrtěl hlavou,“ ne.“
„Takže tě to může zabít?“ Thorley vypadal, jako by byl připravený zabít sám sebe.
„Ve skutečnosti jsem toho moc nespolknul. Mám z toho závrať a bude mi asi den špatně, ale existuje čaj, díky kterému to nebude horší než to je – je vlastně vyrobený z mnoha stejných ingrediencí, které použiji k výrobě protijedu pro tvého bratra.“ Pohupoval se na nohou, nekladl odpor pažím, které ho chytily za ramena a uklidnily ho.
Byl zvyklý dělat takové věci sám. Pěší túry za bylinami, testování žárolistu, to všechno. Kromě několika let svého učení vždy sbíral bylinky sám. Nikdy ho to moc netrápilo. Byla to prostě součást práce, kterou vroucně miloval.
Ale byla to příjemná změna mít víc než jen strom, který zastavil jeho pád, když síla žárolistu udeřila; dost hezké, ani mu nevadil pach wyrmské krve stále nasáklé v Thorleyho košili. „Budu v pořádku,“ ujistil ho, rozpolcený mezi podrážděním a něčím nebezpečně blízkým náklonnosti. „Pokud se vrátíme do tábora, mám čaj, který zmírní to nejhorší, dokud se nedostaneme domů.“
„Jaký idiot se otráví, aby našel lék?“
Geoffrey obrátil oči v sloup. „Jaký idiot si myslí, že nejlepší způsob, jak vydělat peníze, je riskovat svůj život zabíjením divokých zvířat?“
„To je něco úplně jiného.“
„Ne, to není.“ Geoffrey sundal ruce z Thorleyho ramen. „Teď vyrazíme, než vyhodím snídani na tvé boty.“ Velmi pomalu se otočil a vydal se na cestu zpátky mezi trávou lidožravého obra.
Neudělal ani tři kroky, když ho kolem paže pevně objala dlouhá kostnatá ruka. Geoffrey byl vděčný, protože země nedržela tak nehybně, jak by si přál, ale on to gesto nevzal na vědomí. Přiznání, že potřebuje podržet, by jen potvrdilo Thorleyho přesvědčení, že je úplný a naprostý idiot.
Tiše a bez incidentů se vrátili na své dřívější stanoviště. Geoffrey krátce tápal a cítil se každou chvíli hůř, až nakonec našel balíček světlého čaje, který si přinesl. Přímo to jed nevyléčí, to by byl příliš složitý lék, než aby se dal připravit v kempu, ale zmírní ty nejhorší příznaky.
„Jak často se tedy musíš otrávit, abys našel lék?“ zeptal se Thorley a zíral na dřevo, které používal na udržení ohně. Horlivě ulomil příliš dlouhou větev a Geoffrey uvažoval, jestli nepředstírá, že jde o kosti jistého léčitele. Legrační, že ten mrzutý goblin byl kvůli tomu tak naštvaný. „Vzhledem k tomu, jak dobře ti šel ten vílí mech, jsem překvapen, že jsi ještě naživu.“
Geoffrey zrudl ponížením. Tak byl trochu nemotorný. A rozzuřil vodního wyrma. „Řekl jsem, že se omlouvám,“ ohradil se. „Nejsem tak špatný. Pokud jde o jedy a léky, divil by ses, jak často jsou to stejné věci. Ale žárolist je jediný, který musím ochutnat.“ Med z červeného skřítka a ďábelský kořen se musely natřít na kousek kůže; ochutnat to jako žárolist by bylo osudné. Stáhl vodu z ohně, než mohla dojít k plnému varu, a hodil do ní čajovou směs, pak ji nechal vyluhovat.
„Vždycky je ti takhle špatně?“
„Možná,“ zamumlal Geoffrey a položil si hlavu do jedné ruky, a přál si, aby si čaj pospíšil, než se jeho bolest hlavy zhorší. Bohové, nenáviděl tuhle část. Vesele by vraždil, aby mohl padnout do postele. Bohužel to nebylo možné ještě několik hodin. Museli spěchat domů; musel vyrobit protijed pro Vona a pak svůj vlastní. Pak půjde na tři dny spát.
„Jsi horší než můj bratr,“ zabručel Thorley. „Určitě potřebuješ nějakého strážce.“
Geoffrey usrkával čaj, vyzkoušel ho, a když se ukázalo, že je připraven, usrkával dál. Rychle jej pil, trhl sebou kvůli příliš vysoké teplotě, ale nebyl ochoten čekat, až vychladne. „Nabízíš se?“ zeptal se s úsměvem a škádlivě.
Mrtvolné ticho, které přivítalo jeho poznámku, ho zarazilo a on vzhlédl, aby viděl, že se Thorley odvrátil, s výrazem podobným tomu, který měl, když Geoffrey řekl, že mu nemůže dát lék na wyrmský jed. „Co se děje?“
„Nic,“ zavrčel Thorley. „Jsi připraven jít?“
Bylo by lepší počkat, až čaj zabere naplno, ale něco mu říkalo, že 'ne', by nebylo dobré. „Jasně,“ odpověděl, posbíral své věci a pomohl uhasit oheň. „Pojďme. Nejlepší bude, když se nezastavíme, půjdeme, dokud nebudeme zase doma.“
Thorley strnule přikývl, pak se otočil a vedl je z mýtiny. Celou cestu zpátky nepromluvil a ignoroval každý Geoffreyho pokus o konverzaci.
Geoffrey se cítil mizerně, a to nejen kvůli žárolistu. Ne, to byl najednou ten nejmenší problém.
Porušil nějaké pravidlo goblinů? Byla to tak odpudivá představa být jeho strážcem? To bolelo mnohem víc, než si Geoffrey myslel, že by mělo, až na to, že se mu opravdu líbilo, že nebyl sám, když sbíral žárolisty. Jakkoli ponižující bylo spadnout do rybníka, opravdu se mu líbilo, jak se Thorley smál. Navíc se cítil v bezpečí. Ne sám. Přesto, že to myslel jako žert, byla myšlenka mít Thorleyho jako svého strážce přitažlivá. Překvapivá, ale Geoffrey nehodlal popřít, že ho goblin fascinoval.
Ale zřejmě i goblini měli své limity.
*-*-*
Šli celý den, zastavili se jen nakrátko na oběd a při chůzi jedli večeři. Než dorazili do Geoffreyho chaty v bohu strašnou ranní hodinu, Thorley si přál, aby mu znecitlivěly nohy nebo prostě rovnou upadly.
A pokud byl v agónii on, dokázal si představit, jak velkou bolest musí prožívat Geoffrey. Ale když vešli do chaty, Geoffrey se zastavil, jen aby vyhrabal z batohu žárolist a rozsvítil několik lamp, než se přesunul ke svému pracovnímu stolu.
Thorley ho mlčky pozoroval, seděl v rohu místnosti, takže mohl nechat nohy odpočinout a držel se stranou, aby nepřekážel. Spánek zněl jako skvělý nápad, ale neexistoval způsob, jak by mohl spát, zatímco Geoffrey pracoval na léku pro jeho bratra.
A aby byl upřímný, nechtěl přestat sledovat Geoffreyho. Během několika dní nebo možná dokonce hodin budou on a Von pryč a léčitel bude jen vzácná krásná vzpomínka.
No, většinou krásná. Bodalo ho, víc než se mu líbilo, že se Geoffrey smál myšlence, že by Thorley mohl být jeho strážcem. Jako by to byl velký vtip.
Až příliš si uvědomoval, jak je něco takového nemožné; nepovažoval Geoffreyho za typ, který by se mu za to vysmíval. Bylo to opravdu tak k smíchu?
Samozřejmě, že bylo. Geoffrey byl… Mohl mít, koho chtěl. A co je důležitější, byl to člověk. Člověk a goblin se nemíchali jinak než násilím. Věděl to lépe než kdokoli jiný.
Vzhlédl, když se Geoffrey zvedl ze stoličky, přiblížil se a podal mu kouřící hrnek. „Měl by ses trochu vyspat,“ řekl léčitel, „ale pochybuji, že půjdeš, takže vypij tohle. Hvězdný čaj je velmi revitalizující. Ve spíži by mělo být něco k jídlu, pokud máš hlad.“ Odvrátil se a lehce se zamračil, když Thorley neodpověděl.
Jen jeho reflexy mu umožnily zachytit léčitele včas, když se Geoffrey zakymácel a ztratil rovnováhu. „Zdá se mi, že ty jsi ten, kdo potřebuje spát.“ Odložil čaj stranou, aby lépe uchopil léčitele.
„Nemohu,“ odporoval Geoffrey a ruce se dostaly Thorleymu na ramena, když bojoval o rovnováhu. „Žárolist se musí hodinu máčet v dračím popelu, pak musím přidat červí plíseň a nechat dvacet minut vařit. Poté musím pomalu přimíchat elfí cukr a gremlinské prokletí, což obvykle trvá další hodinu.
Thorley se zamračil a odolal nutkání s tím idiotem pořádně zatřást. „Měl sis odpočinout, než jsi začal.“
„Nemáme moc času nazbyt.“ Geoffreyho oči zazářily hněvem a něčím, co Thorley nepoznal. „Nejsi můj strážce, tak se přestaň snažit tak chovat!“
Thorley měl pocit, jako by ho praštil ork. Pak ucítil jen chlad. „Ne, to nejsem. Promiň, že se starám.“ Povolil sevření, kterým svíral Geoffreyho pas, otočil se a pomalu vyšel z chaty.
Schoulil se k vnější stěně pod oknem a vzhlédl ke hvězdám. Kolikrát to udělal, když vyrůstal? Ještě předtím, než zjistil, proč je jeho matka tak nešťastná, věděl, že on je toho příčinou, a že když tam nebude, bude to lepší. Takže strávil víc než pár nocí jen tak povalováním se venku, vždy u okna, aby slyšel, co se děje uvnitř.
To je jedno. Goblini byli bojovníci, ne strážci. Kdo by vlastně chtěl hlídat hloupého léčitele?
Díval se na hvězdy, dokud neustoupily ránu, sotva se pohnul, dokud se přední dveře se skřípěním neotevřely a ukázaly ztrhaně vyhlížejícího léčitele.
„Dal jsem mu protijed,“ řekl Geoffrey unaveně. „Právě teď spí, ale odpoledne by měl být vzhůru. Mělo by to trvat asi dva, možná tři dny, než se úplně zotaví.“ Začal ještě něco říkat a pak zavrtěl hlavou. „Odpočiň si; pravděpodobně se probudíš, jako on. V truhle u krbu by měly být nějaké přikrývky. Dobře se vyspi.“ S tím Geoffrey zmizel; Thorley slyšel, jak se dveře jeho ložnice otevírají a zavírají.
Jeho bratr se uzdraví. Zaplavila ho úleva a z jeho těla se uvolnilo velké množství napětí. Měl by být nadšený. Byl nadšený. Proč se tedy cítil tak zatraceně mizerně?
To je jedno. Tři dny a budou zpátky na cestě, kde všechno dávalo smysl.
Thorley za sebou zavřel dveře, pak se natáhl na první kousek podlahy, který našel, a během několika sekund usnul.
Když se o tři hodiny později probudil, byla to vůně černého čaje, něco, co od chvíle, kdy odešel z domova, necítil. Byla to domácí vůně, takže se jí vždy vyhýbal. Otevřel oči a uviděl Geoffreyho, jak vaří čaj u svého malého jídelního stolu. „Tvůj bratr je vzhůru,“ řekl Geoffrey, aniž vzhlédl. „Dáš si čaj?“
Nějak ta zdvořilost bolela. Z nějakého důvodu by byl raději, kdyby na něj Geoffrey křičel nebo byl alespoň hrubý. Něco. Cokoliv, jen ne zdvořilý.
Všechno, jen ne milý. Cítil se tak strašně, jako by udělal něco špatného, což neudělal, a opravdu se nemohl dočkat, až odejde. Thorley vstal, protáhl si bolavé svaly a zamířil do místnosti, kde ležel jeho bratr.
*-*-*
Geoffrey se ztěžka posadil ke svému stolu a zamračil se na to, jak židle zaskřípala. Opravdu se potřeboval dostat k tomu, aby si nechal vyrobit nový nábytek – ale bylo potřeba koupit léky a nové vybavení.
Ne že by mu na nábytku nějak zvlášť záleželo, ale trápil se nad Thorleym. Zatracený goblin. Není divu, že je nikdo neměl rád, když byli vždycky tak tvrdohlaví a hloupí a naštvaní a-
Geoffrey vstal, najednou neměl náladu na čaj, přistoupil ke svému pracovnímu stolu a začal všechno uklízet, přeskupoval všechny láhve a dvakrát zkontroloval, zda jsou sušené bylinky správně uloženy. Vzhledem k tomu, jak byl unavený, nebyla žádná záruka, že to uklidí správně.
A vypadalo to, že ne. Neklidně přešel zpět ke stolu, zvedl svůj hrnek, znovu ho odložil a kráčel zpátky k pracovnímu stolu. „Spletl jsem to!“ Nemohl tu zůstat.
Potřeboval něco dělat. Něco těžkého. Odvést pozornost. Cokoli, co by ho odvedlo od toho hloupého goblina.
Docházela mu červí plíseň.
Těsně pod lesem měl pole. Posbírat to bude dlouhá, těžká a nechutná práce. Jen tahle věc mu zabere celý den a pak to ještě bude muset připravit a uklidit, až se vrátí domů. Nebude mít čas zabývat se goblinem.
Načmáral poznámku, popadl bundu a starý pytel, který používal výhradně na sběr červí plísně, a téměř běžel po cestě za svou chatou.
Už se skoro dostal na pole vzdáleném dobrou půlhodinu chůze, když ho zvuk bot bušících do hlíny přinutil točit se. Zamračil se. „Co je?“
„Co děláš?“ dožadoval se Thorley. „Vypadáš, že se stále vzpamatováváš z toho žárolistu.“
Geoffrey si přál, aby se mohl přestat starat, ale čím více času uplynulo, tím více cítil bolest a vztek. Nebyl tak špatný; co udělalo myšlenku být jeho strážcem tak odpudivou? „Promiň, snažíš se být zase můj strážce? Opravdu bys s tím měl přestat, začíná mě to mást.“ Zaklonil hlavu dozadu, aby se Thorleymu zadíval přímo do očí, rozzuřený, že i když nechtěl nic jiného, než zakroutit goblinovi krkem, všiml si, jak krásné jsou ty jeho modré oči. „Mohl bych si náhodou začít myslet, že jím chceš být, a to rozhodně nemůžu!“ Geoffrey, naštvaný na všechny a na všechno, se odvrátil a pokračoval směrem k červí plísni.
Udělal asi půl kroku.
„Ty jsi ten, kdo se tomu nápadu smál,“ vyštěkl na něj Thorley, oči mu zářily vztekem, kostnatou ruku sevřel kolem Geoffreyho zápěstí.
„Co!“ Geoffrey zíral a pak trhnutím uvolnil paži. „ Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem tě škádlil! Ty jsi ten, koho ta myšlenka urazila. Nesnaž se z toho vinit mě!“
„Škádlil? Tak je to?“ Thorley zavrčel. „Jsem goblin-“
„Vážně? Nevšiml jsem si!“
„Jsem goblin,“ opakoval Thorley nepříjemně, „žádný člověk nechce goblina za strážce.“
„Kdy jsem řekl, že nechci?“ zeptal se Geoffrey. Pytel na červí plíseň spadl k jeho nohám a paže vztekle vylétly. „Všechno – co – jsem – udělal – bylo – to – že – jsem – tě – škádlil! Nikdy jsem neřekl, že se mi ten nápad nelíbí, to jsi byl ty!“
„Nic takového jsem neřekl!“ odsekl Thorley.
Zmlkli. Dál na sebe zírali s rukama sevřenýma v pěst.
Pak Geoffreyho rty zacukaly a on se začal smát.
„Takže jsme zpět u toho, že ten nápad považujeme za zábavný?“ zeptal se Thorley.
„Ne,“ řekl Geoffrey trpělivě. „Považuju za zábavné nás.“ Přistoupil blíž a zaklonil hlavu dozadu. „Takže by ti nevadilo být mým strážcem?“ Přemýšlel, proč se chytil toho idiotského slova.
Thorley neodpověděl, výraz mu ztuhl, ale ty modré oči byly tak intenzivní.
Geoffrey podrážděně zavrtěl hlavou, ale jeho úsměv nezmizel. Pomyslel si, že se nepřestane usmívat hodně dlouho. „Čerstvá červí plíseň páchne mnohem hůř než wyrmská krev. Máš pět sekund na to, abys mě políbil, gobline, nebo tě strčím-“
Byl překvapen, že to Thorley skutečně udělal, ale to mu nezabránilo okamžitě reagovat. Už se s pár muži líbal, už byl s muži v temných místnostech, což nepřineslo nic jiného, než že ho to zahnalo zpět do jeho osamělé chaty. Líbání Thorleyho bylo úplně jiné, v neposlední řadě proto, že goblin byl jemný tam, kde Geoffrey očekával, že bude drsný.
Thorley ho políbil, jako by na něm záleželo, jako by to něco znamenalo. Chutnal jako medový bonbón s nejslabším nádechem citronu, a jako ostří, kterým mohl být jedině Thorley.
A takhle blízko ty zuby nebyly vůbec tak špatné.
*
*
*
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat