Von polkl, když vstoupil do modrého pokoje. Opravdu by měl odejít, tohle vůbec nebyl jeho svět. Všechno bylo v odstínech modré, od tmavého ložního prádla a světlých polštářů, křesel stejného tmavého odstínu, koberce, který k tomu ladil, velký obraz moře, to vše zdůrazňovalo teplé zlatohnědé dřevo. Byl zde zapálen oheň a před ním byla připravena velká stříbrná vana.
Von si nebyl jistý, co jiného má dělat, tak se začal svlékat - pak se zarazil, aby zamkl dveře, než pokračoval. Cukl sebou, když jeho staré, blátem nasáklé oblečení padlo na koberec, který pravděpodobně stál víc peněz, než by si vydělal za rok na odměnách.
Ale část jeho nejistoty zmizela, když vklouzl do vany. Horká voda byla ta nejúžasnější věc, jakou kdy cítil. Nemohl si ani vzpomenout, kdy si naposledy dal horkou koupel. Bylo to prostě příliš mnoho práce ohřívat vodu a jen zřídka se našel hostinec, který dal goblinovi víc než tu nejhorší postel.
Mohl by v ní zůstat navždy. Pohnul se jen proto, že venku v hale odbily hodiny, které mu připoměly, že má zanedlouho večeřet. Marně si přál, aby se tomu mohl vyhnout.
Von se cítil jako chlapec, který byl přistižen, jak si hraje, kde by neměl, a tak se vydrhnul mýdlem, které mu připomnělo, jak les voní po dešti: zemitý, čistý a svěží. Když konečně vylezl z vany, cítil se nejlépe za celé poslední roky.
Kromě celé té věci s večeří. Ale alespoň to bylo jen s Abby a pravděpodobně její chůvou. Von se zhluboka nadechl, osušil se připraveným ručníkem a přistoupil k posteli, kde viděl, že bylo rozložené oblečení.
Košile, kabátec, kalhoty, dokonce i boty.
Myslelo se na vše, co potřeboval. Von měl opět zřetelný pocit, že ho někdo přistihne, nebo že se vzpamatují a vyhodí ho ven. Zvedl košili, vyrobenou z jemné látky, příliš jemné pro jeho hrubé ruce. Zvedl ji, zachytil závan citrusů a přitiskl si košili k nosu. Jako citrony, ale byla tam i vůně trávy, voněly jako sluncem zalité pole. Vdechoval to, líbilo se mu to, a přemýšlel, jestli to není z mýdla, které používali na praní prádla.
Najednou mu došlo, že tu stál nahý a čichal k oblečení. Von se otřásl a rychle se oblékl. Šaty byly příliš velké, ale ne tak špatné, aby vypadal neupraveně nebo hloupě – alespoň doufal.
Boty byly také příliš velké, ale ty jeho byly stále pokryté blátem.
Von si přál, aby už noc skončila, vzchopil se a vyšel na chodbu, našel cestu ke schodům a napůl doufal, že si zlomí vaz, když z nich spadne. Když dosáhl přízemí, objevil se v hale vysoký, přísně vyhlížející muž a krátce se uklonil. „Mistře Vone,“ řekl, „jmenuji se Pennington. Jídelna je tudy.“
„Těší mě, že tě poznávám,“ odpověděl Von slabě s rukama v pěst. Radši by bojoval s divokými zvířaty, cokoliv bylo lepší než předstírat, že je někdo, kdo se jmenuje 'Mistr Von', i když to bylo jen na pár hodin.
„Vone!“ Abby zajásala, když se objevil. „Pojď, můžeš si sednout sem.“ Ukázala na židli v čele stolu. „Vzhledem k tomu, že jsi rytíř!“ Zahihňala se a vstala ze své vlastní židle, aby ho dovedla na místo, pak si vlezla zpátky na svou – viděl, že byla trochu vyšší, takže mohla snadno na vše dosáhnout – a předvedla malou show, když mu podala sklenku vína.
Její vlastní sklenice byla světle růžová, bezpochyby trochu vína a hodně vody. „Tohle je Kitovo oblíbené. Řekla jsem jim, ať ti ho přinesou,“ rozzářila se.
„Děkuji,“ řekl Von a cítil se ztracenější než kdy předtím. Měl pocit, že tajemný 'Kit' nebude moc potěšen, když jeho malá sestra dá úplně cizímu člověku sklenku jeho oblíbeného vína, nehledě na to, že ho pozvala dovnitř a zacházela s ním jako s důležitým hostem. Jednoduché jídlo v kuchyni by více než stačilo. Von se na ni usmál, potlačil povzdech, zahnal obavy, s nimiž v současnosti nemohl nic dělat. „Vypadáš nádherně, krásná milostslečno. Lépe než královna.“
Abby se na něj zářivě usmála. Opravdu vypadala nádherně a už vykazovala známky krásné ženy, kterou jednou bude. Její šaty byly světle růžové, samá krajka a volány jak má dívka mít. Měla na sobě perlový náhrdelník a ve vlasech stříbrné hřebeny. Jako panenka. Kdyby to byla jeho sestra, nikdy by ji nenechal odejít z domu. „Děkuji, sire Vone. Vypadáte jako lord.“
„Děkuji, krásná milostslečno,“ odpověděl Von. Podíval se na víno a pak se odvážil usrknout. Bylo tmavé, poněkud sladké a zcela odlišné od piva a medoviny, které vždy pil. Není divu, že ho Kit měl rád.
Nebyl si úplně jistý, co dělat, když vešli sluhové s miskami polévek a Von si najednou uvědomil, že bude mít jídlo s chody. Cítil se ztracený, a tak se ze všech sil snažil následovat Abbyino vedení a nechal se jejím štěbetáním uklidnit a rozptýlit. A když už si dívka myslela, že je zamilovaná, doufal, že ten chlapec je dost chytrý, aby si uvědomil, že by měl takto uvažovat. „Kde je tvoje chůva, milostslečno?“
„Ach, šla na večeři s hlavním lokajem.“ Abby se naklonila a řekla hlasitým šepotem, „diskutují o věcech.“
Von potlačil smích, „chápu.“ Očividně se nebáli, že by dívce ublížil, pokud někde nebyla ta odporná Jenna. V tichosti snědl svou polévku, bohatou a krémovou záležitost jen lehce ochucenou rybou, zatímco Abby pokračovala v klábosení. Napadlo ho, jestli je možné, aby jí došly věci, o kterých by mohla mluvit. Příběhy o jejím štěněti, o jejím bratrovi, její chůvě, o tom, do jak velkých problémů se denně, každý týden dostávala, jak zábavné bylo být v hlavním městě, jak potkala svou pravou lásku, což byl princ a nejvíc úžasný muž vůbec, stejně úžasný jako Kit, i když Kit byl velmi prudérní, když mu o tom řekla.
Nakonec se nadechla. „Jsi tulák, Vone. Kit tě bude mít rád.“
„To určitě rád slyším,“ odpověděl Von. „Nechci vědět, co by se stalo, kdyby mě rád neměl.“
„Vyhodil by tě,“ zasmála se Abby. „Stejně jako toho starého barona, který se mi snažil dát diamanty. Kit řekl, že to neměl dělat, a že žádný muž mi nikdy nesmí dát šperky, ať se děje cokoliv. Pokud se ho nejdřív nezeptají a baron to neudělal.“ Zazubila se a usrkla zředěného vína.
Von s náhlou bolestí uvažoval, jestli to je důvod, proč jeho matka vždy chtěla dceru. Byla sladká, roztomilá, bylo tak snadné ji milovat. Všechno, co on a Thorley kdy dělali, bylo prát se, rozbíjet věci a hledat kreativní způsoby, jak dělat své domácí práce. Nenáviděla, když se obrátili k meči a sbírali odměny za divou zvěř. Byla by k nim oběma laskavější, kdyby byli víc jako Abby? Ta myšlenka ho bodla. Snažil se něco říct, aby vyplnil ticho, které se náhle rozhostilo, když byla odnesena polévka a přinesen další chod.
Najednou se otevřely hlavní dveře a Von někoho zahlédl, než z vedlejšího sedadla vyletěly všechny ty růžové volány a vrhly se na postavu ve dveřích. „Kite! Jsi doma! Jsi doma!“ Abby se radostně zasmála, když ji její bratr strhl a hlasitě políbil. Vrátila mu polibek, pak se uvolnila, chytila se za jeho ruku a vtáhla ho do místnosti. „Pojď, seznam se se sirem Vonem! Dáš si s námi jídlo?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Kit vřelým hlasem a mile se usmál na svou sestru, než se konečně podíval na Vona.
Von se vyškrábal na nohy, málem převrátil židli, a doufal, že není tak červený, jak si myslel. „Omlouvám se,“ řekl a zakoktal se, „myslím, že sedím na vašem místě.“
„Nesmysl,“ uklidnil ho Kit s úsměvem. „Slyšel jsem toho o našem dnešním hrdinovi hodně. Je tu spousta místa.“ Natáhl ruku, „Kristoff Holbrook. Kit, prosím.“
Von jí váhavě zatřásl. „Von Tailor.“ Ruka byla hladká a teplá, ale ne tak měkká, jak očekával od lorda. Z nějakého hloupého, idiotského důvodu si představil tajemného ‚Kita‘ buď jako mnohem staršího muže, nebo jako velmi mladého, o něco málo víc než byl on. Oba nápady, jak si nyní uvědomil, byly idiotské.
Kit byl mnohem starší než jeho sestra. Vonovi bylo čtyřiadvacet a Kit vypadal, že je alespoň o pár let starší. Pokud bylo Abby skutečně deset nebo tak něco, dělilo je od sebe zhruba patnáct let. Ale to stále znamenalo, že Kit nebyl ani mladý, ani mnohem starší muž, ale něco přímo uprostřed.
Ačkoli nenáviděl, aby to znělo tak idiotsky, byť jen v jeho vlastní hlavě, ´dokonalý´ se zdálo tím nejlepším slovem, které Kita popisovalo. On a Abby měli společné jen skořicově zbarvené oči. Kitovy vlasy byly sytě červenohnědé, ostříhané nakrátko, ale s takovou délkou, aby se lehce vlnily.
Von se přistihl, že přemýšlí, jestli jsou vlastně kudrnaté, a v duchu si dal facku. Kit byl vysoký, štíhlý, ale stejně jako jeho ruce se nezdál měkký. Von si pomyslel, že nejpřitažlivější na něm byl způsob, jakým se usmíval na svou sestru, způsob, jakým se mu při pohledu na ni zkroutily oči, jak dychtivě naslouchal všemu, co říkala.
Abby se zachichotala na svého bratra, „vynechal jsi tu část s markésem, Kite.“
Kitova ústa se pobaveně zkřivila, „marquis, broučku? To je nuda. Jaké je jehně?“
„Ne tak dobré jako jablečné knedlíky.“
„Předpokládám, že ne.“ Kit se zasmál a tiše poděkoval, když mu sluhové přinesli víno a jídlo.
Zdálo se, že na něj na chvíli zapomněli a Von využil příležitosti, aby se pokusil posbírat svůj roztěkaný rozum. Potřeboval odejít. Hned.
„Takže,“ řekl Kit a zmařil jeho naděje, že na něj zapomněli, „zdá se, že jsem tvým dlužníkem.“ Jeho skořicové oči přistály na Vonovi. „Není maličkost bojovat proti gremlinům, zvláště když proti tobě běží a honí pošetilé malé holčičky.“ Věnoval sestře jemně káravý pohled.
„Omlouvám se, Kite.“ Abby zachmuřeně zírala na své jehně. „Chtěla jsem natrhat květiny pro mámu.“
„Kdybys počkala, až se vrátím domů, broučku, šel bych s tebou.“
„Řekl bys 'uděláme to později' a to vždycky znamená nikdy,“ našpulila Abby ústa.
Kit vypadal pokáraně. „Omlouvám se, pusinko. Přinesla jsi nějaké květiny?“
„Ne,“ řekla Abby slabě.
„Tak zítra pro nějaké dojdeme, dobře? Vezmeme s sebou i Kaida, ano?“
Abby se rozzářila. „Může jít i Von?“ zeptala se dychtivě. „Dokáže bojovat se zlými strašnými gremliny. Měl jsi ho vidět!“ Poskočila na sedadle, málem převrhla sklenici s vínem, a začala přesně vyprávět, jak skvělý, úžasný a rytířský Von byl.
Von sebou trhl a zabránil zasténání několika vydatnými doušky vína.
Kit se zasmál a jeho teplý zvuk zasáhl Vona mnohem silněji než víno. „Opravdový rytíř,“ řekl a s vřelým pobavením pohlédl na Vona. „Jsem vaším dlužníkem, pane rytíři. Musíte jen vyjmenovat své požadavky.“
„Požadavky?“ opakoval Von a doufal, že jeho hlas nezaskřípal. „Prosím, ne. Náhodou jsem byl na poli. Bylo mi ctí pomoci milostslečně v nouzi.“
Abby se zachichotala. „Vidíš, Kite? Jsem milostslečna!“
„Jsi neřád,“ opravil ji a mrkl. „Dojez jehněčí nebo žádné knedlíky.“
„Ano, Kite.“
Kit se usmál a znovu se otočil k Vonovi. „Bydlíš ve vesnici?“
„Ach!“ Abby vykřikla, jehněčí znovu zapomenuté. „Žije s léčitelem! Jeho bratr je goblin, přesně jak říkaly komorné!“
„Broučku,“ řekl Kit jemně, ale pevně. „Nech muže mluvit za sebe. Sněz své jehně.“
Abby si zhluboka povzdechla, a přesto poslušně ustoupila a snědla své jehně.
Namísto toho, aby se Kit znovu zeptal Vona na jeho vlastní život, začal mluvit o panství, zemích kolem něj, vyptával se na podrobnosti o boji s gremliny, udržoval konverzaci dostatečně lehkou, aby se Von začal trochu uvolňovat.
Venku na chodbě odbily hodiny deset. Von se tiše zasmál na Abby, která skoro spala ve své misce s jablečnými knedlíky.
„Pojď, zlato,“ řekl Kit, vstal a zvedl sestru ze židle. „Jdi do postele. Chůva na tebe bezpochyby čeká na chodbě.“ Políbil ji na tvář. „Popřej svému zachránci dobrou noc a pak jdi.“
„Ano, Kite.“ Abby ospale přešla k místu, kde seděl Von, naklonila se a pak ho políbila na tvář. „Dobrou noc, sire Vone. Děkuji, že jste mě zachránil.“
„Těší mě, krásná milostslečno,“ Von zvedl její ruku a políbil ji. „Příjemné sny.“
Abby se na něj zářivě usmála, požádala svého bratra o další polibek a pak zmizela na chodbě.
Kit se znovu zasmál, až se Von zachvěl, a znovu se posadil. Pokynul blízkému obsluhujícímu, aby jim doplnil sklenice na víno, a pak ho dalším pohybem propustil z místnosti. „Děkuji vám,“ řekl. „Abby si to neuvědomuje, ale my ostatní přesně víme, co jste pro ni udělal. Není maličkost zabít ne jednoho, ale několik gremlinů, zvláště když vás také zřejmě napadlo bahno.“
Von zavrtěl hlavou a nedokázal se přimět podívat na Kita. „Už jsem se vypořádal s horšími,“ odvětil. „Jsem rád, že jsem tam byl, abych ji zachránil.“ Odvážil se podívat na svého hostitele, bezmocně ho přitahovaly ty skořicové oči. „Je úžasná, opravdu. Není divu, že si o ni všichni dělají starosti.“
„Ano,“ řekl Kit zamyšleně, „unavuje nás starostmi.“ Usmál se. „Takže ty jsi bratr toho goblina, který se ujal našeho vesnického léčitele. Obávám se, že ve chvíli, kdy se otočím zády, tě o tom bude Abby otravovat otázkami.“ Mrknul a usrkával víno.
„Jenom to?“ zeptal se Von se smíchem, potěšeně a ulevilo se mu, když se Kit smál s ním. Zamrkal a bránil se náhlému zívnutí. „Nevadí mi to. Je osvěžující, když se mě někdo ptá a neútočí na mě s obviněním.“
Kit se na něj podíval s úsměvem, který byl ničivější než jeho smích. „Nikdy jsem nepotkal goblina, který by se mi líbil, ale pokud jsi jeho bratr a je blízký našemu léčiteli, pak si myslím, že by se mi tvůj bratr moc líbil.“
Von se na něj beze slova podíval a dokázal jen přikývnout.
„Ale držím tě vzhůru; odpusť mi. Často raději pracuji dlouho do noci; zapomínám, že ne všichni to tak mají rádi. Kam tě dali?“
„Co?“ Jídlo bylo u konce? Kdy si začal přát, aby to neskončilo? „Hm, modrý pokoj? Ale opravdu bych měl jít. Už jste toho pro mě udělali příliš mnoho. Já-“
„Nesmysl,“ řekl Kit. „Nechci o tom nic slyšet. Zachránil jsi mou sestru; jedna mizerná večeře to ani zdaleka neoplatí. Tak tě doprovodím do tvého pokoje.“ Když to dořekl, vstal a Von mohl udělat jen to samé.
Opatrně vzal Vona za loket, pomalu ho vedl domem a nezávazně komentoval tuto tapisérii nebo ten obraz.
Von nic z toho neslyšel. Takhle blízko Kita cítil jeho kolínskou, trochu citrónu, smíchanou s vůní, která připomínala sluncem zalité pole. Vzpomněl si, jak si přitiskl košili k obličeji, vdechoval tu vůni, a zrudl, když si uvědomil, že je to košile, kterou měl v určitém okamžiku na sobě Kit. „D-děkuji,“ zvládl vykoktat, když konečně došli ke dveřím jeho ložnice. „T-to nemusíte dělat. Byl jsem víc než rád, že jsem vám pomohl, a neudělal jsem to kvůli odměně.“
Kitův prst mu přejel po lícní kosti, tiše zašeptal tak, že si Von napůl myslel, že si to jen představoval. „Samozřejmě, že ne. Ale stejně budeš odměněn. Dobrou noc, sire Vone.“ Kit se na něj usmál, pak přikývl a odvrátil se.
Von vklopýtal do svého pokoje a vysvlékl se z půjčených šatů tak rychle, jak jen mohl, sotva si vzpomněl, aby je úhledně složit na židli, než vlezl do postele úplně nahý. Cítil se strašně zranitelný, ale věděl, že by bylo mnohem horší spát v něčem, co voní jako Kit.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat