KP - Rapier Brothers - Perfektní syn - část 1.

Část 1. 

Sabre byl opilý.

Přestože měl narozeniny, byl úplně a naprosto sám. Ani jeden člověk si na něj nevzpomněl, ani se o něj nezajímal – nebo si spíše mysleli, že nemá na žádnou oslavu nárok.

Od naprostého debaklu s Epeem, který těsně následoval po debaklu s Daggerem, neočekával, že by někteří z jeho zmizelých takzvaných přátel vyjádřili své nadšení, že je živý a zdravý.

Hloupě si myslel, že si na něj jeho třikrát prokletý otec vzpomene.

Jelikož to byl jeho otec, pro kterého se vzdal všech těch podělaných věcí, to nejmenší, co ten člověk mohl udělat, bylo popřát mu všechno nejlepší k narozeninám.

Ale ne.

Mocný, dokonalý, úžasný a vážený lord Rapier odešel do klubu na oběd se svými známými, kteří ho neopustili, na rozdíl od Sabrových přátel.

Podíval se na svou prázdnou sklenici a přemýšlel, jestli je opilý příliš nebo málo.

Dvacet devět let a čím se mohl pochlubit?

Seděl sám v pochmurné hospůdce vzdálené tři hodiny jízdy od domova, aby ho jeho hloupý otec nenalezl a nezpůsobil, aby jeho narozeniny byly ještě žalostnější.

To je celé shrnutí jeho života.

Co vlastně čekal?

Nejprve fiasko s Daggerem, po kterém se ani nezkoušel přimět otce, aby pochopil důvod.

Potom Epee - což zpackal od začátku do konce.

Všechno, jen aby na něj jeden člověk byl hrdý, řekl mu, že přimět ostatní jej nenávidět bude stát za to.

Požádal o další whisky, když si uvědomil, že dopil, a hodil do sebe další půl sklenice stejně snadno jako vodu.

Někdo se posadil vedle něj a Sabre se zamračil, aby ten parchant utekl.

Až na to, že se ten bastard na něj jen usmál.

Co to k čertu je?

Všichni před jeho pohledy utekli; tak je zdokonalil.

Byl to jediný způsob, jak najít klid a ticho, když je chtěl.

„Co?" zavrčel v naději, že to bude stačit.

„Jsi opravdová růže mezi plevelem, můj skvělý pijáku,“ řekl ten muž.

Sabre zíral na popis, a přičítal horko ve svých tvářích alkoholu, ne rozpakům. Růže? Byl ten muž idiot? Očividně.

„Vypadni!“ odsekl. "Hodně daleko."

„Ach, to teď nemůžu udělat,“ pokračoval vesele cizinec a usmál se, jako by Sabre jeho poklonu právě ladně přijal. „Právě jsem přijel z velmi velké dálky a od této chvíle se hodlám držet velmi blízko.“

„No, nezůstávej blízko mě,“ odpověděl Sabre. „Jedinou společnost, kterou hledám, je moje whisky.“

„Ano, chápu,“ zamumlal cizinec. „Máš jméno, růže?“

Sabre na to slovo sebou trhl, až málem porazil sklenici. „Přestaň s tím hloupým přídomkem. Mé jméno není tvoje věc. Jdi pryč, nebo tě odtud vyhodím sám!“

„Temperament, temperament,“ řekl cizinec stejným šeptavým tónem. Mohlo to být lákavé, rozptylující. Až na to, že Sabre se dnes večer chtěl jen utápět ve své vlastní lítosti. Netoužil po ničem, co by se mohlo zkomplikovat, jak většinou mívá sklon obyčejné šukání.

„Možná jsi více osten než růže, ale přesto všechno stále nádherný.“

Měl toho dost. Musel se nechat urážet, ignorovat a zanedbávat, musel snášet, že ho někdo štve a nenávidí. Musel neustále toužit po uznání a lásce otce, který mu to pravděpodobně nikdy nedá, ale nemusel tolerovat výsměch absolutního cizince.

Nebyl žádná růže. Většina lidí by o něm řekla, že je plevel. Jeho rodina nebyla plná ošklivých káčátek, ale ani to nebyly labutě. Byl příliš rozložitý a vysoký na to, aby byl elegantní, jeho vlasy byly obyčejně hnědé, pokud nadměrné vystavení slunečním paprskům z nich nevytáhlo červenou barvu. Jeho oči byly oříškově hnědé. Pokud si ho lidé všimli, bylo zcela jisté, že neobdivovali jeho přijatelný vzhled.

Hodil do sebe zbytek whisky, znovu bouchl sklenicí o stůl a postavil se na nohy. Zachytil se o stůl právě včas. Druhou rukou se chytil za hlavu, dokud se místnost nepřestala točit.

Naštěstí byl dost chytrý, aby si rezervoval pokoj předem.

Kráčel pomalu, aby si nezhoršil noc ponižujícím zakopnutím, a vydal se do přední místnosti a dál ke schodům.

Jakmile došel nahoru, zastavila ho ruka. „Jdi pryč!“ odsekl Sabre. "Co je to s tebou?"

„Vypadal jsi smutně,“ řekl náhle cizinec.

Sabre zamrkal, třikrát v duchu prošel ta slova a rozhodl se, že mu nedávala smysl. "Takže?!"

„Takže, nikdo by neměl vypadat tak smutně. Snažil jsem se tě pobavit.“

„Nejsem ten typ, který by se měl bavit čímkoli,“ řekl Sabre a nelibě nesl, že ta slova vyzněla spíš rezignovaně než povýšeně. Proto se vždy opíjel sám a daleko od všech, které znal - všichni rádi říkali, že když se opije, je agresivní.

To by bylo snadné. Ale ne. Musel být sentimentální opilec.

„Zmiz mi z očí!“ zopakoval, když se cizinec ani nepohnul, aby odešel. „Chtěl bych oslavit své narozeniny sám, ne s bláznivým cizincem.“ Vyškubl se mu a pevně se chytil zábradlí, které vedlo podél schodiště. Věřil, že cizinec odejde a bude obtěžovat někoho jiného.

Neměl takové štěstí. Ten parchant se dostal před něj a zastavil se před Sabreho dveřmi s rukama v bok.

Byl, pomyslel si opile Sabre, docela pěkný. Ne jako Sabre – nazývat jej růží bylo jako říkat, že je příjemné mít vedle sebe mokrou kočku. Kdyby jen jednou projevil náznak, že by z něj vyrostl hezký muž, jeho otec by se o to velmi rychle postaral.

Ale ten cizinec… škoda, že byl příliš opilý nebo že nebyl dost opilý - nikdy nevěděl, co je horší – aby viděl, jak daleko by cizinec zašel, aby utišil smutek, který ho údajně tak znepokojoval.

Zlaté vlasy - Sabre si vždy potrpěl na zlaté vlasy přesně v tom odstínu medu na slunci. Připomínaly mu dny, kdy ještě jezdili na venkov a hospodyně jej krmila chlebem s máslem a medem.

Oči měl modré jako luční květiny rostoucí v malé zahrádce za domem.

Možná všechny ty hloupé bláboly znamenaly, že je příliš opilý. Sakra. „Jdi mi z cesty, cizinče.”

„Lash,” řekl muž, „jmenuji se Lash.” Nastala významná pauza.

„Mé jméno tě nemusí zajímat,” odsekl Sabre.

„Takže máš narozeniny, růže?” Lash se zeptal. „Žádná rodina, se kterou bys je strávil?”

„Otec má schůzku ve svém klubu, moji bratři se mnou nemluví a nemám žádné přátele,“ zavrčel Sabre. „Takže pokud ti to nevadí, cizinče, rád bych zůstal sám.“ Uf, proč to všechno přiznal?

No, aspoň už toho parchanta nikdy neuvidí. Jednou tahle mizerná náhražka dne musí skončit.

Očekával další rozčilování, další žvanění o smutku a růžích, což by mu poskytlo naprosto rozumnou záminku, aby toho muže přehodil přes zábradlí a díval se, jak neohrabaně přistává pod schody.

Místo toho se najednou ocitl s rukama plnýma Lashe, který mu rukou ve vlasech stáhl hlavu dozadu - ten otravný idiot byl vyšší než on - a pak byl líbán, a dokonce i opilý a se závratí z tak rychlého vývoje, mohl říct, že to byl sakra polibek.

„Co to sakra je?“ vzpamatoval se o nějaký čas později, a kdy k čertu skončil přitisknutý k zábradlí?

Lash se ušklíbl: „Pěkná a pichlavá, ale myslím si, že rozhodně stojí za tu námahu.“

„Pokud uděláš ještě jednu růžovou narážku, tak-“

Sabre zjistil, že je znovu líbán, a přísahal, že až se sem přijde příště opít, bude si dvojnásobně jistý, že tu nebudou žádní přitěžující, rozzuřující, zlatovlasí krasavci, kteří se chystají zničit jeho trucování.

„Proč to pořád děláš!“ dožadoval se a marně tlačil, aby ze sebe Lashe dostal, a tím víc se zlobil, protože nemohl. Nebyl zvyklý na to, aby se nad něj někdo tyčil a převyšoval jej sílou.

Jen ho to naštvalo ještě víc.

Lash se jen ušklíbl a políbil ho znovu.

„No, poprvé jsem to udělal jen proto, abych tě popíchnul. Jsi jako kotě, syčíš, pliveš a drápeš, ale ve skutečnosti se nezlobíš.”

Růže a teď kotě?

Sabre se ho chystal zabít. „Okamžitě mě pusťte, sire!“

„Ne, to si nemyslím,“ Lash ho políbil, tvrději a hlouběji a polibek trval déle než ty předchozí tři, takže se mu točila hlava víc než kdy jindy, cítil se horce a těžce. Když byl propuštěn, nemohl si vzpomenout, co chtěl říct.

„Tak jak se jmenuješ?“ zeptal se Lash a lehce se uvolnil, ale ne zase natolik, aby se z toho Sabre dostal bez nějakého velkého povyku.

Sabre zavrtěl hlavou. Lashovi se v tu chvíli mohl zdát zábavný, ale Sabre nepochyboval, že jeho jméno je dost dobře známé na to, aby si Lash pravděpodobně náhle vzpomněl na náhlou schůzku a odešel. I když byl Lash otravný, Sabre si uvědomil, že i to je lepší než být dál sám. Opravdu ho štvalo, že mu nikdo neposlal ani vzkaz, aby mu popřál k narozeninám hodně štěstí.

„Tajemný,” zamumlal Lash a Sabre opravdu nesnášel, když slyšel ten tlumený, dunivý hlas takhle tiše a zblízka. Právě teď si nepřál být ovládán špatnou částí své anatomie. „No, nevadí. Vymámím to z tebe, než skončí noc. Co bys chtěl k narozeninám, má krásná růže?

„Abys mi tak přestal říkat,” procedil Sabre skrz zuby. „Nejsem hezký. Nelíbí se mi, když se mi někdo vysmívá.”

Lash ho políbil takovým způsobem, o kterém si Sabre uvědomil, že je vážně špatný pro jeho soustředění. „To není výsměch, zlato.”

„Ty jsi ten nejhorší -“ Sabre se uchýlil k zoufalým činům a udeřil Lashe pěstmi do prsou. „Proč to děláš?”

„Protože jsi vypadal smutně a hezky a obávám se, že to pro mě byla vždycky smrtící kombinace,” řekl Lash.

Sabre zamrkal, protože si náhle uvědomil, že to, co Lash řekl, myslí vážně. Nevěděl, jak to ví… ale věděl to. Lash nelhal. Ne že by to učinilo celou tuhle situaci méně matoucí. Zamračil se. „Takže obtěžuješ každého, kdo vypadá smutně a hezky?”

„Ne,” řekl Lash s výrazem někde mezi úšklebkem a smutným pobavením. „Obávám se, že to za mě udělaly tvé trny. Mám rád muže s temperamentem.” Oči se mu leskly. „Tolik energie, která se dá využít mnohem lépe.”

Sabre na něj zamrkal a odmítal si připustit, že by jeho rozpálené tváře byly něco jiného než vztek a whisky. Do této chvíle s ním nikdo takhle nemluvil…

Nikdy.

Vždycky byl děsivý, zlý, náladový, přesně jako Rapier - Sabre. Nic pěkného. Žádná růže. Rozhodně ne ztracené kotě. Všiml si někdy někdo, když se cítil na dně? Ne.

Vlastně, tohle všechno bylo taky… Polkl proti náhlému záchvatu zklamání, rozzuřený, že se v tomto okamžiku hlouposti nechal tak zaskočit až cítil zklamání, že je to všechno nějaká zvrácená fraška.

Bylo to až příliš dobré, než aby to byla pravda, a už ho nebavilo hrát hry.

„Jdi si hrát jinam, pane, a řekni tomu, kdo ti zaplatil, abys mě ztrapnil, že může jít k čertu, a pokud se někdy dozvím jeho totožnost, potkám se s ním v duelovém kruhu a proleju jeho krev.” Sabre do něj strčil a Lashe překvapil tak, že se mu podařilo vyklouznout a odkráčet zbývající tři schody ke svému pokoji.

Místo toho byl popaden, otočen a strčen zpět ke dveřím, a pak byl políben tak silně, že když se Lash konečně odtáhl, měl bolavé a pohmožděné rty.

„Nehraju takové hry,” řekl Lash tvrdým hlasem, všechny stopy po jeho veselí a hravosti byly pryč. „Kdysi jsem se stal obětí něčeho takového. Neudělal bych to někomu jinému. Upoutal jsi mou pozornost a upoutal jsi ji důkladně. Jen se snažím zjistit, kolik by mi toho dnes v noci prošlo.”

Sabre se na něj podíval, zkoumal ty hezké modré oči a pak v duchu pokrčil rameny.

Přišel sem pít a být hloupý, být čímkoliv, jen ne opovrhovaným a obávaným lordem Sabrem. Pokud ho ten cizinec chtěl – smutného a ubohého, silně opilého blázna – tak kdo je, aby si pořád stěžoval? Měl narozeniny, neměl snad na něco nárok?

„Tak pojď a zjisti to,” souhlasil konečně a sám inicioval další polibek. Zastavil se jen proto, aby otevřel dveře a vtáhl nesnesitelného, ale fascinujícího Lashe dovnitř. 

 

                                       -Hlavní stránka-          -Následující kapitola-