Když se probudil, sny o magii a neznámých místech přetrvávaly a zasténal nad nevítaným slunečním světlem, které útočilo na jeho oči. Zastavil odcházejícího služku, která ho probudila. „Smím dnes opustit svůj pokoj?“
Dívka zaváhala, zjevně nešťastná z odpovědi, kterou musela dát. „Ne, Výsosti. Regent nařídil, abyste tu zůstala do zítřejšího rána.“
„Tak dobře. Děkuji.“
Služka se uklonila a odešela. Aurelius si pro sebe bručel, když se chystal odhodit oblečení, které měl stále na sobě. „Jen počkej, až tě zamknu, pak uvidíme, kdo bude samolibý.“
Do jeho mumlání se vloudil hluboký smích: „Zdá se, že vaše rodina má zálibu ve vzájemném zamykání. Proč neuděláte něco jiného?“
„Jako co?“ Aurelius se zastavil v procesu svlékání košile, když se otočil čelem k Rumpelstiltskinovi, náhle se zastyděl.
„Na východě je země, která zavede své zločince hluboko do lesa, který zemi obklopuje, do lesa známého tím, že je obzvláště nebezpečný. Pokud se zločinec dostane živý ven, dostane se na svobodu. Pokud ne…“
Rumpelstiltskin pokrčil rameny a obsloužil se malou jasnou malinou.
Aurelius zvažoval jeho slova. „Hm. Docela se mi to líbí. Budu to muset matce navrhnout.“ Posadil se, aby si sundal boty, když si opožděně uvědomil, že boty nemá, a podíval se na Rumpelstiltskina. „Nemusíš mě dávat do postele každou noc, prostě mě vzbuď.“
„Stejně bych tě musel vzít zpátky do tvého pokoje, myslím si, že nemá smysl tě kvůli tomu budit.“
„Děkuji.“
Rumpelstiltskin se na něj podíval a pak přesunul svou pozornost zpět k jídlu. „Zbytečně. Mám na tom, aby mě tvůj strýc objevil, stejně malý zájem jako ty a tvoje matka.“
„Jdu se vykoupat,“ řekl Aurelius s povzdechem. Pak se usmál a odvážil se ho poškádlit, jaksi nebyl schopen odolat. „Nesněz celou moji snídani, když budu pryč.“
Tmavé oči po něm sklouzly a na okamžik se v nich mihlo překvapení a pobavení. „Tak ať ti to netrvá moc dlouho.“
Aurelius se smíchem zmizel ve své šatně.
Znovu se objevil mnohem méně šťastný a mračil se na svého strýce, kterého slyšel přicházet. „Co chceš? Tentokrát mě zamkneš do šatníku?“
„Nepokoušej mě.“
„Co chceš, strýci?“ Aurelius se posadil, aby si vybral to, co zbylo z jeho snídaně.
„Jen jsem chtěl vidět, jak se ti vede.“
Aurelius obrátil oči v sloup. „Chceš říct, že ses přišel ujistit, že jsem neutekl.“ Podíval se z blízkého okna. „Neříkám, že jsem o tom neuvažoval, ale opravdu, regente. Jsem trochu vysoko a zvenčí se do sklepení nedostanu.“
„Pokud budeš v této drzosti pokračovat, Auri, nechám tvou matku točit slámu donekonečna.“
„To nemůžeš!“ zařval Aurelius a vyskočil na nohy. „Dohoda byla tři dny, nic víc nic míň. Jestli se mnou máš problém, řeš ho se mnou.“
Regent se ušklíbl. „Chovej se slušně, Auri. To je vše, co k té věci můžu říct. Vlastně jsem ti přišel nabídnout, že tě na chvíli nechám se projít, ale myslím, že nám oběma prospěje, když zůstaneš zavřený.“ Regent s vlajícím dlouhým pláštěm odešel.
„Oběma nám to prospěje,“ zopakoval Auri znechuceně, „jedině v tom, že mi to brání tě zabít.“
Za ním se objevil Rumpelstiltskin, jeho ruce dopadly na princova ramena, aby mu zabránily vtrhnout se ke dveřím, jak se chystal udělat. „Výbušnost, temperament. Ještě jeden den je vše, co musíš vydržet.“ Otočil Auriho k sobě a usmál se tím svým záhadným způsobem. „Stěží můžeš být zavřený, když jsem poblíž já.“
Aureliovi se podařilo vrátit zpět svůj úsměv. „Nepředpokládám, že bys mě ten trik naučil, než odejdeš?“ zeptal se. „Nebo jdu s tebou?“
Humor se Rumpelstiltskinovy vytratil z tváře, ruce sklouzly z princových ramen. „Nemyslím, že bys chtěl jít se mnou, princi.“
„Jak víš, že ne?“ zeptal se Aurelius.
„Protože nevíš, o čem mluvíš,“ řekl Rumpelstiltskin ostře. „Magie není hra a nelze ji brát na lehkou váhu.“
„Ale-“
„Sněz svou snídani, princi.“ Rumpelstiltskin zmizel.
Aurelius stál bez hnutí ve svém prázdném pokoji, mysl ve zmatku. Strnule se přesunul ke stolu, uždiboval z jídla a něco málo z něho snědl. Magie lovila jeho myšlenky. Magie a tmavé oči, drsné ruce, které na jeho ramenou byly teplé a silné, a posměšná slova. Co když ho Rumpelstiltskin toho večera nevezme do žaláře? Aurelius zíral na svůj pokoj, na scenérii za oknem, na stráže na opačné straně dveří.
Auri už začínal být unavený z toho, že se s ním zachází jako s dítětem. Když si o něm mysleli tohle, pak by se tak měl i choval. „Rumpelstiltskine! Rumpelstiltskine!“
*-*-*
Rumpelstiltskinovi po tvářích sklouzly jemné pramínky tmavých vlasů, když zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Proč ne?“
Temné oči zářily. „Myslíš, že chceš odejít? Opustit svou matku? Tvůj domov? Tvůj trůn?“
„Myslíš trůn, na který se opravdu nehodím?“ zeptal se Auri hořce. „Jsem korunní princ, který nechá svou matku uvrhnout do kobky a sebe zavřít do svého pokoje, zatímco můj strýc všemu vládne. Nikdo nám nepomohl, mimo tebe.“
Rumpelstiltskinův hněv zmizel. „Jsi ještě mladý, princi. Strach je pro lidi těžké překonat. Tvůj otec není mrtvý dlouho, tvá matka je stejně zarmoucená jako vyděšená. Pokud jsi trochu jako tvá matka, budeš jednoho dne dobrým králem.“
„Nechci být králem,“ řekl Aurelius a provinile se podíval na podlahu. „Jen se předpokládá, že jím budu.“
„Vskutku,“ souhlasil Rumpelstiltskin tiše.
Aurelius k němu vzhlédl. „Nemohl bych jít s tebou? Kdyby jen na chvíli? Přinejmenším bys mě měl nechat splatit můj dluh.“
„To by nikdy nefungovalo.“
„Proč ne?“
Rumpelstiltskin si povzdechl. „Víš, kolik je mi let?“
Aurelius se zmateně zamračil. „Vypadáš tak na třicet.“
„Je mi jen něco těsně pod sto,“ odpověděl Rumpelstiltskin.
„A-ale to je nemožné. Směšné!“ Aurelius vypadal ohromeně. „Nemůžeš být tak starý.“
„Trvá desetiletí naučit se magii, víc času než má k dispizici normální člověk. Chce to roky trpělivosti, disciplíny a mnoho neúspěšných pokusů, než uvidíš nějaký úspěch. Málokdy se člověku podaří stát se kouzelníkem, pokud nezačíná velmi, velmi mladý. Začal jsem, když mi bylo pouhých pět let.“
Aurelius zamrkal, když si to uvědomil. „Proto jsi chtěl dítě!“
„Ano,“ řekl Rumpelstiltskin a vypadal unaveně. „Proto jsem chtěl dítě.“
„Takže… proč sis prostě nepořídil další?“
Rumpelstiltskin zavrtěl hlavou. „Myslíš, že je to tak snadné? Mám jít z království do království a brát děti jejich matkám? Jednou jsem to zkusil a skončilo to bídně. Už to nechci znovu zkoušet.“
„A teď, když jsem starší, ti nejsem k ničemu?“ zeptal se sklíčeně Aurelius.
„To jsem neřekl,“ řekl Rumpelstiltskin tiše. Pomalu natáhl ruku, jako by si nebyl jistý, co Aurelius udělá, a chytil zbloudilou zlatou kudrlinku, třel ji mezi ukazováčkom a palcem, než ji odstrčil z Aureliovy tváře. „Není nemožné učit se magii jako dospělý, jen velmi, velmi obtížné. Lidé nevědí, jak být trpěliví, jak dál pracovat a čekat. Navíc by ses dožil velmi, velmi vysokého věku. To chceš?“ Jeho ruka zůstala ležet na Auriho tváři a pak se oddálila. „Být stále mladý, když tvá matka konečně zemře? Vidět všechny, které znáš a miluješ, zemřít?“ Zakroutil hlavou. „Zapomeň na to.“
„Jsem unavený z toho, že za mě všichni rozhodují.“ Aurelius přistoupil blíž a zíral na Rumpelstiltskina. „Uzavřel jsi o mě smlouvu a nechal mou matku, aby ji porušila. Matka mě vyměnila a pak si to rozmyslela. Nikdy mi nebylo dovoleno opustit areál paláce, protože si nemyslela, že je to bezpečné. A teď když jsem se směnil já, mi ty říkáš, že by se mi to nelíbilo. Není to moje volba? Co s tím, co jsi řekl předtím? Podle dohody, kterou jsi uzavřel s mou matkou, předpokládám, že mám být tvůj.“ Sotva si všiml, jak se Rumpelstiltskin prudce nadechl. „Pak jsi jí nechal, aby si mě nechala, a teď jsem uvízl v životě, který se mi nikdy nezdál úplně správný.“
Začal se odvracet, ale mozolnatá ruka mu sevřela paži a zadržela ho na místě, hrubé prsty mu jemně naklonily bradu zpět nahoru. „Opravdu si myslíš, že život se mnou je to, co chceš? Protože to tak má být? Nejsem si jistý, jestli to chápeš. Nikdy jsem nechtěl, aby někdo byl můj syn nebo pouhý učeň. Chtěl jsem společníka, milence, někoho kdo by byl vždy se mnou. Je těžké dívat se na ty, které znáš a miluješ, jak ti umírají před očima. Chtěl jsem někoho, kdo se mnou zůstane navždy. Takový jsi měl být. Nakonec jsem dovolil tvé matce, aby si tě nechala, protože jsem vždycky věděl, že nemám právo za tebe něco takového rozhodovat.“
„Tak proč to za mě rozhoduješ teď?“ zeptal se Auri tiše, tváře zrudlé. „Když jsem řekl, že můj život je tvůj, myslel jsem to vážně. Možná úplně nerozumím tomu, s čím souhlasím, ale mám trpělivost, jsem dobrý student,“ ztichl, protože si nebyl jistý, jak pokračovat.
Rumpelstiltskin se skoro usmál. „Jsi také odhodlaný a oddaný. Poznat to nezabere víc než chvíli. Ale neměl bys dělat takové rozhodnutí tak lehkovážně, princi, protože přijde bod, kdy se nebudeš moci vrátit. Musíš si být jistý, že magie a,“ sklonil hlavu, aby jemně otřel své rty o Auriho a dal mu jemný polibek, který skončil dřív, než začal, „tohle stojí za to, abys ztratil všechno ostatní.“ Pustil prince a odstoupil. „Musím se vrátit ke svému předení. Ráno odcházím.“ Zmizel.
Aurelius se ohromeně dotkl prsty rtů. Když se jeho myšlenky konečně trochu uklidnily, nemohl si pomoci, ale přemýšlel, co by s ním udělal skutečný polibek, když ho ten jemný dotek rtů nechal bez dechu a rozehřátého.
*-*-*
Když stráže odemykaly dveře sklepení, stál vedle svého strýce.
Jeho matka pomalu vystoupila, končetiny ztuhlé z vězení. Navzdory svému pomačkanému, zaprášenému a špinavému vzhledu zvedla hlavu a vyšla se vší grácií a kultivovaností, které se sama naučila, když byla požádána, aby se stala nevěstou krále.
Regent jí uštědřil jen krátký pohled, než prošel kolem ní a do kobky, pár dvořanů a stráží ho následovalo.
Celá místnost byla zaplněna špulkami jemné zlaté příze. Nezůstal jediný kousek slámy, jen kolovrat uprostřed a královnin plášť zmuchlaný opodál na podlaze.
Regent se prudce otočil na patě, srazil strážce, který stál příliš blízko, a zamračil se na královnu. „Udělala jste stejnou smlouvu jako předtím?“ odplivl si. „Neexistuje způsob, jak byste slámu spředla.“
Královna zvedla obočí v jemném projevu uraženosti. „Smlouvu? O čem to mluvíš, drahý bratře? Neudělala jsem žádnou smlouvu. Sláma je spředena a nebyl tu nikdo jiný než já.“
„Ty a já oba velmi dobře víme-“ ale regent se zarazil, když ho jeho vlastní slova zasáhla.
Oriana si ho dál chladně prohlížela. „Chcete něco říct, regente?“
„Nic.“
Podívala se na něj a znovu nesouhlasně zvedla obočí. „Vaše Veličenstvo,“ procedil regent skrz zaťaté zuby.
Královna přikývla. „Stráže, hoďte ho do žaláře. Tak moc chtěl to zlato, může ho tedy mít.“ Odvrátila se a vyměnila si pohled se svým kapitánem stráže. „Postarej se, aby dostal dostatek jídla a vody, aby zůstal naživu, ale ani kousíček navíc. Jestli mě v tom neposlechneš, přidáš se k němu.“ Ignorovala ostatní shromážděné v kobce a královsky z ní odešla.
O několik hodin později stála ve svém trůnním sále, hrdý a přísný Aurelius vedle ní a ignoroval všechny ostatní v místnosti. Poděkovala sluhovi, který jí pomohl vystoupit na pódium a který vždy stál při ní. Posadila se na svůj trůn, přinutila se ignorovat ten, kde kdysi seděl její manžel, a vrhla mrazivý pohled na shromážděnou šlechtu. „Pokud má někdo další otázku ohledně mého práva vládnout, může teď odejít. Přijala jsem a splnila jsem regentovu výzvu. Právo vládnout je moje. Jsou tu další překážky?“
Ticho.
„Tak dobře. Bereme na vědomí, že když regent zpochybnil naši autoritu, nikdo se nepostavil, aby nám pomohl. Všichni v této místnosti ztratili naši přízeň a jen kvůli nedávné králově smrti vás nepřipravíme o vaše léna nebo tituly. Nyní jste všichni propuštěni z naší přítomnosti.“
Nikdo neztrácel čas čekáním na to, co bude dál.
Nakonec zůstala jen královna a Aurelius. O chvíli později se na úpatí pódia objevil Rumpelstiltskin.
„Kouzelníku,“ usmála se královna a část její únavy se projevila. „Udělal jste pro mě víc, než můžu kdy splatit. Určitě jsem si nezasloužila vaši pomoc po mém politováníhodném chování před tolika lety.“
Rumpelstiltskin zavrtěl hlavou. „Stěží vás lze obviňovat z toho, že jste udělala cokoliv, co bylo nutné pro udržení a ochranu vašeho dítěte.“
„Až na to, že si uvědomuji,“ odpověděla královna tiše, „že nikdy nepotřeboval být chráněn. I když to nerada přiznávám, kouzelníku, možná bych vás měla přinutit, abyste přijal podmínky původní dohody. Myslím si, že nakonec bychom byli všichni šťastnější.“ Vypadala šťastně i smutně a mnohem klidněji než kdy předtím. „Pokud to není příliš velký problém a nemáte žádné námitky, velmi bych ocenila, kdybyste mého syna přijal.“
Těžko říct, kdo byl jejími slovy ohromen víc, jestli Rumpelstiltskin nebo Aurelius. Auri zíral na matku. „Mami, jsi si jistá?“
„Nejsem. Jak si člověk může být něčím opravdu jistý? Před lety jsem si byla jistá, že zemřu, protože nedokážu spřádat slámu ve zlato. Byla jsem si jistá, že nikdy nebudu mít dítě. Byla jsem si jistá, že budu příšerná královna a před třemi dny jsem si byla jistá, že už nikdy neusednu na tento trůn. O jistotu nejde, Auri. Ale doufám, že tě ještě někdy uvidím.“
„Tím si můžeš být jistá, mami.“ Aurelius ji stáhl z trůnu a přitiskl se k ní, políbil ji na tvář a zašeptal vděčně 'Děkuji, mami. Miluji tě.' v jejím uchu.
„Taky tě miluji, Auri.“ Pohladila ho po vlasech a poplácala ho po tváři, pak jej jemně odstrčila. „Teď jdi, než si to rozmyslím. O věci tady se postarám. Bude lepší odejít, než tvůj strýc vymyslí způsob, jak mi způsobit další potíže.“
Aurelius už neváhal, ale otočil se a řítil se po vysokém pódiu k místu, kde Rumpelstiltskin stále v ohromeném tichu čekal. „Necháš mě jít s tebou?“
Kouzelník ho pohladil po tváři, pohlazení bylo stejné, a přesto jiné, než to od jeho matky. „Jsi si jistý?“
„Tak jistý, jak jen mohu být,“ usmál se Auri a přitiskl se k jeho paži, když se naklonil, aby vtiskl rychlý, nesmělý polibek do koutku Rumpelstiltskinových úst.
Zdálo se, že to Rumpelstiltskina omráčilo ještě víc, ale po chvíli se vzpamatoval a usmál se svým známým, pobaveným úsměvem. Otočil se a uklonil se Orianě. „Kéž už nikdy neuvidíte slámu, dokud budete žít, drahá královno. Jestli nás někdy budete potřebovat, stačí zavolat mé jméno.“
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat