Část 3.
Epee prudce otočil hlavu a uviděl, jak se mezi lidmi prodírá Dagger, aby se k nim připojil v kruhu. Dagger hodil svůj meč a Epee ho snadno chytil.
„Levoručko,” pozdravil Epee, navzdory okolnostem slabě pobavený, neboť při zaslechnutí tohoto jména se Dagger zašklebil. „Co tady děláš?”
„Narazil jsem na Sabreho,” pokrčil rameny Dagger, záměrně nenuceně. „Byl jsem na cestě, abych tě našel.”
Epee přikývl. „Aha.” Takže Dagger věděl, že se ho otec zřekl, a nejspíš viděl, v jakém stavu je jeho ubohé skladiště. „Děkuji za meč.”
„Vím, že jsi čestný muž,” řekl Dagger. „Když se mnou Rapier a Sabre nechtěli mít nic společného, chodil jsi navštěvovat ubohého kováře skoro každý den. V mase lidí, kteří mě měli znát, jsi jen ty poznal maskovaného Levoručku.”
Dagger se odvrátil, nečekal na odpověď a pokynul davu, aby zmlkl. „Jsem svědkem tohoto zápasu. Nějaké protesty?”
Normálně jejich zápasy nepřitahovaly diváky, kromě hrstky těch, kteří se nudili natolik, že se dívali, jak se do toho lordi Epee a Sharp zase pouštějí. Dnes však…
Bylo také nestandardní, aby příbuzný jedné ze stran byl svědkem tak vážného zápasu.
Nikdo se však neodvážil zpochybňovat Levoručku. Ti, kteří ho neměli rádi, se báli mu zkřížit cestu.
Cítíc se otupěle, odložil Epee Daggerův meč na tak dlouho, aby se mohl svléknout ze zabláceného kabátu.
Vypadla z něj kožená knížka a on se podivil, že trvalo tak dlouho, než se z malé kapsy vytrousila. Přejel po ní palcem, smutek a bolest ho znovu zasáhly do srdce. Takhle to nemělo být.
Epee si upravil vlasy, aby se ujistil, že mu nepřekáží, pak konečně zaujal pozici v soubojovém kruhu a pozvedl vypůjčený meč na pozdrav.
Dagger ohlásil začátek souboje o vteřinu později a Epee neztrácel čas defenzívou.
Sotva si všímal vlastního pohybu, poddával se bolesti a vzteku, které se nahromadily v průběhu toho, co musel být ten nejhorší den jeho života.
Sharp mlčel, stejně jako Epee. Podivné ticho, plné hněvu, neštěstí a nedůvěry, ho jen rozčilovalo ještě víc.
Za ta léta spolu bojovali tak dlouho a tvrdě, že jejich vzájemné pohyby pro ně nebyly žádnou záhadou. Byly tu desítky důvodů pro jejich souboje – domnělé urážky, velké a malé turnaje, nuda, kterou se jeden nebo druhý snažil ventilovat…
Skutečná nenávist je nikdy doopravdy nepřibarvila; jediný, s kým kdy bojoval a koho nenáviděl, byli jeho otec a Sabre.
V boji se Sharpem mu teď, když Epee nenáviděl všechny a všechno a už to prostě nemohl vydržet, dalo téměř brutální výhodu.
Když Dagger vyhlásil vítězství a hrot Epeeho meče se jen tak tak tiskl k Sharpovu hrdlu, Epee si nemohl vzpomenout, jak to udělal. Ztěžka dýchal, v očích ho štípal pot a viděl, že Sharp byl stejně těžce unaven.
Upustil meč, jako by hořel.
Z vítězství však necítil žádné uspokojení, žádné vzrušení – žádnou triumfální radost.
Sharp se na něj díval s nečitelným výrazem, v očích měl příliš mnoho emocí, než aby je Epee roztřídil. Tisíc vítězství, pomyslel si nešťastně, podíval se Sharpovi do očí a chtěl, aby četl Epeeho myšlenky, aby je viděl. Teď mě máš milovat…
„Bojoval jsi se Sharpem, Epee, ne se Sabrem,” řekl Dagger hlasem očividně usilujícím o lehkovážnost.
Čistý zvyk dohnal Epeeho k pokusu o odpověď, k nějaké žertovné nebo uštěpačné poznámce, ale když otevřel ústa, nic z nich nevyšlo.
Uvědomil si, že už to nemůže dělat. Teď ne. Ne teď, když už mu nezbyla žádná naděje. Bylo bolestně zřejmé, že Mace vyhrál.
Jeho zásoba úsměvů, smíchu a vtipů konečně vyschla.
Ignorujíc všechny, dokonce i Daggera, se Epee otočil a odešel.
Sharp potlačil nutkání poprosit Epeeho, aby nechodil, aby mohli napravit to, co se dnes tak strašlivě pokazilo.
Ale nepoprosil, protože na to neměl právo. To, co udělal – nechal Mace udělat – bylo opovrženíhodné. Jen litoval, že si to nepřiznal o trochu dřív.
V určitém okamžiku se omluví a začne to napravovat. Prozatím…
„Co máš sakra za problém?!” zařval, obrátil se k Macovi a konečně přestal zadržovat vztek, který držel na uzdě. „Co ti kdy Epee udělal, že ho stále obviňuješ z podvádění? Vy dva jste si během deseti let vyměnili maximálně tucet slov. Co s ním máš za problém, Maci?”
Mace mu pohled oplatil. „Můžu nesnášet, koho chci, Sharpe.”
„Je mi stejně drahý jako ty,” zasyčel Sharp a uvědomil si, že ta slova jsou pravdivá, i když ho to do té doby ani nenapadlo. „Souboje s meči a slovy jsme spolu vedli téměř deset let. Je jediný, kdo se mnou tak často zkřížil ostří. A v nemálo z těch soubojů jsem nacházel útěchu a pochopení, které se nedaly najít nikde jinde!” Prohrábl si rukou vlasy a přemýšlel, kdy k čertu přišel o stuhu.
„Drahý?” dožadoval se Mace. “Jak do pekla-”
„Do toho ti nic není!” zařval Sharp. „Celý tento souboj se nikdy neměl odehrát a dovolil jsem ti, abys mě nechal ublížit někomu, komu jsem opravdu ublížit nechtěl. Chci vědět, co celý tenhle svinčík začalo. Řekneš mi to, nebo se mnou budeš bojovat, a pak mi to řekneš, až budeš krvácet.”
Zvuk čepele, která vyklouzla z pochvy, přitáhl jejich pozornost a Sharp šokovaně zíral, jak se k nim Levoručka blíží a krátce se shýbá, aby si vzal svůj opuštěný meč.
Meč v jedné ruce, jeho slavnou hlavní dýku v druhé, Levoručka se postavil poblíž Mace a zvedl ostří na výzvu. „Obávám se, Lorde Sharpe, že pokud chcete bojovat s Lordem Macem, pak budete muset stát ve frontě.“
Mace se rozesmál, rozzlobeně, pobaveně a pohrdavě. „Proč se mnou chceš bojovat?”
„Za úmyslné škody, které jste způsobil mému bratrovi,” odpověděl Levoručka. „Právě dnes ráno jste Sabremu řekl věci, které nahlásil Lordu Rapierovi, jenž na oplátku vykopl Epeeho. Pak jste zpochybnil Epeeho čest a ponížil jste jej před jeho vrstevníky a vystavěl jste propast mezi Epeem a Sharpem.”
„Cože?” zeptal se Sharp a podíval se na ně v naprostém zmatku. „Maci, o čem to ksakru mluví?”
„Bude z něj křupan!“ zařval Mace a zdálo se, že jeho slova explodují. „Ten odporný, povýšený malý učenec, který si hraje na duelanta, přestane být šlechticem, aby si hrál na kupce! Viděl jsem ho včera v noci, jak jde k tomu hloupému malému skladišti, a přemýšlel jsem, proč by tam chodil. Zjistit to nebylo těžké. Zatracený prostý občan, stěží schopný držet zbraň nebo dělat společnost skutečným mužům.”
Jediným varováním byl zvonivý zvuk ocele o kámen. Sharp sotva zahlédl, že by se Levoručka pohnul, viděl jen dopadnout ránu, a Mace stál s výrazem šoku a bolesti ve tváři a se zlomeným, zkrvaveným nosem.
„Nestojíš za souboj,“ řekl Levoručka chladně. „Neurážej znovu mého bratra, nebo uvidíš, jakou moc může mít zatracený prostý občan.”
Sharp se podíval na Mace a měl pocit, jako by se díval na cizince. „Proč?”
„Ten šmejd si nezaslouží být nikde poblíž tebe,” odpověděl Mace, slova zněla legračně, když mluvil se zlomeným nosem a se záplavou krve.
„Ty…” zavrtěl Sharp hlavou. „Myslel jsem, že tě znám. Očividně ne.”
„Nevíš ani polovinu věcí, než si myslíš, Sharpe. Je to tvoje nejroztomilejší a nejvíce frustrující vlastnost.”
Sharp mohl jen znovu zavrtět hlavou. „Omlouvám se.”
Mace mlčel.
„Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby ses vrátil do svého vlastního domu, než skončí den,” řekl Sharp tiše a přinutil se podívat se Macovi do očí. „Měl jsi se mnou mluvit, ne zacházet tak strašně daleko.”
Náhle, jak si procházel průběh souboje a vše co ho začalo, napadla Sharpa strašná myšlenka. „Tys o tom jeho podvádění před lety lhal, že?”
Mace opět neřekl nic, ale ticho bylo usvědčující.
„Nemůžu uvěřit… proč, sakra?”
„Nikdy neměl začít duelovat,” zamumlal Mace a vrátil se mu starý vztek. „Jsi pro něj příliš dobrý.”
Sharp se odvrátil. Rozhovor skončil, s Macem skončil, se vším skončil.
Kromě Epeeho, který si nic z toho, čím prošel, nezasloužil.
„Kde je Epee?” zeptal se tiše.
Levoručka vzhlédl od místa, kde začal sbírat věci, které po sobě Epee zanechal. „Proč bych ti to měl říkat?”
„Musím někdy začít napravovat to, co jsem podělal,” odpověděl Sharp. „Nejlepší bude začít hned než později.”
„Vskutku,” souhlasil Levoručka. Zvedl Epeeho odhozený kabát. K zemi spadla knížečka a Sharp se reflexivně sklonil, aby ji zvedl. Do očí mu padly řádky úhledného písma a on se na ně zahleděl, i když věděl, že mu do jejich obsahu nic není.
Ale v příštím okamžiku mu byla vytržena z rukou. Vztekle se otočil a pokusil se vzít si ji od Mace zpátky.
„Ten parchant,” zamumlal Mace. „Opravdu si myslel -“
„Jste nebezpečně blízko zatčení,” řekl Levoručka chladně a špičkou meče se dotkl Maceho hrdla. „Okamžitě mi ji vraťte. Epeeho věci se vás netýkají.”
Mace se ušklíbl a vrátil mu ji. „Vezměte si to. Dokazuje to jen to, že váš nevlastní bratr je opravdu idiot. Tisíc soubojů, opravdu si na to myslel? Ha!”
„Tisíc soubojů?” zeptal se Sharp a zmateně svraštil čelo. „Mohu?”
Levoručka zaváhal, vrátil meč do pochvy a pak knihu sám otevřel. Po chvíli zavrtěl hlavou a pomalu mu ji podal. „Nedává mi to smysl, jen dlouhý seznam dat, číslo jedna až tisíc.”
Sharp přijal knihu s nepřítomným poděkováním a listoval stránkami pečlivého písma. Cítil se jako ubožák, když čmuchal v Epeeho věcech, ale něco na té knize Mace rozčílilo, i když se to snažil zakrýt.
Jak oba řekli, byl to seznam dat. Epee měl úhlednou, elegantní ruku, která se v průběhu let, kdy vedl malou knihu, neustále zlepšovala.
Poslední záznam ho zaujal, protože s jistotou věděl, že to byl souboj, který s Epeem svedli teprve včera.
Vzhledem k tomu… předchozí tři byly také data jejich soubojů…
Ve skutečnosti…
Zarazil se a dvakrát to zkontroloval, lámal si hlavu, aby si vzpomněl. Nebyla to chyba.
„To jsou všechno souboje, které jsme bojovali,” řekl na konec. „Epee a já – a všechny, co vyhrál. Jestliže připočteme dnešní zápas, pak proti mně vyhrál tisíc soubojů. Proč by si nechával…”
Sharp ztuhl, když ho něco napadlo. Určitě ne. To už je skoro deset let. Všichni byli opilí.
Epee tam ani nebyl, ne? Ve škole byl v o dva roky nižším ročníku…
„1000 vítězství,” přerušil Mace jeho myšlenky. „1000 vítězství, aby prokázal, že je hoden stát se dokonalým společníkem Lorda Sharpa.” Jeho hlas byl plný hořké porážky.
„Byli jsme opilí,” zašeptal Sharp a zopakoval si ta slova pro sebe. „Neříkej mi že…” Znovu se podíval na knihu, každé pečlivě zaznamenané vítězství, mimo tisící teď získané.
Vzhlédl k Levoručkovi. „Kde je? Prosím, pro lásku boží, kde je Epee?”
Levoručka se na něj zamračil, ale přikývl a povolil. „Malé skladiště poblíž přístavů, na východní straně. Adresa je 1024 Merry Row.”
Sharp se otočil a rozběhl se.
Když konečně našel skladiště, uvědomil si opožděně, že pokud je zamčené, je jen malá šance, že by mu Epee umožnil vstup.
Nicméně se to ukázalo jako marná starost.
Přemýšlel, co se stalo, protože z malého skladiště zbyly jen trosky – okna vedoucí podél střechy, aby dovnitř pronikalo světlo, byla celá rozbitá. I dveře sotva držely v pantech. Sharp měl plíživé, pochmurné podezření, že ví, kdo je za škodu zodpovědný – a donutí Mace, aby za to zaplatil, nebo jinak…
Dveře trochu zaskřípaly, takže Sharp zaváhal, ale srdce mu v hrudi bušilo příliš rychle, než aby z toho teď vycouval. Uvnitř se ukázalo, že skladiště je prázdné, mínus pár prachem pokrytých neobvyklých věcí a dílů.
Po Epeem nebylo ani stopy.
Světlo však svítilo ze dveří vzadu. Že by kancelář?
Nutíc své nohy k pohybu, šel Sharp dál a jemně otevřel druhé dveře. Pak zaváhal.
Epee promluvil, aniž by se otočil, skláněl se nad stolem s něčím, co vypadalo jako sklenice brandy. „Jdi pryč, Daggere. Vím, že to myslíš dobře, ale teď na to nemám náladu.”
Nikdy neslyšel, že by byl Epee tak nešťastný. Na jisté úrovni považoval za nemožné, aby Epee dělal něco jiného, než se usmíval a smál se. Sharp se pokusil promluvit, ale slova mu uvízla v hrdle.
„Daggere, já opravdu nejsem -“ Epee vstal, otočil se a náhle se zarazil, když si uvědomil, že nemluví s Daggerem. Chvíli na něj zíral. „Co tady děláte?”
Sharp polkl a přinutil se promluvit. „Přišel jsem se omluvit,“ řekl a ta slova mu zněla hrubě. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Přijít sem se omluvit… to zdaleka nestačí, za všechna příkoří, která jsem vám dnes způsobil, Lorde Epee, ale nějak začít musím.”
Epee pokrčil rameny a odvrátil zrak.
Při pohledu na Epeeho vždycky viděl bojovníka, bratra Sabreho a syna Rapiera. Viděl duelanta, výzvu… cokoliv on a Epee vždycky byli.
Když se teď podíval na Epeeho jako na muže, pocítil hlubokou, bolestnou lítost.
Jaké by to asi bylo, napadlo ho, důvěrně poznat Epeeho? Konečně pochopit, jak Epee přemýšlel a proč jednal tak, jak jednal? Jaké by bylo trávit spolu čas jen prostými věcmi, jako je lov nebo rybaření, nebo dokonce obávané nákupy? Jaké by to bylo vidět Epeeho každé ráno u snídaně? Usmíval se po ránu? Byl mrzutý? Jaké by to bylo, brát Epeeho každý večer do postele, slyšet své jméno z Epeeho rtů při vyvrcholení?
Proč nad všemi těmito věcmi nepřemýšlel dřív? Epee tam byl celou dobu a Sharp hloupě promarnil svou šanci a vědomí této ztráty bylo zničující.
Napadlo ho, jestli je něco, co by mohl říct nebo udělat, aby si zasloužil druhou šanci.
Připustil si, že tu nic takového není – nezasloužil si to. Nemohl si odpustit, proč by v to měl tedy doufat u Epeeho?
„Kolik soubojů jsme za ty roky svedli?” zeptal se.
„Tisíc, devět set dvanáct, počítaje s dneškem,” řekl Epee a Sharp viděl, že promluvil bez přemýšlení, a okamžitě těch slov litoval.
Sharp se skoro usmál, byl ohromen a okouzlen tím, že si Epee udržel přehled při tolika soubojích. „Takže kdybych vyhrál dalších osmdesát osm a dosáhl tisíce vítězství, vysloužil bych si tím alespoň malou dávku odpuštění za všechny křivdy, které jsem vám nespravedlivě způsobil?”
Epee trhl hlavou, výraz překvapení, nevíry a ostražitosti – ale také naděje, pokud Sharp neviděl jen to, co chtěl.
Bylo mu to jedno. Ta naděje byla všechno, co měl, a on se jí bude držet, využije ji k posílení své vlastní chabé, pošetilé naděje.
„To je vše, co chcete, můj pane?” zeptal se Epee. „Malé množství odpuštění?”
Sharp se smutně usmál. „Ne, a ani toho nejsem hoden. K dnešnímu dni, co se týče vás můj Lorde Epee, byl jsem jen hloupě nevšímavý nebo nespravedlivě krutý nebo nerozumně bezcitný.”
Epee se slabě usmál a Sharp pocítil malou úlevu. Výraz porážky, který měl Epee na tváři, když opustil soubojový kruh, ho tvrdě zasáhl, protože někdo jako Epee by nikdy neměl být nucen nosit takový výraz. Napůl se bál, že jeho úsměvy navždy zmizí, a to všechno kvůli Macovi a jemu.
Jestliže se dokázal usmát i jen trochu, pak jeho úsměvy sice Sharp ztratil, ale neztratil je úplně.
„Už jsem z duelů unavený, Lorde Sharpe,” řekl Epee. „Nesnesu pomyšlení, že by jich mohlo být o sto víc.”
Sharp sklonil hlavu na znamení, že ránu uznává. Zničila ho, ale přijal ji jen jako něco, co si zaslouží.
„Ale jestli si chcete ještě chvíli nadávat,” pokračoval Epee, „nic bych proti tomu nenamítal.”
Sharp překvapeně vzhlédl – ještě překvapeněji, když si uvědomil, že Epee žertuje.
Sám se slabě usmál a přinutil se vyslovit další slova, i když bylo dost obtížné si jen vzpomenout, že má dýchat. „Jak si mám říkat?” zeptal se. „Blázen? Mizera? Idiot? Nevychovanec? Šašek? Pitomec? Trouba? Osel?“
S každým slovem se odvážil pokročit o krok vpřed, podněcován nadějí a bolestí, která se mísila v Epeeho očích, dokud se Epee nezarazil o stěnu za svými zády. Sharp se zapřel vlastníma rukama z obou stran Epeeho hlavy. „Šmejd?”
„Řekl bych, že jedna nadávka stačí,” řekl Epee tiše, s očima upřenýma před sebe.
„Tak se zase nazvu hlupákem,” odvětil Sharp „a budu třikrát hloupý mizera.”
Epee nepatrně zvedl hlavu a naklonil ji v pozvánce staré jako čas.
Sharp ji přijal, než si Epee stačil uvědomit, že to byla chyba, a zakryl Epeeho ústa svými vlastními. Kdyby dostal jen jeden polibek, pak by to byl polibek, který si bude pamatovat až do své smrti.
Proč byl tak dlouho slepý? Jak to s ním mohli vydržet? Sharp zasténal a pohnul jednou rukou od stěny, aby ji zabořil do Epeeho vlasů, políbil ho tvrdě a hluboce a nelibě nesl potřebu vzduchu, která je nakonec od sebe odtrhla.
„Epee…“ zeptal se, když konečně znovu uvěřil svému hlasu, „proč jsi to nikdy neřekl?“
„Chtěl jsem,“ zašeptal Epee. „Před lety. Pak mě Mace obvinil z podvádění a ty ses potom změnil.“ Pokrčil rameny. „Tak jsem se rozhodl, že počkám.“ Zamračil se. „Podíval ses do mé knihy.“
Sharp sebou trhl. „Ne úmyslně. Mace mi ji vytrhl a vypadal vztekle, tak jsme s Levoručkou podlehli zvědavosti, co jeho chování vzbudilo.”
Pomalu uvolnil sevření, kterým stále držel Epeeho vlasy, a něžně ho pohladil po zátylku, než ho konečně pustil úplně. „Je toho mnoho, za co se musím omluvit, a bude mi trvat do konce života, než to napravím, ale přísahám ti, že to udělám. Slova jsou chabá, vím to, ale omlouvám se, Epee.”
Epee přikývl a zavřel oči. „Nikdy jsem nepodváděl.”
„Já vím,” přikývl Sharp, chtěl říct víc, ale věděl, že to nemá smysl.
Epee pomalu znovu otevřel oči.
Nikdy neměly dvakrát úplně stejnou barvu. Záleželo na jeho okolí, Epeeho oči se mohly jevit jako téměř jakákoliv barva. Tady, ve špatně osvětlené místnosti, se zdály jen temné. Ne jako jeho vlasy, ve kterých byly kousky ohně oživlé světlem lampy na stole.
Sharp ho chtěl ještě jednou políbit, ale neodvážil se.
„Jak jsi věděl, že mě tu najdeš?” zeptal se náhle Epee a znovu se zatvářil nešťastně.
„Levoručka mi to řekl,” odpověděl Sharp. „Poté, co udeřil Mace za to, že se postaral o to, aby se tě otec zřekl.”
Epee se krátce zasmál nad tím, že Levoručka udeřil Mace, ale pak zaváhal a zamračil se.
„Uvažoval jsi o tom, že by ses pustil do obchodování s vínem?” zeptal se Sharp, doufal a modlil se, aby řekl správnou věc. „Lord Rapier velmi zbožňuje víno. Myslím, že by dostal mrtvici, kdyby byl nucen snášet nejen nevlastního syna, který je milencem korunního prince, ale i zavrženého syna, který je proslulý obchodem s jeho oblíbeným pitím.”
Epee se na něj na okamžik jen překvapeně podíval – pak se začal smát, Sharp potlačil nutkání ho políbit a přísně si připomněl všechny důvody, proč na to neměl právo.
„Celou tu dobu,“ zašeptal a podíval se na Epeeho, neschopný se nedívat, „nemohu než sebou pohrdat.“
Epee pokrčil rameny a vypadal rozpolceně mezi vlastním unaveným smutkem a suchým pobavením. „Už to chápeš, můj pane?”
„Ano,” řekl Sharp pevně. „Teď to rozhodně chápu. Vzpomínám si na opileckou noc, kdy jsem řekl, že budu milovat jen někoho, kdo mě porazí v tisíci soubojích. Neumím si představit, proč sis sakra myslel, že stojím za tolik práce, Epee. Jen dnešek dokazuje, že nestojím.”
„To rozhodnutí není na tobě,” nesouhlasil Epee. „Tvoje jediné rozhodnutí… je vybrat si, jestli budeš stát nebo nestát za tím, co jsi řekl…”
Sharp natáhl ruku, chytil Epeeho za ramena a přitáhl si ho k sobě. „Stojím si za tím,” zašeptal. „Tisíc vítězství, Epee, a rád budu tvůj, pokud mě stále chceš.”
„Chci,” přitakal Epee a zúžil prostor mezi nimi, aby začal polibek, který se Sharp zdráhal si vzít.
KONEC
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat