Část 2.
Plně očekával, že se ráno probudí do prázdné místnosti.
Tak to koneckonců fungovalo.
Kdyby mu někdo řekl, že se probudí a uvidí Lashe jen v krátkých kalhotách, jak si vesele brouká, když čte ranní tisk a snídá, Sabre by se opovržlivě ušklíbl a řekl by mluvčímu, ať jde do háje.
Začal se dožadovat toho, co u všech čertů Lash ještě dělá v jeho pokoji, ale pak usoudil, že mu to nestojí za to, aby se mu zvětšila bolest hlavy. Což bylo jediné, co by na své otázky mohl získat.
Místo toho prostě klesl zpátky do postele a zavřel oči, víc než spokojený s tím, že ještě chvíli může podřimovat. Co na něj vlastně čeká? Tříhodinová cesta zpátky do města a pak se potýkat s otcem kvůli tomu, že zmizel skoro na dva dny.
„Ty nejsi zrovna ranní ptáče, co?” zeptal se Lash vesele. „Ale možná, že nejsi moc na whisky.”
„Oh, jsem na whisky,” řekl Sabre překvapen, že odpověděl. Pootevřel jedno oko, aby se podíval na Lashe, který se na něj díval, jako by mu skutečně záleželo na tom, co Sabre říká.
„Ráno a já jsme se před mnoha lety pohádali. Vyhýbáme se jeden druhému tak, jak nám to jen dovolí společenská zdvořilost.”
Lash zaklonil hlavu, zasmál se a Sabre z něj nemohl odtrhnout oči.
Jedním zaprášeným oknem dovnitř proudilo ranní sluneční světlo, které se třpytilo na Lashových vlasech a kůži, oboje zahřívalo, takže téměř zářil. Tohle bylo mnohem lepší než se probouzet sám, i když Lash nejspíš každou chvíli odejde.
Nakonec odtrhl oči od lahodného pokušení, připomněl si, že už je střízlivý a střízliví lidé nedělají hlouposti, které opilým lidem dávají dokonalý smysl, pohodlněji si urovnal přikrývku a vrátil se ke svému podřimování.
Kdyby se potuloval kolem, zašel tady na oběd a vydal se na tříhodinovou cestu domů, která by trvala spíš čtyři hodiny, nedostal by se domů, dokud by otec neodešel na večeři se svými kumpány z jachtařského klubu. To by mu poskytlo pár hodin o samotě v domě, aby se připravil a posbíral síly na peklo, které schytá za svou prodlouženou, nevysvětlenou nepřítomnost.
Trhl sebou, když se přikrývky odhrnuly. Otočil se právě včas, aby ho zakrylo Lashovo tělo, a schytal polibek, který byl stejně zničující a rozptylující jako předchozí noc – ale teď, když byl střízlivý, zažil víc než mlhavý a závratný okamžik, který se mu zapsal do paměti.
„Asi nemáš moc kocovinu,“ usoudil Lash a olízl si rty.
Sabre se ušklíbl. „Vím, jak pít.“
„Víš, jak toho dělat mnoho,“ usmál se Lash. „Dáš si snídani?“
„Fuj, ne,“ Sabre nesnášel snídani. Snídal, jen když to otec vyžadoval, což bylo na Sabreho vkus až příliš často. „Nicméně, nepředpokládám, že by tam byl čaj?“
Lash se usmál. „Náhodou je. Nevěděl jsem, co máš rád, tak jsem objednal od všeho trochu. Sedneš si ke stolu? Ne, že bych spěchal, abych tě viděl odcházet z postele, vypadáš v ní skvěle.“
Sabre na něj zíral, naprosto zmatený. „Zmínil jsem se, že nedáváš vůbec žádný smysl?“
„Několikrát,“ zazubil se Lash. „Přísahám, že nejsi jediný, kdo mi to říká. Často jsem nazýván vším, od 'poněkud výstřední' až po 'naprosto šílený'. Pojď, než čaj vychladne.“
Zívající Sabre se posadil, poškrábal se na bradě a přemýšlel, jestli má dost energie, aby našel holicí soupravu. Nevzpomínal si na dobu, kdy by se posadil k jakémukoli stolu, aby nebyl úplně oblečený a připravený na celý den.
Bylo to jen jedno z mnoha Rapierových pravidel.
Jaký to mělo smysl? Přišel sem, aby zapomněl na svého otce, a ráno už bylo zdaleka nejpodivnější, jaké kdy zažil. Co byl v této chvíli ještě jeden porušený zvyk?
Nalezení kalhot mu chvíli trvalo, ale pak už vklouzl do křesla naproti Lashovi u malého stolku. Byl rozcuchaný, neupravený a ještě spal nejméně z jedné třetiny. Jeho otec by plival hřebíky, kdyby věděl, že jeho nejstarší syn a dědic jedná tak nezodpovědně.
Sabre se ušklíbl, když se napil čaje, a doufal, že jeho otce zamrazilo v zádech.
„Musím se k něčemu přiznat,” vzhlédl Lash přes řasy k Sabremu, hravě, ale trochu váhavě.
„Ano?” zeptal se Sabre bezstarostným tónem, ale byl zklamaný, že se uvolnil jen proto, aby se na něj hned všechno sesypalo.
Lash se napil ze svého šálku; kávy, podle vůně. Jejich nevlastní matka ji měla ráda, vzpomněl si Sabre. Poté, co zemřela, Rapier odmítl nadále tolerovat přítomnost kávy ve svém domě.
„Strávil jsem většinu zbývající noci a část z dnešního rána pokusem tě někam zařadit,” řekl Lash pomalu. „Samozřejmě jsou mé vzpomínky chabé. Nebydlím tu od svých deseti let, ale pamatuji si hodně z toho, co mi bylo natlučeno do hlavy. Prosím, odpusť mi, jestli se mýlím, ale soudě podle tvé zbraně, stejně jako podle tvé hezké tváře, hádám, že jsi buď Lord Sabre, nebo Lord Epee. Pokud se nemýlím, Lord Epee je o něco mladší, takže hádám, že ty jsi Lord Sabre.”
„Jsi velmi bystrý,” řekl Sabre a pomalu odložil šálek čaje jen proto, že neměl dost energie, aby jím mrštil. „Vinen podle obžaloby.”
Lash znovu usrkl ze své kávy. „No, jsi mnohem hezčí než lord Rapier, kterého si matně vybavuji, a i s tvou povahou mnohem příjemnější. I když, jak jsem řekl, bylo mi teprve deset. Spousta lidí mi tehdy připadala zlá a děsivá.”
Sabre se hořce zasmál a vstal. „Ujišťuji tě, že jsem stejně nepříjemný jako můj otec. Zeptej se kohokoliv. Proč si myslíš -“ zarazil se dřív, než to mohlo znít pateticky, a začal sbírat zbytek svého oblečení.
Co ho to napadlo? Měl by se vrátit domů dřív, než se jeho otec naštve natolik, aby mu dal takovou nakládačku, jakou nedostal od chvíle, kdy se jednou v létě vrátil ze školy se známkami, které nebyly tak dokonalé, jak si Rapier přál.
Překvapeně a rozhořčeně vykřikl, když ho někdo chytil za kotník, trhl za něj a srazil ho na zem, nosem napřed. Třel si ho, rudý vzteky. Podařilo se mu opřít se o loket, dost na to, aby se mohl otočit a zamračil se. „Co to sakra děláš?“
„Zastavuji tě,“ zazubil se Lash. „Vidím, že máš zlozvyk řešit své problémy vrčením a dupáním. Roztomilé, ale otravné, když se někdo snaží vést konverzaci.“
„Jdi do háje!“ vyštěkl Sabre. „Víš, kdo jsem, takže bych raději šel, než tě to začne děsit.“
„Jsi velice temperamentní, růže,“ odpověděl Lash.
Sabre ho chtěl zabít. „Přestaň mi tak říkat,“ zasyčel. „Kdo jsi k čertu zač?“
Lash se usmál – nebezpečně usmál. „Záleží na tom, koho se ptáš. Je to dlouhý seznam. Takže, budeš pokračovat s tím dupotem v chlívku, nebo posnídáme a pak se rozhodneme, co budeme dělat po zbytek dne?“
Co? Zbytek dne?
„Ovšem, jestli budeš dál trucovat, mohl bych tě vzít zpátky do postele. Zdá se, že tě to minule docela uklidnilo.“
„Strašně mě štveš -“ Jeho slova byla přerušena polibkem, a opravdu měl čekat, že to přijde, ale nebyl zvyklý na to, že na něj někdo útočí se zájmem – no, s polibky. Nemuseli mít nutně nic společného s láskou; bylo hloupé myslet si, že se tyto polibky liší od jiných v jeho životě. Ovšem než toho Lash nechal, zapomněl, ohledně čeho chtěl křičet.
Zamračil se.
Lash se zahihňal a nakonec vstal, natáhl ruku, aby pomohl Sabremu vstát, ukradl mu další krátký polibek, než se znovu posadili ke stolu. „A teď, můj drahý Sabre, chtěl jsem vědět, jestli by ses tu se mnou na pár dní zdržel.“
Sabre zmateně svraštil čelo. „Tady?“
„Tady,” zopakoval Lash a nalil si další kávu. „Jak jsem řekl, téměř celý život žiji v zahraničí. Moji rodiče byli cestovatelé; v okamžiku, kdy jsem byl dost starý na to, abych jel s nimi, pokračovali v těchto cestách. Zhruba před rokem je dostihla divoká exotická nemoc z džungle.”
„Promiň,” zamumlal Sabre a myslel to vážně. Bolest v Lashiho tváři byla dost upřímná a on vždycky přemýšlel, jaké by to bylo mít takové rodiče. Rodiče, kteří se starali.
Lash přikývl. „Děkuji. Každopádně se mi konečně podařilo vrátit se, věnovat se záležitostem, které nebylo možné řešit ze zahraničí. No a cítím, že jsem konečně připravený se usadit na jednom místě. Ale doma jsou ještě věci, kterým se, jak doufám, ještě pár dní vyhnu. Přemýšlel jsem, že tu den nebo dva zůstanu, upravím si nový, trvalý život, svým vlastním způsobem, jak jen to půjde. Chtěl bys zůstat se mnou a zjistit, do jakých problémů bychom se mohli dostat?”
Komicky zamával obočím, ale pošklebky na jeho tváři jasně říkaly, v co doufal, že by z těch ’problémů’ mohlo být.
Otec ho zabije, pomyslel si Sabre, jestli zmizí na celé tři nebo čtyři dny. Nikdo jiný by si toho však ani nevšiml. Kdyby si toho všimli, bylo by jim to jedno. I přes tu hroznou hloupost si Lashovi společnosti užíval. Ten muž věděl, že je Sabre, ale nevěděl dost, aby mu to mohl mít za zlé. Sabre už se s ním pravděpodobně nikdy nesetká, tak proč si to neužít, dokud to jde?
Napil se čaje, který vychladl, ale zjistil, že je mu to jedno. Nalil si další, pohodlně se usadil v křesle a pohlédl na Lashe. „Tak co budeme dělat nejdřív?“
Lash si ho zvolna prohlédl od hlavy k patě, až Sabremu zabrněla kůže. „No, chtěl jsem navrhnout, abychom se projeli… ale myslím, že teď mám na mysli jiný druh jízdy.“
Sabre se zakuckal čajem a spěšně, s pohledem upřeným na něj jej odložil. „Ty!“
„Myslím, že se červenáš, kotě,“ odpověděl Lash a pak se rychle zvedl od stolu, zatímco Sabre pobouřeně vyjekl, a vrhl se po něm.
Nakonec se dostali do postele.
O několik hodin později se Sabre tvrdě postavil proti projížďce na koni.
Lashovy špatně tlumené úšklebky mu vynesly strčení do křovinatého porostu, když kráčeli po stezce v lese poblíž hospody.
„Jsi nenapravitelný,” zabručel, ale měl co dělat, aby v jeho hlase nezaznělo pobavení, které se Lash zřejmě chystala vyvolat.
„Jak ses k čertu mohl stát tak…”
„Výstřední?” zeptal se Lash a pořád se hihňal. „Moji rodiče byli naprosto výstřední. Bylo nevyhnutelné, že jsem dopadl stejně.”
„Nevyhnutelné, co?“ řekl Sabre. Přál si, aby mohl v klidu říct totéž. Jednou, jak si matně vzpomínal, zkusil vzdor, který se u Epeeho zdál tak snadný. Vyneslo mu to zlomenou ruku. Už to nikdy nezkusil. Takže dopadnout přesně jako jeho otec bylo nevyhnutelné pro jeho přežití.
Nebyli úplně jedno a to samé.
Myšlenky se mu rozprchly, když byl sám náhle zatlačen do křoví, a zamračil se, když se sotva zachytil stromku, aby se úplně nepřevrátil. „Za co to k čertu bylo?“ dožadoval se.
„Netvař se ponuře v mé přítomnosti,“ odfrkl uraženě Lash. „Lidé si budou myslet, že se ti moje společnost nelíbí.“
Sabre obrátil oči v sloup. „Myslím, že je jasné, že přestože shledávám tvou společnost matoucí a frustrující, líbí se mi.“
Lash se rozzářil. „Takže přiznáváš, že mě máš rád. Vynikající. Děláme pokroky.“
„Drž hubu,“ zasténal Sabre a rozpačitě odvrátil zrak, že do toho tak snadno spadl. „Stěží mi dáváš na vybranou, sire, než se naučit snášet tvou svéráznou společnost.“
„No, je zcela zřejmé, že u tebe je vytrvalost klíčová. Vsadím se, že ten temperament, jakkoli roztomilý může být, tě dostává do velkých problémů.“
Sabre se ušklíbl a ani se neobtěžoval vyslovit jasnou odpověď. Samozřejmě, že ano; už od školních let měl ošklivou povahu. Jedno vypětí za druhým a teprve začátek uvědomování si, čeho všeho se bude muset vzdát, aby získal uznání svého otce. Být dokonalým synem, dokonalým dědicem…
„Jestli nepřestaneš vypadat sklíčeně, hodlám tě strčit do rybníka,” pohrozil mu Lash. „Co tě to k čertu zase tak sklíčilo?”
„Nic,” řekl Sabre. „Staré problémy. Měl bych se je naučit tolerovat. Tak kde je ten domov, kterému se vyhýbáš?“
„Pár hodin cesty,” odpověděl Lash neurčitě. „Přiznávám se, že jsem tak zvyklý žít v chatrčích, stanech a podobně, že sotva vím, co dělat s celým domem, který patří jen mně.”
Pokrčil rameny. „Přitom, očividně vlastním tři nemovitosti, spolu se spoustou dalších věcí. Ale jen taktak. Můj otec byl velký učenec, ale mizerný obchodník. Finance jsem přepracovával, jak nejlépe jsem mohl, ale…” Pokrčil rameny, „jsem také lepší učenec.”
Sabre si odfrkl. Jestliže byl Lash jen učenec, on byl naivka. Nebyl malý, ale Lash ho převyšoval a sílu, kterou dosud projevoval, nezískal čtením knih. Jeho několik poznámek o jeho cestách naznačovalo, že Lash pracoval stejně tvrdě, jako studoval. Pokrčil rameny. „Pokud hledáš místa, kam investovat své peníze, můžu ti dát spoustu doporučení. Potřebuješ právního zástupce? Obchodního poradce?”
„Ah, nezničme mé poslední dny skutečné svobody nudnými obchodními diskusemi,“ usmál se Lash. „Později ti o tom budu hodně vyprávět.“
Volně si propletl svou ruku se Sabreho a přinutil jej, aby zvýšil tempo. "Takže, šermuješ hodně?"
„Ne,“ odpověděl Sabre. Nikdo už s ním nechtěl bojovat a on se jim nemohl divit. Uzavřel svůj vlastní stín ve svém vlastním domě - a vždycky, když byl jeho otec poblíž, tu hloupou, pošetilou naději…
Trhl sebou, když ho něco silně štíplo do ruky.
„Přestaň vypadat zachmuřeně,“ řekl Lash a udělal obličej. "Přestaň to řešit. Proč jsi tak sklíčený?"
„Můj otec,“ odvětil Sabre podrážděně. „Nechci o tom mluvit.“
Lash si odfrkl. „Každý, kdo tě přiměje vypadat jako mokrý kotě, nestojí za myšlenku. Takže co děláš kromě šermu?“
„Nic,“ řekl Sabre. „Starám se o své finance a o problémy, které mi otec nařídí vyřešit.“
„Ach, bože!“ protočil oči Lash a strčil do něj. „Každý má tajná potěšení. Moje jsou pravděpodobně květiny.“ Zamával svými řasami. „Obzvláště mám rád růže.“
Sabre se na něj zamračil. „Za chvíli někoho strčí do rybníka a já to nebudu.”
Lash se uchechtl. Po chvíli ticha do Sabreho jemně šťouchl. „Tak. Tajné potěšení.”
Zaváhal, ale jaký v tom byl doopravdy rozdíl? Lash už z něj dostal víc, než se jeho rodina nebo přátelé kdy obtěžovali dozvědět. Jestli to má být jednou použito proti němu, nezaslouží si to?
„Divadlo,” řekl a pokrčil rameny, aby vypadal lhostejně, a díval se kamkoliv, jen ne na Lashe.
Něco takového, co jeho otec absolutně nenáviděl – divadlo. Bylo lehkovážné, nesmyslné – byl to způsob, jakým podvodníci a coury vychvalují své zboží. Sabre tam chodil tak často, jak jen mohl, s výmluvou, že je shovívavý ke svému příteli nebo splňuje nějaké společenské povinnosti – jakoukoli historku, se kterou by mohl přijít, kterou by si otec nemohl ověřit a zjistit, že je to lež. Od té doby, co byl úplně a naprosto opuštěný, mu docházely výmluvy. Což bylo obzvláště teď zničující, protože jeho oblíbená hra právě vyšla a pokud se nestane zázrak, nedostane se na ni – a obsazení bylo naprosto dokonalé; byl u vytržení, když zkoumal program vydaný patronem klubu.
Spolu s tuctem dalších byl pečlivě uložen v truhle v jeho pokoji.
„Teď vypadáš ztracený v docela příjemné, i když možná trochu smutné myšlence,” stiskl mu Lash paži. „Takže máš rád hry? Jaká je tvá oblíbená? Když jsme cestovali, četli jsme si spolu hry; vždy jsem měl nejradši Golden Gate.”
Sabre pokrčil rameny. „Není to jeho nejlepší práce, i když je jistě přijatelná. Jestliže se chystáš na Tomlinsonovu hostinu, Affair of the Maze je mnohem lepší ukázkou jeho schopnosti prolínání humoru a tragédie. Já mám radši Steela. Jeho hry obsahují mnohem více důvtipu. The Royal Playhouse právě uvádí inscenaci jeho hry Upon the Shore. Do hlavní role byla obsazena slečna Strikeová a podává skvělý výkon. Jestliže budeš mít šanci, měl by ses jít podívat.”
„No, v divadle se vůbec nevyznám,“ usmál se Lash tak, že se Sabremu chtělo úsměv opětovat, i když ho to také trochu rozesmutnilo. Takový úsměv si vyměňovali opravdoví milenci. Jako Princ a Dagger, nebo jeho bratr a Sharp. Jiní lidé. On ne.
„Musíš jít se mnou,“ mrknul. „Zřejmě se v tom vyznáš.“
Sabre pokrčil rameny a rozpačitě odvrátil zrak. „Já už tam vlastně nechodím.“
„To se snadno napraví,“ řekl Lash se svou nezdolnou dobrou náladou. „Teď už je dost pozdě, myslím, že bychom se měli vrátit a stihnout časnou večeři.“
„Jestli chceš,” odvětil Sabre, stále zmatený tím, že ho Lash drží za ruku a chová se k němu, jako by nebyl ten nejodpornější člověk na světě.
Moc se mu to líbilo, tenhle den jako sen. Jaké by to bylo jít na představení s Lashem? Navštívit společně klub a debatovat o všech aspektech hry, dokud by hodiny neodbily, že už je dávno čas vyhledat postel?
Něco takového se nikdy nestane. Lash to sice výslovně neřekl, ale jestliže je tak bohatý a ušlechtilý, jak naznačoval – a Sabre to netoužil zjistit, protože by se nejspíš dozvěděl něco, co nechtěl slyšet -, pak se bude stěhovat do města a pravděpodobně to na společnost pořádně zapůsobí.
Za necelý den už nebude chtít mít se Sabrem nic společného. Velmi pravděpodobně bude skvěle vycházet s Epeem; oba měli tu šílenou schopnost usmívat se a smát se bez ohledu na okolnosti.
Představa, že se nechá urazit dalším přítelem – a to tím, jenž byl tak krátce jeho milencem – byla hluboká, kroutící se bolest v hrudi, ale nebyla zde pro něj žádná pomoc. Byl parchantem, co si pamatoval; v určitém okamžiku musel sklidit, co zasel.
Lash jej znovu vytrhl z myšlenek. Tentokrát ne strčením nebo štípnutím, ale dalším z těch příšerně rušivých polibků. „Brzká večeře,“ zopakoval Lash, „takže můžeme strávit zbytek noci děláním jiných věcí.“
„Nechápu jak,” zabručel Sabre a odolal nutkání se usmát. „Dneska ráno jsi mě v tomto směru zcela vyčerpal.”
Lash netrpělivě mávl rukou. „Chodit pořád ještě můžeš.”
“Ty!” zaprskal Sabre a vyrazil za ním, protože Lash začal utíkat.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat