ČÁST 2.
Probudil se s neskutečnou bolestí a zasténal, když se donutil vstát z postele. Odhrnul si vlasy z obličeje a překvapeně zaklel, když jeho prst zavadil o něco bolestně známého. „Hloupé ostružiní!“
Zayn si stále pro sebe mumlal a vešel do své koupelny.
O několik minut později stál nerozhodně ve své šatně a rozmýšlel o tom, co by chtěl mít na sobě, versus co by umlčelo jeho matku, versus snění o tom, co by se líbilo Torianovi.
Vyřešil to tím, co se mu líbilo, už dávno si zvykl na matčino mračení a pochyboval, že by si Torian všiml, kdyby chodil nahý. Zayn si natáhl své druhé oblíbené boty a konečně zamířil do soukromé jídelny své rodiny. Zůstal stát ve dveřích a trhl sebou, když viděl, že toho rána na snídani byla celá jeho rodina.
To byl vzácnost. Normálně v tuto hodinu byli Gail a Stefan stále ve cvičných sálech a Melanie, jeho švagrová, byla obvykle ještě v posteli. V nejlepším případě se normálně vídal se sestrou a rodiči a dokonce i jeho otec se obvykle staral o jiné záležitosti.
Možná by měl jít na snídani do kuchyně. Nebylo nic depresivnějšího než být v pokoji s celou jeho rodinou.
Zayn věděl, že není ošklivý nebo dokonce obyčejný. Byl relativně hezký; ale hezký dost blízko k tomu, aby byl ošklivý v místnosti plné lidí, o kterých se nikdy nepsalo něco méně než, že jsou nádherní. Když šel kolem, nezpůsobil, aby se dívky chichotaly, vzdychaly a ovívaly se, ani neměl u svého jména pár stovek tisíc milostných dopisů. Obecně byl spokojený, že zůstal bez povšimnutí. Určitě je to lepší, než aby si ho všimli kvůli nedostatku krásy.
Ale váhal příliš dlouho a pohled a pohyb jeho matky ho přiměl neochotně vstoupit do místnosti. Uvědomil si, že si nevšiml dalšího člověka; královský léčitel snídal s nimi. Zayn se najednou cítil jako jedna z koček své sestry, když se dostali příliš blízko k psům jeho švagra - se zdviženou srstí a vytaženými drápy. Stále byl naštvaný, že mu doktor řekl, aby se ‚odšoural zpátky do svých pokojů‘ a ‚důvěřoval mu‘, že se o Toriana postará. Jen dlouhé roky zvyku mlčet mu stále bránily v tom, aby něco hodil po tom starém zatuchlém lékařském expertovi.
„Sloužící dívka šíří zprávu, že jsi zachránil jejího bratra před tou podivnou nemocí, kterou způsobil lidožravý obr,“ řekl Gail do ticha, které se rozhostilo. „Opravdu jsi to udělal?“
„Pokusil jsem se o to. Ještě je příliš brzy říct, že se to povedlo,“ odpověděl Zayn pomalu, neochotně. Proklínal se za to, že opomněl říct dívce, aby jeho účast utajila.
„Co jsi udělal?“
Zayn pokrčil rameny a neřekl nic, jen se zakousl do kousku klobásy.
Jeho otec se zamračil a věnoval nejmladšímu synovi varovný pohled. „Zayne, musíš nám to říct.“
„Proč?“ odpověděl Zayn náladově, neobtěžoval se vzhlédnout. Teď věděl, kam to směřuje, a vsadil se, že jako další otevře ústa ten hloupý léčitel.
Mistr Vin, královský léčitel, si odkašlal a promluvil opatrným, trpělivým tónem, kvůli kterému mu chtěl Zayn netypicky udělat násilné věci. „Zayne, vím, že si myslíš, že pomáháš, i když si neumím představit, proč jsi to vzal jako svou věc, ale nejsi léčitel. Tím, že jsi mu pomohl, jsi mu možná jen ublížil.“
„Nesmysl!“ vyštěkl Zayn a pomalu položil vidličku. Podíval se na Vina, příliš rozzlobený na to, aby si všiml, jak byla jeho rodina zaskočená netypickou prudkostí jeho výrazu. „Protijedu zabere několik dní, než začne fungovat, protože čistí systém pomalu, ale funguje.“
„Jak to můžeš vědět?“ Léčitel stále mluvil povýšeneckým tónem, imunní nebo lhostejný k výrazu, který královskou rodinu umlčel. „Předpokládám, že sis to přečetl v knize?“
„Ano,“ řekl Zayn na rovinu. „Velmi dobrá, i když stará kniha.“
Léčitel nakrčil nos. „Nemůžeš věřit všemu, co čteš.“
„Já vím,“ odpověděl Zayn. „Proto jsem to zkontroloval v pěti dalších.“
„Stejně,“ odpověděl Vin chabě. „Nejsi léčitel; neměl bys sám takové věci praktikovat. Raději poslouchej rady, které ti dávají odborníci. Jestli ten voják zemře, bude to tvoje chyba.“
Zayn cítil, jak v něm něco prasklo. „Kdybych tě poslouchal,“ řekl zuřivě a vyskočil na nohy, „byl by teď mrtvý. Obří jed zabíjí svou oběť do šesti dní. Vyrábí si ho drcením ořechů Modré kůry. Řekla mi to kniha. Jediným lékem je čaj vyrobený z listů květů Horské dámy. Trvá to tak od jednoho do tří dnů, než opravdu začne fungovat. Než jsem se vrátil z vrcholu hory, mistře léčiteli, uplynulo pět dní. Vaše odbornost by ho zabila.“ Bez dalšího slova se Zayn vyřítil z místnosti.
Mumlal si rozzlobeně pro sebe a bylo mu jedno, kam ho nohy nesou, a vůbec nevnímal překvapené, ostražité pohledy, které služebníci a šlechtici vrhali na normálně tichého prince s nepřítomným výrazem ve tváři.
„Princi Zayne!“ šťastný, lichotivý hlas pronikl do jeho vzteklého oparu a Zayn vzhlédl, polekaný, když viděl Penny běžet k němu. Tentokrát dívka zakořeněné dekorum nezvládla a skočila mu kolem krku, stydlivě ho políbila na tvář, pak ustoupila a rozzářila se. „Děkuji Vám, děkuji Vám, děkuji Vám, Výsosti.“
Zayn věděl, že jeho obličej je červený jako bobule, které normálně snídal. „Je- je... předpokládám, že tvůj bratr vykazuje zlepšení?“
„Ano!“ Penny sepjala ruce. „Dokázal se posadit a sníst všechno jídlo a vrátilo se mu něco z jeho barvy.“ Vyrazila dopředu, aby ho znovu objala. „Princi, nemůžeme ti dostatečně poděkovat.“ Oči se jí zarosily. „Byli jsme smířeni s jeho smrtí. Jsme vděčni za vaší laskavost. Cokoli můžeme udělat, abychom to splatili, stačí jen říct.“
Zayn zavrtěl hlavou a mírně ustoupil. „To-to nic. Já jen... jen jsem chtěl, aby se mu ulevilo.“ Podíval se jinam, tvář mu zrudla víc než kdy jindy, hlas sotva převyšoval šepot. „Jsem rád, že vykazuje zlepšení.“ Zayn cítil, že toho možná řekl příliš mnoho, a tak neriskoval pohled na Penny, ale otočil se a vyrazil do svého pokoje.
Bezpečně uvnitř zamkl dveře a přesunul se ke své posteli, popadl jednu z knih vždy naskládaných vedle ní a utopil se ve slovech, blokujících svět a tlukot jeho srdce.
O několik hodin později, když bylo slunce na dobré cestě k západu, ho hlad nakonec donutil vstát z postele.
Musel svou rodinu velmi vyděsit, protože ho nechali celý den v klidu. I když, jak znal svou matku, určitě existovala nějaká forma trestu za křik na léčitele. Trest bude mít s největší pravděpodobností podobu plesu. Zayn se otřásl, ale pro jistotu dvakrát zkontroloval, zda má po ruce vhodné formální oblečení.
Pak se odvážil ze svého pokoje a chodbou, ale na poslední chvíli zahnul z hlavní chodby ven do zahrad. Jestli ho chtěla jeho matka potrestat, pomyslel si vzdorovitě, bude ho muset nejprve najít.
Bezcílně bloudil mezi nesčetnými květinami a hojností mramorových fontán a laviček a cítil, jak se část jeho přetrvávajícího napětí uvolňuje.
Známé hlasy nakonec pronikly do jeho klidu a způsobily, že se celý napjal. Jeho nohy ignorovaly jeho příkaz zastavit se a odnesly ho za zatáčku, kde seděl na malé lavičce Torian a nad ním se skláněla jeho sestra. Zayn se skoro usmál, protože ten postoj znal až příliš dobře - zamračení, ruce v bok. Obvykle následovalo jeho odvlečení, aby byl donucen udělat něco, co bylo 'pro jeho vlastní dobro'.
„Princi Zayne,“ pozdravil Torian s úsměvem a nemalou úlevou. Sklonil hlavu. „Dlužím vám své díky, Výsosti. A svůj život.“
Zayn zavrtěl hlavou a tváře mu zrůžověly. „Bylo mi potěšením pomoci,“ odpověděl tiše. „Můžeš vstát z postele?“
„Říkala jsem ti to!“ řekla Penny a udeřila bratra do hlavy. „Teď jdi zpátky.“
Torian se zašklebil. „Buď zticha, Pen. Jsem v pořádku.“
„Ne, nejsi v pořádku a je čas na další šálek čaje.“
Znovu se zašklebil. „Vím, že je to lék, ale chutná to hrozně. Copak už mi není dost dobře?“
„Ne,“ řekl Zayn. „Musíš to pít tak dlouho, jak jsem včera večer řekl.“
Torian vypadal, jako by se chtěl hádat, ale pak přikývl. „Ano, Výsosti. Kdy budu úplně v pořádku? Pokud vám nevadí, že se ptám.“
Zayn zamrkal, polekaný, že se zajímá na jeho názor. „Hm, vrátil bych se k svým povinnostem až na začátku týdne, až dopiješ čaj. Je to pomalý jed, pomalu účinkuje, pomalu se ho zbavuje.“
Voják vypadal vyděšeně. „Ale pak už nikdy nedostanu zpátky svůj meč!“
„Sloužil ti dobře, necháš to na hoře!“ jeho sestra ho znovu praštila.
„Au! Víš, že jsem nemocný. Kdyby mi bylo dobře, došel bych si pro něj.“
Torian se na sestru zamračil.
Zayn bojoval se smíchem a doufal, že když bude zticha, zapomenou na něj a on se bude moci chvíli jen dívat. Torian byl vždy okouzlující; Zayn se snažil zaslechnout každé slovo, které si vyměnil se svými přáteli těch pár dní, kdy se s ním ne tak dávno pokoušel mluvit na zahradě. Byl chytrý, vtipný a smích měl stejně návykový jako své úsměvy. Ale Torian se svou sestrou jen přiměl Zayna víc ho milovat a bolelo to víc, protože cítil, že jeho naděje jsou mnohem nemožnější než kdy jindy. Najednou už ne tak šťastný se Zayn otočil na podpatku a zmizel.
Řekl si, že není zklamaný, když si Torian jeho odchodu zřejmě nevšiml.
*-*-*
O den později Zayn zjistil, že si pro sebe mumlá další kletby. Začínal v nich být pozoruhodně zběhlý.
Samozřejmě, že i ty nejnaivnější a nejnevinnější dívky v chrámové hale by velkoryse používaly vulgární výrazy, když by byly konfrontovány bohem zapomenutými ostružiníky Scarlet Berry.
Tentokrát mohl alespoň získat bylinky a vytvořit si mast na škrábance, které se mu už hromadily na pažích, dokonce i přes látku košile.
I když, pokud měl být upřímný, jen pár kleteb bylo kvůli ostružiní. Zbytek byl čistě kvůli němu a jeho pošetilým nápadům.
Pár otázek a trochu pobízení a místo toho, aby se vrátil ke svým knihám, šel zpátky na tu zatracenou horu kvůli meči.
Lidé opravdu zhloupli, když se zamilovali. Člověk by si myslel, že ta ’neopětovaná’ část ho udělá o něco inteligentnějším.
Zayn hořce poznamenal, že to vše jen zhoršilo.
S povzdechem pokračoval na horu a pohyboval se s větší lehkostí než naposledy, ačkoli věděl, že ráno jej bude vše bolet.
Ještě jednou se zastavil u malého jezírka a otevřel palcem knihu. Nebyla to ta jeho důvěryhodná příručka, i když ji nosil také. Tento konkrétní svazek byl ještě nečitelnější než průvodce, tak silně zanedbaný, že Zayna zajímalo, co přesně knihovníci dělali se svým časem. Ale radši se nezeptal, jeho rodiče byli stále zmatení z toho, jak křičel na Vina.
Jejich škoda.
Tato kniha byla nejblíže tomu nazvat ji jako průvodce o lidožravých obrech. Dalo by se říct, že každý, kdo se pokusil zaplést se s jedním z nich – a oni se o to ani nepokoušeli ve skupinách – byl ten největší hlupák.
I když Torianovi by jeho pošetilost odpustil jen tak.
Ale upřímně, co si kdo z nich myslel? Nejchytřejší bylo vyhnout se obrům za každou cenu. Jejich kůže byla dostatečně silná, aby ji meč a šíp nemohly výrazně prorazit, a tupé předměty na ni měly dopad asi jako péřový polštář.
Magie, usoudil ze sotva čitelného textu, byla možnost. Ale v zemi se nepraktikovala téměř celé století. Takže nejlepší je počkat, až ta věc zemře nebo se zatoulá pryč.
Ne, že by ho někdo poslouchal, kdyby mu to řekl, ale cítil se lépe kvůli své vlastní neschopnosti bojovat s monstry.
Necítil se moc dobře, protože kdyby narazil na obra, pochyboval, že by ho nechal na pokoji, kdyby ho o to Zayn požádal. Přesto uložil vodu, vstal a zamířil k louce s Horskou dámou. Krátce se tam zastavil, aby nasbíral nějaké další květiny, kdyby se něco pokazilo, a pak pokračoval dál směrem k místu, kde postupně končila zeleň a začínala černá skála a neplodná půda.
Připomněl si úsměv, který na něj bude čekat, až se objeví v Torianově pokoji s jeho mečem, jenž byl podle různých zdrojů dědictvím po předcích. Zayn se pro sebe usmál, šťastná myšlenka dělala přesně to, co měla, a odváděla jeho pozornost od strachu.
Alespoň dokud nezakopl a neuvědomil si, že zakopl o velkou bílou kost. Odvrátil pohled, nechtěl zjistit její původ. Pokračoval dál, dokud se suchá hlína úplně neproměnila ve skálu.
Viděl tam zbytky hrstky bitev; ve skutečnosti si byl docela jistý, že ta jedna kožená rukavice patřila Gailovi. Zayn se téměř zachichotal, když si představil, jak by se jeho bratr tvářil, kdyby se s ní Zayn vrátil.
Zayn zůstal na římse s výhledem na litanii vznešených porážek a prohlédl si všechny zbraně, které měl před očima. Už byl skoro smířený s tím, že meč bude pracně hledat, když jeho oči zachytily odraz slunečního světla na jasně zelené barvě; a byl tam, i s drahokamy posázenou hrušku ve stínu řídkého stromu, který dělal dojem, že jste v pusté oblasti.
Zayn se zhluboka nadechl, odvážil se dolů po kamenném svahu a do skalnatého pole pod ním, držel se tak blízko, jak jen mohl ve stínech balvanů a okolního svahu. Konečně se dostal k meči, a když poblíž našel pochvu, spěšně obojí zabalil do starého pláště, který si přinesl. V žádném případě nebyl dostatečně kompetentní, aby nesl meč správně; pravděpodobně by si ublížil.
Připevnil si ho na záda a téměř běžel zpátky přes pole a několikrát uklouzl, když šplhal zpátky do svahu. Ignoroval škrábance na rukou, utíkal rovně přes louku a co nejdále z hory, těžce dýchal, pálilo ho na hrudi, ale víc se snažil slézt z hory než pořádně dýchat.
Cesta domů se nikdy nezdála tak dlouhá. Zayn se ujistil, že měl kapuci přetaženou přes hlavu, aby mu úplně zastínila obličej. Ne že by někoho opravdu zajímalo, jestli je venku, ale nehodlal teď začít být přehnaně hloupý. Středně hloupý bylo docela dostačující.
Když se konečně dostal domů, byla už noc a Zayn měl pocit, že mu upadnou nohy. Ale jeho kroky se nezpomalily, když zamířil do místnosti, kde Torian zůstal, dokud se úplně nevyléčí. Tiše zaklepal a zamračil se, když neslyšel žádné hlasy.
Zayn zaváhal, téměř se otočil a odešel. S vrácením meče však nechtěl čekat do rána, kdy byl palác rušný a plný lidí. Nervózně otevřel dveře a nakoukl dovnitř.
Nebyl si jistý, jestli byl zklamaný nebo se mu ulevilo, když viděl, že Torian tvrdě spí. Penny nikde nebyla; nepochybně měla práci, kterou potřebovala dohnat, teď když její bratr nebyl na prahu smrti.
Zayn se vplížil do místnosti, jeho měkké kožené boty na podlaze nebyly slyšet. Doufal, že jeho srdce je tak hlasité jen pro jeho uši. S velkou opatrností rozbalil meč a položil jej na postel vedle Toriana.
Jeho ruka zaváhala, zdržela se blízko Torianovy tváře, tak krásné, když spal, že bylo trýznivé se na něj dívat. Zayn neodolal, konečky prstů si oprášil obličej a otřel se rty jen o ten nejmenší kousek Torianovy kůže.
Pak ho zasáhla jeho vlastní smělost - nemluvě o tom, jak nevhodné bylo, dotknout se téměř cizího člověka s takovou důvěrností a Zayn se otočil a utekl.
Svůj starý plášť zapomněl na podlaze a neviděl oči, které se rozevřely, když za sebou tiše zavíral dveře.
Bezpečný ve svých komnatách zamířil Zayn do koupelny, aby si ošetřil své bolavé ruce. Pravá nebyla tak špatná, pár drobných oděrek, které mast a trocha odpočinku vyléčí docela snadno.
Ale malý šrám na dlani jeho levé ruky byl o něco hlubší a potřeboval by obvázat.
A bude se muset vyhýbat své rodině, pokud se chtěl vyhnout otázkám, kterými by ho nepochybně zadusili. To a určitě by ho přiměli navštívit Mistra léčitele a Zayn by se raději pokusil pozvat lidožravého obra na čaj.
Opatrně bolestivý šrám umyl a udusil v hořce páchnoucí masti, která ho i přes odpornou vůni rychle zahojí a zabrání tomu, aby onemocněl. Zayn to obvázal, umyl se a pak se svalil do postele a okamžitě usnul.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat