Vonova matka často říkala, že by si přála, aby se narodil jako dívka. Ne proto, že by si myslela, že by to pro něj bylo snazší – ne, jeho matka často a pravidelně říkala, že dívky mají mizerný život – ale protože většinou nenáviděla muže.
Ne, že by ji mohl úplně obviňovat, ale trochu to bolelo, když vás vaše matka na určité úrovni vehementně neměla ráda.
Nebylo to zjevné. Milovala ho a dokonce ani úplně nenáviděla Thorleyho, ačkoli Thorley cítil něco jiného a měl k tomu dobrý důvod. Ale myslela to vážně, když řekla, že by si přála, aby se její mladší syn narodil jako dívka. Dcera, kterou by mohla bez výhrad milovat naplno.
Nebyla šťastná, když oznámil svůj záměr následovat Thorleyho, ale ani se příliš nesnažila ho zastavit. Nikdy to Thorleymu neřekl. Ten idiot, jak zná svého bratra, by si to vyčítal.
Von si prohrábl rukou modro černé vlasy a přál si, aby neztratil řemínek, který je držel svázané. Další důvod, proč jeho matka naříkala nad jeho pohlavím; očividně jeho vlasy, řasy a modré oči byly pro muže naprosto promarněné. Tiše si povzdechl nad smíšenými vzpomínkami na domov, které vždy přinesly vinu, trochu stesku po domově a povětšinou úlevu, že tam nebyl. Von se zastavil, když došel k širokému potoku, který tvořil neformální hranici mezi půdou využívanou vesnicí a farmáři a oblastí, kde začaly převládat šelmy.
Vždy tu byl klid a ticho, které rozhodně potřeboval. On a Thorley cestovali léta; bylo zvláštní být teď stále na jednom místě.
Ne, že by mu to vadilo, nikdy ho nebavilo sledovat, jak jeho bratr bojuje s něčím, co se na ně jen špatně podívalo. Zvedl ruku a dotkl se pravé paže, cítil neexistující bolest z místa, kde ho kousl skalní wyrm.
Docela účinně ho to na chvíli odradilo od bojů s wyrmy. Dokonce i teď se mu udělalo špatně, kdykoli viděl jedno z jejich hnízd, jako to, které nebylo příliš daleko. Byl to však vodní wyrm, který se pravděpodobně nepohne ze svého hnízda, pokud ho něco opravdu nerozčílí.
Von se posadil a pohrával si s kamenem, ale vyhnul se jeho házení do potoka. Wyrmové nebyli jediná věc, která možná čekala na nějakého idiota, který by ji rozzlobil. Přehazoval si ho v rukou sem a tam, díval se, ale ve skutečnosti neviděl, myšlenky mu bloudily nad plány na příštích pár týdnů.
Geoffrey a Thorley pracovali na stavbě nového domu, něčeho, co mělo místo pro ně a všechny zákazníky, kteří přišli hledat Geoffreyho pomoc. Něco mnohem lepšího než zchátralá chatka, kterou Geoffrey do teď využíval.
Něco, co mělo dost místa pro goblina, který jako by zaplnil i tu největší místnost.
A bude tam samozřejmě místo pro Vona. Ale spíš si myslel, že si prostě vezme opuštěnou chatku a dá svému bratrovi a Geoffreymu trochu prostoru. Kdyby měl štěstí, jednou v noci by se dovnitř mohl zatoulat cizinec a on by byl ke všemu svolný.
Von přemýšlel o možných důsledcích narušení vodní hladiny a neochotně připustil, že nebyl tak hloupý. Namísto toho, aby byl zasmušilým chlapečkem, mohl si najít něco konstruktivního, co by mohl dělat, a vyřešit tak svou podivnou náladu jiným způsobem.
Jeho dobré úmysly byly přerušeny výkřikem natolik pronikavým, že by zahanbil i banshee. Von si začal zacpávat uši, pak si uvědomil, že nepustil kámen. Než mohl něco udělat, přeletěl zdroj křiku přes kopec na východě a zamířil k němu.
Křik se jen zhoršoval, čím více se blížila. Nějaká rolnická dívka. Pak Von uviděl, proč křičí.
Gremlini. Protivní malí bastardi s více zuby a drápy, než kterýkoli tvor skutečně potřeboval. Taky měli ošklivou, zvláštní strakatou hnědozelenou kůži, která se vždycky zdála být mokrá. Vypadali spíš, jako něčí nepříjemné jídlo než jako živý tvor.
Von vrhl kámen, co držel ve své ruce, na nejbližšího ze šesti gremlinů. Ušklíbl se, když jej trefil a ta ošklivá věc se zhroutila zpět, jak ztratila rovnováhu.
„Pomoc, pomoc, pomoc, pomoc!“ dívka dokázala zavolat, jen tak tak se vyhnula tomu, aby do něj vrazila, a schovala se těsně za ním.
„Drž se zpátky,“ řekl Von klidně. „Nemohu bojovat, když na mě visíš.“
„Ano, pane!“ dívka ho pustila a utíkala se schovat za starou kládu.
Něco na jejím přízvuku mu nesedlo, ale Von se soustředil pouze na gremliny. Byli oškliví a naštvaní, ale nebyli hloupí. Jednou vyhrál, ale v mezidobí ostatní našli způsob, jak jeho útok odvrátit a hlasitým, mokrým žuchnutím se úhledný a čistý souboj s mečem, který si přál, změnil v chaotický boj s blátem a krví.
Von zaklel hlasitě, barvitě a s energií, když konečně zabil posledního, a pak se otočil, aby stanul tváří v tvář dívce. Nemohlo jí být víc než deset nebo tak nějak. Konečně se mu podařilo dobře si ji prohlédnout a zjistil, co je na jejím přízvuku špatně.
Byla oblečená v jednoduchých šatech; dlouhá hnědá sukně a bílá halenka, obojí už zažilo lepší časy.
Zástěra byla také stará, a měla spousty sponek do vlasů a jednoduché bavlněné stuhy, aby jí vlasy držely nahoře.
Ale ty vlasy byly jemně zlaté, bohaté a téměř lesklé. Bylo v tom zdraví, kterého by žádná selská dívka nikdy nedosáhla. Byly umyty drahým mýdlem, ne hrubým, domácím druhem. I její kůže měla zdravý lesk a nebylo tam žádné opálení, které by ji ztmavilo. Bylo tam nespočet dalších malých znamení. Ať už tato dívka byla kdokoli, byla ubohou imitaci venkovanky.
„Děkuji, pane,“ řekla se sladkým úsměvem.
„Vždy je mi potěšením pomoci dámě,“ odpověděl Von a neúspěšně se začal pokoušet seškrábat bláto z obličeje, oblečení a meče. Zamumlal další nadávky a nijak zvlášť se nestaral o to, jestli urazil jemné uši, nebo ne, vzdal pokus očistit se a rozhodl se riskovat, že ho něco v řece sežere.
O několik namočení později byl stále špinavý, ale jeho ústa alespoň nechutnala jako bláto a nebyl ničím sežrán. „Mohu se zeptat, krásná milostslečno, co tu tak daleko děláš?“
Dívka se zachichotala, když ji nazval ‚krásná milostslečna‘, jak tušil, a rozzářila se na něj. Von uvažoval, jak často ji ten úsměv a ty hezké, skořicově zbarvené oči dostaly z problémů. Pravděpodobně často, pokud si zvykla hrát na vesničanku. „Chtěla jsem jít na květinové pole,“ řekla dívka. „Nikdo mi to nikdy nedovolí.“
Von pohlédl na dotyčné květiny. Motýlí růže známé v jiných kruzích jako návnada pro gremliny. „To je pravděpodobně proto, že si gremlinové myslí, že ty věci jsou docela chutné.“ Zamračil se: „Copak se gremlinů nikdo nezbavil?“
„Těch ošklivých věcí?“ zeptala se dívka a ukázala na těla, která nyní vypadala jako o něco víc než obrovské kusy bahna.
„Ano,“ řekl Von pomalu, „těch ošklivých věcí. Těch ošklivých věcí, které by tě sežraly spolu s květinami, kdyby tě chytily.“
„Ach,“ vydechla dívka a oči se rozšířily, „není divu, že se na mě Kit tak zlobí.“
Von si začal čistit meč. „Kdo je Kit? Lepší otázka, kdo jsi ty, krásná milostslečno?“
Její obava z toho, že byla málem sežrána, okamžitě pominula radostí z toho, že jí znovu oslovil 'krásná milostslečna', a dívka se mu uklonila pozoruhodně půvabně. „Abigail Elizabeth Holbrooková,“ řekla naučeným tónem. „Ráda tě poznávám.“ Pak se vymanila ze svého umělého úsměvu a zachichotala se. „Děkuji, že jste mě zachránil, sire Rytíři.“
Von si odfrkl, zastrčil meč do pochvy a pak se přehnaně uklonil. „Sir Von z Bahenní díry k vašim službám, milady.“
„Všichni mi říkají Abby,“ řekla Abby a znovu se zachichotala. „Měl byste mě doprovodit domů, sire Vone. Jak by to řekla moje chůva?“ Změnila svůj postoj, roztáhla nohy a dala si ruce v bok. Její rty se sklopily v hlubokém zamračení, hrozilo, že se promění v úšklebek, a řekla hlubokým, přísným hlasem: „Po všech těch potížích, které tato dívka způsobila, to nejmenší, co můžeme udělat, je dát ti místo, kde se můžeš upravit, a nějaké jídlo. Pojď hned teď a my se o tebe postaráme. Nehádej se se mnou, mám toho dost s touto dívkou.“
Von pohodil hlavou dozadu a smál se, až ho začaly bolet boky. „Jak mohu odmítnout takovou nabídku? Tak dobře, milostslečno, chtěl bych se po téhle poslední bitvě pořádně vykoupat. Možná jsem porazil gremliny, ale řekl bych, že tento den to vyhrála bahenní díra.“ Ne že by ho někdo rozumný pustil kamkoli do domu, kde tato dívka žila, ale mohl použít záminku souhlasu, aby zajistil, že se bezpečně dostane domů.
Abby se zahihňala a vzala ho za ruku, aniž by si všímala bahna a vody, a odvedla ho z pole. „Jen počkej, až se setkáš s chůvou. Oh! A Kit by měl být brzy doma! Jsem si jistá, že na mě bude křičet, ale dostaneš pochvalu. Má rád rytíře.“ Usmála se na Vona, jako by prozradila tajemství.
„Chápu,“ řekl Von úplně ztracený. „Kdo je Kit?“
Abby rozzářila. „Můj velký brácha! Je nejlepší, i když pořád vrčí a nechce mě nikdy nepustit ven.“ Naklonila se blíž a řekla tichým, důvěrným hlasem. „Jen je naštvaný, že jsem se zamilovala.“
„No, to je vážná věc.“ Von bojoval s tím, aby se neusmál. „Žádný bratr nemá rád, když vidí svou hezkou sestřičku chodit s jiným mužem.“
Abby popotáhla. „Jenom žárlí, já jsem zamilovaná, a on ne,“ řekla vědomě. Zatahala Vona za ruku. „Pojď dál! Vsadím se, že přemluvíme kuchaře, aby nám udělal jablečné knedlíky!“ Abby ho táhla s sebou a celou dobu nepřestávala žvatlat.
Von se snažil nepropadat panice, když se přiblížili natolik, že skutečně viděl dům, ke kterému mířili. Byl masivní třípatrový, vyrobený z vápence, s verandou, která vypadala, že byla dvakrát nebo třikrát větší než podlaha Geoffreyho chatky.
Sloupy o velikosti malých stromů sahaly od verandy až po převislou střechu. Abigail byla stejně bohatá, jak se obával, a ještě trochu víc.
Jeho zděšení z toho, že je na nepřátelském území, bylo přerušeno sérií vysokých, ostrých zajíknutí, když se k nim rozběhla koule zlata a skočila Abby do náruče a srazila dívku k zemi v přívalu jekotu a chichotání. „Vypadni, Kaide! Vypadni!“ Ale neznělo to nějak rozrušeně, že ji dusí štěněcí polibky. Abby se konečně podařilo dostat štěně a sebe zpět na nohy, zvedla svíjející se uzlíček a hrdě ho předložila Vonovi. „Tohle je Kaid.“
„Těší mě, že tě poznávám,“ řekl Von a nechal svíjející se štěně, aby ho olizovalo, protože očividně po tom toužilo. „Trošku příliš důvěrný při prvním setkání, nemyslíš?“
Abby se zachichotala a položila štěně. „Zajímalo by mě, jak se dostal ven. Uh oh. To není chůva.“
Von zvedl obočí na ženu, která se k nim řítila polem. I na dálku byla její tvář jasně rudá zjevným hněvem. „Abigail! Co jsem ti říkala o tom, jak se odplížit pryč! A nechat to štěně zavřené! Kdyby tvůj bratr netrval na tom, abychom tě rozmazlovali, ohnula bych tě přes koleno, kdo jsi, pane?!“ Žena byla velká a kulatá a podle šatů pravděpodobně hospodyně nebo nějaký jiný vysoce postavený personál, s prošedivělými vlasy staženými do upnutého drdolu a s šedozelenýma očima, které vypadaly, jako by potřebovaly rozmrazit. Znechuceně se podívala na Vona.
„Zachránil mě, Jenno,“ řekla Abby a hlas ztratil všechny stopy humoru a začal se mísit s hněvem a strachem. „Řekla jsem mu, že to nejmenší, co mohu udělat, je zařídit, aby dostal koupel a jídlo. Nebýt jeho, sežrali by mě gremlini.“
„A posloužilo ti to jako výmluva, že jsi zmizela jako malá štětka, která si myslí, že si může dělat, co se jí chce!“ odsekla žena. „Tvoje matka by se za tebe styděla! Okamžitě padej do domu. Nechci od tebe slyšet ani slovo.”
Von položil ruku na Abbyino rameno a viděl rudě z toho, jak se snažila nebrečet. „Milady,“ pronesl, „ta dívka neměla v úmyslu nikomu ublížit. Chtěla jen kytici květin, kterou by bezpochyby darovala svému bratrovi.“
„Zmiz, darebáku!“ Žena se na něj podívala, jako by byl o málo lepší než bláto, které ho stále pokrývalo. „Pokud jsi doufal v nějaké mince, můžeš na to zapomenout.“
„Jenno!“ Abby plakala. „Zachránil mě. Není d-d-dar-dar-“ Rozzlobeně si otřela slzy na tváři. „Je to rytíř. P-přestaň na něj k-křičet, nebo K-Kitovi řeknu, že jsi byla zase zlá.“
Jenna nevypadala, že by ji hrozba obtěžovala. „To je přesně ten postoj, který z tebe dělá rozmazleného spratka. Možná by tě kousnutí gremlinem naučilo jednu nebo dvě věci. Jdi do domu, nebo tvému bratrovi řeknu sama pár věcí, třeba jak to vypadá, když paní domu někdo vidí, jak se producíruje krajinou s takovým darebákem.“
Von ztuhl, ale nepustil Abbyino rameno. Jeho pozornost upoutal pohyb za Jenniným ramenem a viděl, jak k nim běží další žena se sukněmi vytaženými vysoko, aby o ně nezakopla. Sukně byly světle modré a na sobě měla jednoduchou bílou halenku. Na hlavě jí seděla malá bílá čepice, která se nehodila k tomu, aby udržela vlasy, které jí volně klouzaly a padaly kolem obličeje. „Milady,“ řekla, když k nim dorazila, a sklonila se, jak lapala po dechu, „tady jsi. Bála jsem se, až jsem málem onemocněla.“ Zastavila se. „Proč brečíš?“ Nečekala na odpověď a obrátila se na Jennu. „Ty čarodějnice! Co jsi řekla tentokrát? Je to jen dítě. Běž se starat o dům, což je tvoje práce, a nech Abby mně, což je moje práce!“
„Ta dívka je rozmazlená, shnilá-“
„A to není vůbec tvoje starost!“ Nová žena měla světle zelené oči, ostré jako jestřáb, a blýskaly se hněvem.
Von si najednou přál, aby byl zpátky s gremliny. Nechal ženy bojovat, poklekl, aby se podíval na Abby.
Přál si, aby měl šátek nebo aby měl ruce alespoň méně špinavé, a něžně otřel slzy, které jí stále padaly po tvářích. „Vsadím se, že vypadáš jako tvoje máma, co?“
Abby přikývla a spustily se jí další slzy.
Zasáhla ho intuice. „Měla ráda motýlí růže?“
„Jo,“ řekla Abby. „V hale je obraz jak je drží.“ Utřela si slzy. „Zemřela, když mi bylo šest. Moc dobře si ji nepamatuji. Jen ty květiny.“ Vypadala, jako by se chtěla úplně rozpustit v slzách, ale po chvíli se zdálo, že se dala dohromady.
Nedaleko se zdálo, že obě ženy svou bitvu ukončily, a Von sledoval, jak se Jenna vtrhla zpět do domu.
„No, Abby,“ řekla zbývající žena jemně, pobaveně, ale také káravě, „určitě jsi nikdy nedovolila, aby věci zůstaly nudné moc dlouho. Kam jsi šla tentokrát, pusinko?“
Ženin přísný výraz se úplně rozplynul, když se podívala na květiny a přitáhla Abby do pevného objetí. „Broučku, to pole je nebezpečné. Měla jsi mi to říct; jsem si jistá, že jeho lordstvo by zařídilo nějaké stráže, aby šli s tebou. Hloupá huso.“
„To je v pořádku,“ řekla Abby a úsměv se jí rychle vrátil. „To je Von, zachránil mě před těmi gremliny.“ Přitáhla ženu k Vonovi. „To je Lila, moje chůva.“
Lila při zmínce o gremlinech mírně zbledla a vděčně se na Vona podívala. „Děkuji, pane. Vypadá to, jako byste si to užili.“
Abby se zachichotala. „Srazili ho do bahna. Teď je sir Von z Bahenní díry.“
Liliiny rty sebou zacukaly a přesto lehce plácla Abby do hlavy. „Utíkej a připrav si věci, zlobidlo.“ Položila si ruce v bok a její hlas byl přísný. „To nejmenší, co můžeme udělat, je dohlédnout na to, aby se s člověkem, který vás zachrání před vámi samými, zacházelo dobře.“
Von zavrtěl hlavou. Byl čas jít. „Ne, prosím. Jen jsem se chtěl ujistit, že slečna dorazila domů v pořádku. Opravdu bych měl jít, můj bratr se bude divit-“
„Nehádej se se mnou, mám toho s tou dívkou dost,“ rozkázala Lila a její pohled byl ten, který musely asi zvládnout všechny chůvy, než dostaly místo. „Pojď, očistíme tě.“ Lila se otočila, očividně to brala jako vyřízenou věc, a vydala se zpátky k domu. „Kde bydlí tvůj bratr?“ zeptala se ho, když vykročil po Abbyině druhé straně.
Odpověď na tuto otázku vždy přinesla smíšené výsledky. „S vesnickým léčitelem,“ odpověděl.
Lila zvedla obočí, ale nedostala příležitost odpovědět.
„Oh!“ zvolala Abby. „Je pravda, že se dal dohromady s goblinem? Slyšela jsem, jak komorné klábosí, byly tak naštvané, protože na něj měly zálusk.“ Moudře přikývla. „Jací jsou goblini?“
Von se neubránil smíchu. „Většina goblinů je docela ošklivá; stokrát horší než gremlini. Vždy si s nimi dávej pozor. Ale můj bratr, ten, co se skutečně dal dohromady s léčitelem, je dobrý chlap. Pokud někdy budete potřebovat někoho, kdo by vás zbavil gremlinů, když tu nebudu, požádejte o pomoc jeho.“
Odvážil se pohlédnout na Lillu, která se na něj usmála. „Geoffrey pomohl mé sestře, když loni v létě onemocněla. Požila nějaký jed; mysleli jsme, že zemře. Už nějakou dobu jsme léčitele nepotkali, ale slyšela jsem, že staví nový dům.“
„Ano,“ odpověděl Von.
„Pak jim to přeji,“ pokračovala Lila. „Navrhuji, abyste o tom před Jennou nemluvil.“ Zavrtěla hlavou. „A omlouvám se za její předchozí chování. Ona…“ Lila pokrčila rameny. „Byla blízká své paní. Jeho lordstvo nemá to srdce ji propustit.“
„Ta a hloupý Kit můžou prostě odejít, kdykoliv budou chtít,“ zamumlala Abby. „Hloupý bratr.“ Sklonila se, aby sebrala Kaida, objala štěně a nechala ho, aby pokrylo její tvář polibky. „Můžeme si dát jablečné knedlíky?“
„Samozřejmě, broučku. Neřekla jsem ti, abys běžela napřed a postarala se o to?“
„Ach!“ Abby se ostýchavě usmála a pak se rozběhla k domu a nechala štěně běžet za sebou.
Když o několik minut později dorazili do domu, Abby na ně netrpělivě čekala u kuchyňského stolu a pila sklenici mléka. „Pojď, nechala jsem pro tebe Penningtona připravit koupel v pokoji pro hosty. Chtěla jsem tě dát do červeného pokoje, ale Pennington řekl, že je to 'nevhodné', a tak máš místo toho modrý pokoj.“ Popadla Vona za ruku a stále klábosící jej odtáhla pryč. „A kuchařka řekla, že připraví časnou večeři, a pak dostaneme jablečné knedlíky jako dezert a Kit bude doma až pozdě, takže se s ním můžeš setkat ráno, a Pennington řekl, že pošle sluhu, aby řekl tvému bratrovi, kde jsi, aby si nedělal starosti.“
Von zasténal při pomyšlení na to, jak bude Thorley reagoval na to, až mu lokaj řekne, kde Von je, a že bude doma až zítra. Než se vykradl, netušil, jak dnešní den skončí. Thorley si ho za to bude neúnavně dobírat.
No, to bylo v pořádku. Von věděl o jedné bahenní díře, která byla ideální pro vykonání pomsty.
Abby ho provedla domem a Von doufal, že na všechno nezírá. Hedvábí, samet, zlato, stříbro, ušlechtilá dřeva, obrazy a tapisérie. Nejblíže k takové nádheře byl, když zahlédl pány a dámy, kteří si to mohli dovolit, když viděl kousky toho ve výlohách při návštěvě velkého města, nebo když potkal služebnictvo, které pracovalo v domech, jako je tento.
„Tady to je,“ usmála se na něj. „Modrý pokoj. Můj pokoj je v protější chodbě, úplně na konci. To je Kitův pokoj,“ řekla a ukázala na široké dvojité dveře na konci chodby. „Ale on tu ještě není.“ Rychle se uklonila a celou dobu se usmívala. „Pennington řekl, že ti tu nechali oblečení. Oh! A nemůžeš odejít, dokud ti nevyčistí věci. Uvidíme se dole na večeři! Mělo by to být hotové za dvě hodiny!“ Pak se otočila a rozběhla se chodbou, bezpochyby do svého pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat