Část 2.
O dvě hodiny později mu náladu výrazně zlepšilo dobré jídlo a poměrně příjemná konverzace – a skutečnost, že jsou konečně doma. Sundal si kabát, rukavice a klobouk, všechno podal komorníkovi a okamžitě prošel domem do zimní zahrady na vzdálenějším východním konci.
Za ním se ozvaly zvuky špatně tlumené netrpělivosti a blahosklonného pobavení. Sharp si jich nevšímal, byl na to zvyklý skoro od každého. „Jsi více než vítán, můžeš jít kamkoliv jinam,” řekl s přehnanou radostí. „Je to velký dům.” Přešel k zadní části zimní zahrady, z níž byly tři stěny celé prosklené, zastavil se u nejvýchodnější zdi a podíval se na tři velké zlaté klece zavěšené na speciálně vyrobených stojanech. Uvnitř každé klece byl zhruba tucet drobných ptáčků. Jejich barva se pohybovala od nejbledší smetany přes jemně zlatou až po měkkou, rumělkovou červenou.
Mace si odfrkl: „Člověk by si myslel, že z takové hlouposti vyrosteš. Zpěvní ptáčci jsou pro ženy, Sharpe, a ty máš se ženami společného tak málo jako kterýkoliv moudrý muž.”
Sharp pokrčil rameny. „Mám je rád.”
Otevřel dveře nejbližší klece, strčil dovnitř ruku a tiše zabzučel na ptáčky uvnitř, rozzářil se, když mu na ruku dva z nich okamžitě přiletěli, tulili se k sobě v jeho dlani a dokonale si sedli.
Po pár minutách je setřásl a znovu zavřel klec. Většina z tohoto hejna byla pořízena teprve nedávno; byl rád, že se zdá, že se v pořádku zabydlují. Dvakrát zkontroloval, zda je v každé kleci dostatek potravy a vody, nakonec ptáky opustil, aby si užil zbývajícího slunce, a odešel ze zimní zahrady.
Když bude mít štěstí, Mace za chvíli odejde a zbytek dne stráví v hlubokém spánku. Pak by si možná mohl odpočinout v zimní zahradě, přečíst si knihu a trochu si v klidu užít ptáčků.
„Jdu se osvěžit,” řekl náhle a nedal Macovi šanci mu odpovědět, ale prudce zabočil doprava, aby vystoupal po hlavních schodech.
Ve druhém patře zabočil chodbou na západní konec, na jejímž samém konci byly dvoukřídlé dveře vedoucí do hlavního apartmá. Bezpečný ve svých komnatách odhodil meč a opasek a pak se svlékl pouze do košile a kalhot.
Smyl ze sebe denní špínu a pot, cítil se velmi osvěžený, podíval se na postel a usoudil, že zdřímnutí vlastně zní jako skvělý nápad.
*-*-*-*
Epee kráčel temnými, prázdnými ulicemi a skoro doufal, že na něj zaútočí někdo ze spodiny, jen aby měl dobrý důvod někoho prohnat, aby uklidnil svou špatnou náladu.
Takže na to zatraceně zapomněl. Proč byl k vůli tomu takový povyk? Jako by opravdu potřeboval sledovat další souboj. Jeho vážený otec a bratr jen doufali, že napraví jejich zašlý obraz po Daggerově vzestupu. Lidé milovali příběh o krutém otčímovi, který vyhodil nevlastního syna, jenž žil jako kovář, dokud v přestrojení nevyhrál Turnaj a srdce prince.
Při té vzpomínce se pousmál, ale při pomyšlení na souboje si vzpomněl jen na Sharpa a jeho úzkost z této čtvrti mu náladu vůbec nezlepšila.
Opatrně se dotkl své pulzující tváře, kam mu otec s nedostatkem trpělivosti – a opravdu, kdy měl otec trpělivosti nadbytek? – docela pěkně jednu vrazil. Hospodyně přísahala, že díky bylinkovému krému to bude mít do rána v pořádku, ale zatím ta odporně páchnoucí směs nedělala nic jiného, než že se mu po ní točila hlava.
Kdyby jeho otec zjistil, že odešel z domu poté, co dostal vynadáno, žádný bylinný lék by nespravil trest, které by na něm Rapier vykonal.
Epee se nedokázal přimět, aby mu na tom záleželo.
Protože neměl kam jinam jít, pomalu se proplétal ke svému skladišti.
Ve slabém světle jediného plynového světla vypadalo prostě a skoro uboze – ale patřilo mu to tu, a proto to bylo hezčí než to nejkrásnější panství.
V současné době používal pro svou kancelář malou místnost vzadu; vzadu a nahoře po krátkém schodišti byla vhodná místnost pro kancelář, ale nemohl tam sám přestěhovat nábytek. Brzy bude muset začít najímat dělníky a asistenty, ale ta místnost v patře se dost možná bude muset stát jeho soukromým bytem.
Své aktivity držel v tajnosti, ale v určitém okamžiku pravda vyjde najevo. Nejlepší je být připraven. Měl by s ním Sharp něco společného, kdyby byl prostý člověk? No, ve skutečnosti nebude mít na vybranou, až Epee vyhraje tisící souboj.
V dálce slyšel zvonění kostelních zvonů, označujících půlnoční hodinu.
Epee s povzdechem vytáhl klíče a pustil se do nitra skladiště, zavřel dveře a zase je za sebou zamkl. Ve své kanceláři zapálil jedinou lampu a pak vytáhl láhev brandy, kterou měl ve stole.
Fungovala mnohem, mnohem lépe než bylinný lék. Ne, že by to setřel, to by ranilo hospodyni – ale opravdu to odporně páchlo.
Právě když vypil třetí – čtvrtý? - doušek, nějaký zvuk jej donutil nadskočit, až se přidusil brandy.
Ach, to bolelo.
Vyhrabal se na nohy, oči mu slzely, kašlal, tasil zbraň a vyšel z kanceláře.
Hlavní sklad se však zdál prázdný. Zamračil se, ale stejně jej důkladně prozkoumal. Ale ani venku nemohl najít žádné stopy po vetřelci. Zvláštní, věděl, že zaslechl nějaký zvuk. Možná to způsobil ten bylinný lék, že něco slyšel.
Eppee obrátil oči v sloup, zasunul zbraň do pochvy a vrátil se ke své brandy.
Asi o hodinu později, krátce poté, co zvony jednou odbily, připustil, že by se měl pravděpodobně vrátit domů, než začne pokoušet štěstí a bude pohřešován.
Jak znal své štěstí, Sabre bude ještě vzhůru a bude mít velkou radost z toho, že ho práskne u snídaně.
Pomalu se vydal ze skladiště a dvakrát zkontroloval, že je vše bezpečně zamčeno.
Byl v pokušení kráčet co nejpomaleji, ale hodina klidu a ticha ho donutila vidět nevýhodu boje mečem proti chátře a věděl, že by se nemohl moc dobře postavit pěsti nebo noži.
Když míjel temnou uličku, skutečně zaslechl zlověstné zvuky a zrychlil krok. Byl o jeden souboj dál, ať se propadne, jestli ho ráno najdou mrtvého, jenom kvůli pár ubohým pencím.
Kdyby to byli nějací zločinci, svádělo by je to k tomu, aby Epeeho pronásledovali.
I když necítil úlevu, když došel k otcovu domu, byl alespoň vděčný, že je jeho postel blízko.
Jakkoliv byl tento den mizerný, zítřek musel být lepší. Kdyby se to mělo jakkoliv zhoršit, Epee se rozhodl, že bude za totální měkkotu a rozpláče se.
Sabre skutečně věděl, že nebyl doma, a práskl ho při snídani. To donutilo Epeeho vykonat pro svého otce spoustu únavných pochůzek, které měl vyřídit ten mizera Sabre. Pak se vyplížil, aby se podíval na své skladiště a zařídil, že ho nechá vyčistit, ale zjistil, že někdo – pravděpodobně chlapci, kteří venku dělají to, co jen chlapci považovali za zábavné – rozbil všechna okna a skoro rozbil přední dveře.
Nebyl to výdaj, který by plánoval ve svých omezených prostředcích. To by ho mohlo vrátit zpátky nejméně o měsíc.
Jeho nový zelený hedvábný kabát se roztrhl o hřebík, když si prohlížel škody, a stal se naprosto neopravitelný.
Když viděl Mace a Sharpa, jak si dávali v klubu skvělou snídani, odradilo ho to od jeho vlastního jídla, a teď už bylo dávno po poledni a on si za celý den nedal ani sousto.
Loď, kterou chtěl koupit, už nebyla na prodej, současný majitel náhle změnil názor. Díky rozbitým oknům si nemohl dovolit jiné lodě, které byly v současné době k dispozici.
Co dalšího by se mohlo pokazit, pomyslel si mrzutě?
Teď se bude muset vydat na cestu přes celé město, aby si převlékl kabát, a bude doufat, že tam nebude otec, aby ho poslal na další pochůzky.
Zabočil za roh na hlavní ulici, která protínala město zhruba z poloviny ze severu na jih, a uskočil právě včas, aby se vyhnul kočáru, který jel na plné obrátky skrz kaluž bahna, která se rozstříkla a zašpinila mu šaty od hrudi dolů.
Epee zaťal ruce v pěst a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Bojoval s nutkáním jen rozhodit ruce, sednout si na ulici a začít kvílet.
Opravdu doufal, že dnes Sharpa neuvidí. To by byla poslední pohana nad příliš mnoha dnešními útrapami. Opravdu, co udělal tak špatného, že si vysloužil takovou míru odplaty? Jestliže existuje bůh, který požaduje usmíření, udělá vše, co je třeba.
Těžce si povzdechl a pokračoval v cestě domů, kam nakonec dorazil bez dalších incidentů. Proklouzl dovnitř a snažil se proplížit se do svého pokoje kuchyní.
Právě došel k zadnímu schodišti, když se za ním ozvaly kroky.
„Lorde Epee, Váš otec říkal, že se s ním máte setkat hned, jak se vrátíte domů.”
I když už nic dalšího neřekl, lehké zaváhání v jeho hlase prozradilo Epeemu vše, co potřeboval vědět. Z dosud neznámého důvodu se na něj jeho otec zlobil.
Co mohl provést? Všechny přidělené pochůzky byly splněny podle plánu – jen tak tak, ale stejně všechny – a nepustil se do žádného souboje, a tudíž nemohl žádný prohrát.
„Nepředpokládám, že bych se mohl nejprve převléci?” zeptal se Epee a povzdechl si, když se na něj komorník jen podíval a tím naznačil, že bude lepší jít rovnou za otcem.
Epee to tedy vzdal, obrnil se, jak nejlépe mohl, a zamířil do hlavní části domu. Rychle došel k otcově pracovně a ledabyle zaklepal.
Zavolán dovnitř se postavil před otcův stůl a čekal.
„Sabre mi dnes přinesl zajímavé zprávy,” řekl Rapier s chladnýma očima, když si prohlížel svého syna s rukama založenýma na široké hrudi. „Rozhodl jsem se, že musí být hrozně zmatený, tak to chci slyšet přímo od tebe.”
„Je velice zmatený,” odpověděl Epee okamžitě. Být prostořeký nikdy nebylo moudré východisko, ale pokud už byl v nesnázích, co mu uškodí?
Rapierův výraz se jen změnil z chladného na ledový. „Co je to za nesmysl, že nakupuješ sklady a lodě a přátelsky se stýkáš s kupci a jinými prostými lidmi?”
Epee ta slova cítil jako údery do břicha. Sabre mu to řekl? Jak se sakra Sabre dozvěděl o jeho skladišti? K čertu s tím, jak Sabre věděl o lodi a kupcích? Sabre byl zatracený idiot; sám by na něco takového nikdy nepřišel. Proč by ho napadlo se tím zabývat?
Chtěl něco říct, ale Rapier ho předběhl. „Z tvé tváře vidím, že je to pravda. Proč se mě snažíš takhle ztrapnit? Jakou hru to hraješ?“
„To není hra,“ odpověděl Epee, „a ztrapňuješ se docela dobře sám, nemusím to dělat já. Koupil jsem skladiště. Pracuji na získání lodi.“
Rapier přimhouřil oči. „Co to má znamenat?“
„Řekl jsem si, že zkusím pracovat,“ řekl Epee tiše a podíval se otci do očí. „Myslím, že bych si vedl docela dobře. Nebudu moci bojovat věčně a nic jiného mě nezajímá. Mé úsilí by docela prospělo rodinnému bohatství.“
Rapier se ušklíbl, ale třásl se hněvem. „Nepotřebuji, aby mi někdo jiný vydělával peníze, zvlášť ne jako nějaký zatracený obyčejný člověk. Zbavíš se toho skladiště a okamžitě přestaneš s těmi nesmysly, Epee. Nebudu tolerovat syna, který se chová tak nevhodně.“
Epee se mu podíval do očí a zamračil se na něj tak silně, jak jen dokázal.
„Neprodám ho. Vybral jsem si svůj směr a ty mě od něj neodradíš.“
„Pak můžeš vypadnout,“ řekl Rapier. „Běž si za tím hloupým kovářem.“
„Za tím, kterého miluje korunní princ? Rád. Sbalím si věci a už tě nikdy nebudu obtěžovat.“
Rapier zavrtěl hlavou. „Vypadni. Nic v tomto domě ti nepatří; všechno jsem to koupil já. Vypadni, nebo přikážu lokajům, aby tě vyhodili.“
„Otče, jistě -“
“Ven!” zařval Rapier. „Takovou nevděčnost nebudu tolerovat. Vychovávám tě, dávám ti domov, lekce šermu, peníze na utrácení, vše co chceš, a ty mě zradíš tím, že se staneš křupanem? Mám jen jednoho syna a ty jím nejsi. Vypadni!”
Epee polkl knedlík v krku a odešel.
Věděl, že to jednou přijde… ale ne dnes, a vždycky si myslel, že si vezme něco ze svého majetku. Na rozdíl od toho, v co věřil jeho prokletý otec, mnoho z těch věcí si Epee koupil za vlastní peníze.
Teď už neměl nic, jen skromné finanční prostředky, které si našetřil. Bylo jich mnohem méně než by jinak měl kvůli poškození skladiště.
Co se asi zvrtne příště, napadlo ho.
Odpověď přišla dost brzy, když šel po ulici.
Cítil na sobě oči a měl najednou stejnou neblahou předtuchu, jaká na něj vždycky dolehla těsně předtím, než se zjevil otec, aby vykonal krutý trest. Rozhlédl se a jeho oči padly na Mace.
Epee zpomalil, zaskočen otevřeným nepřátelstvím v jeho pohledu. Úplně se zastavil, když se Mace omluvil společníkům u svého kavárenského stolu a přešel ulici, aby se před ním postavil.
Náhlé poznání ho zasáhlo, i když nechápal, jak a proč. „Řekl jsi to Sabremu.“
Mace přikývl.
„Proč?“ zeptal se Epee a nechápavě zíral na Maceho.
„Protože jediný, kdo se může takhle dívat na Sharpa, jsem já,“ odvětil Mace tichým, ale chladným hlasem. „Člověk by si myslel, že po takové době už bude tvoje chování zamilovaného štěněte minulostí. Nevrátil jsem se proto, abych se s tím zase musel potýkat.“
Epee ta slova cítila jako facku.
Co? Proč? Tohle a tisíc dalších otázek ho pálily v hlavě.
„Nejsem v těchto věcech zdaleka tak civilizovaný jako před sedmi lety,” pokračoval Mace hlasem stále tak klidným, tichým a pevným, ale i když nikdy předtím neviděl to, co viděl teď v Macových očích, věděl, co to je – nenávist. „Drž se dál od Sharpa!”
Pomalu si Epeeho prohlížel od hlavy k patě a ústa se mu pomalu formovala v posměšný úšklebek. „Ne že bych si myslel, že by teď v tuhle chvíli o tebe zavadil pohledem i jen nadržený žebrák.”
Epee zaťal ruce v pěst, aby se mu přestaly třást, a odmítal se stydět, protože nemohl za to, že byl zašpiněný blátem nebo že mu hřebík roztrhl kabát. Dokonce i jeho bratr měl několik kusů oblečení, které potkaly svůj konec ve špatných dnech.
„Když jsem se naposledy díval, Sharp byl dospělý,” odvětil Epee. „Nemyslím, že by ocenil, že se mu do toho takhle pleteš; může se rozhodovat sám. Až už se mnou nebude chtít mít nic společného, řekne to.”
Mace se ostře rozesmál. „Co ty víš o tom, jak se Sharp cítí nebo co si myslí? Ty to nevíš. To já spím v současnosti v jeho…” Mace se na kratičký okamžik odmlčel, „domě, a kromě toho ho znám mnohem déle a mnohem důvěrněji než ty.”
Lhal, Epee to věděl.
Ať už byli Mace a Sharp kdokoli, nebyli milenci. Už dřív viděl Sharpa s milenci, i když ty aférky byly krátké – poznal by, kdyby Mace ležel v Sharpově posteli.
Nebo ne? Určitě ano.
Zvedl se mu žaludek při pomyšlení, že možná dlouho přehlížel nějakou důležitou Sharpovu stránku. Jako by už tak nebyl terčem posměchu, i když jen ve své hlavě.
Pak mu náhle došlo, co Mace řekl. Stejně civilizovaný, jako jsem byl před lety.
„Sedm let – tehdy jsi mě obvinil, že jsem namočil ostří v jedu.”
Mace pokrčil rameny. „Byl jsi v pohodě, pokud jsi zůstával ve svém koutku, četl sis a tiše si bloumal okolo, daleko z cesty, pěkně nenápadně. V okamžiku, kdy jsi začal duelovat – to zašlo příliš daleko. Myslel jsem, že obvinění z podvádění a tři měsíce suspendování tě odradí. Asi jsi prostě příliš hloupý.”
„Ty hajzle!” zařval Epee, vzteky bez sebe, tasil meč dřív, a než si to vůbec uvědomil, jeho špička se dotkla Macovi hrudi.
„Dost!” zazněl Sharpův ostrý hlas a až pak si Epee všiml strohého ticha, které se kolem nich rozhostilo.
„Co to má znamenat?” dožadoval se Sharp, postavil se mezi ně a přinutil Epeeho, aby o krok ustoupil a sklonil zbraň.
Epee udělal krok vzad, ale svou zbraň do pochvy nezasunul.
„Nebudu tolerovat nadávky na mou osobu. Neudělal jsem nic, čím bych si vysloužil takovou neúctu. Ani od něj, ani od nikoho jiného!” Ukázal na Mace. „Pokud chcete zpochybnit mou čest, Lorde Maci, pak žádám, aby byla záležitost vyřešena v souboji.”
Nelíbilo se mu pomyšlení na boj se Sharpovým přítelem, ale zatraceně, tohle si nezasloužil. Jestliže Mace chtěl Sharpa také, mohl aspoň bojovat čestně.
Mace se ošklivě usmál, „Ne.”
„Cože?” dožadoval se Epee, hněv a ponížení rostly, jak diváci začali šeptat, že Mace je tak hrubý, tak vysmívající se.
Dobře, pokud chtěl Mace naznačit, že on a jeho čest si nezaslouží obhajobu, pak – .
„Budu vám čelit, jeho jménem,” řekl Sharp vyrovnaně, ale hlasitě a jasně.
„Cože!” zeptali se Mace a Epee společně a pak na sebe nenávistně pohlédli.
Sharp ustoupil, aby se na oba lépe podíval. Epee se cítil hrozně kvůli protichůdným emocím v Sharpově tváři – bránil přítele před mužem, který byl… když ne přítelem, tak si Epee myslel, že by si alespoň mohl zasloužit titul vysoce respektovaného protivníka.
Tohle nebyla pozice, do které by se Sharp měl dostat, a Epee viděl, že to ani Mace nepředpokládal.
Možná neznal svého přítele tak dobře, jak by si přál. Normálně by se Epee samolibě pobaveně usmál. Ale právě teď ta myšlenka zanechala jen hořkou pachuť.
„Hnusí se mi, že by se dva lidé, o kterých mám vysoké mínění, takto chovali,” pokračoval Sharp. Podíval se na Epeeho. „Naznačuješ, že Mace pošpinil tvé jméno, i když nevidím důvod, proč by to dělal – dokonce tě ani pořádně nezná.”
Ne, Mace jej neznal, ale věděl jednu věc, kterou ani jeden z nich nemohl říct nahlas, že jsou oba zamilovaní do Sharpa, a to byl jediný důvod, proč Mace chtěl Epeemu jakkoliv ublížit.
Sharp se obrátil k Macovi. „Ty a tvá povaha ničemu nepomáháte. To nejmenší, co jsi mohl udělat, bylo přijmout výzvu. Pokud trváš na tom, že se budeš dál chovat jako dítě, pak se budu chovat tak, jak se muži chovat mají. Lorde Epee, postavím se vám v soubojovém kruhu.“
Bez dalšího slova se otočil a odkráčel do davu.
Mace vrhl na Epeeho nenávistný pohled, pak se otočil a vyrazil za svým přítelem, ruka mu okamžitě klesla na okraj Sharpova ramene – ale Sharp ji setřásl, odtrhl se a Epee si z toho malého gesta vzal, co mohl.
Přemýšlel, kde je Dagger, a přál si, aby byl poblíž. Bylo by hezké, teď když byl jeho den naprosto zničený, vidět alespoň jednu jedinou přátelskou tvář. Jednoho jediného člověka, kterému by záleželo na tom, že je nešťastný.
Vzdychl, nevšímaje si pohledů a šepotu, vrátil zbraň do pochvy a pomalu se dovlekl k duelovému kruhu.
Když přišel, všechno to málem celé odvolal.
Takhle tenhle poslední, nejdůležitější duel neměl vypadat. Navzdory jejich rivalitě, urážkám a jízlivým poznámkám, které po sobě pohazovali, mezi nimi vždy panovali respekt a úcta. Nikdy ne úplně přátelství, ale něco, co by se jím mohlo stát – nebo i více – kdyby se někdy změnily okolnosti.
V tomto tisícím v souboji měl v plánu tyto okolnosti změnit.
Místo toho, Sharp vypadal nešťastně a naštvaně, Mace se najednou tvářil samolibě a spokojeně a Epee si přál prostě někam se schovat a zapomenout na celý ten hrozný den – ale to mu jen připomnělo, že nemá kam jít, když zachránil své zničené skladiště.
Teď již Sabre určitě zajistil, že nebude vítán v žádném ze svých klubů.
Polkl, vstoupil do kruhu a přemýšlel, co říct.
„Jak to všechno začalo?“ zeptal se Sharp tiše.
„Váš přítel mě opět obvinil z podvádění,“ řekl Epee.
Mace si odfrkl. „Proč bych neměl? Roky jsi nebyl ve škole nic, a pak najednou začneš vyhledávat souboje a vyhrávat je? Proti mužům, kteří už bojovali roky a roky? Sharp byl považován za jednoho z nejlepších, dokud ses najednou neobjevil ty a on najednou nezačal prohrávat. A přiznejme si to – vaše rodina není známá svou poctivostí, bezúhonností, nebo dokonce ctí. Jsem si jistý, že tvůj nevlastní bratr by souhlasil.”
„Nejsem žádný podvodník!” zařval vztekle Epee. „Vždycky jsem bojoval čestně. Obviňuješ mě z podvádění, ale nemáš žádný důkaz. Jednou jsem už byl očištěn, a pokud na tom teď trváš, budu očištěn znovu.”
„Dokaž to tedy,” potlačil Mace Sharpův pokus promluvit a přehlušil ho. „Bojuj s jiným mečem, než s vlastním. Dokaž, že k vítezství nepotřebuješ svůj meč.”
Epee měl pocit, že se mu dělá špatně. To bylo potupné a ponižující a naprosto nehodné souboje, do kterého měl být zanedlouho zapojen. Zoufale se podíval na Sharpa, ale Sharp místo aby Mace zarazil, na něj jen vrhl sklýčený a nejistý pohled.
Sakra.
Zasloužil si v životě mnoho, ale ne tohle.
„Nikdy jsem nepodváděl,” opakoval znovu Epee, zničený – se zlomeným srdcem.
Zasloužil si toho hodně, co by mohl Sharp říci, ale po téměř deseti letech soubojů si nezasloužil, aby se o jeho bezúhonnosti stále pochybovalo. Budiž. Tuhle krutou hru mohli hrát dva. „Jestli vás to potěší, můj drahý Lorde Sharpe, pak se určitě vyrovnám s handicapem použití cizího meče.”
Sharp sebou při té urážce trhl, že nemůže, nedokáže bojovat, pokud není jeho protivník v nevýhodě. Neodpověděl však, pouze si stoupl na své místo. Když chtěl Mace promluvit, přerušil ho Sharp drsným zvukem a zuřivým pohledem.
Obrátil se zpátky k Epeemu. „Čí meč použiješ?”
„Můj.”
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat