t/n.: Tento příběh není vůbec BL, ale předchází povídce "Princ Ike a čarodějnice". Tak jej sem dávám celý najednou.
Na okraji království byla kdysi vesnice, která nebyla ani příliš malá, ani příliš velká. Byla poklidná, zasazená kolem hlavní cesty. Přestože se nacházela přímo na hranici, nevítala mnoho cestujících kvůli hustému tmavému lesu, který ji obklopoval. Počasí tam bývalo v zimě drsné, ale jinak bylo celkově mírné.
Lidé z vesnice nebyli ani příliš chudí, ani příliš bohatí, žili příjemně a pohodlně. Pokud by někdo mohl být v této vesnici považován za obzvláště prosperujícího, byl by to majitel vesnického obchodu. Jeho obchod byl jediný takový ve vesnici, a tak byl jeho majitel nejčastěji o všem nejlépe informován. Byl to laskavý muž, vždy přátelský a dychtivý pomoci.
Toto štěstí pokazila pouze smrt jeho ženy, ale pokaždé, když se podíval na svou dceru, jeho bolest se mírně zmírnila, protože dívka se každým dnem více a více podobala své zesnulé matce. Jeho žena byla krásná a jejich dcera byla také půvabná, s vlasy jako zlato a očima jasnýma a modrýma jako nebe. Přes kořen nosu měla malou spršku pih a lidé s oblibou říkali, že i víly ji považovaly za milou a že ji tam políbily, aby tím daly najevo svou náklonnost.
Jmenovala se Caroline a navzdory pozornosti, která se na ni obracela, vyrostla v sladké a příjemné děvče. Ke každému se chovala přátelsky, ale jejím nejlepším přítelem byl mladý chlapec z druhé strany ulice, který se svým otcem a matkou pečoval o místní stáje. Jmenoval se Marshall, a jak spolu vyrůstali, jejich přátelství se jen prohlubovalo.
Pak Caroline dosáhla plnoletosti a její otec se rozhodl, že je čas zvážit její svatbu, protože tu nebude věčně a chtěl vědět, že svou dceru nechává v dobrých rukou. A tak se v tichosti pustil do hledání vhodného nápadníka pro svou milovanou dceru.
A Marshall se to doslechl, i když Caroline ne, a také věděl, že chce Caroline jako svou ženu. Ale jeho rodina byla chudá a bylo mu jasné, že není tím nejlepším, co si její otec mohl přát, ale také odmítal, aby jej to zastavilo ve snaze ji získat.
Když přišel čas, kdy chtěli jeho rodiče vyrazit do města nakoupit, Marshall poprosil, aby mu bylo dovoleno jít místo nich. Jeho rodiče mu důvěřovali a věděli, že je to hodný chlapec, a vyhověli jeho žádosti. A tak se Marshall vydal do města, splnil úkoly stanovené jeho rodiči a koupil Caroline dárek, kterým doufal, že si konečně získá její náklonnost. Byla to malá, jednoduchá cetka, ale byla krásná a zlatá a perfektní pro jeho nejdražší přítelkyni.
Ale po návratu se setkal s hroznou zprávou.
V jeho nepřítomnosti se objevil muž z domu hluboko v lesích – muž, který byl vždy samotářský, posílal své služebnictvo nakoupit, držel se v ústraní, přispíval do vesnice, kdykoli mohl, ale jen zřídkakdy se objevil – s žádostí o Carolininu ruku.
Marshall běžel k jejímu domu a zastavil se těsně před oknem a zíral dovnitř na malou veselou oslavu, která se tam odehrávala. Byl to jen brzký oběd, ale viděl, jak se Caroline usmívá způsobem, jakým se nikdy předtím nesmála, a jak držela svého ženicha za ruku a nakláněla se k němu, smála se a oči jí zářily štěstím. A viděl novou stuhu v jejích vlasech, modré hedvábí barvy jejích očí a diamant a zlato, které se třpytily na jejím prstu; věci, které by jí chudák stájník nikdy nemohl koupit. Omotal prsty kolem malého dárku v kapse a s bolestí cítil jeho nedostatečnost.
Marshall se podíval na nového ženicha a udělalo se mu nevolno, protože ten muž byl opravdu velmi pohledný. Černé vlasy, zelené oči, světlá pleť, oblečen do bohatých šatů, jaké Marshall nikdy nenosil a ani nikdy nebude.
Najednou nenáviděl své vlastní jílovitě hnědé vlasy a nudné hnědé oči.
Otočil se a utekl s rozervaným srdcem, než si ho někdo všiml, utekl z vesnice, aniž by rodičům řekl, že je doma. Dárek, který koupil pro Caroline téměř za všechny své úspory, mu vypálil díru do kapsy a on toužil hodit ho do řeky, ale nedokázal se k tomu přimět.
Marshall se bezcílně toulal lesem, byl s ním tak obeznámen, že se nebál, že se ztratí. Znovu a znovu ho mučil obraz Caroline veselé a šťastné vedle cizince, dokud už nemohl tu bolest snášet.
Postupně došel k lesní cestě, která byla jen vyjetá a velmi zřídka používaná. Nepamatoval si, že by ji kdy předtím viděl.
Marshall, který neměl nic lepšího na práci, a zoufale toužil po rozptýlení, šel po stezce hlouběji do lesů, až se nakonec to známé stalo podivným a temným.
Jak šel, Marshall začal přerušovaně pohazovat na zem jasně bílé oblázky. Byl to dárek od jeho matky, která přísahala, že jí je daly víly. Oblázky zářily v měsíčním světle a ukáží mu cestu zpět, pokud by byl nucen cestovat ve tmě. Dokud půjde podle nich, neztratí se.
Nakonec ho chůze přivedla do domu a dovtípil se, že je to dům ženicha Caroline.
Byl to velký dům, tři podlaží a nejméně čtyři pokoje napříč. Divil se, jak mohli tak velkolepý dům postavit tak hluboko v lese. Cestu od okraje mýtiny až ke vchodovým dveřím lemovaly dlažební kostky. V celém průčelí domu rostly růže a tráva byla sytá a zelená. Okenice byly natřeny veselou modrou barvou, zářily na tmavých cihlách domu, a dveře měly malé vitrážové okno.
Byl to mnohem lepší dům než ten malý, o kterém věděl, že jeho rodiče a Carolinin otec tajně plánovali postavit na poli na kraji města, jen kousek od potoka, kde si jako děti hrávali. A divoké květiny, které spolu sbírali, se vůbec nepodobaly bohatým rudým růžím, které tu dokázaly vyrůst i přes pokrývku těžkých stromů.
Marshall, nešťastný z toho, že ztratil svou Caroline kvůli muži, kterého ani neznal, naštvaný, že o ni nemůže ani soupeřit, přistoupil k domu a zaklepal na dveře, než ho mohl zdravý rozum zastavit.
Několik dlouhých minut nepřicházela žádná odpověď, i když Marshall zaklepal ještě třikrát. Zdálo se, že nikdo není doma, a i když byl naštvaný, nesnížil se k tomu, aby se vloupal do mužova domu.
Ale když se konečně otočil k odchodu, dveře se zaskřípěním otevřely a odhalily prastarou, vrásčitou a povadlou tvář velmi staré ženy. „Můžu ti pomoci?“ zeptala se hlasem pomalým a hustým jako melasa, jako by pro ni bylo těžké mluvit. Její modré oči byly matné a Marshall na chvíli uvažoval, jestli nebyla zdrogovaná, snad proto, aby si pomohla od bolesti, kterou trpěli starší lidé?
„Ano, madam,“ řekl zdvořile. „Ztratil jsem se v lese a přemýšlel jsem, jestli bych se tu nemohl zastavit, abych si odpočinul, abych se vzpamatoval.“
Žena zamrkala svým matnýma očima. „Lžeš.“
„Promiňte?“
„Lžeš. Řekni mi, proč jsi přišel.“
Marshall zaváhal a znovu téměř zalhal, ale matně modré oči se na něj neochvějně podívaly a nakonec přikývl. „Já… muž, který vlastní tento dům, ukradl srdce ženě, kterou miluji. Chtěl jsem se o tom muži jen něco dovědět, protože je pro mě a vesnici cizí.“
Žena přikývla. „Jsi chytrý chlapec. Pojď dál.“
„Děkuji vám madam.“
Marshall si sundal obnošený klobouk a vstoupil dovnitř. Dveře se za nimi zavřely a najednou ho zaplavila vůně květin, bylo jich tucty, tolik, že nedokázal rozeznat konkrétní vůně. Vonělo to jako chorobně sladký parfém, který nosí ženy ve městě. Marshallovi se to okamžitě nelíbilo, a když si prohlížel dům, kterým ho stará žena vedla, viděl víc věcí, co se mu nelíbily.
Jako dokonalá čistota tohoto místa. Dokonce i dům jeho čistotné matky měl všude kolem různé věci; deka přehozená nedbale přes její starou židli, zatoulaný hrnek od ranního čaje jeho otce. Prach na podlaze, když byla některé dny příliš zaneprázdněná a nestihla zamést. Tento dům byl nedotčený; vypadalo to, jako by to bylo převzato z obrazu nebo reliéfu v knize.
Žádné domácké doteky, žádná přikrývka vyrobená milující matkou, žádné staré knihy předávané z generace na generaci. Žádné „lapače prachu“ jakéhokoli druhu. Dům byl zatuchlý, jako by tu byl pro parádu a ve skutečnosti to nebyl ničí domov.
Snad jen to, že muž žil sám a neměl ženu, která by to místo zahřívala. Jeho otec často říkal, že svůj dům nepovažoval za domov, dokud nepřišla jeho matka a neproměnila ho v něj.
Pochybnosti v něm však přetrvávaly.
„Kdo jsi, mladý muži?“ zeptala se žena, když se konečně zastavili v krásné, ale studené jídelně. Třpytila se křišťálem a jemným porcelánem na pozadí tmavého dřeva, o němž Marshall věděl, že z této oblasti nepochází. Hedvábí a satén zdobily stůl a okna a on se cítil jako chudý stájník víc než kdy jindy.
Ale pak se rozhodl. „Jmenuji se Marshall Stable; moje rodina se stará o koně ve městě.“
„Přišel ses něco dozvědět o mistru Maurusovi, a protože vypadáš jako dobrý a chytrý chlapec, ukážu ti pár věcí. Následuj mě.“
Zavedla ho z jídelny do kuchyně a otevřela dveře do sklepa. Dole bylo několik sudů a Marshall po prozkoumání viděl, že v každém je buď víno, nebo pivo. Ale stará žena se nezastavila u sudů, ale pokračovala kupředu dozadu, kde v rohu za velkým sudem vína byly téměř neviditelné dveře.
Marshall ji následoval dveřmi, po dalších schodech, které vedly hlouběji pod zem, než by si myslel, že je možné. Šli dolů a Marshall natáhl ruku, aby staré ženě pomohl.
Jak šli, pach vlhké země byl přemožen dalším, ještě mizernějším a odpornějším zápachem.
Marshallovi to připomnělo řeznictví, pach masa a krve a v pozadí pach smrti.
Konečně se dostali na konec schodiště a Marshall udusil zděšený výkřik a přitiskl si rukáv k ústům, aby se nepozvracel.
Oči ho pálily od zápachu a slz.
Stará žena vedle něj plakala vlastními slzami. A i když se snažila, nedokázala říct ani slovo, které by mluvilo proti jejímu pánovi.
Místnost byla skutečně řeznictví. Části těl, kosti a krev byly všude, úhledně seřazené na vysokých stolech nebo se vařily ve velkém kotli. Marshall si znovu přitiskl rukáv kabátu k ústům, aby nedávil.
Na nízkém pultu byly tři hlavy a Marshallovy oči znovu zahořely slzami, protože to všechno byly mladé ženy. A co bylo horší, jedna hlava patřila dívce, kterou poznal jako cestující, která si od něj koupila koně, než pokračovala směrem k městu.
Nemohl si pomoci, počítal části v místnosti a s chorobným, morbidním okouzlením si všiml, že zde bylo nejméně osm těl a nedalo se říci, kolik jich tu bylo před tím.
„Je to… je tohle to, co se stane s mojí Caroline?“
„Zamiloval se do ní,“ odvětila žena tiše, pomalu, ale nevyřčená slova zůstala těžce cítit ve vzduchu a Marshall je cítil jako něco shnilého a odporného. Podíval se na příšerné hlavy a trhl sebou, když si všiml, že každá z nich měla na sobě hedvábnou stuhu. Napadlo ho, jestli kdysi ty stuhy měly barvu očí dívek.
„Musím jít,“ řekl Marshall, ale otálel. „Chtěla bys jít se mnou? Neměla bys tady zůstávat.“
„Jsem očarována,“ odpověděla stará žena. „Nemohu odejít, dokud nebude mrtvý.“
Marshall přikývl a se slovy vděčnosti utekl z domu a rozběhl se zpátky k vesnici. Ve spěchu zapomněl posbírat bílé oblázky.
Ale doma se mu do mysli začaly pomalu vkrádat pochybnosti. Padla noc a z Carolinina domu se linulo světlo, smích a píseň.
Marshall se přiblížil těžkými kroky, navzdory bušení srdce a strachu, který mu zkroutil žaludek.
První, co viděl, byla Caroline a její nápadník, jak hravě tančí uprostřed místnosti, zatímco jeho vlastní matka a otec hráli a zpívali.
Při pohledu na všechny věděl, že mu nikdo z nich neuvěří jediné slovo.
Než se mohl stáhnout a pomyslet na něco jiného, jeho nejstarší a nejdražší přítelkyně jej zahlédla a s výkřikem radosti ho vtáhla do středového kruhu, objala ho a spěšně promluvila.
Voněla divokými květinami a sluncem, přitiskla se k paži svého ženicha a představila ho s hrdým, šťastným úsměvem.
Marshall najednou věděl, že nemá šanci, protože se na něj nikdy takhle neusmála a s bolestí si uvědomil, že to ani nikdy neudělá. Ale nemohl ji poslat do domu v lese, do příšerné kuchyně hluboko v zemi.
Tak se usmál a souhlasil, že zahraje písničku. Zatančil si se svou kamarádkou a popíjel s jejím ženichem a čekal, až ji od něj vysvobodí.
Když se hodina zpozdila a hosté odešli, Marshall zaslechl, jak Caroline tiše mluví se svým pohledným nápadníkem. Když Marshallovi navrhla navštívit jeho dům, cítil chlad a okamžitě vyjádřil svůj nesouhlas. Ignoroval pohledy svých rodičů a Carolinina otce. Ale než to stačil vysvětlit, ženich vstoupil do jejich hovoru a souhlasil s ním.
A vysvětlil, že jeho dům je trochu daleko a těžko se k němu dostat, pokud člověk nezná cestu. Ale Caroline ta slova smetla a zamračila se na svého ženicha i přítele. „Nesmysl,“ řekla, „několikrát jsi mě navštívil a zítra se s tebou vrátím a navštívím tvůj dům. Jednou to bude můj dům; neměla bych čekat na náš svatební den, abych ho viděla.“ A to bylo vše a muži byli bezmocní, aby protestovali.
Postupně jim Marshallovi rodiče popřáli dobrou noc a vzali s sebou svého syna a okamžitě ho otravovali otázkami o městě a jejich koních. Odpovídal na jejich dotazy a nechal je, aby si s ním povídali. Když zpomalili, pokusil se vyjádřit své obavy o ženichovi, ale se smutnými, vědoucími úsměvy mu rodiče řekli, ať se ničím netrápí a že bude nejlepší, když to nechá být.
Marshall se nešťastně uklidnil a šel spát vyčerpaný, ale stále velmi znepokojený.
Ráno pomáhal s domácími pracemi a vyřizoval pochůzky, zastavil se jako vždy, aby si popovídal se svou nejlepší kamarádkou, a usmíval se jejímu štěstí navzdory své vlastní bolesti. Nakonec se pro tento den rozloučili, když Caroline vesele táhla svého ženicha z domu a trvala na tom, aby šli navštívit ten jeho. Laskavě se usmála na svého zamračeného otce a řekla mu, aby se přestal vztekat; její otec se neochotně usmál, ačkoli jakmile se odvrátila, zuřivě se na ženicha podíval.
A Marshall vyrazil, hnal se před nimi do lesa směrem k temnému domu a čekal, až se mu podaří zachránit Caroline, jakmile na vlastní oči uvidí, co je její ženich ve skutečnosti zač. Znovu se mu udělalo špatně, že ji vystavil takovému nebezpečí, ale věděl, že to je také jediný způsob, jak mu uvěří.
Po nějaké době je slyšel, jak se smějí, povídají si a přicházejí po cestě. Když se objevili, Marshall si všiml pomalosti jejich kroků, jako by se jeden nebo oba zdráhali přiblížit k domu.
Na schodech se objevila stará žena a srdečně pár pozdravila. Okamžitě okouzlená Caroline ženě opětovala pozdrav a začala klábosit, jako by byly vždy nejlepší kamarádky. Žena se zvláštně usmála a doprovodila je dovnitř.
Když vešli, Marshall neztrácel čas a následoval je. Dveře, když je zkusil, byly odemčené a on krátce přemýšlel, jestli to stará žena neudělala schválně.
Uvnitř domu bylo ticho.
Marshallovi přeběhl mráz po zádech, protože to bylo příliš hluboké a zvláštní ticho.
Kam všichni tak rychle zmizeli? Ale odpověď na to byla jasná, a co nejrychleji se vydal do ponurého suterénu.
První, co jeho oči uviděly, bylo tělo ženicha Caroline.
Marshall se zastavil a nechápal, co vidí. Ale pak Caroline v slzách zavolala jeho jméno, pohnul se, seběhl ze schodů, vřítil se do místnosti přímo ke Caroline, která zápasila se starou ženou.
A stará žena už nevypadala tak jemně, mírně nebo smutně. Její oči byly chladné a ostré a melasa v jejím hlase se stala něčím ostrým a krutým. „Co se to tady děje? Pusťte ji!“
Stará žena se zasmála a shodila Caroline na zem, aby čelila Marshallovi. „Ty, můj milý chlapče, nejsi tak chytrý, jak si myslíš. Udělal jsi přesně to, co jsem věděla, že uděláš. Teď mám nejen skvělou dívku, ale také nového otroka.“ Ušklíbla se na ženicha v bezvědomí: „Tenhle zeslábl a stal se neposlušným.“
Marshalla zaplavilo pochopení, potlačil výkřik a proklínal se všemi druhy bláznů. V náhlém strachu couval, nevěděl, co má dělat, a jen si zakryl uši, když ta hrozná stařena začala mluvit cizím jazykem a její pavoučí prsty ukazovaly na něj.
Řetězec slov byl ale náhle přerušen, když Caroline skočila ženě po zádech, drápala, tahala a trhala, co jí přišlo pod ruku. Stará žena, mnohem silnější, než její vzhled naznačoval, zápasila s mladou ženou a nakonec se jí podařilo ji shodit.
Caroline silně narazila do velkého kotle a s bolestným výkřikem upadla na podlahu. Znovu nevstala.
To bylo vše, co Marshall potřeboval, aby znovu získal své smysly. Než se stařena stačila vzpamatovat, zahájil vlastní útok, popadl nůž z krví zalitého pultu, zahnal ji zpět a křičel, aby zablokoval její pokusy mluvit cizím jazykem. S posledním výbuchem energie ji srazil k zemi a nožem zajistil, že už nikdy nevstane.
Marshall se ztěžka nadechl, potlačil vzlyky strachu a úlevy a obrátil se, aby se podíval na Caroline.
Caroline pomalu vstala a dívala se na něj s roztřeseným úsměvem a otevřeně plakala. Objala ho, zdálo se, že si ani jeden nevšiml krve a špíny, kterými byly pokryti. Caroline ho políbila na tvář a znovu zašeptala svou vděčnost a šla za svým milovaným, slzy se obnovily, když si uvědomila, že není mrtvý, pouze v bezvědomí. A když se otočila a požádala Marshalla o pomoc, aby ho dostali nahoru, mladý muž zasténal a pomalu se probouzel.
Přejel je všechny dlouhým pohledem, uklidňoval a hladil Caroline, když plakala v jeho náručí. Vyměnil si pohled s Marshallem. „Jak jsi to věděl?“ zeptal se tiše, protože pochopil, že to Marshall musel vědět, aby tak rychle našel cestu do tajného suterénu.
Marshall jim vše vysvětlil a prosil je za odpuštění, že pochyboval o Carolinině ženichovi. Jeho nejlepší přítelkyně se usmála, znovu ho políbila na tvář a řekla, že samozřejmě není co odpouštět.
Všichni tři za sebou nechali sklep a také dům. Venku se setmělo, ale pod měsíčním světlem se ukázaly bílé oblázky, které Marshall předchozí noci rozhodil, a rychle se vydali zpět do vesnice.
Marshall a Caroline vyprávěli svým zděšeným rodičům svůj příběh a ženich vysvětlil svou vlastní roli a kouzlo, pod kterým byl chycen. Zděšení a rozzlobení rychle shromáždili vesničany a vydali se ještě té samé noci do lesa, vedeni zářivě bílými oblázky.
S horlivostí se pustili do zničení domu a srovnali jej se zemí navzdory riziku, že zapálí okolní les.
Než se všichni vrátili do vesnice, slunce pomalu vycházelo nad obzor. Lidé kousek po kousku odcházeli, aby rozšířili příběh mezi ty, kteří ten chaos prospali, a vlezli zpět do svých postelí.
Nakonec jedinými zbývajícími osobami byli Caroline, její ženich, její otec a Marshallovi rodiče.
Marshall nebyl nikde k nalezení, kromě malého zlatého přívěsku ve tvaru květiny kolem Carolinina hrdla. Jemně se usmála a vysvětlila jeho nepřítomnost jeho rodičům.
Marshall si totiž uprostřed ničení domu uvědomil, že už nechce zůstat ve vesnici. Caroline nebyla jeho, i když ji bude vždy vroucně milovat, a krutý boj se starou čarodějnicí byl v jeho mysli stále čerstvý a děsivý.
Políbil tedy svou nejdražší přítelkyni na rozloučenou a zmizel v lesích, uposlechl náhlé výzvy k putování, než by ho jeho rodiče stihli chytit.
Rychle si sbalil pár věcí, umyl se v řece, a když vyšlo slunce, pokračoval v chůzi a pískal si dětskou písničku. Vymanil se z lesa a pokračoval směrem k městu a všemu, co leželo za ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat