Pokud by se dnes pokazila ještě jedna věc, Giles se chystal podlehnout nutkání sednout si na zem a začít brečet. Do jeho pastí se nic nechytilo, mouky a ostatních věcí ubývalo, ale byl příliš pozadu s nezbytnými pracemi, než aby si udělal čas na cestu do města, a opravdu se mu nechtělo brát Heatha na dlouhou, únavnou cestu po nedávném uzdravení z nemoci a vílího kousnutí.
Dvojčata byla mrzutá z důvodu, který Giles nedokázal určit, bylo dost horko a dusno na to, aby mohla kdykoli přijít bouřka, a on byl tak dychtivý chytit zajíce, kterého viděl, že nevěnoval plnou pozornost svému okolí, takže teď k tomu všemu bude muset chodit s podvrtnutým kotníkem.
Se zaťatými zuby se Giles vlekl po poli a po domě, křičel na dvojčata, aby se chovala slušně, vrčel ještě zuřivěji, než by měl, když neposlouchala tak, jak chtěl, a těžce vzdychal, když začala znovu plakat.
Tohle nemohl vydržet.
Giles to prozatím vzdal, odkulhal do chatky a s námahou vylezl po žebříku na půdu, krátce se zahrabal do truhličky, která ležela blízko okraje, a vytáhl sáček se sladkostmi. Byly určeny k narozeninám dvojčat, ale dnešek byl tak ubohý. Mohl by jim dát něco jiného, kdyby si dával pozor na králičí kůže, které měl na výměnný obchod.
Přál si, aby jim mohl dát opravdový dort jako kdysi.
Giles zavrtěl hlavou a pomalu a bolestivě slézal zpět po žebříku a vyšel ven. „Tady. Pojďte sem, Heathe, Hadley.“ Dvojčata zavrtěla hlavami a zamračila se na něj. „Guy je troll.“
Gilesova ramena poklesla. „Guy je jen unavený. Je mi to moc líto. Prosím?“
Dvojčata ještě chvíli váhala, nakonec povolila a přišla k němu, přitulila se k němu, když si klekl, aby je objal. Políbil oba bratry na tváře a pak každému dal kousek citronového bonbónu. Byly měkké, snadno se žvýkaly a polykaly, takže je nebudou dusit.
Dvojčata zajásala a dychtivě přijala bonbóny a vytřeštěnýma nevinnýma očima žádala o další. „Po večeři si můžete dát další kousek,“ slíbil Giles, pak jim prohrábl vlasy a mile se usmál. Chovali se lépe, ale stále vypadali sklesle. Giles přemýšlel o všech domácích pracech, které musel ještě zvládnout, ale prostě to vzdal. „Hele, chtěli byste jít k rybníku?“ Mohl si vzít svůj prut a chytit pár ryb k večeři.
Dvojčata opět zajásala, nálada se jim okamžitě zlepšila. Připravit je na cestu byla první věc celého dne, která se neprokázala jako zkouška jeho trpělivosti, a sotva o dvacet minut později byli připraveni a vydali se po pěšině k rybníku, která je dovedla přímo kolem trollího mostu a Giles nemohl odolat, aby se nepodíval.
K jeho překvapení tam troll byl a klidně je pozoroval, jeho výraz byl nečitelný. Ale pak se náhle zamračil, přistoupil blíž a zastavil se na okraji mostu.
Dvojčata se k sobě přitiskla, když spatřila trolla, a chytila se Gilesových nohou.
„Dobré odpoledne,“ řekl Giles váhavě a usmál se.
Troll tiše zavrčel a ukázal na něj, na jeho nohu. Tu s vyvrknutým kotníkem.
„To je v pořádku,“ řekl Giles. „Snažil jsem se chytit zajíce.“ Zmlkl, když troll jen hlasitěji zamumlal a zuřivě zakroutil hlavou. „Budu v pořádku, opravdu.“ Giles se zamračil, stejně rozrušený jako včera.
Troll stále vrčel, ukázal a zastavil se. Giles to vzal jako rozkaz nehýbat se a poklekl, aby dvojčata k sobě přitiskl a uklidnil je. „Troll je hodný, slibuju.“
Doufal, že má pravdu, a kousl se do rtu, když úzkostlivě sledoval, jak troll přechází přes most a zahrává si s něčím, co na vzdáleném okraji neviděl. O několik minut později se vrátil a nesl spoustu… něčeho, co vypadalo jako břečťan. Giles už to někde viděl, vždy mlhavě obdivoval malé modré květy roztroušené po tmavě zelených listech. Co to bylo, nevěděl. Jeho znalosti o takových věcech se omezovaly na ty, které jeho matka považovala za dostatečně hezké na to, aby si zapamatovala jejich jména, a na několik málo těch, které jeho otec znal pro řešení drobných neduhů.
Troll svázal dlouhou vinnou révu do dlaní a jemně ji rozdrtil, pak ji pomalu rozmotal a natáhl. Ukázal na Gilesův kotník, pak položil liánu do trávy těsně u mostu a znovu ukázal na Gilese, než pomalu ustoupil do středu mostu.
Giles dal dvojčatům poslední stisk, tiše je uklidnil, přešel k mostu a sebral liánu. Troll zamumlal, zatahal si za svou vlastní tolik opotřebovanou košili a pak napodobil balení.
„Omotat si kotník břečťanem.“ Když troll zavrtěl hlavou a znovu se zatahal za košili, pak ukázal na liánu a kotník, Giles to zkusil znovu. „Břečťan a obvaz?“ Troll přikývl.
Ve skutečnosti si neměl čím obvázat kotník, ale stejně měl v úmyslu svou současnou košili brzy proměnit ve šrot. Nebyla o moc lepší než hadry a zbyla mu ještě jedna po jeho otci.
Giles pokrčil rameny, stáhl si košili a odtrhl z ní několik pruhů, čímž z nich udělal provizorní obvazy, pomalu si omotával nejprve liánu a pak obvazy kolem jeho pulzujícího kotníku pod bedlivým pohledem a občasným mumláním od podivně soustředěného trolla.
Když tiché zavrčení prohlásilo skutek za uspokojivě provedený, Giles pomalu vstal. Jeho kotník byl teplý, téměř brněl. Nebolel. Giles zíral, udiveně zavrtěl hlavou, pak vzhlédl k trollovi. „Jak toho tolik víš?“
Troll mu věnoval výraz, který by se dal popsat jen jako srdcervoucí. Giles nevěděl, proč troll vypadal tak smutně, ale byl to pocit, kterému až příliš dobře rozuměl. Natáhl ruku, ale troll zavrčel a stáhl se, přeskočil zábradlí, aby se dostal doprostřed mostu.
Giles ještě chvíli nešťastně zíral, pak pomalu stáhl ruku zpět, emoce zmatené a neuspořádané, když se vrátil k dvojčatům, aby pokračovali v jejich cestě k jezírku.
Mnohem později té noci byl Giles vyčerpaný ale šťastný, pokud nepomyslel na to, jak moc zaostává ve své práci. Moc se mu chtělo zalézt do postele a předstírat, že nemusí vstávat před východem slunce. Přesto mu zbýval jeden dluh ke splacení.
Opravdu chtěl jen znovu vidět trolla. Jak toho troll věděl tolik o léčení? Proč se o ně staral? Každá historka, kterou kdy slyšel, vyprávěla o trollově příšerné povaze, o hrozném způsobu, jakým zahnal každého, kdo se přiblížil k jeho mostu. Před pouhými dny Hadleyho zranil, když se zatoulal příliš blízko, i když to byl jen malý škrábanec, který ho měl vystrašit.
Giles zavrtěl hlavou a zvedl poslední rybu, kterou upekl k večeři, na talíř s několika krajíčky vlastního upečeného chleba a posledním koláčem. Po poslední kontrole dvojčat vzal lucernu, kterou snesl z podkroví, a vydal se na most.
Ačkoli očekával, že bude prázdný, troll tam byl, seděl na zábradlí a zíral na oblohu. Byla bezmračná noc, téměř úplněk a hvězdy byly naprosto jasné. Bylo opravdu krásně a Giles si přál, aby byl více vzhůru, aby si to užil.
Troll při zvuku pohybu trhl hlavou dolů a úhledně skočil na most, když se Giles přiblížil a zastavil se několik stop od okraje. Giles odložil talíř a zhluboka pokýval hlavou. „Děkuji,“ poděkoval. „Stále mě brní kotník, ale je to mnohem lepší. Čekal jsem, že to takové bude až za několik dní, ne za pár hodin.“
Modrozelené oči zazářily a troll se zašklebil a nějak to nevypadalo tak příšerně, i když Gilesovi se stále nelíbily ty zuby. Pomalu se přiblížil, vzal talíř a usmál se ještě víc než kdy jindy, když viděl, co na něm bylo.
Giles se usmál. „Není to nic moc. Matčiny lekce vaření pro mě tehdy nebyly nikdy tak zajímavé jako jiné věci. Ale už jsem se zlepšil.“
Troll ukázal na chléb, jeden ze spálených kousků, zazubil se a přikývl. Zvedl jednu ruku a prudce mávl.
Bylo dost snadné přijít na to, co myslel. „Kouř? Jo, zpočátku jsem toho hodně spálil. Dvojčata si to naštěstí nepamatují. Jak jsi… asi to ale smrdělo dost strašně.“
Troll vydal tichý, dunivý zvuk, o kterém si Giles uvědomil, že je to smích, a přikývl na souhlas s jeho slovy.
Giles si promnul temeno hlavy a rozpačitě se usmál. „Alespoň jsem se zlepšil.“
Troll se stále usmíval, rychle zpracoval jídlo, opatrně k němu přisunul talíř a pokýval hlavou na znamení díků.
„Dlužím ti mnohem víc než pár jednoduchých jídel,“ pokrčil Giles rameny. „Díky tobě je Heath naživu. Zítra taky budu moct dělat všechnu svou práci, ale nejdůležitější je Heath. Já… Máš jméno? Nezdá se mi správné říkat ti 'trolle'.“
Troll na něj zíral a po chvíli si Giles uvědomil, že jej překvapil. Pak ukázal a po několika pokusech si Giles uvědomil, že chce kousek kamene ležícího poblíž. Giles ho nasunul na most, zvědavější než kdy předtím, proč na něm troll pořád byl a nikdo jiný na něj nesměl vstoupit, a netrpělivě čekal, když měkkým, šedavým kamenem něco naškrábal na dřevě.
„Kenzie,“ řekl a usilovně a dlouze zamžoural na písmena ve světle lucerny. „Jmenuješ se Kenzie?“
Troll dychtivě přikývl a načrtl nemotornou poloviční úklonu.
Giles se usmál a oplatil ji. „Rád tě poznávám, Kenzie. Děkuji za všechno.“
Troll mu úsměv opětoval.
*-*-*
Jediné, co Gilesovi zabránilo v tom, aby to za několik dní úplně vzdal, byla mula, kterou jeho otec získal nedlouho předtím, než jeho rodiče podnikli poslední cestu do města. Kdyby jeho jedinou možností bylo jít do města pěšky, s dvojčaty v závěsu, nebyl si jistý, že by to někdy dokázal. Mula strávila většinu dní na malé mýtině poblíž domu. Když bylo nepříznivé počasí, byla v lehce nakloněné stáji, která jí stačila, nebo musela stačit, dokud Giles nebude mít čas postavit lepší.
Zdálo se, že mule to v žádném případě nikdy nevadilo, a to, že uvezla dvojčata a zboží, bylo jediné, co mu umožňovalo jít do města za výměnným obchodem.
Celkově vzato to byl dobrý den. Dvojčata byla v dobré náladě, obyvatelé města byli dosud zdvořilí a on udělal dobrou směnu v obchodě se smíšeným zbožím, zbylo mu dost na nákup pořádné kůže na výrobu bot pro dvojčata. Usmál se a prohrábl jim vlasy, když naložil poslední zboží, zatahal je za nos a pak vytáhl z kapes dva bonbóny. „Hodní chlapci,“ řekl a zasmál se, když jásali a děkovali mu, než spolkli bonbóny.
„Gilesi.“
Giles ztuhl a neotočil se, pouze odepnul otěže muly od sloupku a zamířil s ní pryč od obchodu. „Brente,“ řekl krátce a přinutil se jít rovnoměrným, uvolněným tempem.
Brent za ním nešel.
Ke svému překvapení si Giles uvědomil, že je mu to jedno. S Brentem si byli ve škole vždy blízcí a ještě trochu víc, než jen to, ale nikdy tak blízcí, aby si někdo někdy všiml, jakou osobu Brent opravdu rád líbá. Brent nebyl mezi těmi, kdo přinesli těla jeho rodičů. Nepřišel ani jednou, aby vyjádřil svou soustrast, začal se znovu objevovat až před pouhými šesti měsíci.
Už na tom nezáleželo, ani trochu.
Ve skutečnosti ho už trápilo jen velmi málo věcí. Byl vždy unavený, vždy vyčerpaný, ale méně osamělý, méně sám. Giles se tiše zasmál a představoval si reakce škrobených vesničanů, kdyby jim řekl, že je kamarád s trollem z mostu. „Vše v pořádku kluci?“
„Dobrý, Guyi!“
„Domů!“
„Ano, doma bude dobře,“ souhlasil Giles a zazpíval starou lidovou písničku, kterou jeho otec vždy zpíval během jejich výletů do města. Dělal to však nepřítomně, mysl zaujatou tím, co bude muset doma udělat, a že až vidí Kenzieho, tak mu ukáže věci, které získal, třeba malý džbán medoviny, o jehož získání těžce smlouval. Pokud se od své matky něco naučil, byl to výměnný obchod.
Cesta domů byla dlouhá, trvala dvě hodiny, a když dorazili do chatky, slunce právě začalo zapadat. Trvalo mu tři hodiny, než zboží uklidil, obstaral mulu, nakrmil dvojčata a uklidil. Naštěstí je výlet unavil a než je stačil převléct do nočních šatů, skoro spali. Giles je políbil na čelo, uložil je a tiše se pustil do úklidu hlavní místnosti, trochu se umyl, aby odstranil nejhorší cestovní špínu a trochu se tím probral.
Giles si natáhl čistou košili, uhladil si vlasy, jak to jen šlo, a pak přinesl džbán medoviny a plátek masového koláče, který upekl den předtím, a pobrukoval si jemnou melodii, kterou se naučil od své matky, když se šel podívat za Kenziem.
*-*-*
„Guyi! Guyi!“
Giles okamžitě přestal máchat sekerou, zasekl čepel do pařezu, kde připravoval dřevo, a stáhl hadr z opasku, aby si otřel pot z tváře, když dvojčata přiběhla se zaraženým, vyděšeným výrazem ve tvářích. Napadlo ho, jestli náhodou znovu nevyděsili nebohého skřítka k smrti, nebo jestli se znovu přiblížili k potoku…
„Troll, Guyi!“ Heath kvílel a vypadal, že začne plakat.
Hadley úzkostlivě přikývl. „Ublížit!“
Giles se zamračil. „Troll by vám neublížil, chlapci.“
Dvojčata se tvářila rozzlobeně. „Lidi ublížit trollovi!“
„Co?“ zeptal se Giles a dočasně ignoroval skutečnost, že dvojčata opět opustila dvůr. „Vesničané? Chlapci, zůstaňte tady, ano?“
Přikývli a Giles sprintoval pryč a volal přes rameno, aby se chovali slušně. Jak to, že neslyšel nikoho jet kolem domu? I když tvrdě pracoval a… zahnal myšlenky, vybral zatáčku a rozběhl se k mostu.
No jistě.
Brentův vůz a k tomu tři koně navíc, asi půl tuctu mužů. Slyšel, jak Kenzie vrčí a drží je co nejdále od začátku mostu.
„Hej vy!“ křikl Giles naštvaně. „Co tu děláte?“
Všichni se zarazili při zvuku jeho hlasu a otočili se jako jeden muž, aby sledovali, jak se přiblížil a pak se postavil mezi ně a trolla.
„Gilesi, co to má být za řeči? Jdi pryč od té ošklivé věci.“
„Vypadni,“ zavrčel Giles. „Tenhle most nepotřebuješ, použij ten u mlynáře.“
Brent na něj zíral, vyrazil vpřed a Giles do něj vztekle strčil. „Jdi pryč, nech ho na pokoji.“
„Zbláznil ses, Gilesi. Říkal jsem, že žít tady venku je nezdravé.“
„Nechci to poslouchat,“ odsekl Giles. „Rozrušil jsi mé bratry a ubližuješ mému příteli. Existují i jiné mosty; neměl jsi důvod jít na tento, když jsi věděl, že to není možné.“
„Jedeme nahoru do přístavního města,“ odsekl Brent. „Jít kolem mlynáře by nás stálo hodiny navíc. Tohle je nejrychlejší a nejbezpečnější cesta a už jsem unavený z toho odporného monstra.“
Giles se rozlítil a jeho pěst vyletěla dřív, než věděl, že se rozmáchne, uhodil Brenta tvrdě do čelisti, takže ho ruka prudce zabolela. Nebylo mu to však líto a vzpurně se zamračil. „Nejsem laskavý k lidem, kteří osočují to, co mám rád. Teď se vrať domů.“
„Jsi jako tvůj otec,“ řekl další vesničan opovržlivě. „Viděl jsem, co to má-“
Vesničan nikdy větu nedokončil, protože Giles uviděl rudě a vrhl se na toho parchanta. Všechno se pak změnilo v rozmazanou šmouhu, proloženou záblesky bolesti, a další věc, kterou si Giles znovu uvědomil, bylo, že leží na trávě a sténá, a že má pocit, jako by měl rozštípnutou hlavu, a pomyslel si, že mu musí krvácet ret nebo něco, protože cítil mokro a lepkavo.
Do jeho bolestí zamlžených myšlenek se vloupal tichý dunivý zvuk a viděl, jak se na něj troll znepokojeně dívá, modrozelené oči temné starostí. Giles se pokusil o úsměv, ignoroval, jak moc to bolelo, snažil se, ale nedokázal se zvednout. „Budu v pořádku.“
„Tak dychtivý pomoci svému příteli, který tam jen tak sedí,“ ušklíbl se Brent. „To tě naučí, Gilesi.“
„To mě naučí, proč moji rodiče dali přednost životu blíže trollovi než vesnici,“ řekl Giles tiše. „Naučí mě to, kolik času jsem skutečně promarnil s tebou za budovou školy.“
Brent se ošklivě zamračil, i když mu tváře poskvrnil provinilý ruměnec. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš.“
„Nějak mě to nepřekvapuje,“ odsekl Giles. „Jděte pryč, všichni. Nedovolím, abyste ublížili příteli, i když to znamená, že ublížím sobě.“ Bolelo ho to jako plameny a při pomyšlení na všechnu práci, kterou ještě musel zvádnout, se mu udělalo špatně.
Přesto by jeho otec takové chování nikdy netoleroval. Nechoval by se jako zbabělec, zvlášť když musel být příkladem pro Heatha a Hadleyho.
Znovu se pokusil vstát, ale ostré zavrčení trolla mu dalo jasně najevo, že to neměl dělat. Giles se slabě zasmál a nakonec se donutil kleknout a ztěžka dýchal. „Guyi! Guyi!“
Všichni ztichli, když se k němu dvojčata vrhla, slzy se mísily se špínou na jejich tvářích a hystericky vzlykaly, když se mu vrhli do náruče. Pevně je objal a políbil na temeno hlavy. „Říkal jsem vám, abyste zůstali v domě,“ řekl přísně, ale nepřestával je konejšit. Pevně je držel, nechal je plakat a vzhlédl právě včas, aby viděl, jak jeden z mužů potěžkal a hodil dýku.
Zakřičel varování, odtrhl se od dvojčat a vrhl se před Kenzieho, jehož pozornost byla upřena na něj a ne na vesničany. Tvrdě dopadl na trolla, ucítil hlubokou, palčivou bolest v rameni, po které následovalo velké množství výkřiků.
Pak už nebylo nic.
*-*-*
Giles se s trhnutím probudil a okamžitě toho pohybu litoval, zasyčel bolestí a chytil se za pravé rameno.
Když bolest ustoupila do snesitelného pulzování, konečně se porozhlédl po svém okolí. Byl doma. V posteli. Dvojčata byla schoulená po obou jeho stranách, pro svět mrtvá. Stopy zaschlých slz jim potřísnily tváře a on je jemně pohladil po vlasech.
Všechno se mu vybavilo a Giles úzkostně přemýšlel, co se stalo. Další pokus o pohyb jen probudil každou jednotlivou bolest v jeho těle a připomněl mu docela násilně, že ho zbili a pak mu vrazili nůž do ramene.
K čertu, jak se teď bude starat o Heatha a Hadleyho? Co se stalo Kenziemu? Zabili ho vesničané poté, co Giles omdlel? Giles potlačoval panický vzlyk a snažil se dostat z obležení dvojčat a vstát z postele, ale všechno ho bolelo.
Zastavil ho zvuk vrzajících dveří a Giles vzhlédl, plně připravený zaútočit na vesničana otázkami a hrozbami – a zarazil se.
Ve dveřích stál muž. Vypadal o několik let starší než Giles, i když ne o mnoho, oblečený v šatech, které Giles poznal jako své vlastní. Vždycky na něj byly trochu velké, ale cizinci perfektně seděly. Měl vysokou postavu se širokými rameny jako někdo, kdo trávil hodně času těžkými pracemi, s tmavým opálením po hodinách strávených na slunci. Jeho vlasy byly černé, příliš dlouhé a volně svázané dozadu a měl zářivě modrozelené oči.
Nebyl nijak pozoruhodně hezký a jeho nos vypadal trochu zmáčknutý, ale něco na něm… Giles se cítil lépe, jen tím že se na něj podíval. Jako by jeho hluboká bolest byla okamžitě utišena.
„Neměl by ses hýbat,“ řekl muž tiše, vykročil k němu a opatrně se posadil na kraj postele. V ruce držel malou misku naplněnou jakousi tmavě hnědou tekutinou. „Jsem rád, že jsi vzhůru, to je dobré znamení a bude snazší tě přimět tohle vypít.“ Usmál se, když mu podal misku. „Chutná to hrozně, ale pomůže ti to rychleji se uzdravit.“
Giles nevěděl, co jiného dělat, vzal misku a opatrně usrkl tekutiny. Ušklíbl se a ucukl. „Co to je?“
„Neřeknu ti, co v tom je,“ řekl muž s úsměvem. „Předpokládám, že léčivé účinky jsou tak dobré, jak hrozná je chuť. Nejlepší je to rychle vypít.“
Giles udělal, co mu bylo řečeno, ochoten zkusit cokoli, pokud by to zmírnilo jeho bolest, a rychle vypil nápoj. Vrátil misku zpět a otřel si ústa rukávem. Ukázal na dvojčata. „Jsou v pořádku?“
„Jsou v pořádku. Pravděpodobně tě nespustí z očí na dobrý měsíc nebo dva, ale myslím, že by to mohlo vyřešit problém s jejich utíkáním.“ Muž mrkl a odložil misku stranou. „Dal jsem jim trochu vílího mechu a čaje z obří trávy, abych jim pomohl usnout. Potřebovali to. Pravděpodobně se ještě hodiny neprobudí.“ Jemně se usmál a natáhl se, aby Hadleymu odhrnul pramen vlasů z tváře.
„Kdo jsi?“ vyhrkl Giles, neschopný už to dál vydržet. „Tvoje oči-“ Kousl se do rtu a podíval se na vybledlou přikrývku, na které jeho matka od mládí pracovala, aby jí povlíkla novomanželskou postel. Cítil se hloupě, v žádném případě tento muž nebyl Kenzie. To nebylo možné.
„Gilesi,“ řekl muž tiše a něco na tom, jak to řekl, přimělo Gilese vzhlédnout a zadívat se do těch krásných očí. „Jsem to já, nemýlíš se.“
„Jak?“ zašeptal Giles. „Jsi troll.“
Kenzie si tiše, smutně povzdechl.
„Ne. Kdysi dávno jsem byl léčitel. Zamiloval jsem se do žoldáka, a když mě požádal, abych s ním cestoval, řekl jsem ano. Jednoho dne jsme se setkali s partou cikánů. Můj milenec se s jedním z nich pohádal a dopadlo to ošklivě. Už si sotva pamatuji detaily, ale tábořili jsme poblíž mostu a hádka začala hned na něm. Žena, která vedla cikánskou tlupu, běsnila. Už si nepamatuji, jak jsem se do hádky zamotal, ale ta cikánka byla rozzuřená. Pamatuji si, že chtěla vědět, proč jsem se postavil na jeho stranu, a já řekl, protože ho miluji, věřím v něj. To ji rozesmálo a zeptala se, zda jsou mé city skutečně opětovány. Řekl jsem samozřejmě, že jsou, a ona se znovu zasmála. Další věc, kterou jsem si uvědomil, bylo, že jsem troll připoutaný k mostu. Řekla mému milenci, že aby mě osvobodil, stačí zaujmout mé místo, projít se po mostě a stát se trollem místo mě.“
Giles polkl, nemohl uvěřit tomu, co slyšel, a děsil se konce.
Bolest a hořkost zatemnily Kenzieho oči. „Nikdy bych mu to nedovolil, ale on se ani nenabídl, jen řekl, že je mu to líto, že nemůže, že přijde na jiný způsob. Očividně to nikdy neudělal.“
„Proč tě cikáni opustili? Proč tě nepřeměnili zpět?“
Kenzie zavrtěl hlavou. „Možná si myslela, že si to zasloužím, protože jsem stál na straně muže, který zjevně nebyl tím, za koho jsem ho vždycky měl.“
„To není fér!“ Giles vybuchl a třásl se hněvem. „Byl jsi ten dobrý, ten věrný! Proč jsi byl potrestán a on ze všeho utekl?“
„Už na tom nezáleží,“ řekl Kenzie, ale jemně se usmál. „Spíš mě zajímá skutečnost, že jsem opět člověk. Cikánka nebyla tak krutá, jak se zdá; kletba zjevně nebyla nic jiného než zkouška.“ Náhle se zastavil a podíval se jinam, tváře zbarvené do růžova.
Giles zmateně zamrkal, než si to uvědomil. Cikánka provedla kletbu, aby otestovala, zda žoldák opravdu miluje Kenzieho.
Toto uvědomění vyvolalo další a on ucítil teplo ve svých vlastních tvářích, ale to mu nezabránilo natáhnout ruku a neobratně vzít Kenzieho za ruku. „I když jsi byl troll, dělal jsi mě šťastným. Jediná osoba, která to opravdu dokázala od doby, kdy mi zemřeli rodiče. Ani před tím jsem nikdy neměl opravdové přátele. Já-já bych zaujal tvé místo.“
Sklopil oči k přikrývce, když se Kenzie otočil, aby se na něj podíval, necítil dost odvahy zjistit, co může nebo nemusí být v jeho tváři.
Ruka v té jeho se sevřela. Kenzie zvedl obličej a pohladil ho po tváři. „Nenechal bych tě.“
„Stejně bych to udělal,“ odporoval Giles a polkl. „Udělal bys pro mě totéž.“
„Ano,“ řekl Kenzie. „To a ještě víc. Sledoval jsem tě roky, moje pocity se měnily, jak jsi rostl. Mít tě jako přítele v posledních týdnech mě udělalo stejně šťastným jako nešťastným. Nikdy jsem si nemyslel…“
Giles se natáhl a přikryl ruku na své tváři tou svou. „Takže,“ ale utichl, neměl ponětí, co teď říct nebo udělat, nejistý, jaký by měl být další krok. Někde během rozhovoru jeho bolest polevila a umožnila mu vyčistit si hlavu, i když teď to byla jen zmatená, třepotající se změť emocí.
Potom Kenzie záležitost ukončil tím, že se k němu naklonil, zároveň ho jemně přitáhl k sobě a zakryl mu ústa jemným polibkem, který však byl žhavější a hlubší než kterýkoli z těch provinilých, nedbalých, které mu Brent dal kdysi dávno za školní budovou. Kenzie byl teplý a voněl jako pole a paže, která Gilesovi ovinula ramena, naznačovala sílu, kterou považoval za uklidňující a neochvějnou. Způsob, jakým se Hadleyho dotkl, napověděl, že mu zjevně na dvojčatech záleželo, a Giles poprvé od chvíle, kdy zjistil, že jeho rodiče zemřeli, uvolnil uzly svého napětí.
„Kenzie,“ zašeptal, když se konečně oddělili, a díval se do těch modrozelených očí, které nechtěly nikdy uhnout pohledem, „je příliš brzy se ptát, jestli zůstaneš?“
„Nedovedu si představit, že bych někdy odešel,“ odpověděl Kenzie a náhle se zazubil. „Kromě toho, kvůli tomu s jakými potížemi se dvojčata setkávají, potřebuješ tady léčitele.“
Giles se zasmál, téměř k prasknutí naplněný štěstím, když si uvědomil, že se má konečně někoho, s kým se může smát, a stále s úsměvem na tváři si přitáhl Kenzieho zpátky k dalšímu polibku.
*
*
Žádné komentáře:
Okomentovat