„Isaiahu Octaviusi Mortimere Fredericku Priscusi Albrighte! Okamžitě slez z toho koně.“
„A oni se diví, proč nenávidím své jméno,“ zamumlal Isaiah podrážděně, když sesedl. Ještě hlasitěji řekl: „Věděl jsem, že jsem měl odejet včera v noci.“ Dlouze, hlasitě si povzdechl, když se na něj jeho otec vrhl, tuniku, pláštěnku a vlasy rozvířené větrem.
Jeho otec se zastavil, zlato, šperky a ozdoby na něm rachotily a cinkaly. „Kam přesně si myslíš, že jdeš?“
„Zabíjet duchy,“ odpověděl lsaiah.
Otcovo obočí se zvedlo tak vysoko, až se lsaiah podivil, že nevzlétlo přímo z otcovy tváře. Skousl žalostný úlevný povzdech, když k nim rázně přišel vysoký muž se širokými rameny a hrudníkem. Kde byl? Slíbil, že odvede pozornost jeho otce.
„Pane,“ řekl muž, „je tu nějaký problém?“
„Jenom můj syn. Vražte do něj trochu rozumu, prosím, kapitáne.“
„Ale on jen hlídkuje v západní čtvrti. Neříkalo Vaše Veličenstvo, že chcete, aby princ lke dostal více vojenské práce?“
„Právě řekl, že bude zabíjet duchy,“ odporoval král.
„Princi!“ Kapitán se na něj přísně podíval. „Nedělejte takové žerty.“
„Ano, Jeremiáši,“ řekl lke pokorně, pyšný, že se nesmál. Dokázal zůstat stoický po celou dobu, kdy Jeremiáš vedl jeho otce pryč, a dokonce i když nasedl na koně a vyjel z nádvoří.
Ale venku z hradu se lke smál hlasitě a dlouze, byl potěšen, že je zase volný a konečně udělá to, po čem toužil od chvíle, kdy ho ten duch málem zabil.
Tentokrát chtěl zabít jí.
Jeremiáš ho naučil bojovat a Ashley mu pomohl dozvědět se o duchách a temnějších částech jeho rodinné historie. Připravoval se léta; od té doby, co ho duch málem zabil. Teď byl připraven.
Zazpíval si každou prostopášnou baladu, o které si jeho otec nemyslel, že vůbec zná, když cestoval směrem k lesu, který neviděl od svých šestnácti let. Ani rychle přicházející temné mraky nedokázaly zkazit jeho nadšení.
Stěží předhonil déšť a byl vděčný, že to dokázal, když viděl, jak padá, tak těžký, že vypadal jako pevná vrstva vody.
Hostinec byl tmavý, ale příjemný.
Jeden z těch hezčích, ale ne tak dobrý, aby v něm někdo poznat jeho obličej. Vonělo to tu lidmi, ale také teplým ohněm a dobrým jídlem.
„Jaká je cena za noc?“
„Čtyři stříbrné,“ řekla rázně žena u pultu. „A o ceně se nesmlouvá.“
„Ano madam.“ lke upustil na pult šest stříbrných mincí. „Můj vlastní pokoj, prosím.“
„Pokoj tři,“ odpověděla a smetla mince. „Nahoru po schodech, po pravé straně. Dostaneš večeři a snídani.“
„Moje díky.“ lke si vzal tašku přes rameno a prošel klenutým průchodem od vchodu do jídelny. Byla plná farmářů, dělníků, tlustých obchodníků a dalších tuláků. Rozhlédl se po prázdné židli a vychutnával si, jak nikoho ani trochu nezajímá, že právě vešel do místnosti. Nikdo se neškrábal vstát, nevyslovoval jeho jméno, aby upoutal jeho pozornost. lke se z hloubi své kapuce usmál.
Ve vzdáleném rohu na okraji světla ohně byl malý stůl, dvě židle a jedna z nich prázdná. Nevypadalo to, že by ten muž měl nějakého na chvíli nepřítomného společníka. Ike se probojoval místností a odhrnul si kapuci, když dosáhl stolu. „Dobrý večer,“ řekl příjemně a přál si, aby jeho přízvuk nebyl tak beznadějně městský. „Nevadí, když se podělím o tvůj stůl?“
„Vůbec ne, dobrý pane.“ Cizinec se usmál a pokynul mu, aby se posadil.
lke zachytil pohled ženy, co zde obsluhovala, a pokynem objednal sobě a svému spolustolovníkovi pití. Přikývla a on obrátil svou pozornost zpět ke stolu. „Jmenuji se lke. Děkuji ti, pane.“
„Marshall,“ řekl muž s jemným venkovským přízvukem, který byl poznat jen velmi málo, jako u cestovatele, jenž jej postupně ztrácí. „Z města, co? Míříš k pobřeží?“
„Pro mě žádný oceán,“ odpověděl lke. Spadnout do něj jednou mu stačilo. „Mířím na západ. A co ty?“ Posadil se a uvolnil se.
Možná si toho cizince prohlížel jen trochu víc než by měl. Byl… Pěkný nebylo to úplně pravé slovo. Ale ani nebyl ošklivý. Spíš něco mezi. Měl vlasy, které vypadaly, jako by byly pravděpodobně hnědé, nebo alespoň tmavé, a oči jim podobné. Na jednu stranu štíhlí, ale vsadil by se, že v boji dokáže obstát. Vždy dával přednost štíhlým a silným mužům, tak odlišných od slabých, hubených postav líných a rozmazlených šlechticů.
„Jen se toulám,“ řekl Marshall a lkeho zasáhl smutek v jeho hlase a jemný úsměv. Strašně se chtěl zeptat na důvod, ale Ashley, hlavní knihovník, ho nejednou praštil do hlavy, protože kladl otázky, které neměl. Slíbil Ashleymu a Jeremiášovi, že se bude chovat slušně, nebo se o to alespoň velmi pokusí.
„To zní jako legrace,“ řekl lke a myslel to vážně. Tato cesta byla jeho poslední.
Pokud měl jeho otec v této věci nějaké slovo, což si myslel, že ano, pak se korunní princové opravdu neměli vydávat za dobrodružstvím, nebo dokonce opouštět palác. Zasmál se.
Marshall pokrčil rameny a smetl si z tváře svou příliš dlouhou ofinu. „Není to tak špatné. Jen trochu osamělé.“
„Míříš někam konkrétně?“
„Vlastně ne. Co je na západě?“
lke pokrčil rameny: „Les.“
Marshall bubnoval prsty po boku korbelu a mračil se na stůl, jak přemýšlel. „Myslíš Temný les. Slyšel jsem, že tam cestuje jen hloupý muž. Nikdy jsem tam nebyl.“
„Byl jsem nazýván horšími jmény než je hloupý,“ usmál se lke. „Obvykle mým otcem.“
Marshall se zasmál, dokud služebná nepřišla a nedonesla lkeovo pití a jídlo. „Pak si myslím, že les pro tebe nebude příliš obtížný. Hledáš tam něco konkrétního?“
„Něco,“ řekl lke mírumilovně a doufal, že Marshall tu nápovědu pochopí. Zdálo se, že ano, a usadili se v neformální diskusi o různých městech a místech, kam oba zavítali.
lke byl v nebi. Život by mohl být ještě lepší, kdyby se mohl naklonit přes stůl a dát tomu muži pusu, když už pro nic jiného, tak proto, aby vyjádřil, jak je šťastný, že je jen dalším prostým obyvatelem, poutníkem do neznámých míst.
A možná trochu z touhy, ale to bylo pravděpodobně jen tím, že se nechal unést svou dočasnou svobodou. Rozhodně to bylo to, co by řekl Jeremiáš.
