ČÁST 3.
„Jdi pryč,“ zamumlal Zayn.
„Vstávej.“
„ Jdi pryč.“
„Okamžitě vstaň!“ odsekla Sophie.
Zayn si povzdechl a otevřel oči. „Co?“
„Musíš se naučit způsobům.“
„Tohle říká žena, která bez zaklepání vešla do mého pokoje a bez dobrého důvodu mě vzbudila?“
Sophiino obočí zmizelo ve vlasech. „Matka je na válečné stezce, protože jsi minulou noc vynechal ples.“
Zayn zívl a neochotně se posadil. „Měl jsem na práci něco důležitějšího. A vždycky vynechávám plesy.“
„Tenhle byl jiný a ty to víš. Má tvoje zmizení něco společného s tvou rukou?“ Jeho sestra se ostře podívala na jeho zavázanou levou ruku.
„Možná,“ řekl Zayn, spěšně vstal a věnoval se mytí a oblékání. „Budu dole za pár minut.“
„Zayne.“
V šatně se zašklebil, věděl, že ho čeká nějaká forma přednášky „Chceme ti jen pomoci“. Bezpochyby se choval zvláštněji, než bylo pro něj normální.
„V poslední době se chováš divně, Zayne.“
Zayn obrátil oči v sloup a zatáhl si tkaničky na černém nátělníku a oblékl si první tuniku, která mu přišla pod ruku - červenou - předtím, než si natáhl boty přes legíny a prohrábl si vlasy. Když přednáška, kterou ignoroval, skončila, vyšel ven. „Každopádně víš, že tě milujeme a jen se o tebe zajímáme.“
„Já vím, Sophie,“ odpověděl Zayn poslušně, rád, že konečně přišel na důvod, proč jejich matka poslala Sophii, aby to s ním vyřídila.
„Proto by si máma a táta přáli, abys zůstal na zámku a neodcházel, pokud ti k tomu nedají výslovné povolení.“
Zayn zamrkal. „Co?!“
Sophie přimhouřila oči. „Neposlouchal jsi ani slovo z toho, co jsem řekla?“
„Vlastně ne,“ odsekl Zayn. „Jen mi osvěž, byla to ta tiráda 'potřebuješ víc mluvit se svou rodinou' nebo 'nepotkáš nikoho zvláštního, když se neustále schováváš'?“
Jakýkoli jiný muž by běžel k nejbližšímu východu, kdyby byl terčem Sophiina charakteristického zlostného pohledu. Zayn nemrkl okem; ve snaze přimět ho k tanci vytříbila svůj výraz.
„Je to přednáška ’v poslední době jsi byl jiný, a ne v dobrém slova smyslu a my už nechceme, abys opouštěl palác, aby ses plížil dělat cokoliv, co ti pořezalo ruce‘, a pokud se tak nebudeš chovat, řeknu matce, že by bylo nejlepší tě zavřít do tvého pokoje.“
Zayn skousl odpověď, věděl, kdy s grácií uznat porážku. „Fajn. Cokoli udělá mou rodinu šťastnou.“
Sophie si povzdechla a vypadala příliš unaveně na jasné slunečné ráno. „Zayne, ať tomu věříš nebo ne, jediné co chceme je, abys byl šťastný. A-“
„Štěstí nenajdeš tím, že se budeš neustále schovávat a nikdy s nikým nepromluvíš,“ dokončil za ni hořce Zayn. „Já vím. Pamatuji si to.“
Jeho sestra se zamračila a začala mluvit, ale místo toho jen zavrtěla hlavou. „Dělej si, co chceš, jen dej pozor, abys neopustil palác. Od té doby, co jsi přinesl tu pitomou bylinku, jsi jiný. A ne v dobrém slova smyslu.“ Znovu si povzdechla. „Máme tě rádi, Zayne. Přála bych si, abys s námi pořád nebojoval.“
Zayn přikývl a zarytě mlčel.
„Pospěšme si, máma a táta tě chtějí vidět v menší síni.“
„Dobře.“
Zayn šel se svou sestrou do menší síně, kde se řešily menší záležitosti, na rozdíl od problémů řešených ve velké síni. Když stál před rodiči, zůstal kamenně zticha.
„Kde jsi byl minulou noc, Zayne?“ zeptala se jeho matka s ustaraným zamračením.
„Byl jsem na procházce,“ odpověděl Zayn zdvořile, ale stručně. „Trvalo to déle, než jsem předpokládal.“ Ve skutečnosti to trvalo jen o hodinu déle, než předpovídal, a to jen proto, že běžel víc, než plánoval. Nohy ho strašně bolely a on jen toužil schoulit se zpátky do postele a ignorovat celý svět.
„Včera večer jsme speciálně pro tebe pozvali několik hostů,“ pokračovala jeho matka a tón se změnil z ustaraného na přísný. „Představ si, jak trapné bylo, že jsi tam nebyl, i když jsem tě speciálně požádala, aby ses zúčastnil.“
Zayn zkroušeně sklonil hlavu. „Omlouvám se, matko. Neměl jsem v plánu jít ven, ale nebylo to nic, co bych rád odkládal.“
„No, co je to za úkol, o kterém stále mluvíš?“ zeptal se Gail se zmateným zamračením. „Co si myslíš, že jsi? Tvoje paže a ruce jsou pokryté škrábanci. Co jsi dělal, bratříčku?“
„Ty jsou od získávání bylin na hoře,“ vysvětlil Zayn. „Netušil jsem, že se ostružiní zařízne tak hluboko.“
Stefan přikývl. „Na horách bys měl vždycky nosit kůži. Řekli bychom ti to, kdybys nás požádal o pomoc.“
„Možná jsem nechtěl vaši pomoc,“ odsekl Zayn, než se stačil zarazit.
Stefan vypadal zaraženě, ale Zayn zjistil, že je mu to jedno. „Mám své důvody, proč dělám to, co dělám, a nikdo mě nezastaví. Pořád si stěžujete, že nejsem nikdy dost jako vy všichni ostatní - teď, když dělám všechno, co děláte vy, kritizujete mě.“
Král se zamračil. „Nekritizujeme tě, Zayne. Bojíme se o tebe. Vůbec se nám nelíbí, že se vydáváš na výlety na nebezpečnou horu. Co kdyby tě náhodou napadl obr? A ty jsi hrubý a urážlivý dokonce i k tvojí matce.“
„Ještě ses neomluvil mistru Vinovi,“ vložila se do toho jeho matka.
„Ani to nikdy nemám v úmyslu!“ vyštěkl Zayn. „Znovu na něj zařvu, jestli se mnou takhle zkusí mluvit potřetí.“
„Měl starost pouze o pacienta,“ řekla jemně Melanie.
Zayn viděl rudě. „Jeho starost by Toriana zabila!“ Rozhodil ruce a odvrátil se. „Zapomeňte na to. Skončil jsem se snahou vás přesvědčit.“
„Ty jsi ten, kdo potřebuje vidět rozumně,“ řekl jeho otec tónem hlasu, který používal jen zřídka. „Vrať se sem a promluv si s námi.“
„Ne.“ Zayn se na chvíli odmlčel a podíval se přes rameno na svou rodinu. „I když je to legrační. Gail se chová divně a na měsíce zmizí a všichni si myslí, že je to v pořádku. Sophie se rozzlobí a přestane jíst, a to je v pořádku. Rozhodnu se čelit hoře a najednou jsem uvězněn v paláci.“ Vtrhl se ven a nechal svou rodinu ve zmateném tichu.
Až do chvíle, kdy jim tváře jednoho po druhém zaplavilo pochopení, a začali se nazývat všemi druhy bláznů.
Ale v době, kdy si mysleli, že za ním půjdou, byl Zayn pryč.
Zayn si uvědomil, že bizarně míří zpět k Černé hoře. Nebo možná ne tak bizarně, když o tom přemýšlel.
Dostat se tam bylo na koni mnohem jednodušší. Dával přednost chůzi, ale strach, že bude zastaven a odvlečen zpět do hradu, překonal jeho preferenci zůstat nohama pevně na zemi.
Vzít koně na horu však nebylo nic menšího než hloupost, a tak jej nechal přivázaného na travnatém poli na úpatí.
Zayn si stáhl plášť bezpečněji kolem ramen a vydal se na cestu. Bylo spousta denního světla a bude ještě hodiny. Když dojde na louku Horské dámy, měl by být v bezpečí.
Sotva si všímal ostružiní, nepřítomně vytahoval to, které se mu zachytilo ve vlasech, když zamířil k jezírku, o němž si podivně začal myslet, že je jeho.
Možná proto, že se cítil užitečný a chtěný, i když jen ve své vlastní hlavě. Listy pomohly a předpokládal, že Torian je šťastný, že se mu vrátil meč.
Zayn si povzdechl, když se dostal k malému jezírku, klesl vedle něj a opřel si ruce a hlavu o kolena. Bezmyšlenkovitě přemýšlel, kolik měl času, než pro něj jeho bratr a švagr přijdou, aby jej vzali domů. Zašklebil se, netěšil se na rozhovor, který bude nucen vést po svém návratu. Na co vlastně myslel, když řekl své rodině, proč se choval ‚divně‘? Teď už ho nikdy nenechají samotného.
Horší by bylo, kdyby ho litovali a cítili s ním soucit, když by zjistili, že je zamilovaný do někoho, kdo to neopětuje.
Co bylo potřeba k tomu, aby upoutal pozornost muže? Zayn mrzutě tahal za trávu u svých nohou. Možná by byl schopen udržet konverzaci déle než pár minut. Dokázal vylézt na Černou horu třikrát, ale neuměl mluvit o počasí.
Taky by o sebe neměl zájem.
Do jeho myšlenek vtrhl zvuk praskající větví pod nohami a zaplavil Zayna mrazivým strachem. Vyskočil na nohy a se srdcem v krku se otočil.
A málem upadl. „Toriane?“ Začervenal se. „Myslím - poručíku?“
Torian se usmál. „Myslím, že Torian se mi líbí víc, Výsosti.“
„Co tu děláš?“
„Viděl jsem tě odcházet z hradu a vypadal jsi naštvaně.“ Torian přistoupil blíž, na mýtinu jen pár kroků od prince. Zayn z něj nemohl spustit oči, i když se velmi snažil nezírat. Torian v neformálním oblečení a nemocný v posteli byl úplně jiný než Torian v černé kůži a praktickém opasku s mečem. Zbraně nosil s lehkostí a bylo zřejmé, že tento voják byl kapitánovým oblíbencem.
Zayn se snažil něco říct. „Měl bys být ještě v posteli.“
„Jsem v pořádku, Výsosti,“ usmál se znovu Torian. „Což mi připomíná.“ Voják udělal další krok vpřed a náhle poklekl na jedno koleno, holýma rukama se dotkl země, aby udržel rovnováhu; jezdecké rukavice měl zastrčené za opasek. Podíval se na Zayna a pak sklonil hlavu. „Děkuji, Výsosti, za záchranu mého života.“ Pomalu se usmál. „ Nechat se otrávit mi opravdu prospělo. Ať to stojí, co to stojí, můj idiotský život je tvůj.“
„Ty-“ Zayn zavřel ústa, frustrovaný, že stále nemůže říct, co chce. Ale nechtěl Torianovu vděčnost. Popošel dopředu, natáhl ruku a pomohl vojákovi vstát. „Neklekej si,“ zvládl nakonec. „Nemusíš nic z toho dělat.“ Odtáhl ruku – a uvědomil si, že ho Torian nepouští.
Torian přejel palcem po kloubech Zaynovy ruky a Zayn cítil světový rozdíl mezi svou vlastní většinou hladkou rukou a Torianovými hrubými mozoly. „Pamatuji si tě na zahradě, princi. Připomínal jsi mi Penny, když každý den čekala před kuchyní a doufala, že si jí ten hloupý kuchař všimne. S přáteli jsme hádali, na koho jsi čekal.
Ale nikdy se neobjevily žádné zvěsti, nikde ani kapka drbů o tom, kdo upoutal pozornost mladého prince. A když ses přestal objevovat v zahradě, předpokládali jsme, že ti to bylo zakázáno, neslyšeli jsme ani slovo.“ Pokračoval v hlazení princovy ruky a zíral na ni, jako by byl nesmírně fascinován. „Pak ses objevil z ničeho nic, abys mi pomohl,“ odvážil se vzhlédnout a smutně se usmál. „I když jak jsem řekl, tu otravu jsem si rozhodně zasloužil.“
Zayn zavrtěl hlavou, ale nepromluvil.
„Ale ani potom jsem na nic nepřišel, i když mě kvůli tomu Penny trochu škádlila.“
Zayn sebou trhl. Dívky na to vždycky přišly.
Torian zaváhal a Zayna zasáhlo náhlé zjištění, že voják je nervózní. Díky tomu se cítil o něco lépe. Voják sevřel jeho ruku trochu pevněji a podíval se Zaynovi do očí. „Pak jsi mi vrátil můj meč.“
Zayn zbledl a pak jasně zčervenal a pokusil se vymanit z Torianova sevření. „Já-promiň. Myslel jsem, že spíš. Nechtěl jsem-“
„Princi!“ Torian ho přerušil, chytil prince za obě ruce a donutil ho, aby zůstal stát. Jemně držel zavázanou ruku a palcem opatrně hladil ránu. Pravou ruku si držel na rtech a nechal ji tam setrvávat trochu déle. „Bylo by mi ctí, Výsosti, kdybyste mi dovolil získat vaši přízeň.“
Zaynovi se pod pohledem těch jasných modrozelených očích najednou velmi těžce dýchalo. Pro jednou nebyl jeho hlas jeho smrtelným nepřítelem. „Už máš moji přízeň, poručíku.“
„Tak mi říkej Toriane,“ řekl voják s šibalským úsměvem. Spustil Zaynovy ruce a přistoupil blíž, překonal prostor k Zaynovi a chytil ho za ramena, když se ten pokusil ustoupit. „A dovol mi dát ti mou přízeň.“ To bylo veškeré varování, které Zayn dostal, než ho Torian políbil, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že právě to dělá.
A přál si, aby se svět zastavil, nebo možná ne, protože kdyby se zastavil, možná by ho Torian už nelíbal.
A on chtěl, aby to trvalo navždy.
Ale o chvíli později se Torian odtrhl a zamračeně pohlédl za jezírko. „Měli bychom jít, Výsosti.“
„Zayn,“ opravil ho princ nepřítomně. Zamračil se, nelíbilo se mu, že polibky přestaly. „Co se děje?“
Torian ho popadl za ruku a začal jej vést pryč z mýtiny. „Pokud se nemýlím, budeme mít docela nepříjemného návštěvníka a já se zdráhám ještě někdy se k lidožravým obrům nějak přiblížit.“
Zayn byl zmatený. Muselo se to projevit na jeho tváři, protože Torian se zasmál a mrkl. „Nebýt toho obra, nikdy bych si neuvědomil, že na mě čeká ten hezký princ sedící na lavičce.“ Zastavil se jen na tak dlouho, aby dal Zaynovi další polibek, a pak pokračovali v cestě zpět dolů z hory a k domovu.
*
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat