KP - Rapier Brothers - 1.000 vítezství - část 1.

Část 1.

Vzrušení z vítězství mu zaplavilo žíly, horké a divoké, kroutilo se v jeho břiše jako dobrá brandy nebo jemné pohlazení prostěradla. 

Epee se na Sharpa ušklíbl a neochvějně se střetl s jeho zuřivým pohledem. „Dnes je vítězství moje, můj nejdražší Lorde. Jako vždy jste předvedl skvělou show a proměnil jste jí v poměrně dost velkou výzvu.”

 Ach, až příliš se mu líbilo, když viděl, jak se Sharpovi zablesklo v očích hněvem. Měly stejnou barvu jako čokoláda, kterou pil každé ráno k snídani. Tmavé oči a světlé vlasy, krásný kontrast. Škoda, že za tím byla taková vznětlivost.

Na druhou stranu se zdálo, že tato výbušnost vzplála pouze tehdy, když do jeho zorného pole vstoupil Epee. Nebylo tomu tak vždycky, ale bylo to tak dlouho, že Epee téměř zapomněl na dobu, kdy si ho Sharp nepřál prohnat.

To bylo před sedmi lety.

Od chvíle, kdy ho Mace obvinil z podvádění a Sharp tomu uvěřil. I když bylo jeho jméno očištěno, Sharp mu už nikdy doopravdy nevěřil. Což nakonec bylo přesně to, co Mace chtěl, ta špína.

Pozvedl svou zbraň na pozdrav a zahnal pochmurné myšlenky. Stokrát se jimi probíral, ale ne déle než za měsíc tyto nepříjemné vzpomínky navždy zmizí.

Obvykle se rád zdržoval a vychutnával si, jak moc přiměl Sharpa vrčet. Dnes však byl příliš rozrušený, než aby udělal cokoliv jiného, než že vrátil zbraň do pochvy a odešel.

Epee opustil soubojový kruh, vydal se přeplněnými ulicemi města a zamířil k malému skladišti na okraji města, které si pronajal. Bez otcova vědomí, protože kdyby jeho otec věděl, že se zabývá něčím tak vulgárním, jako je obchod, na místě by se Epeeho zřekl.

Normálně by mu to bylo jedno, ale… byl tak blízko, byl tak velmi blízko a nemohl, nechtěl ohrozit svoje životní vítězství tím, že by dovolil svému otci zjistit, jak tráví svůj volný čas.

Prošel dosud poměrně prázdným skladištěm, v zadní části otevřel rozvrzané dveře a posadil se za stůl – ne zrovna nejlepší, rozhodně nic, co by se podobalo kráse v jeho pokoji doma, ale patřil jemu, ne jeho otci, a to ho dělalo drahocenným.

Otevřel lahvičku s inkoustem spolu s psacím brkem a vytáhl malou knížku zastrčenou v kapse vesty. Byla malá, jen o málo větší než dlaň jeho ruky, vyrobená z kůže, která léty používání změkla do jemna.

Uvnitř byly téměř všechny stránky úhledně lemovány čísly – jedna až tisíc. Vedle skoro každého čísla bylo datum.

Pouze 999 a 1000 byly prázdné.

Namočil brk a pečlivě si vedle čísla 999 zapsal dnešní datum.

Ještě jednou. Epee se sotva mohl nadechnout. Už jen jeden souboj a Sharp bude jeho.

No, doufal. Ale jistě…

Odstrčil knihu, aby nechal zaschnout inkoust, a neklidně se procházel skladištěm.

Bylo stále z velké části prázdné, získal je teprve minulý měsíc. Ale jednoho dne…jednoho dne bude plné všeho možného zboží. Koření a vína, starožitných zbraní a štůčků látek…

Myšlenka na to byla skoro tak úžasná jako představa, že konečně bude moci Sharpa nazývat svým.

Ještě jednou. Jeho srdce vypadalo jako by ta slova znovu a znovu tlouklo v jeho hrudi a vráželo mu je do hlavy, až se zdálo, že mu praskne.

Jsi moc vybíravý, Sharpe! To je třetí žena, kterou jsi tento týden rozplakal! Myslím, že dokonce i muži od tebe odchází s vlhkýma očima.

Můžeš si stěžovat, ale za dvacet let budeš žehrat na milence, které budeš mít na krku. Já budu čekat na dokonalého druha a na konci budu šťastnější.

Ach? Tak nám řekni, Lorde Sharpe, jaká je tvoje představa dokonalého přítele?

Někdo, kdo není slabý.

Ha! Nikdy bys netoleroval nikoho, kdo by mohl porazit tou zbraň, kterou nosíš, jako by byla součástí tvého těla.

Naopak, někdo, kdo mě může porazit, by byl docela zajímavý.

Smiř se s tím! Včera jsem tě porazil.

Šťastná náhoda. Nemyslím jednou nebo dvakrát, nebo příležitostně. Myslím někoho, kdo mě může opravdu porazit. Ano, to zní jako někdo, koho bych si nechal.

Co k čertu znamená 'opravdu porazit'? Ujasni to, Sharpe.

Ty ne, je to jasné? Není to dost dobře pochopitelné? Hmm… no, co takhle někoho, kdo mě dokáže porazit tisíckrát?

Jsi náročný a vybíravý a žádáš o nemožné. Číšníku, ještě víno!

V tu dobu byli všichni opilí, nehorázně opilí, a ten večer potkalo víc než jen pár kusů klubového nábytku konec existence. Vybavoval si to jen proto, že se mu všechno o té noci vrylo do paměti stejně hluboce jako jeho vlastní jméno.

Ne že by byl toho součástí; pravděpodobně si ani nevšimli, že tam je. Vždycky tam byl, zastrčený ve svém koutě, aby studoval celou noc – kde mohl pozorovat stůl nejblíže oknům, stůl, jenž Sharp a jeho přátelé, všichni o dva roky starší než Epee, pravidelně používali.

Kde mohl sledovat Sharpa, do kterého byl zamilovaný od chvíle, co se s ním setkal brzy po příchodu na školu.

Sharp, který si ho nikdy nevšiml, si ani nepamatoval, že je představovali.

Až když ho Epee poprvé porazil v souboji, pouhé dva dny po tom zatraceném rozhovoru.

To bylo vítězství číslo jedna a o devět let později ho dělilo jediné vítězství od splnění Sharpovy výzvy.

Ještě jedno vítězství, ještě jedno prázdné místo v jeho knize a bude pro Sharpa dokonalý.

Devět let bylo hodně času uvědomit si a přiznat si, že je hloupý, že byl stejně opilý jako Sharp, který si na ten dávný rozhovor nejspíš ani nevzpomíná. Ale někde po cestě se pobláznění změnilo v posedlost a posedlost rostla, zrála a rozkvetla v lásku.

Ztuhl, když se hlavní dveře se zaskřípěním otevřely, ale uvolnil se, když poznal postavu ve dveřích.

„Dobrá, dobrá, velkolepý a slavný učeň mistra šermíře, přišel navštívit svého pokorného nevlastního bratra.”

„Epee, je mnoho slov, která tě mohou popsat,” odsekl Dagger, „ale pokora mezi ně nepatří. Přijel jsem navštívit Hammera a slyšel jsem, že ses dostal do dalšího souboje se Sharpem. Jednoho dne se vy dva navzájem zabijete.”

Přivolat úsměv bylo snadné; žerty, smích a lehkovážnost se vždycky snadno vyvolávaly. Objal Daggera kolem ramen a vyvedl ho ze skladiště. „Nesmysl, Levoručko. Lord Sharp je do mě šíleně zamilovaný a prostě nezná jiný způsob, jak to vyjádřit. Jednoho dne přijde k rozumu a bude na něj ještě trapnější pohled než na tebe, když se díváš s očima plnýma hvězd na Jeho Výsost.”

„Já se tak nedívám,” zasyčel Dagger. „A přestaň mi tak říkat.”

„Cože? Tvým jménem?” zeptal se Epee mírně a tentokrát byl úsměv pravý.

Dagger podupával nohou. „Teď mi tak říkají všichni! Tak se nejmenuju!”

„Levoručko!” Výkřiky se ozývaly přes ulici, hejno dívek se chichotalo, usmívalo a mávalo, když procházely kolem. Jiní si toho všimli a přidali své vlastní výkřiky a pozdravy.

Epee se zahihňal a vlekl bratra za sebou. „Máš rudé tváře, drahý Levoručko. Nejsi zvyklý na svou novou slávu?”

„Drž hubu!” odsekl Dagger. „Prostě drž hubu. Teď tě mohu vydírat, tak budeš dělat, co ti poručím.”

„No, jestli to tak má být,” odpověděl Epee s přehnaným popotahováním – byla to pravda, až na to, že Dagger by o něčem takovém nikdy neuvažoval.

Bez Daggera by nikdy nebyl schopen získat sklad, aniž by to otec zjistil.

Ne že by se choval příliš vděčně; to by nebylo takové divadlo, jaké lidé od něj očekávali.

Dagger obrátil oči v sloup a setřásl ruku, kterou měl stále přehozenou přes ramena. „Nechtěl bys jít se mnou a s Hammerem na oběd?”

„To zní skvěle. Dovol, abych se vrátil pro pár věcí, které jsem nechal ve skladišti.”

„Sejdeme se tedy u Modré ryby,” odpověděl Dagger a s mávnutím zmizel v uličce, aby se vyhnul přeplněným ulicím.

Epee se rychle vrátil do skladiště a kráčel dozadu, aby si vyzvedl svou knihu. Prsty přejel zlehka jako pírko po čerstvém zápisu, srdce se mu znovu rozbušilo, i když se snažil připomenout si, že to nejspíš nepůjde tak, jak za posledních devět let doufal, snil a představoval si. Jak by mohlo?

Přesto se této naděje nemohl vzdát o nic víc, než mohl přestat dýchat. Pracoval příliš tvrdě, než aby se vzdal tak lehce.

Dokud se na něj Sharp nepodívá a neodmítne jeho nárok, vydrží.

„Ještě jednou,” zašeptal, a ať se propadne, jestli z toho neudělá největší souboj, největší vítězství v dlouhých letech všech duelů.

Venku se rychle vrátil na část cesty, kterou už s Daggerem šli. Protože se nemusel vyhýbat davům, vyhnul se postranním ulicím a uličkám a držel se hlavní ulice. Cestou si hvízdal a užíval si lidí, ruchu a shonu běžného života, tak odlišného od rezervovaných majestátních ulic, kde sídlil dům jeho otce.

Když si pomyslel, že jednou brzy budou v těchto obchodech a na trzích prodávány jeho vlastní výrobky a zboží…

Většina – ne-li každý – by ho nazvala hloupým, pošetilým nebo výstředním a pravděpodobně ještě něčím mnohem horším, ale nemohl si pomoci. Vznešený život byl dusivý.

Nebyl tak naivní, aby si myslel, že život chudých venkovanů je idylický, ale dalo by se mnoho říci o tom, jak si lze vybojovat vlastní cestu. Bylo vidět, jak dobře se Daggerovi dařilo, když dělal, co chtěl; Epee ho mohl jen obdivovat. Nepochyboval, že kdyby se o to pokusil, mohl by být docela úspěšným obchodníkem.

Z čistého zvyku zpomalil, když míjel soubojový kruh, a rozhlížel se, kdo by ho teď mohl obsadit, když se Sharpem skončili – a málem upadl na tvář, jak se mu krok zadrhl.

Ne.

Ne, ne, prosím, drahý bože víc než ne…

Ne Mace. Ne hloupý, protivný, zlý, ošklivý Mace.

Epee polkl knedlík zděšení, co se mu začal tvořit v krku a pokračoval v chůzi, nutil se usmívat, pískat a chovat se, jako by mu na tom nezáleželo – vlastně si ho ani nevšiml.

Mace.

Sharpův nejstarší, nejdražší přítel.

Ten pitomec, co před sedmi lety obvinil Epeeho z podvádění. Který poštval Sharpa proti němu, a tak téměř všechno zničil.

Do háje! Jak to, že nevěděl, že se Mace vrátil? Byl v zámoří šest a půl roku; proč nemohl zůstat pryč ještě měsíc nebo dva? Proč se vrátil teď? Epeemu se chtělo zklamáním a bolestí ječet.

Zastavil se u odbočky do malé uličky, kde se měl potkat s Daggerem a Hammerem, a skrýval se v davu a stínech, zatímco se znovu otočil k duelovému kruhu.

Epee věděl, že je atraktivní. Jeho vlasy byly světle hnědé se slabými náznaky rudé, těsně po ramena a zdravé, jen s náznakem vlnění.

Oči měl oříškově hnědé, nic zvláštního, ale už dřív mu pochválili jejich jasnost. Většinu času trávil šermem, zbytek chodil sem a tam po městě, zatímco tajně sledoval svůj obchodní sen.

Byl vysoký, pružný a zdravý. Žádný z jeho nočních milenců si na něj nikdy nestěžoval.

Přes to všechno nemohl ani začít soupeřit s tím zatraceným Macem. Vysoký, široký a silný, se zlatými rysy, o nichž se skládaly sonety, a ženy pro ně vzdychaly a chichotaly se. Ve škole nikdy nestrávil noc sám a Epee pochyboval, že se to od doby, kdy skončil školu, změnilo.

Pobyt v zahraničí dodal jeho pleti hluboký zlatý odstín a nosil šaty, které byly dost dobré pro královský majestát.

Sharp, jenž mu šahal stěží k rameni, se postavil tak blízko k Macovi, jak by to udělali jen přátelé, a usmíval se na něj takovým způsobem, jak na Epeeho nikdy. Ne, nemohl začít soupeřit s Macem. Jeho jediným skutečným momentem štěstí bylo Macovo oznámení, že na několik let odjíždí do zahraničí.

Epee se odvrátil, chuť k jídlu mu zmizela, když si uvědomil, že jeho plány teď možná přijdou vniveč. Mace ho nikdy neměl rád, z důvodů, které Epee nikdy nedokázal pochopit. Teď, když se vrátil, a poté, co se dozvěděl o všech soubojích, které svedl se Sharpem… pokud o nich už nevěděl…

Nedalo se na to myslet.

Cítil se naprosto mizerně. Epee se znovu zastavil, zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Kousek po kousku se mu podařilo vydolovat úsměv, žerty a bezstarostné chování.

Pak, a teprve potom, konečně vstoupil do krčmy a vyhledal Daggera, který mu dychtivě pokynul a objednal novou rundu.

 

*-*-*

 

„Ten bastard!”

Sharp při těch tiše zamumlaných slovech vzhlédl a podrážděně si odhrnul kousek zbloudilých vlasů. Upřímně si přál, aby se móda změnila v krátké vlasy. Možná by takové vzepření se módě stálo za bolest hlavy, kterou by to způsobilo. „Cože?”

„Právě jsem viděl toho bastarda Epeeho,” řekl Mace s náznakem zavrčení v hlase.

„Sotva bych o něm mluvil tak drsně,” zamračil se Sharp a svraštil čelo. „Epee je vynikající šermíř; snad jen tři muži v království jsou lepší.”

Macovo zamračení nepolevilo, ani se nezmírnilo. „Ty a kdo ještě?”

„Já ne,” opravil jej Sharp. „Jsem si docela jistý, že vyhrál víc našich soubojů než já; jestli vůbec něco, jsem mu skoro rovnocenný. Mluvím o jeho Výsosti Princi Katanovi, Mistru šermíři a jeho učedníkovi – princově novém milenci. Tohle všechno jsem ti říkal včera večer.”

Jediné, co získal jako odpověď, bylo podrážděné pokrčení rameny.

Sharp obrátil oči v sloup. „Upřímně, Maci. Od včerejšího příjezdu jsi jen svárlivý a mrzutý. Jestliže máš tak špatnou náladu, vrať se do postele, dokud se neprospíš alespoň do mírné civilizovanosti. Stýskalo se mi po tobě, drahý příteli, ale ne po tvých mizerných náladách.”

Mace se na něj podíval a jeho hněv se teď mísil s překvapením. „Stal ses trochu přímočařejším, než jsi býval.”

„Nikdy jsem se nestyděl,” pokrčil Sharp rameny. „Nicméně, postupem let jsem ztratil trpělivost.”

To, a aby byl upřímný, jeho téměř neustálé souboje s Epeem do něj nějakým způsobem vštípily kousek Epeeho… ať už bylo na tom matoucím muži cokoliv, co mu dovolilo říkat, co se mu chtělo, dělat, co se mu chtělo. Prostě šel a obejmul cizího člověka tak snadno, jako by to byl přítel. Možná drzost, i když se to nezdálo jako to správné slovo.

„Měl jsi vidět náš souboj před chvílí,” pokračoval Sharp. „Je v lepší formě než kdy dřív.”

Mace se jen zamračil: „Neměl bys obdivovat svého protivníka, Sharpe – proto tak často prohráváš.”

Sharp pokrčil rameny. „Souboje dosáhnou toho, co musí; nejsou otázkou života a smrti. Upřímně, už mě nebaví se o tom bavit. Pojďme si dát něco k jídlu, než ztratím nervy.”

S podrážděným pokrčením ramen, se Mace poslušně otočil a vykročil od soubojového kruhu zpátky k slušnějším městským čtvrtím.

„Kde jsi viděl Epeeho?” zeptal se Sharp.

„Támhle,“ odpověděl Mace a neurčitě mávl rukou.

Sharp spolkl ostrou odpověď.

Upřímně, možná by se potřeboval na chvíli uchýlit na venkov.

Hodně se na Macův návrat těšil, ale od svého příjezdu byl jeho přítel téměř nesnesitelný. Přál si, aby si Mace pár dní odpočinul, přeorientoval se, ale kromě několika ubohých hodin na lůžku předchozí noc, byl vzhůru a chtěl dělat nespočet věcí.

To vše bylo okořeněno kritikou, jízlivými poznámkami a všeobecnou nespokojeností. Byl jeho nejstarší přítel vždycky takhle negativní? Sharp si to nemyslel a byl příliš unavený a naštvaný, než aby o tom přemýšlel.

Obrátil myšlenky jinam a přemýšlel, co asi Epee dělal, že se zdržoval na náměstí. Neměl se náhodou zúčastnit nějaké výstavy? Sharp si byl jistý, že nedávno slyšel Sabreho, jak o tom žvaní.

No, sotva to byla jeho věc. Nicméně pokud by se dělo něco jiného, vysvětlovalo by to, proč byl Epee během jejich zápasu tak roztržitý. Ne že by tomu sám věnoval velkou pozornost; tentokrát si na výmluvu pro souboj ani nedokázal nevzpomenout.

Obrat v myšlenkách během souboje jen posílil Sharpovu myšlenku, že možná potřebuje strávit pěknou tichou dobu na svém venkovském sídle. Možná by si měl s sebou vzít něco milého a vstřícného, co by ulehčilo jeho duševnímu rozpoložení. Už to bylo příliš dlouho, co měl jinou společnost než svou.

„Tak kolik soubojů už jsi svedl? Myslím s Epeem?” Macova náhlá otázka vytrhla Sharpa z jeho myšlenek a chvíli trvalo, než ji zaregistroval celou.

„Nemám tušení. Záleží na tom?”

„Jen ze zvědavosti,“ odvětil Mace.

Sharp se nad tou otázkou zamyslel. „Příliš mnoho na to, aby se to dalo spočítat,“ řekl nakonec. „Vlastně nemám přehled.“ Bylo by to jako snažit se spočítat sněhové vločky, pomyslel si.

„Je stále náchylný k podvádění?” zeptal se Mace.

„Bylo zjištěno, že nepodváděl,” řekl Sharp tiše.

Mace zavrtěl hlavou. „Ne, bylo zjištěno, že to nikdo nemůže tak či onak dokázat.”

Sharp přikývl, ale neodpověděl.

Minulost byla minulostí a od toho hrozného souboje Epee nikdy nedal ani záblesk náznaku, že by mohl podvádět. Nerad na to myslel, protože mu to ani teď nepřipadalo jako něco, co by Epee udělal, přesto nedokázal uvést žádný důvod, proč na to pořád myslel.

Do háje, až do jejich prvního souboje ani pořádně nevěděl, kdo to Epee je. Sabreho bratr, což bylo pro každého strašné břemeno. Nejasně si vzpomínal na někoho tichého a oddaného knihám, ale muž, který ho toho dne před devíti lety vyzval, překypoval ohněm. Nebylo na něm vůbec nic tichého.

Od toho dne byl úžasnou, i když rozčilující a přitěžující výzvou – až do dne, kdy podváděl. Nebo alespoň možná podváděl.

Po tomto souboji, si Sharp nebyl jistý, co ho stále rozčilovalo a nutilo se prát. Možná zklamání. Epee byl skvělá výzva, ale při každém souboji musel přemýšlet, jestli je všechno tak, jak má být. Každá otázka ho nechávala čekat na další souboj a čekal, až s jistotou pozná muže jménem Epee.

No, očividně na to dnes nepřijde. Obzvlášť když kolem byl Mace, který, jak se zdálo, byl teď schopen jen kritizovat a pomlouvat vše kolem Epeeho a jejich soubojů a všeho ostatního pod sluncem.

Venkov, rozhodl se. Jakmile se Mace trochu usadí, sbalí si věci a uteče na své venkovské sídlo. Hmm, nebo možná na lovecký zámeček. To bylo ještě dál od civilizace.

Na boku se mu lehce usadila ruka, která ho vytrhla z myšlenek, a Sharp se zastavil, aby se otočil a podíval se na Mace.

„Omlouvám se,“ řekl Mace. „Myslím, že jsem pořád napjatý z toho všeho cestování, přesně jak ses mi celý den snažil vysvětlit. Co kdybych se postaral o oběd, a pak se vrátíme na zbytek dne k tobě domů. Jsem unavený a ty vypadáš, jako bych tě stresoval. Ještě den nebo tak nějak a můj dům by měl být opět vhodný k bydlení a já se ti přestanu vnucovat.“

„Nikdy se vnucuješ,“ usmál se Sharp. „Je fajn mít tě zase doma, Maci.“

Mace se usmál, pokračovali v chůzi a zamířili do jejich oblíbeného klubu.

Jeden z vrátných se natáhl, aby jim otevřel dveře, ale právě v tu chvíli se z klubu vyřítila postava a s hlasitou kletbou narazila do Sharpa.

„Lorde Sabre,” pozdravil Sharp strnule.

Možná nevěděl, co si má myslet o Epeem, ale nepochyboval o tom, co cítí k Sabremu – ten člověk byl skrz naskrz mizera, stejně jako jeho otec. Další z důvodů, proč nevěděl, co si má o Epeem myslet.

„Sharpe,” zabručel Sabre, „neviděl jsi někde Epeeho?”

„Před několika minutami prošel kolem soubojového kruhu, já sám jsem ho neviděl…”

Mace promluvil zároveň s ním: „Mířil k Tavern Row.”

Sabreho tvář potemněla v strašném zamračení, které jen naznačovalo, že se těsně pod povrchem probouzí vztek; vztek, který Sabreho stál tolik soubojů, kolik vyhrál. „Aha,” řekl stručně a bez dalšího slova odkráčel ulicí.

Zdálo se, že Epee byl někde očekáván. Sharp se soucitně ušklíbl – nikdo si nezasloužil být středem Sabreho hněvu, zvlášť když v tomto případě vzteklý Sabre nejspíš znamenal rozzlobeného Rapiera.

„Hádám, že nejsi asi jediný, kdo by chtěl dát Epeemu za vyučenou,“ řekl Mace a Sharpovi se skoro zdálo, že ho ta myšlenka potěšila.

Rozčílilo ho to. „Nechci, aby dostal Epee za vyučenou,” odsekl. Jen chtěl, aby Epee dával smysl, nebo tak něco. „Prostě se najíme a půjdeme domů.” Potlačil povzdech a vedl ho do klubu.

 

                                      -Hlavní stránka-          -Následující kapitola-