Probudil ho zvuk křičící ženy a byl v polovině cesty ke dveřím, než si uvědomil, že není oblečený. Von zaklel, hodil na sebe kalhoty a košili, aniž by se obtěžoval je zašněrovat, natáhl si boty a popadl svůj meč. Na chodbě narazil do Kita, reflexivně se natáhl, aby udržel rovnováhu, volnou rukou přistál Kitovi v pase. Na zlomek vteřiny na sebe zírali, pak vzduch protrhl další křik. Oba sebou trhli a hnali se chodbou ke zdroji výkřiků.
Lila vyletěla na chodbu v dlouhé noční košili a její dlouhý copu za ní divoce vlál. Slzy jí stékaly po tváři, jak pokračovala v křiku, s očima rozšířenýma hrůzou – pak se za ní vyvalil důvod té hrůzy.
Von jednal bez přemýšlení, tělo a mysl odevzdané čistému reflexu, vybudovanému léty zkušeností. Popadl Lillu za paži, prudce škubl a poslal ji, aby narazila do Kita, pak do nich obou tvrdě strčil, čímž je dostal z cesty. Vytasil meč a odhodil pochvu stranou. Tmavá dračí ocel se zaleskla v mihotavém světle nástěnných svícnů.
Goblin se na něj ušklíbl, když poznal bojovníka – lidského bojovníka, stěží důstojného soupeře. Goblini byli stavěni pro boj. Byli silní, rychlí, a když nebyla k dispozici ocel, jejich drápy a zuby byly více než dostatečné, aby tu práci zvládli. Tmavá kůže, vhodná pro skrytí se v tmavých prostorech, silná a odolná, aby poskytla přirozené brnění. Vylepšené smysly. A milovali boj.
Naneštěstí pro tohoto goblina znal Von všechny jejich triky. Nechal goblina zaútočit, spokojil se s obranou a umožnil mu, aby si s ním „hrál“.
Thorley ho ujistil, že tento trik funguje s trapnou frekvencí na mladší gobliny, jako byl tento, soudě podle náušnic. Na jednom uchu měl jen čtyři stříbrné, druhé bylo holé.
Von se odhodlal, když se goblin rozmáchl k dalšímu úderu. I když to nebylo tak hrozné, jak by to mohlo být vzhledem k omezení díky chodbě, nechal se srazit na zem a při dopadu na zem pustil svůj meč. Goblin se k němu vrhl se zdviženým mečem. Von zvedl nohy a tvrdě jej kopl do břicha, pak popadl svůj meč a vrhl se vpřed, zabořil zbraň hluboko do goblinova břicha. Pak ho odstrčil, počkal, až dopadne na záda, a použil jednu ze svých dýk, kterou mu podříznou hrdlo, aby tím dokončil práci.
Neztrácel čas kontrolou, ale nechal mrtvého goblina být a vřítil se do místnosti, ze které vyběhl goblin.
Až na nepořádek, v kterém byla posteli a převrácenou židli, na níž očividně seděla chůva, vypadal pokoj neporušeně.
Ale balkonové dveře byly dokořán a pohled dolů ukázal, že vzdálenost k zemi by goblinovi vůbec nevadila. Bylo jich tedy minimálně o jednoho víc. Von se zahleděl do tmy za dům a přál si, aby tam dokázal vidět.
Obrátil se zpět do místnosti a myšlenky se mu míhaly v hlavě.
„Tudy nepřišli,“ řekl Kit hlasem tak chladným, až si Von pomyslel, že je div, že místnost nezamrzla. „Lila říká, že přišli dveřmi z chodby. Což znamená, že je někdo pustil do domu.“
Von se ostře nadechl, když si uvědomil, co Kit řekl, sevřel se mu žaludek. „Ne-já jsem ne-“
Kitovy se rozšířily oči. „Ne!“ Přešel k místu, kde stál Von, a chytil ho za rameno. „Nemyslel jsem tebe. Ale jednoho z mých sloužících.“ Jeho tvář se stáhla bolestí. „Abby - musíme ji najít dřív než oni… Je to všechno moje chyba.“ Kitův stisk na Vonově rameni se bolestivě sevřel.
Von se znovu odklonil od instinktu, uzavřel prostor mezi nimi a pevně Kita objal. „Najdeme ji. Goblini, co ji vzali, dostali evidentně zaplaceno, aby ji unesli.“ Neřekl 'ne zabili'. „Není to vaše chyba.“
„Ano, je. Kdybych nesouhlasil se zasnoubením,“ zavrtěl hlavou. „Ale to je na později. Musíme ji najít. Musím ji dostat zpátky.“ Pohnul se k oknu a Von si až příliš dobře dokázal představit, co by se stalo, kdyby se Kit potkal gobliny.
Objal jej pevněji a nenechal Kita se pohnout. „Dostanu ji zpět, počkejte tady.“
„Nemůžu tady jen tak stát!“ řekl Kit a pohybem rukou ho odstrčil.
„Takže se necháte zabít?“ dožadoval se Von a nepustil jej. „Goblini se budou smát, když vás rozsekají na kusy, a udělají to před ní jen proto, že je nenapadne, aby to neudělali. Je to to, co chcete?“
Kit ztichl, obraz sklíčenosti. „Ale - „
„Přivedu ji zpátky,“ řekl Von. „Předpokládám.“ Zíral na Kita a chtěl, aby mu ten druhý věřil.
„Dobře,“ zašeptal Kit, skořicové oči se upřely na jeho a jeho sevření se pomalu uvolnilo.
Von přikývl a pustil jej, okamžitě se cítil chladně, prázdně. Ignoroval ten pocit, připisoval to situaci a vlastní hlouposti, otočil se k balkónu. „Uvidím, co dokážu najít. Pošlete někoho k mému bratrovi, řekněte mu, co se stalo. Nikdo neloví gobliny lépe než jiný goblin.“ Zamířil k oknu, ale pak si uvědomil, že je stěží oblečený na noc, která bude bezpochyby dlouhá a náročná.
Náhle se otočil na druhou stranu a běžel zpátky do svého pokoje, aby se oblékl, a poprvé si všiml, že jeho vlastní oblečení bylo vyčištěno a připraveno. Rychle se převlékl, vrátil se do dětského pokoje a vyšel na balkón.
Zhluboka se nadechl, přehoupl se přes zábradlí, skočil na zem a při přistání se převalil, aby se vyhnul nejhoršímu nárazu.
*-*-*
Téměř o půl hodiny později nenašel nic než kousek krajky, který naznačoval, že je na správné cestě, a dotyčná „cesta“ nebyla nic jiného než úsek pole asi půl míle od domu. Von ukousl kletbu a sžírala ho frustrace.
„Hlupáku!“ ozval se za ním trochu drsný hlas.
Von se úlevou skoro zasmál. „Trvalo ti to dost dlouho, idiote.“
„Moc se omlouvám, že jsem uprostřed noci tvrdě spal,“ odpověděl Thorley. „Kdybys mi o tom řekl dřív, byl bych vzhůru a připravený.“
„Řeknu jim, aby nás příště varovali,“ řekl Von.
Thorley popotáhl. „Uvidíme. Šli tudy.“ Jedna ruka zlehka přistála na Vonově rameni, druhá ukazovala kolem něj na část lesa mírně vpravo. „Vyhnou se hlavní cestě, pravděpodobně se plánují schovat na hoře. Nepůjdou daleko, aby vybrali výkupné, bezpochyby.“
„Dobře,“ přikývl Von a následoval ho, kam jej Thorley vedl. Šli dlouho, zdálo se to jako věky, i když to nemohlo trvat déle než hodinu. Byl to zakořeněný zvyk, který bránil Vonovi říct nahlas své obavy, vědomí, že ho Thorley praští do hlavy, pokud se odváží promluvit. Nakonec jeho bratr zpomalil a jednou rukou na Vonově paži si ho jemně přitáhl blíž. „Tady,“ vydechl mu Thorley do ucha. „Schovávají se v ústí jeskyně. Je to od nich hloupé, když smrdí jako wyrmové, ale myslím, že se čtyřmi to nebude problém.“
Čtyři goblini. Von polkl. To byl sám o sobě problém. „Zůstaň tady,“ řekl Thorley. „Ve tmě nejsi schopen je dostat. Zavolám.“
Kdyby mu někdo jiný řekl 'zůstaň tady', byl by Von naštvaný. Ale pro Thorleyho byl boj povolání. Pokud něco řekl, byla to prostá pravda a očekával, že bude uposlechnut.
Kromě toho Von stěží viděl Thorleyho, nehledě na gobliny v jeskyni, i když slyšel, jak Abby pláče, a proto bylo čekání tou nejtěžší věcí, jakou kdy udělal.
Boj byl nakonec spíše jednostranná záležitost. Z větší části proto, že jediná věc horší než smečka goblinů byl vážně naštvaný Thorley.
I když ublížení dítěti stačilo na to, aby se Thorley naštval, skutečnost, která ho určitě rozzuřila, byla ta, že do toho byl zatažen Von. A navíc Von nepochyboval o tom, že zatímco Thorley ležel v posteli, pravděpodobně vůbec nespal. Ta myšlenka ho přiměla k úsměvu navzdory ponuré situaci. Několik rychlých zavrčení v gobliní řeči, příliš rychlých na to, aby je zachytil, bylo vše, co slyšel, než se rozhostilo ticho.
„Vone!“ zavolal Thorley. „Pojď se o to postarat.“
„O to?“ řekl Von se smíchem. „Je to dítě, ne 'to'.“
„Cokoliv,“ zabručel Thorley, pomáhal svému bratrovi projít tmou a vedl ho k místu, kde byla Abby schoulená u stěny jeskyně.
Von skryl úsměv nad rozpaky svého bratra a poklekl před Abby. „No tak, krásná milostslečno. Už je to v pořádku.“
Abby na něj nevěřícně zírala, pak se vrhla do Vonovy náruče a začala vzlykat. „Chci Kita! Chci jít domů!“
„Už jdeme domů, krásná milostslečno,“ řekl Von a zvedl ji. Byla lehká, ale než se dostanou zpátky domů, už nebude. Přesto ji nemohl nechat jít. „Můžeš mi vylézt na záda, miláčku? To ti usnadní cestu domů.“
Abby popotáhla. „Uh-huh. Ja-ja jako, když jsem byl malá.“
„Přesně tak,“ souhlasil Von a doufal, že si myslí totéž. Abby se pomalu pustila a obešla ho, aby mu vylezla na záda, paže pevně kolem jeho krku, dokud ji nepřiměl, aby je uvolnila. „Připravená, milostslečno?“
„Ano,“ přitakala Abby tiše s tváří znovu zabořenou vzadu do jeho krku.
„Tak jdeme.“ Von následoval svého bratra.
Než dorazili k domu, byl připraven upadnout. Slábnoucí adrenalin a váha Abby se spojily, aby se cítil o málo lépe než mrtvý. Kit, Lila a Geoffrey na ně čekali na přední verandě, která byla zalita světlem nástěnných svítidel a lamp.
„Kite!“ Abby napůl plakala a napůl vzlykala, když sklouzla z Vonových zad a vběhla do náruče svého bratra. „Chtěli mě sežrat!“
Von vedle něj cítil, jak se Thorley napjal, a konejšivě mu položil ruku na paži. Thorley se zavrčením pokrčil rameny, že je to v pořádku.
„Jste oba v pořádku?“ zeptal se Geoffrey a na hlavě měl rozdrbané kadeře, jako by ho někdo vyrušil nebo probudil a on se neobtěžoval je učesat.
Když se k nim přiblížil, vklouzl paží kolem Thorleyho pasu a goblin mu položil ruku kolem ramen.
„Jsme v pořádku,“ ujistil ho Thorley. „Už by s nimi neměly být žádné problémy.“
Geoffrey se zašklebil. „Zajímalo by mě, co je vedlo k únosu malé holčičky.“
„Peníze,“ řekli Thorley a Von společně. „Hodně peněz,“ pokračoval Von.
„To, ano,“ přitakal Geoffrey a pohlédl na oba se suchým pobavením. „Ale zajímalo by mě, proč jim za to někdo zaplatil.“
„To je moje chyba,“ pronesl Kit tiše, aby nevzbudil Abby, která mu usnula v náručí. „Nechte mě ji uložit do postele, pak si promluvíme, jestli chcete. Vysvětlení je to nejmenší, co vám dlužím. Lilo, zaveď je do červeného salonu, jestli ti to nevadí. Můžeš se k nám přidat. Jestli chceš raději jít spát, vezmi si žlutý pokoj.“
Lila přikývla. „Pokud je to možné, mylorde, zůstanu s Abby.“
Kit se usmál. „Samozřejmě. Ale určitě si odpočiň.“
„Ano, pane.“ Lila pokynula ostatním, aby ji následovali, a dovedla je do místnosti hned vedle hlavní chodby, pak rychle následovala Kita, když šel uložit svou sestru do postele.
Thorley se na bratra usmál. „Život na vesnici pro tebe není dost dobrý? Musíš se teď kamarádit s lordy?“
„Drž hubu,“ řekl Von se zívnutím. „Nebo si náhodně vyberu něco z Geoffreyho stolu a vsypu ti to do čaje.“
Geoffrey sebou trhl. „Nemyslím si, že bychom museli přijímat tak drastická opatření.“
„Ano, musíme.“ Von toužebně pohlédl na krátkou pohovku pod oknem s výhledem před přední stranu domu. Strašně se mu chtělo sednout si, ale bál se, že by usnul.
Thorley něco zamumlal gobliní řečí. Von obrátil oči v sloup a odpověděl, usmál se, když se jeho bratr ušklíbl.
Geoffrey obrátil oči v sloup. „Myslím, že je požehnání, když nevím, co si říkáte.“
Von se usmál. „Řekněme, že to mělo co do činění s Thorleym a kozami.“
„Určitě to nechci vědět.“
„Za to zaplatíš,“ zavrčel Thorley. „Je spousta věcí, které mohu tvému krásnému lordovi říct, jen počkej.“
Von cítil, jak se mu zahřívají tváře. „To není můj krásný lord!“ zasyčel. „A radši nic neříkej.“
„Pokud mě vzbudíš uprostřed noci, mám právo na tvoje malé ponížení.“
Von si odfrkl, sklouzl zpět do goblinské řeči a řekl svému bratrovi přesně, co si myslí o pravděpodobnosti, že Thorley spal. Ušklíbl se, když Thorley vycenil zuby, ale jinak se uklidnil. Pak se usmál na Geoffreyho. „Nechceš to přeložit.“
„Dokážu to uhodnout,“ odvětil Geoffrey suše.
Zívl a opřel se o svého milence a usmál se, když mu Thorley okamžitě ovinul paži kolem ramen, aby si ho přitáhl blíž, a brada mu klesla až na Geoffreyho hlavu.
Na několik minut bylo ticho, všichni se snažili zůstat vzhůru, ale byli příliš unavení, než aby mohli pokračovat v konverzaci. Ticho se rozbilo, když se dveře otevřely, a Lila pokynula Vonovi. „Abby se probudila; neuklidní se, dokud tě neuvidí.“ Očima prohledala místnost a přistála na Thorleym. „Řekla, že děkuje, Vonův bratře, a pan Kit řekl, že tě může pozdravit ráno, jestli je to tak v pořádku.“
Thorley zabručel. Geoffrey se vedle něj usmál. „To je v pořádku. Řekni jí, že ji uvidíme rádi.“
Lila se vděčně usmála a pak se otočila, aby mu ukázala cestu a vedla Vona do toho, co si uvědomil, když míjeli mordý pokoj, byla Kitova ložnice. Místnost byla masivní, dokonce větší než dětský pokoj, vyzdobená v zelené, sytě zlaté barvě a tmavém dřevě. Postel byla na vyvýšeném stupínku, tmavě zelené závěsy zatažené, aby odhalovaly Abby schoulenou uprostřed, s vratkým úsměvem na tváři, když poslouchala svého bratra. Všimla si jich jako první, a když se Von přiblížil, posadila se a natáhla ruce, dokud se Von nenaklonil a neobjal ji. „Děkuji, sire Vone.“
„To patří k noční práci, krásná milostslečno,“ odpověděl Von a prohrábl jí vlasy. „Měla by sis odpočinout.“
Abby přikývla, ale její úsměv zmizel v ustarané zamračení. „Budeš tady? S Kitem? Pro případ, že by se vrátili?“
Von ji zatahal za loknu. „Samozřejmě. Jakým rytířem bych byl, kdybych nechal krásnou dívku samotnou?“
„Dobře,“ řekla Abby a dovolila svému bratrovi, aby ji uložil. Lila vlezla do postele, lehla si vedle ní, hladila Abby po vlasech a tiše zpívala. Kit poděkoval a pak vyvedl Vona z místnosti.
Von se usmál. „Jsem rád, že je v pořádku.“
„Já také,“ řekl Kit unaveně. Zastavil se, než došli ke schodišti, upřeně zíral na Vona a lehce přikývl, protože se zdálo, že dospěl k nějakému rozhodnutí.
„Co je?“ zeptal se Von, náhle nervózní.
Kitovy ruce přistály na jeho ramenou a přitáhl si Vona k sobě, pak se sklonil a Von si uvědomil, co se děje, zlomek vteřiny předtím, než ho Kit políbil. Kitova ústa klouzala po Vonových stejně snadno jako dýchání a Von je otevřel, aby mu polibek vrátil, a přemýšlel, jestli to nebyla jen jeho pošetilá představivost, která ho přiměla myslet si, že je víc než správné, téměř přirozené, líbat Kita. „Děkuji,“ řekl Kit, když se konečně rozdělili.
„Není třeba mi děkovat,“ zaprotestoval Von a najednou mu bylo chladno. Cítil se zraněný. Ten polibek byl za to všechno? Poděkování?
No samozřejmě, řekl si ostře. Proč by ho jinak Kit líbal? I když mu nikdy nikdo předtím tímto způsobem nepoděkoval, a už vůbec ne muž. „Thorley byl ten, kdo udělal všechnu práci.“ Pokusil se smát. „To je ten, koho bys měl políbit.“
„Mmm,“ zamumlal Kit. „Určitě mu poděkuji,“ řekl, „ale myslím, že své polibky omezím na tebe.“ Natáhl se - to gesto vypadalo téměř reflexivně - aby uchopil Vonovu čelist a přejel palcem po Vonově spodním rtu. „Ale o tom teď není řeč. Neměl jsem to použít jako záminku, abych tě mohl políbit.“ Spustil ruku a zasmál se výrazu na Vonově tváři. „Myslím, že tvůj bratr a léčitel na nás čekají. Můžeme?“
„Jistě,“ odpověděl Von slabě a doufal, že jeho nohy vědí, co mají dělat, než se jeho mysl dá zase dohromady. Nepohlédl na svého bratra, když vstoupili do červeného salonu, který byl, stejně jako jeho vlastní pokoj, příhodně pojmenován. Posadil se na pohovku, kterou si předtím prohlížel, zneklidněn, když si Kit sedl vedle něj.
Trhl hlavou, když k němu jeho bratr promluvil gobliní řečí, ta slova byla zvláštní směs hrdelních, syčivých a vlhkých zvuků, jazyk, který často slýchal popisovat jako „zlý“. Pro něj to byla vždy zábava a možná i trochu podlé, protože si mohli říkat, co chtěli, a nikdo jiný v místnosti jim nerozuměl.
Thorley se na něj usmál.
Von zasyčel a začal vyhrožovat, když se Thorley jen zazubil a poznamenal, že Vonovi zčervenaly tváře.
Byl ušetřen dalšího trápení, když Geoffrey udeřil jeho bratra tvrdě loktem do břicha, což byl pohyb, při kterém by kdokoli jiný zemřel, a sám utichl, když do něj Geoffrey zabodl pohled. „Thorley to začal,“ zamumlal.
Geoffrey obrátil oči v sloup. „Já bych se chtěl vrátit do postele, ale nejdřív bych rád věděl, proč se to stalo, takže kdybyste se vy, děti, mohly na pár minut chovat slušně.“
Thorley něco zamumlal gobliní řečí, ale pak se uklidnil.
Kit zakašlal, aby zakryl smích, ale rychle vystřízlivěl. „Před několika týdny jsem vzal sestru s sebou na návštěvu do královského paláce. Byl tam někdo, koho jsme já a několik dalších chtěli, aby potkala, i když jsme jí to neřekli.“ Povzdechl si. „Věrná své povaze, moje sestra našla toho mladého muže, když oba dělali to, co jim bylo řečeno, aby nedělali, a poté prohlásili, že se milují.“
Von se zašklebil a až příliš snadno si přesně představoval, do čeho se mohla Abby dostat a jak našla zalíbení v tom, že je zamilovaná do chlapce, který je také tak náchylný k problémům jako ona.
„Vzhledem k tomu, že všechno bohužel šlo víceméně dobře, rozhodl se král přistoupit k uspořádání zásnub mezi svým synem a mou sestrou.“
Ta slova zasáhla Vona po chvíli, oči se mu rozšířily. „Chcete říct, že to myslela vážně, když řekla, že je zamilovaná do prince. Jako do korunního prince?“
„Ano,“ řekl Kit suše, „myslela to naprosto vážně.“ Unaveně si promnul čelo a Von se přinutil zůstat nehybně sedět, nebyl si zcela jistý, co smí dělat. Jeden polibek nic neznamenal. Pravděpodobnější je, že kdyby Kit něco chtěl, bylo by to pouhé laškování. „Rozhodnutí dobře nepřijala většina dvora. Všichni si mysleli, že moje sestra je nejméně vhodná kandidátka. Mnozí byli dost naštvaní a já jsem se bál, že mi budou vyhrožovat. Ve skutečnosti jsem si nemyslel, že by se pokusili ublížit pouhé dívce.“ Jeho ramena poklesla a Von tentokrát jednal dřív, než se stačil zastavit, objal Kitovu paži, pevně ji stiskl a jen si přál, aby mohl udělat víc.
Geoffrey zamyšleně zabručel. „Pravděpodobně měli v úmyslu ji držet, dokud nenařídíš zrušení zasnoubení?“ Zamyšleně si poklepal na bradu. „Podplatili hospodyni, aby jim pomohla.“
„Co?“ Von se napřímil. „Jennu?“
„Jo,“ přikývl Kit. „Našli jsme ji mrtvou v kuchyni krátce poté, co jsi odešel. Vypadá to, že je pustila do domu, načež jí podřízli hrdlo.“ Promnul si oči. „Věděl jsem, že je nešťastná z toho, jak se věci změnily od doby, kdy zemřela moje matka, ale…“
„To je mi líto,“ zašeptal Von a přál si, aby mohl udělat víc, než jen aby nabídl útěchu.
„Měl jsem ji vyhodit už dávno,“ řekl Kit unaveně. „Velmi vám všem dlužím. Nikdy jsem neměl v úmyslu zatahovat do svých problémů cizí lidi.“ Jeho ruka zakryla Vonovu na paži a usmál se na něj. „Zdá se, že máš talent být přesně tam, kde tě potřebujeme.“
Thorley něco řekl gobliní řečí.
Von zasyčel odpověď.
Geoffrey obrátil oči v sloup. „Omlouvám se za jejich chování, můj pane. Mají tendenci se chovat jako děti, když jsou spolu.“
„Bratři to dělají, alespoň mi to bylo řečeno. Moc toho neříkají - Thorley povídal, že mi Von pomáhá jen proto, že si myslí, že jsem hezký, a Von mu vyhrožuje, že ti řekne o incidentu souvisejícím s požárem hospody,“ usmál se Kit.
Von zčervenal.
Geoffrey zvrátil hlavu dozadu a zasmál se výrazům v jejich tvářích a samolibě vzhlédl k Thorleymu: „To si zasloužíš.“ Přimhouřil oči. „Co je to s tím požárem hospody?“
„Nic,“ zamračil se Thorley.
„Nic. Do prdele Thorley,“ vybuchl Von, „jsi mrtvý.“ Chtěl se vrhnout na Thorleyho, ale Kit ho pevně držel za paži. Cukl s sebou a ztichl, neschopen se ani jen podívat Kitovým směrem. Zamračil se na svého bratra. „Stáhnu tě zaživa z kůže.“
Thorley vycenil zuby: „Zkus to.“
Geoffrey si povzdechl, vstal a podíval se na Thorleyho. „Jdeme.“
„Bavím se,“ odpověděl Thorley.
„Fajn,“ řekl Geoffrey a jeho hlas nabral nebezpečný tón. „Pak můžeš zbytek týdne spát v červí hnilobě. A následující měsíc venku.“
Thorley se zamračil: „Dobrá.“ Vstal, následoval Geoffreyho ven a hodil po svém bratrovi poslední úsměv přes rameno.
„Je mrtvý,“ zamumlal Von. „Nebo ho možná stáhnu zaživa z kůže.“ Najednou si bolestně uvědomoval, jak tichý byl pokoj, když byl jeho bratr a Geoffrey pryč, a jak moc osamělého to udělalo jeho a Kita. „Omlouvám se,“ dokázal zamumlat. „Neměli jsme používat gobliní řeč.“ Zadusil své otázky.
Kit se zasmál. „Můj otec byl lingvista; často pomáhal králi řešit problémy mezi různými druhy. Zejména goblini se zdáli být komplikovaní.“
„Nedovedu si představit proč,“ zašklebil se Von.
Zaplavil ho teplý smích, takže se cítil ještě hůř. Věděl, že se mu Kit nesměje, ale také věděl, že by se mu Kit měl smát. „Vážně si myslíš, že jsem hezký?“ zeptal se Kit škádlivě.
Von si najednou přál, aby byl někde jinde. Kdekoliv jinde. Upřeně zíral na podlahu, chtěl, aby se otevřela a spolkla ho. „Jsem si jistý, že si spousta lidí myslí, že jste atraktivní.“
„Jsem teprve druhý markýz z Westricku, víš,“ řekl Kit a znělo to téměř líně. „Můj otec byl do svých téměř třiceti let jen písařem v paláci. Pomohl odhalit spiknutí s cílem zavraždit hostujícího hodnostáře a král z něj za odměnu udělal markýze. Tyto pozemky patřily muži, kterého můj otec odhalil jako vůdce spiknutí. Jméno se změnilo, když je převzal můj otec. Pár let před tím moje matka zemřela na nemoc způsobující chřadnutí. Bylo mi třináct, když jsem se náhle stal synem markýze.“ Slabě se usmál. „Dva roky poté můj otec způsobil další skandál, když se oženil s Abbyinou matkou, dcerou vévody. Před čtyřmi lety zemřeli.“ Rty se mu zkroutily v hořkém úsměvu. „Takže vidíš, proč nikdo nechce, aby se korunní princ oženil s Abby. Většina věří, že se nikdy neměla narodit; dcera markýze, vnučka vévody, a to všechno protože byl písař tak hloupý a objevil zrádce.“
„Chudák Abby,“ řekl Von. „Bude ji unavovat mlátit každého, kdo se bude snažit ji obtěžovat, až na to bude dost stará.“
Kit na něj chvíli zíral, pak zvrátil hlavu dozadu a zasmál se. „O tom pochybuji,“ řekl nakonec. „Můj obecný dojem je, že od svého vznešeného rytíře očekává, že se za ni bude bít a bránit její čest.“
„Rád,“ přikývl Von.
„Ach?“ zeptal se Kit tiše. „Znamená to, že nemusím hledat jiné způsoby, jak tě podplatit, abys zůstal?“
Von zamrkal. „Podplatit mě, abych zůstal?“
Kit se náhle natáhl a popadl Vonův obličej do dlaní, přitáhl si jej k sobě a políbil ho. Podruhé to bylo stejně úžasné jako poprvé. Von si myslel, že se může docela šťastně utopit ve vůni citronu a slunečního svitu, v horku, v chuti whisky v Kitových ústech, tepla jeho rukou, které pustily Vonovu tvář, aby se ovinuly kolem něho a přitáhly ho k sobě. Nechal své vlastní ruce vztáhnout se, když váhavě setrvávaly na Kitových ramenou, a konečně je omotal kolem Kitova krku.
„Chtěl bych, abys zůstal,“ zašeptal mu Kit do ucha. „Nejen proto, že tím uděláš Abby šťastnou. Myslím, že tím uděláš šťastného i mě, i když si pravděpodobně myslíš, že jsem ukvapený.“
Von znovu zamrkal a pokusil se získat zpět svůj roztěkaný rozum.“ Ne,“ řekl pomalu. „Ale já jsem nájemný lovec, ne rytíř. Jestli se Abby opravdu jednou provdá za korunního prince, mít mě u sebe ti vůbec nepomůže. Zvlášť jestli -“ Přerušil se a zčervenal. Náhle si uvědomil že 'jestli budu tvůj milenec' znělo dost troufale.
„Králi je to jedno. Kdyby na to hleděl, Abby by se nikdy nezasnoubila s princem. Byl bych rád, kdyby mi někdo, kdo ví, co dělá, pomohl ochránit mou sestru, protože to bude potřebovat.“ Kit najednou vypadal zahanbeně. „Není však fér očekávat, že ji budeš chránit. Promiň, pořád zapomínám, že jsme tě docela úhledně vytrhli z tvého vlastního života.“
„Můj život sestával ze zabíjení bestií a mučení mého bratra,“ řekl Von s pokřiveným úsměvem. „Mnohem raději bych chránil dívku před utrpením, než zabíjel zvířata, a Thorleyho můžu trápit vždycky. Jestli ti opravdu nevadí mít výstředního lovce odměn, rád bych zůstal. Chránit Abby.“ Zčervenal a podíval se jinam. „A uvidíme, jestli tě taky potěším.“
Kitovi prsty se mu zapletly do vlasů a jemně mu zvedly hlavu. Kit se slabě usmál. „A myslíš, že bych tě mohl udělat šťastným?“
Von se usmál. „Myslím, že je tu pravděpodobně dost velká šance.“
*
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat