Caesar se zachvěl a přitáhl si svůj obnošený plášť těsněji kolem ramen. Zaklonil hlavu dozadu, aby prozkoumal vrchol věže. „Proč je, proboha, uprostřed lesa věž?“ Rozhlédl se v rychle slábnoucím slunečním světle. „Nejsou tu žádné zříceniny hradu.“ Pokrčil rameny a pochmurně si všiml, že mluví nahlas sám k sobě; začal se pomalu prodírat kolem základny věže a táhl ruku po drsném kameni, aby našel vchod.
O dva celé okruhy později se zastavil a ramena mu poklesla. „Nedává to smysl,“ zamumlal. „Někde musí být dveře, sakra.“ Zády ke kameni klesl k zemi, lokty opřenými o kolena, bradu opřenou o jednu ruku. „Sakra,“ zopakoval, „je příliš mnoho chtít strávit jednu noc, kdy bych nespal na studené zemi?“ Sklíčeně tahal za kousky většinou mrtvé trávy.
Otevřené pole proťal kousavý vítr a on si přitáhl plášť bezpečněji k tělu. Povzdechl si, vstal a zamračil se na nehybnou kamennou věž. „Mohla by ses prosím otevřít, ty pitomá věži?“ Vlídně do ní kopl a pak se otočil, aby si našel vhodné místo k odpočinku na noc.
Zvuk kamene drhnoucího o kámen ho donutil se zarazit, a tak se otočil a trhl sebou, když si uvědomil, že se část zdi pohnula. Pomalu se přiblížil k věži, vtiskl prsty do malé škvíry a silně zatáhl. Pomalu, neochotně se otevírala, až se objevil otvor právě tak široký, aby jím mohl proklouznout.
Když stoupal po příkrých točitých schodech, zvuk jeho kroků zněl hlasitě. S každým pohybem se rozvířil prach a točil se v malém vánku vytvářeném jeho pohupujícím se pláštěm. Caesar dvakrát prudce kýchl a pokračoval v cestě vzhůru.
Nahoře se překvapeně zastavil.
Odpočívadlo bylo čisté a bez prachu; vedle dveří z medově hnědého dubu vesele hořela pochodeň. Věž zjevně nebyla tak opuštěná, jak si ji zprvu myslel. Kousl se do rtu, zaváhal a krátce se podíval na ovázanou levou ruku. Narovnal ramena a hlasitě zaklepal na dubové dveře.
Nic. Další série ostrých úderů a stále nikdo neodpovídal. Caesar se znovu kousl do rtu, sevřel těžký železný prsten a zatáhl – dveře se otevřely a on opatrně vstoupil dovnitř.
Jediným varováním byl šustot látky, po němž okamžitě následoval záblesk bolesti v hlavě. Pak jeho svět zčernal.
Probudil se se zasténáním někdy později a pohled z velkého okna na protějším konci místnosti ukázal, že je dlouho po setmění. Zvuk šustící látky ho přiměl vyskočit a trhnout hlavou. Zasténal, když ten pohyb vyústil jen v extrémní bolest, zvedl ruku, aby opatrně prozkoumal zdroj bolesti, a ucítil bouli v zadní části lebky.
„Je mi to tak líto,“ ozval se melodický, konejšivý hlas.
Caesarovi se jen tak tak podařilo vyhnout se tomu, aby tu seděl s otevřenými ústy. „Kdo jsi?“
Byla ohromující. Vysoká a štíhlá, její pleť byla bez chyby, rysy měla jemné a krásné, ale její vlasy byly to, co ho opravdu zaujalo. Měly barvu jako několika zlatých mincí v jeho vaku a byly smotané do dlouhého, opravdu dlouhého copu ležícího na podlaze. Usmála se na něj oříškově jemnýma očima. „Moc se omlouvám, že jsem tě praštila. Bála jsem se, že jsi vetřelec. Duc říkal, že mám praštit každého, kdo projde dveřmi. Ale nevypadáš nebezpečně… nejsi, že ne?“
„Ne,“ začal Caesar vrtět hlavou, ale pak si to rozmyslel. „Ne, nejsem nebezpečný.“ Zaťal ovázanou ruku v sevřenou pěst. „Jsem jen poutník. Chtěl jsem se na jednu noc dostat z té zimy, to je vše. Klepal jsem, ale nikdo neodpovídal tak…“
„Předpokládám, že možná lžeš, ale zdáš se být upřímný.“ Dívka se rozzářila a Caesar si náhle uvědomil, že je mladší, než se na první pohled zdálo. „Moje matka říká, že mám na lidi dobrý instinkt. Jak se jmenuješ?“
„Hm,“ zamrkal a snažil se vzpomenout si, kdy se ho naposledy někdo zeptal na jméno. „Caesar.“
„Je mi ctí se s tebou setkat, Caesere. Jmenuji se Rapunzel.“
Zakuckal se, chvilkový klid se okamžitě změnil v paniku. „A-a-ty nemůžeš-ty nemůžeš být! Ne Princezna Rapunzel!“
Přikývla a drobné pousmání se změnilo v plný úsměv. „Obávám se, že jsem vinna v plném rozsahu.“
„Princezno,“ Caesar se začal neohrabaně škrábat z postele, „prosím, odpusťte mi mou hrubost, že vás obtěžuje někdo jako já.“
Rapunzel se zamračila. „Nic takového. Prosím, přestaň. To není nutné.“
Caesar polkl a nespouštěl oči z povlečení – ach bože, byl v princeznině posteli – a zaťal ruce do jemného prádla, aby se mu netřásly. Napjal se, když ho měkká ruka jemně popadla za bradu a přinutila jej vzhlédnout. „Prosím?“ Princezna se zeptala tiše, náhle vypadala skoro jako osamělá dívka, kterou pravděpodobně i byla, zamčená v této věži. „Jsem z toho tak unavená,“ mávla rukou kolem luxusně zařízené komnaty. „Nesnesla bych, kdybys se mnou jednal tak formálně. Chci si jen s někým popovídat. Když se ukáže, že jsi padouch…“ pokrčila rameny, „myslím, že pak na mě Duc může křičet, že jsem hloupá.“
„Nikdy bych vám neublížil, princezno. Opravdu jsem jen poutník,“ odpověděl Caesar tiše.
„Pak mi budeš říkat Rapunzel. Ne princezno.“
„Dobrá… Rapunzel,“ Caesar se kousl do spodního rtu a nejistě pokračoval, „ehm….“ Princezna naklonila hlavu na stranu a podívala se na něj. „Co se děje? Proč jsi tady?“
Zasmála se a byl to příjemný, hřejivý zvuk. „Můj otec je idiot. Máš hlad?“
„Ehm, jistě.“
Zase ten smích. „Tak se pojď najíst. Mám spoustu jídla a Duc přinese další, až mě příští týden navštíví.“
Caesar spolkl další otázky, vylezl z měkké postele a následoval ji k malému stolku u okna. Seděl tiše, nesvůj, když před něj postavila talíř s ovocem a sýrem a naplnila porcelánový šálek voňavým čajem. Ani si nepamatoval, kdy naposledy viděl tak dobré jídlo, nehledě na to, kdy takové věci naposledy jedl. Pomalu zvedl kousek jablka a opatrně a tiše jedl, když začala znovu mluvit.
„Nemám ponětí, co víš o našem a sousedním království, ale poslední dobou jsme byli… ve sporu?“ řekla jemně.
Dychtivý po tom, že se něco dozví, Caesar přikývl. „Ano. V poslední době došlo k několika potyčkám. V pohraničních městech je chaos.“
Rapunzel se zakousla do kusu sýra a rozzářila se na něj. „Přesně tak. No, zřejmě došlo k několika pokusům o útok na palác – konkrétně na mou část paláce.“ Tiše si povzdechla a usrkla čaje. „Zřejmě jsem docela dobrá páka pro vyjednávání. Takže mě sem můj otec ukryl, dokud se věci neuklidní.“
„Aha,“ zamračil se. „Takže tě tady prostě zamknul? Ale co ty dveře, kterými jsem prošel? Nevypadá to moc bezpečně.“
Než princezna odpověděla, svraštila obočí. „Vlastně mě opravdu překvapuje, že jsi našel vchod. Duc byl obzvlášť hrdý na to, jak ho skryl.“ Ušklíbla se, „Je také směšně hrdý na kouzlo, které na dveře uvalil. Můžeš vejít dovnitř, ale ven se nedostaneš.“
Caesar se zadusil čajem. „Chceš říct, že nemůžu odejít?“
„Obávám se, že ne,“ řekla Rapunzel neochotně. Rychle ho ale uklidnila, „Ale neboj se. Duc tu bude asi za týden a půl, jsem si jistá, že tě pustí.“
Caesar dopil čaj a opatrně postavil křehký šálek na stůl. Nešikovně zamumlal poděkování, když mu ho dolila, a pak rychle pokračoval „Kdo je ten Duc, o kterém pořád mluvíš? Pokud ti nevadí, že se ptám.“
„Duc je dvorní čaroděj.“ Její hlas byl směsicí frustrace a náklonnosti. „Trochu náladový, ale myslím, že všichni čarodějové jsou takoví. Za chvíli si na to zvykneš.“
„Aha,“ řekl Caesar zaraženě a lehce zbledl.
Rapunzel si toho zřejmě nevšimla. „Máš ještě hlad?“
„Cože? Ale ne. Díky, Prin… Myslím Rapunzel. Za jídlo.“ Sklonil hlavu. „Je to od tebe velice laskavé.“ Odolal nutkání vrtět se, jasně si uvědomoval své špinavé šaty a skutečnost, že už skoro týden v kuse cestuje lesem.
Princezna mu věnovala jen další ze svých úžasných úsměvů a zahihňala se. „Prosím, to já bych ti měla poděkovat za společnost. Vše co dostávám, jsou občasné dopisy a samozřejmě, Ducova nevrlá společnost jednou za dva týdny.“
„Přesto. Vetřel jsem se sem a stěží se hodím do společnosti tak laskavé princezny.“ Sklonil hlavu a zadíval se na ovázanou ruku.
„To stačí. Vypadá to, že už nějakou dobu cestuješ.“
Caesar se zazubil. „Jak jsem řekl, jsem stěží vhodný společník, sotva se hodím do stodoly.“ Humor mu zapálil oči a on se usmál, když se princezna zasmála.
„Snažila jsem se být zdvořilá,“ řekla s přehnanou formálností a pak se znovu ušklíbla. Ukázala na dveře za sebou, „Tamhle je koupelna. Umyj se a já ti přinesu nějaké čisté oblečení.“
„Hm, přiznávám, že mé šaty snesou důkladné vyčištění, ale opravdu si nemyslím, že jsem natolik zoufalý, abych si vzal dámské šaty.“
Princezna se zasmála a mrkla. „Jdi se vykoupat, Caesare.“
Byl zmatený, přesto poslechl.
Téměř za půl hodiny se vrátil do hlavní síně a obdivoval skvělý střih košile a máslově jemné kalhoty. „Princezno…. Rapunzel… neodvažuji se ani zeptat, jak jsi přišla k tomuhle mužskému oblečení?“
Znovu mrkla. „Řekněme, že jsem nebyla moc slušná princezna, než mě zavřeli. Pořád bych nebyla, až na to, že tu není nikdo, koho bych šokovala svým neslušným chováním.“ Naklonila hlavu a zamyšleně si ho prohlížela. „Ty šaty vypadají, jako by byly pro tebe ušité,“ usmála se. „Když ses umyl, vyloupl se z tebe pěkný mladík. Takové hezké hnědé vlasy a ty světle šedé oči. Myslím, že ti závidím.“
Při takové směšné poznámce zavrtěl hlavou. Jeho vlasy měly barvu bláta, oči měl břidlicové a byl příliš hubený na to, aby se někomu líbil. Nebylo mu co závidět. „Děkuji, že jsi mi je půjčila. Je hezké být zase čistý a slušně oblečený.“
„Je tvoje ruka v pořádku?“ podívala se na jeho levou ruku, stále zabalenou v obvazech.
Sevřel ji v pěst, „Je to dobrý.“ Když odpovídal, měl napjatý hlas a díval se do ohně.
Rapunzel se zamračila a pomalu vstala z místa, kde seděla u krbu. Natáhla ruku, jemně ho popadla za pěst, a když se pokusil odtáhnout, plácla ho pevně do paže. Stál v mučivém tichu, zatímco ona odmotávala špinavé obvazy.
Princezna se prudce nadechla, když obvaz odpadl. Na dlani měl vypálený královský erb, prostý trojlístek. „Jsi zloděj,“ řekla klidně.
Nešťastný Caesar rozhodně zavrtěl hlavou a upřeně se na ni zadíval šedýma očima. „Ne. Býval jsem.“ Začal odvracet zrak, ale obrnil se. „Byl jsem zatčen, když mi bylo třináct. Strávil jsem pět let ve vězení. Propustili mě teprve před devíti měsíci.“
„Trest za krádež je jen jeden rok.“
„Byl jsem něco jako výjimka, princezno.“ Pokusil se jí vytrhnout ruku. Znovu ho plácla po ruce. „Ty už nejsi zloděj?“
„Ne, princezno.“ Zadíval se na trojlístek. „Já… je to těžké, ale už nechci krást.“ Pokusil se o úsměv, ale nepodařilo se mu to. „Snažil jsem se začít nový život, poctivý.“
Prstem lehce přejela po značce, vzhlédla k němu a vřele se usmála. „Věřím ti. Říkala jsem ti, že mám na lidi dobrý instinkt. Máš upřímné oči. Řeknu Ducovi, aby ti pomohl najít práci.“ Pevně přikývla, pustila mu ruku a mávla na něj. „Neboj se, není to zadarmo. Chci, abys mi s něčím pomohl.“ Její výraz se dal popsat jen jako rozpustilý.
Caesar zamrkal. „Proč mám najednou pocit, že jsi zavřená, aby ochránili svět před sebou? Ne aby zachránili tebe před světem?“
Rapunzel zaklonila hlavu a zasmála se.
O čtyři dny později
„Rozhodně zní….“ Caesar tápal po zdvořilém slově, „vášnivě.“
Komnatou se nesl Rapunzelin cinkavý smích. „Říkala jsem ti, že je oddaný. Co si o tom myslíš?“
Caesar těžce vzdychl, přidal poslední dopis do hromádky na stole. „Zní upřímně, starostlivě a, ehm, že je do tebe celý blázen. Mohla by to být prostě velmi chytrá lest, Zel.“
Rapunzel se tvářila vážně. „Ne. Potkali jsme se dvakrát, než začaly všechny ty hloupé boje. Říkám ti, že je důvěryhodný. Jakmile si pro mě přijde, můžeme se vším skoncovat.“
Caesar nesdílel její důvěru, ale nemohl najít další důvod k dohadování. „Dobře, pak budeme předpokládat, že princ Julian je důvěryhodný. To neznamená, že ti kolem něj jsou. Jestli se ti něco stane, Zel, hodně lidí bude trpět.“
„Ještě víc budou trpět, jestli se nepřestane bojovat dřív, než se to vymkne z rukou. Jestliže se s Julianem vezmeme, všichni se budou muset alespoň na chvíli zastavit a přemýšlet.“
„Nevím nic o válce ani politice. Vím však, že až příliš mnoho věcí by se mohlo v tomto podniku pokazit. V tomhle plánu je spousta možných zrádců.“
„To je mi jedno. Jednou budu na trůně. Dobrý vládce se neschovává v blbé věži, když má jeho lid potíže. Já to udělám, ať se děje cokoliv.“
Caesar si znovu povzdechl a mnul si čelo. „Dobrá, dobrá. Doufám, že chudák Julian si je plně vědom, že nejsi pokorná a mírná princezna.“
Její rozpustilý výraz nahradil přísný. „Potkali jsme se, když jsem předstírala, že jsem kluk, který se prohání lesem na koni. Můj otec nesnáší, když to dělám. Říká, že bych měla jezdit jako dcera, ne jako syn.“
Caesar obrátil oči v sloup a zasmál se. Nakonec opět zvážněl. „Měla bys mi alespoň dovolit jít s tebou.“
„Ne,“ řekla Rapunzel pevně. „Potřebuju tě tady, abys Ducovi zabránil mě vystopovat. Nezávidím ti úkol vydržet jeho hněv po sedm dní, které potřebuju. Je velice temperamentní.“
„Čarodějové mi nejsou úplně cizí. Myslím, že to týden zvládnu.“
Princezna nevypadala přesvědčeně, ale nehádala se. „Dobře. Julian tu bude zítra. Pěkně popořadě. Nejdřív musíme ostříhat moje vlasy.“
Caesar se zarazil, když dopíjel zbytek čaje. „Ostříhat ti vlasy?“ Zadíval se na dlouhý, svinutý, zkroucený cop, který ležel na podlaze. „Pravda, bude tisíckrát snazší se pohybovat bez něj.“
„Tohle a taky se takhle odsud dostanu.“
Zamračil se. „Tomu nerozumím.“
Rapunzel se zasmála. „Duc ví, jak moc nesnáším takhle žít, tak se postaral, abych se nedostala ven. Nic tady není dost dlouhé nebo silné, aby se z toho udělalo lano. Tak,“ pohladila si část copu, „jsem si nechala narůst vlasy, s lehkou pomocí čarodějnického oleje, o kterém si myslí, že je docela neškodný. Duc si prostě myslí, že jsem na své vlasy neuvěřitelně ješitná – nebo že se neuvěřitelně nudím.“ V očích jí zajiskřilo. „Dělám, co můžu, aby o tom byl dál přesvědčený. Myslím, že už jsou dost dlouhé na to, abych je ustřihla a přišla na to, jak je připevnit ke zdi nebo tak něco. Můžu po nich slézt dolů.“ Mrkla. „To je důvod, proč jsem si s sebou vzala pánské oblečení.“
„S tebou jsou opravdu potíže.“
„Děkuji.“
Caesar si povzdechl. „Takže kromě stříhání vlasů, co musíme ještě udělat?“
„Nejdřív musíme spálit tohle.“ Hodila dopisy do ohně a vypadala smutně. Otočila se zpátky ke svému zděšenému společníkovi. „Nemám na vybranou. Celý můj plán spoléhá na to, že nikdo nebude vědět, co mám za lubem, dokud nebude skutek vykonán.“ Zrudla. „Úplně vykonán jestli rozumíš, aby nás nemohli donutit k anulování manželství.“
Podařilo se mu nesmát se jejímu vzácnému projevu rozpaků. Pokračovala. „Klíčové je ujistit se, že Duc neví, co mám v plánu. Julianovi vlastní kouzelníci se mohou postarat o to, že mě nenajde, ale pokud mě najde jiným způsobem, je vše ztraceno.“ Zašklebila se. „Je opravdu přitěžující, že mou největší hrozbou je můj vlastní královský kouzelník. Zatracený Duc.“
„Nebylo by lepší, kdybys mi neřekla, že se chceš vytratit?“
„Ne, protože když se něco pokazí,“ polkla, „pak to samozřejmě někdo musí vědět. Proto jsem vděčná, že ses objevil. Nevýhodou je, že to před ním musíš utajit. To bude těžké.“ Ušklíbla se. „Je jako hodně přehnaně ochranitelský bratr. Bude vzteklý a nerozumný, až zjistí, že jsem pryč.“
„Dělat z ubohého bývalého zloděje oběť?“ škádlil ji Caesar. Upřímně, bude to jen jeden čaroděj, i když královský. Zvládne to v pohodě.
„Byla bych ráda, kdybys to takhle neříkal. Chtěla jsem prostě odejít, ale věděla jsem, že kdybych to udělala, netrvalo by mu dlouho, než by mě našel. Jestli jsi tady, abys ho oklamal, budu mít mnohem větší šanci.“
Caesar vstal a přikryl její sepjaté ruce vlastními. „Princezno, byla jsi na mě laskavější než kdokoli jiný, koho jsem kdy poznal. Nejsem nic jiného, než obyčejný bývalý zloděj, který omylem narušil tvoje soukromí. Rád udělám cokoliv, oč mě požádáš.“
Rapunzel odtáhla ruce a objala ho. „Žádám tě jen, abys mě považoval za přítele, Caesare. Za normálních okolností bychom se nikdy nesetkali; setkáním s tebou se mi rok věznění vyplatil.“ Odtáhla se. „Slibuji, že jakmile budu moci, vrátím se a osvobodím tě. Pokud se ti podaří přežít Ducův hněv, udělím ti rytířský titul za statečnost.“
Caesar se zasmál.
O den později
S hrudníkem ztěžklým úzkostí sledoval, jak Rapunzel slézá z věže po jejích vlastních vlasech. Její hlava byla zbavena krásných kadeří, což jí dodávalo hravý, chlapecký vzhled. Zamračil se na muže shromážděné dole.
Připadal si jen o něco lehčí, když bezpečně přistála dole. Když princ přispěchal, aby Rapunzel objal, spadla mu z hrudi většina tíhy. Pokud nikdo dole nebyl důvěryhodný, princ Julian ano. Zbožňování mezi nimi bylo očividné i na dálku. Cítil se osamělý a závistivý.
Odstrčil ty hloupé myšlenky a místo toho se soustředil na cop, odvázal ho od zdi a díval se, jak padá na zem. Slabě se usmál, když se Rapunzel přikrčila, když jej muži zapálili.
Vzhlédla a on věděl, že na její tváři má svůj rozpustilý úsměv, i když ho neviděl. Mávl na rozloučenou a díval se, jak skupina nasedá na koně a mizí v temném lese.
Počkal, až budou úplně pryč, pak se otočil a pohlédl na místnost, kterou měl najednou celou pro sebe. Jak se do téhle situace dostal, nedokázal přesně pochopit. Jeho pohled upoutal trojlístek na jeho dlani a tiše se usmál.
’Věřím ti. Říkala jsem ti, že mám na lidi dobrý instinkt. Máš upřímné oči. ’
Prstem obkresloval trojlístek a oči mu odhodlaně potemněly.
Žádné komentáře:
Okomentovat