Země byla blátivá, noční vzduch chladný a mokrý. Pokud by ho jeho bratři netáhli lesem, byla by to tichá, příjemná noc navzdory nehostinnému počasí.
Wesley uvažoval, co provedl tentokrát, kromě toho, že dýchal stejný vzduch jako oni. Znovu a znovu procházel, co dělal dnešní den, ale nic v něm nevyčnívalo. Dokonce je ani neviděl, dokud pro něj nepřišli s provazy a páskou na oči.
Co by udělali, kdyby je požádal, aby zapomněli na pásku přes oči a provazy? V tuto chvíli nebylo místo, kam ho vždy odvlekli, žádnou záhadou. Po každém setkání ho nechali samotného, opravdu si mysleli, že neví, jak se sem a zpátky dostat? Vyslovit takovou věc by však vše jen zhoršilo. Wesley držel jazyk za zuby.
Nikdy se neobtěžovali mu dát roubík; nechtěl, aby se to změnilo.
Přál si, aby ho nechali být.
Tohle byl jeho poslední kabát a už byl tak opotřebovaný a opravovaný, že už když si jej oblékal, měl o něj strach.
Wesley sebou trhl, když ucítil, jak se do látky zapíchla větev a roztrhla ji.
Alespoň, že se stopy na jeho zádech z minula už dokázaly zahojit. Jinak by už byl pravděpodobně na cestě k omdlení.
Nastavil ruce právě včas, aby zabránil naražení obličeje do země, když ho shodili dolů. Tak konečně dorazili na mýtinu. Strhli mu z očí pásku.
„Je čas na další schůzku, Wesley.“
Wesley neřekl nic, neobtěžoval se vzhlédnout, jen zíral do země a připravil se na výprask, který na sebe nenechá dlouho čekat.
„Bavil ses dnes při pokusu o flirtování s princeznou?“
To byl důvod, proč ho sem vytáhli? Mluvil s princeznou Trinou pouze o sochách v pamětní síni. Den předtím probrali několik obrazů. Měl být bit, protože on a princezna sdíleli zájem o umění? Alespoň se zdálo, že o ostatních rozhovorech nevěděli.
Mysleli si, že flirtoval? Navíc myšlenka, že by měl nějakou šanci připoutat se ke královské rodině, byla naprosto směšná, ženy o něj neměly zájem. Kdyby se někdy obtěžovali zeptat se ho na to, rád by jim to řekl. „Já jsem ne-“ Tvrdý úder ho přerušil a Wesley na okamžik viděl jen hvězdy.
„Nedali jsme ti svolení promluvit, sedláku.“
Wesley vyplivl krev, která mu naplnila ústa, a čekal na další ránu.
„Řekni nám, proč jsi mluvil s princeznou. Myslel sis, že bys proti nám mohl získat výhodu? Varovali jsme tě, aby ses choval podle svého postavení.“
Nevadí, že jeho postavení, pomyslel si Wesley hořce, je v podstatě nad jejich. Až na tu malou část, že to nikdo, na kom záleželo, nebyl ochoten přiznat.
Bylo mu to jedno. Nezáleželo na tom.
Druhý úder ho zaskočil, i když s tím měl podle chvilkového ticha počítat. Blair a Florin dělali jen dvě věci, když se to týkalo jeho, mluvili nebo ho bili. A nikdy to nedělali ve stejnou dobu.
Wesley vyplivl další krev a smířil se s tím, že asi týden bude chodit s černomodrým obličejem. Na tom nezáleželo. Koho zajímalo, jak vypadá?
Nikoho. Ani duši. Princezna byla jeho jedinou přítelkyní a bylo to přátelství, které muselo zůstat v tajnosti.
Byl připraven na další ránu, zkušenosti mu umožňovaly minimalizovat škody, i když se stále nemohl pohybovat bez bolesti, pokud se rozhodli ho znovu zbít. Všimli si vůbec, jak dokonale byly tyto „schůzky“ rozloženy? Wesley o tom pochyboval.
Bití náhle ustalo. Že by někdo…? Wesley vzhlédl, svitl v něm slabý záblesk naděje, že někdo přišel, ale nikdo tam nebyl. Přinesli tašku.
To bylo jiné. Možná nový bič?
Wesley čekal, i přes jasný úplněk nad hlavou toho moc neviděl.
Ačkoli odmítal uvěřit tomu, co nakonec zahlédl.
Kniha. Uměli vůbec číst? Pak měsíční světlo zachytilo svazek a způsobilo, že se runy vyryté na něm zatřpytily.
To bylo špatné. Co věděli Blair a Florin o magii? Pravděpodobně ani tolik, co znala většina šlechticů, což bylo právě dost na to, aby byli považováni za módní znalce.
Smáli se a Wesley cítil, jak se jeho krev proměnila v led. Ten smích byl jiný, hrozivý. Proč ho prostě nemohli zbičovat? Co chtěli udělat?
Mluvil s ní jen o soše. Dvacet minut.
Oči ho pálily, ale Wesley už před lety přestal plakat. Zadržel slzy a soustředil se na měděnou chuť krve v ústech, odmítal se poddat strachu, který ho nutil třást se.
„Tak co myslíš, Blaire?“ zeptal se Florin. „Hmm, co je v jezírku?“ Blairovy boty v mokré trávě a blátě začvachtaly, když zkoumal jezírko ve tmě.
Wesley si neuvědomil, dokud brouci, žáby a zvířata neutichli, jak hlučný les ve skutečnosti byl. Ozvalo se zavrčení, překvapivě hlasité, a bylo náhle přerušeno, když Florin vítězně vyjekl. „Tohle! To je perfektní, co říkáš? Za denního světla bych dokonce tipoval, že vypadá jako on.“ Jeho škodolibost se změnila v kletbu, když zakopl, ale k Wesleymu zklamání neupadl.
Blair si k němu klekl a v rukou držel velké svíjející se stvoření. Bizarní, že se tak ušpinili. Wesley se bál víc než kdy jindy.
„Rozhodli jsme se, povýšenče, že pokud tak zoufale toužíš po společníkovi, a abys nerušil naši princeznu, že ti uděláme laskavost a najdeme ti dokonalého partnera. A dokonce se postaráme o to, abyste byli spolu navždy!“
„Spolu,“ zopakoval Wesley, ale zarazil se, když si to uvědomil.
„Navždy spolu,“ řekl Florin s odporným smíchem. „Spojení navždy.“
Wesley se začal kroutit a bojovat proti provazům, zoufale se snažil dostat pryč. „Nemůžete-ne-prosím-“ Blair ho udeřil natolik silně, že Wesley upadl na zem, příliš omámený, než aby se mohl pohnout.
„Buď zticha, zatímco ti prokazujeme laskavost.“
Mýtinu naplnila strašidelná slova magie. Byla pomalá a pompézní, spíše než hladká a melodická, ale slova byla vyslovena správně a Wesley cítil, jak kouzlo zafungovalo.
Nedovolené kouzlo. Zakázané před desítkami let. Kde to vůbec našli?
Když kouzlo skončilo, chladně se zasmáli a poblahopřáli si k dobře odvedené práci. Skutečně to udělali. Wesley nevěděl, jestli má zvracet, křičet nebo plakat.
Nakonec se mu podařilo posadit se a odhodit provazy, které s posměšnou ohleduplností povolili, než ho nechali samotného v temném lese. Až na to, že tentokrát nebyl úplně sám. Byl s ropuchou.
Připoutaný k ropuše.
Kdysi dávno také používali slovo spříznění. Pro život. Bylo to určeno pro bezpečnost, ochranu. Netrvalo však dlouho a kouzlo bylo zneužíváno, když se zjistilo, že když zemřel jeden člověk, zemřel i jeho druh.
Poté to kouzlo bylo prohlášeno za zakázané.
Vždycky chtěl, aby mu někdo říkal, že je jeho. Tolik hodin v bdění a spánku strávil sněním o muži, který nikdy nebude po jeho boku. Wesley ani na okamžik nevěřil, že se jeho fantazie stane skutečností, ale myslel si, že nakonec někoho najde. Někoho, s kým by mohl mluvit. Smát se. V noci se k němu schoulit.
Wesley se podíval na ropuchu sedící nehybně v trávě, příliš ochromenou kouzlem, než aby se vůbec pohnula, a rozplakal se.
Za nějakou chvíli mu konečně došly slzy, utrpení otupené bolestí, zimou a vyčerpáním. Ztuhle se vyškrábal na nohy a začal se prodírat z mýtiny.
Zvuk něčeho v trávě a dlouhé, tiché skřehotání ho přiměly zastavit se.
Nemohl ji tu nechat. Ta myšlenka byla nesnesitelná. Wesley potlačil zvuk, který by byl buď výkřik, nebo vzlyk.
Ropucha.
Wesley se otočil, jednal dřív, než mohl přemýšlet, svlékl si sako a nabral do něj ropuchu. Vzduch byl studený, ale on to ignoroval.
Rychle a tiše prošel lesem a zpátky přes pole k hradu. Pěšky to v jeho stavu trvalo skoro hodinu, ale dostal se do svého pokoje dřív, než sluhové začali pracovat.
Wesley se svlékl a umyl, jak nejlépe mohl, pomocí džbánu s vodou, který mu nechal sluha u ohně. Poté, co se oblékl, vylil použitou vodu a naplnil bledou porcelánovou misku tím, co zbylo, a pak přinesl z postele náhradní přikrývku a uložil ji vedle ní.
Co dělal člověk s ropuším společníkem? Možná by ho mohl zítra na chvíli pustit na zahradě; princezna tam měla pěkné, hezké jezírko, bylo by snadné ho tam hlídat.
Wesley se zasmál sám sobě, zvuk hraničící s hysterií. Téměř okamžitě přestal a ve tváři se mu objevila bolest.
To mu připomnělo, že mu došla mast, kterou používal k jejímu utlumení.
Wesley usadil ropuchu, chvíli ji opatrně hladil a pak zvedl malé zrcátko, aby se podíval, jak špatně na tom je.
Tmavě hnědé vlasy měl mokré a tenké kadeře se mu kroutily. Ráno mu bude trvat hodinu nebo déle, než je upraví. Modřiny mu alespoň skryly jeho neústupné pihy.
Ráno bude stěží schopen pohnout jakoukoli částí obličeje. Dokonce i otevření očí ho bolelo.
S otokem však teď mohl udělat jen málo. Žádný sluha, dokonce ani ten, který byl tak laskav a nechal mu tady džbán vody, by v tuto hodinu neodpověděl na jeho zazvonění. Bude to muset počkat do rána.
Wesley vlezl do postele a zablokoval tenhle mizerný den, bolest a všechno ostatní kromě muže, který, i kdyby byl naživu, by byl pro Wesleyho mrtvý.
Ten sen byl tak známý, Wesley necítil potřebu otevřít oči. Podle doteku poznal tmavé vlasy, tak jemné. Kůže byla na omak hladká a teplá a pod ní se rýsovaly tvrdé svaly. Muž voněl, jako čerstvá voda a zelená tráva divoké přírody, bylo to mnohem lepší než zkrocená vůně zahrady. Oči měl zelené a plné náklonnosti a touhy, ačkoli Wesley věděl, že není nic, na co by se mohly dívat, dokonce ani v jeho vlastních snech.
„Wesi…“ zašeptal hluboký hlas na jeho kůži, rty se pohybovaly proti jeho hrdlu, čelisti, tváři, nakonec se dožadovaly jeho rtů a líbaly ho, jako by byl někdo, kdo stojí za políbení.
„Princi,“ zašeptal Wesley, vždy se bál, že mluvit hlasitěji by znamenalo probudit se a přijít o jediné okamžiky skutečné radosti ve svém životě. Pomalu otevřel oči, pil jimi svého vysněného milence, žíznil po něm, toužil po něm.
Princ mu úsměv opětoval a naklonil se, aby ho znovu políbil. „Jsi krásný, Wesi.“
Wesley se zasmál, ale nehádal se, pouze se vzdal princově oddané pozornosti. Teplé rty se mu tiskly na tvář a jemné polibky mu stékaly po krku až k hrudi.
Uznalé šeptání způsobilo, že se Wesley zachvěl, i když ho ta ústa nutila sténat, šikovné ruce protahovaly lapání po dechu a prosby, jak ho princ s potěšením mučil. Otřásl se, když ty příliš znalé ruce způsobily poslední chraplavý výkřik, který se rozlil do princových úst, když hluboce, majetnicky líbal Wesleyho a zahnal tím tak poslední muka dne.
Princovy ruce byly jemné, když Wesley ztichl, a zdálo se, že jeho doteky zanechávaly mravenčení, ať se ho dotkly kdekoli. Wesley netoužil po ničem jiném, než pevně držet svého prince a předstírat, že tento jeho výmysl bude ráno stále s ním.
Princ mu na koutek úst vtiskl jemný polibek. „Spi, Wesi. Bude ti lépe. Nenech je k tobě se příliš dostat. Jsem teď tady.“ Další polibek, sladký a teplý, a pak už nic.
Wesley se pomalu posadil, hluk v sále, jak se hrad probouzel k životu, ho probudil. Zvedl ruce k obličeji, aby zjistil, jak vážná je škoda, aby odhadl, kolik smíchu bude nucen ten den vytrpět.
Tvář ho nebolela. Ani trochu.
Wesley se zamračil. Použil mast a zapomněl na to? Ne, dnes měl v úmyslu jít do města pro nějaké ingredience, které do ní patřily.
Koutkem oka zachytil pohyb a Wesley vyskočil a otočil se.
Ropucha byla stočená na polštáři na pravé straně jeho postele. Zamrkala na něj, pak se pomalu přesunula k němu a skočila mu do klína. Bez přemýšlení ji hladil a smutně se usmál, když si uvědomil, co dělá.
Připoutaný k ropuše. Nemyslel si, že je možné se spojit s něčím jiným než s jiným člověkem. Není divu, že kouzlo bylo zakázáno.
„Jak ses dostal na postel?“ zeptal se a prsty hladil hrboly a vyvýšeniny. Kůže ropuchy byla suchá a kluzká, zvláštní, ale její hlazení bylo podivně uklidňující. Wesley si tiše povzdechl a zavrtěl hlavou, že byl omezen mluvit s ropuchou, opatrně ji odložil a zazvonil si pro koupel a snídani.
Když mu připravili koupel, drhl se, dokud nezůstala po včerejší noci ani stopa. Osušil se a zasmušile zamířil ke svému šatníku. Nevěděl, co si vezme za kabát. Blair a Florin zničili ten poslední, co byl dobrý. Možná by mohl opravit ten kaštanový.
Wesley otevřel skříň a natáhl ruku - pak se zastavil a zíral. Promnul si oči. Otočil se, aby se ujistil, že je ve správné místnosti a nechystá se dostat do vážných problémů, a pak se obrátil zpět a zíral na obsah svého šatníku.
Nové oblečení. Krásné oblečení. Přinejmenším tak jemné jako všechno, co nosí velkovévoda. Hedvábí, samet, batist, super jemný brokát a tolik krásných barev. Tohle nemohlo být jeho. Udělal někdo chybu? Doručili je do špatné místnosti?
Wesley se zamračil a zvažoval své možnosti. Nakonec pokrčil rameny. Nejhorší, co mohli udělat, bylo odnést oblečení pryč a on by na tom nebyl hůř než obvykle. Rozhodl se, vybral si černé kalhoty a tmavě švestkové sametové sako a tmavě smetanový nákrčník zavázaný na jednoduchý uzel. Když se oblékl, nazul si boty vyleštěné do zrcadlového lesku.
Cítil se lépe než v den svého příjezdu.
Rychlý pohled do malého zrcátka a ještě kratší boj s hřebenem, který potvrdil jen to, že jeho pevné, kudrnaté kadeře vyhrály další bitvu.
Jeho pihy, rozprostřené po nose a tvářích, vyhrály válku už dávno.
Wesley si povzdechl, posadil se k jídlu a probral vše, co musel ten den udělat.
Ráno bylo jeho, královský kurátor mu udělil svolení, aby si dělal, co chtěl. Odpoledne pak bude pomáhat aranžovat různé kusy pro čekající návštěvy různých hodnostářů, kteří se ucházejí o princezninu ruku.
Takže ráno stráví jízdou do města pro bylinky a další věci, které potřeboval pro svou mast.
Možná mu zbyde dost na něco triviálního.
Něco se něco otřelo o jeho botu a Wesley se podíval dolů a viděl, že ropucha opustila postel. Tiše si povzdechl, sebral ji a nechal si ji odpočinout na klíně, což mu připomnělo, že si není zcela jistý, co s ní. Při práci ji nosit nemohl.
Byla by v bezpečí v princeznině jezírku?
Určitě ano. Nevadilo by jí to a zajistila by, aby ji nikdo jiný nerušil. Wesley se rozhodl a najednou nemohl klidně sedět, usadil si ropuchu do ohybu paže, popadl ze skříně lehký vlněný kabát a vydal se hledat princeznu Trinu.
Princezna Trina nevypadala vůbec jako její zesnulí rodiče, ale velmi se podobala jejímu zesnulému bratranci. O jejich pozoruhodné podobě se nejednou objevilo více než několik pověstí. Tmavé vlasy měla vzadu na hlavě uspořádané do pěkných prstenců, z nichž několik jí sklouzlo přes ramena, aby provokovalo v jejím skromném výstřihu. Světlá pleť, světle růžové rty a jasně zelené oči, k nimž přesně ladila barva její ranní róby. Více než pár mužů po ní toužilo a několik z nich ani nechtělo trůn, který k ní náležel. „Dobré ráno, Wesley.“
„Dobré ráno princezno.“
„Sedni si, nechceš?“ usmála se. „Spal jsi dobře?“
Wesley přikývl. „Ano, děkuji. A vy?“
„Stejně jako vždy,“ odpověděla Trina, ale její úsměv byl unavený. „Rozhodli jste se s kurátorem o uspořádání obrazů? A co sochy?“
Wesley se usmál, což bylo něco, na co měl málokdy chuť. „Rozhodneme se dnes, princezno. Předal jsem všechny vaše návrhy.“
„Děkuji, Wesley.“ Když se posadil vedle ní na širokou kamennou lavici, všimla si toho, co se usadilo v ohybu jeho paže. Hned za nimi bylo malé jezírko, voda se vlnila, jak ryby vyplouvaly na hladinu a rozrážely ji. „Co proboha děláš s ropuchou, Wesley?“
Wesley si uložil ropuchu na klín, nepřítomně ji hladil a pomalu vysvětloval, co v noci stalo.
Když skončil, po Trinině tváři tiše stékaly slzy. „Ti-ti ti parchanti!“ Okamžitě se plácla rukou přes ústa, pak se slabě usmála a spustila: „Nemůžu tomu uvěřit. To je za hranou. Musíme to říct-“ Její ramena poklesla. „K čemu by to bylo dobré?“ zeptala se hořce. „Pravděpodobně věděl, že to udělají.“ Po tvářích jí stékaly další slzy, a když přijímala kapesník od Wesleyho, vzlykala. „Přála bych si, aby Alton… Nikdy by nic z toho nedovolil.“
„Já,“ polkl Wesley, „také bych si přál, aby tu byl. Víc než cokoli jiného. I když jsem ho nikdy nepoznal.“
Trina se na něj uslzeně usmála a pak se impulzivně předklonila, aby ho objala. „Doufám, že se všichni dívají a svíjejí se v naprosté žárlivosti a vzteku, i když nechci, aby ti znovu ublížili.“
Wesley jí objetí opětoval a odolal nutkání políbit ji na tvář. Byla jako jeho malá sestra, kterou nikdy neměl, a on by vydržel stokrát své současné utrpení, aby ji viděl šťastnou. „Je mi jedno, jestli ano, princezno.“ Věnoval jí vzácný úsměv. „Navíc si jen myslí, že jsem s tebou zrovna včera mluvil. Nemyslím si, že vědí, že tě tu vídám pořád.“
Trina ho láskyplně poplácala po tváři a pak se na ropuchu znovu podívala, poslední slzy jí uschly na tvářích. „Jaké je jeho jméno?“
„Jméno?“ opakoval Wesley. „Nepřemýšlel jsem o tom.“
Trina se zasmála, zvuk se chvěl a byl hravý. „Podívej se na ty hrbolky přímo nad jeho očima a mezi jeho očima. Ty nažloutlé. Nevypadají trochu jako vratká koruna?“
Wesley se poslušně podíval a přikývl. „Máš pravdu, vypadají tak.“
„Takže bychom mu měli říkat Princ. Může být ropuším princem Hradního jezírka!“ Natáhla ruku a pak se odmlčela. „Mohu ho podržet?“
„Samozřejmě.“
Opatrně Prince zvedla, vstala a přešla kolem lavičky k jezírku a postavila ho na její okraj. „Tady, Veličenstvo. Schvalujete své království?“ Znovu se cinkavě zasmála, vstala a natřásla si sukně. „Zařídím, aby se mu nic nestalo. V tomto paláci, který se změnil ve vězení, toho moc dělat nemůžu, ale můžu všechny udržet mimo svou zahradu.“ Sepjala ruce před sebou a usmála se, když Wesley vstal. „Jdeš do města?“
„Ano. S největší pravděpodobností se vrátím před obědem.“ Usmál se, když očividně zaváhala. „Chcete přinést trochu svých bonbónů?“
„Nevadí ti to? Nikdo jiný na tomhle ubohém místě je nejí a vévoda nedovolí, aby kuchaři ztráceli čas na takové podřadné věci.“ Sáhla do skryté kapsy šatů a vytáhla malou kabelku. „Tady, vezmi si tohle.“
„Nemohu-“
„Ach, jen si je vezmi. Takže mi jich můžeš koupit spoustu.“ Rozpačitý úsměv. „Jsou moje oblíbené. Šťastnou cestu, Wesley. Dobře se o Prince postarám.“
„Děkuji, princezno.“ Wesley se ještě jednou usmál, pak se otočil a odešel.
Žádné komentáře:
Okomentovat