Zvuky tříštícího se nádobí a zvýšené hlasy mu otočily hlavu a lke zíral na boj, který vypukl na druhé straně místnosti.
„Hmm. Vypadá to, že je čas jít,“ řekl Marshall. Ušklíbl se na bojující muže. „Myslím, že pár z nich jsou moji noční spolubydlící.“
lke podlehl impulsu dřív, než ho mysl stačila zadupat. „Můžeš zůstat v mém pokoji, mám ho celý pro sebe, abych se vyhnul takovým darebákům.“ Když mluvil, ukázal palcem na peroucí se muže. „Jen mi nekraď moje věci.“ Mrknutí. „I když nevypadáš jako ten typ.“
Marshall se zasmál. „Ocenil bych to, pokud ti to opravdu nevadí. Nesnáším idiotské spolunocležníky, ale nemám často peníze nazbyt, abych si zaplatil svůj vlastní pokoj, víš?“
„Chápu. Štěstí je zatím na mé straně; můžu se o něj podělit. Půjdeme, než se k nám ta rvačka posune?“
„To zní dobře,“ řekl Marshall a vstal a lke si uvědomil, že je o dost vyšší, než se zdálo, když seděl. Najednou cítil každý kousek své průměrné výšky. Bylo to jako vzhlížet k vytáhlému Jeremiášovi.
Bylo to pouze roztomilé a ne vždy oslnivé. lke se otočil a vedl je ven z jídelny a po schodech nahoru do jejich pokoje, s úlevou upustil tašku a shodil ze sebe cestovní vybavení. Padl zády na postel a přál si, aby mohl jít spát.
Jak hezké bylo mít vůbec tu možnost. Nebyly tu žádné dvorní dámy dožadující se toho, aby ho zdržely na té nebo oné večeři, nikdo, kdo by se mu snažil zlomit prsty na tanečním parketu, žádná hnusná politická bahna, kterými by se prodíral, nic. Nic z toho. Jen on, jeho kůň, jeho meč a roztomilý cizinec na večer.
Ale byly věci, které musel udělat jako první. Přinutil se vstát z postele, přinesl své věci a začal všechno procházet, dvakrát po milionté zkontroloval, že má vše, co by mohl potřebovat do Temného lesa.
Smějící se les. I když, když tam před lety vstoupil, smích vůbec neslyšel. To, co slyšel, byl šepot, hlas krásný jako zpěv kterékoli zpěvného ptáka. Pak uslyšel smích, a nebyl vůbec milý.
Ike se otřásl, přinutil odejít vzpomínku pryč a vytáhl svůj meč, aby zkontroloval, že je vše v pořádku a že se snadno vytahuje z pochvy.
„To je krásný meč,“ řekl za ním Marshall.
lke skoro zapomněl, že je v místnosti. Les se k němu musel dostat víc, než si myslel, pokud z jeho mysli vyhnal všechny myšlenky na Marshalla. Podíval se na svůj meč, dlouhý a jemný, dobře opečovávaný, ale také často používaný. Jílec byl vykládaný zlatem ve tvaru lián, doplněný trny, ovinutými směrem k hlavici ve tvaru růže. „Byl to dárek od mého otce,“ řekl lke.
Marshall přikývl, ale otázku, co dělá prostý cestovatel s mečem, který stál malé jmění, nepoložil.
„Vypadá to, že se připravuješ na bitvu.“
„Spíš na vyrovnání skóre,“ řekl lke.
„To zní…. zajmavě.“ Marshallovy oči, které měly barvu tmavého medu, přejely po lkeově výstroji, stále rozprostřené po podlaze. „Tak jak plánuješ, že se neztratíš?“
lke se zamračil na své věci. „Ehm em.“ Minule, podle Jeremiáše a Ashleyho, je duchové jen odnesli mimo les. Tentokrát plánoval něco podobného, jak opustit les, ale ať chce nebo ne, musí najít cestu ke zřícenině hradu. „Dokážu to.“
Marshall se zasmál. „Nechodíš často na túry do lesů, že ne?“
„Vlastně ne,“ řekl lke, odmítaje počítat královské hony, na které ho otec vytáhl, jako procházky lesem. „Ve městě jich moc není.“ To znamená, že tam žádné nebyly.
Když jeho předci ve strachu utekli z lesa, zajistili, aby jejich nový domov byl zcela otevřený. Pohlédl na Marshalla, který se posadil vedle něj. „Zníš, jako by ti to bylo povědomé.“
„Cestuji už asi pět let a vyrostl jsem poblíž hustého lesa. Má… nejlepší kamarádka a já jsme si v něm jako děti často hrály.“ Ten smutný pohled se mu znovu mihl po tváři a Ike byl překvapený, jak těžké bylo nenaklonit se dopředu a nepokusit se ten smutek zaplašit polibkem. Marshall se lehce usmál a mrkl: „A možná mám nějaký trik nebo dva, abych se neztratil.“
„Ach?“
Marshall se znovu usmál jako malý chlapec mající vzácnou hračku. Vstal, přešel místnost ke svému batohu a vytáhl malý černý kožený váček. Otevřel ho, něco vytáhl a hodil to po lkeovi.
Ike to snadno zachytil a zmateně zíral na to, co leželo v jeho dlani. Kámen. Malý, hladký a zářivě bílý. Podíval se na Marshalla. „Co je to?“
„Moment,“ řekl Marshall se stále stejným úsměvem, sfoukl jedinou lucernu v místnosti a poslal je do úplné tmy.
Kámen v jeho dlani se rozzářil. Svítil stříbrno bíle jako kus měsíčního světla. Cítil a slyšel Marshalla, jak se vedle něj přikrčil, a pak ve slabém světle pronikajícím zaprášeným oknem zahlédl obrys jeho tváře. „Kde jsi to vzal?“ zeptal se lke a naklonil se k Marshallovi, když ucítil, jak se o něj otřela jeho ruka.
„Byl to dárek od mé matky,“ řekl Marshall. „Tvrdí, že jí je darovaly víly. Když cestuji přes nepřehledná místa, pouštím je a zase je vyzvedávám na zpáteční cestě.“ Převalil v ruce zářící kámen.
Ike vyjekl. „Páni. Co tvoje máma udělala pro víly?“
„Nikdy mi to neřekla,“ řekl Marshall. Ike slyšel v jeho hlase úsměv. „Myslím, že to bylo proto, že kvůli tomu můj otec vždycky žárlil.“
„Chápu,“ usmál se Ike. „Zní to jako by v tvé krvi kolovala zajímavá minulost.“ Mělo by být divné, sedět ve tmě a smát se s mužem, kterého potkal teprve před hodinou.
Ale zdálo se to úplně normální a bylo čím dál těžší odolat zjištění, jak by ty bledé růžové rty vypadaly na jeho, a jestli jsou Marshallova ústa sladká jako jeho smích.
Zjevně mu svoboda stoupla do hlavy.
„Zdá se to tak,“ řekl Marshall a lke ucítil, jak vstal a odstoupil. O vteřinu později vzduch naplnil pach síry a pak místnost zalilo světlo lampy. „Naštěstí jsem se nesetkal s ničím tak špatným, jako to, co začalo mou cestu.“
„Troufám si hádat, že to nebylo nic dobrého,“ řekl lke. „Doufám, že to nebyli duchové.“
„Vlastně čarodějnice.“ Marshall se na něj podíval. „Setkal ses s duchy?“
lke uvažoval, kdy jeho mozek ztratil kontrolu nad ústy. „Jo, ale moc dobře si to nepamatuju. Jen to, že vysávala můj život, aby vzkřísila svou vlastní sílu.“
Marshall se znovu posadil, zíral na něj a pohrával si s popruhem lkeova batohu. „To zní zajímavěji než vílí kameny.“
„Záleží na tom, co udělala, aby je získala,“ usmál se lke. Odložil meč a protáhl se, vděčný, že dlouhý den na koni nebyl tak špatný, jak se obával. Ukázalo se, že to byl nejlepší den jeho života. Dokud bude držet ruce u sebe, věci budou pokračovat skvěle.
„Tak kam jdeš?“ zeptal se lke do ticha.
„Vážně nikam. Jen bloudím.“ Další z těch krátkých, smutných úsměvů. „Myslím, že by se dalo říct, že něco hledám, ale nejsem si úplně jistý, kde to hledat.“
lke zaujatě zvedl obočí. „Co hledáš?“
Marshall zavrtěl hlavou. „Nic vzrušujícího, snad jen pro mě.“
„Poklad je poklad,“ odpověděl lke. „Vsadím se, že nějaký ubohý blázen bloudí světem a hledá svítící vílí kameny. Jen počkej, až ho potkáš; to bude bitva.“
Místnost naplnil překvapený smích a lke mohl jen zírat. Dokonce i v tlumeném světle lampy, které teď, když nastala úplná tma, bylo nedostačující, byl smějící se a šťastný Marshall nádherný pohled.
Šlechtičny v tanečním sále, ani princeznina lovecká paráda se s ním nemohla srovnávat. Ani jejich manželé a milenci v jejich nejlepší paví parádě. lke přemýšlel, jestli byl jen držen v zajetí poblouznění, nebo jestli udělal něco hloupějšího.
Určitě to byla zamilovanost. Nic jiného nebylo ani vzdáleně možné. Ashley by ho vypleskl za to, že je takový blázen. „Tak kde jsi byl naposledy?“
„Hmm?“ Marshall se na něj chvíli nechápavě díval. „Ach! Byl jsem v Černých horách. Existují legendy o zlobrovi, ale našel jsem jen spoustu květin a nějaké opravdu odporné ostružiní. Nedoporučuji ti to, pokud tam jednou budeš chtít plánovat zabíjet duchy.“
Teď byl na řadě lke, aby se zasmál, a šklebil se ještě dlouho poté, co jeho smích odezněl. „Doufám, že ne. Jeden duch je pro mě víc než dost.“ Úsměv se změnil v zamračení, když jeho mysl znovu napadly pochybnosti. Jeremiáš a Ashley se nejednou nabídli, naléhali na to, že půjdou s ním. Ale lke se rozhodl ve chvíli, kdy se probudil poté, co se jeho dobrodružství zvrhlo, že za ducha nese odpovědnost on. Byla to dlouho opomíjená královská povinnost.
Škoda, že neměl nějakého hezkého zloděje, který by mu pomohl. Ah, dobře. Chystal se sdílet postel s roztomilým tulákem. Snad neudělá nějakou hloupost.
Uvažoval nad tou myšlenkou. „Slibuji, že neukradnu všechny přikrývky,“ řekl, „když mi slíbíš, že mě ve spánku nebudeš kopat.“
Marshall se tiše zasmál. „Zkusím se chovat slušně.“
Škoda. Ike v duchu obrátil oči v sloup. Upřímně řečeno, vymykalo se mu to z rukou. „Nemohu žádat víc než to.“ Teď, když se rozhodli jít spát, si lke najednou uvědomil, jak unavený ve skutečnosti je. Zíval, začal si zouvat boty, svlékl si plášť, kabát a sako. Jen v kalhotách, košili a ponožkách uložil lke své věci pod postel, kde by je případní zloději jen těžko dostali, a vlezl do postele. O chvíli později místnost potemněla a Marshall vklouzl do postele vedle něj. Ike zamumlal tichou dobrou noc a usnul dřív, než Marshall zašeptal odpověď.
-Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat