Dorůstající měsíc (1)
Lowell si povzdechl, když kolem něj projelo další auto, a řekl si, že po zbytek svého života bude nenávidět řidiče. 'Tělo nalezeno na dálnici: Nikdo nechtěl svézt chudého vlkodlaka jdoucího v dešti.'
Studený déšť mu pravděpodobně způsobí podchlazení nebo chřipku nebo cokoli jiného. Možná to bylo lepší, opravdu. 'Vlkodlak konečně zemřel: Svět spí lépe.'
Lowell zavrtěl hlavou, počkal, až auto zmizelo z dohledu bez úmyslu se zastavit, aby pomohlo tomu ubohému parchantovi, který se konec konců pomalu utápěl k smrti, a pak pokračoval v chůzi.
Sakra, už jen chtěl nebýt mokrý. Potřeboval se osprchovat už před několika dny, ale tohle nebylo to, co měl na mysli. Kdyby byl déšť lehce vroucí a padal s mýdlem…
Nebo kdyby to byl alespoň lehký, i když stálý liják. Bohužel se slunce rozhodlo nadále dodržovat přírodní zákony. Nebo vesmír. Či fyzika?
To je jedno. Rozhodlo se to raději spustit déšť, než aby mu to pomohlo tím, že ho nespustí, a jeho šance na stopování se každou minutou zmenšovaly. Kdyby byla pořádná a opravdová tma, mohl se s jakoukoli nadějí na pomoc rozloučit. Tma z něj automaticky udělala zlého a děsivého vlkodlaka, i když nebyl nic víc než smutné, promočené štěně.
Vlkodlak. Topící se štěně. Haha. 'Vlkodlak se zabíjí, aby ušetřil světový špatný humor.'
Pravděpodobně se měl pokusit zdřímnout si na poslední čerpací stanici, ale prodavač ho v nemalé míře vyděsil. Být vlkodlakem nebylo moc dobré, ale hodně to pomáhalo s pudem sebezáchovy.
Alespoň poslední značka říkala, že Midsummer Night je jen dvacet mil daleko.
Dvacet mil a mohl strávit alespoň hodinu nebo několik v čekárně. Pravděpodobně s ním doktor Kuhl nebude chtít mít nic společného a nechá ho vyprovodit ochrankou nebo něčím jiným – to se mu v životě stalo dost často na to, aby věděl, kdy to přijde – ale aspoň mu bude teplo a bude moci chvíli schnout. Možná bude mít čas přečíst si pár časopisů, zdřímnout si…
V životě se opravdu dostal daleko, pomyslel si Lowell nešťastně, když vrcholem jeho dne bylo zabíjení času v čekárně nějakého lékaře. Ubohé. Zasunul ruku do kapsy a dotkl se tam uloženého zavíracího sáčku, sebraného v kuchyni útulku, aby ochránil svůj drahocenný kus papíru před přírodními živly.
Nic než jméno, adresa a pokyny, které dostal z počítače v knihovně. Nic moc, ale byl to cíl, střípek naděje, že možná, jen možná, bude konečně normální. Zbaví se té zatracené kletby, která mu znemožňovala žít obyčejný život. Bude člověkem, spíše než nějakým hrozným monstrem, které nikdo nemohl vystát.
Samozřejmě nebyl tak hloupý, aby si od toho příliš sliboval. Připadalo mu trochu přitažené za vlasy, že by někdo mohl skutečně vyrobit lék pro vlkodlaky. Jednou pro ně slyšel lepší výraz, ale nikdy si na něj nevzpomněl. Ly-něco.
I když s rychlostí, kterou šel, na tom možná nezáleží. Silně kýchal a třásl se v dešti, jeho oblečení nebylo do nevlídného počasí určeno. Kdysi měl pláštěnku, ošklivou červenou věc s ještě ošklivější kostkovanou podšívkou, ale bylo v ní teplo a sucho.
To má za to, že usnul na autobusovém nádraží. Měl se více snažit zůstat vzhůru. Dobře mu tak.
Spral to ďas. Ani jedno jediné auto.
I na starou dálnici to bylo trochu směšné.
Ne že by na tom opravdu záleželo. Vzhledem k hodině a dešti by měl přestat jít po cestě a měl by hledat místo, kde by mohl přespat, aniž by ho přejeli nebo sebrali policajti anebo ho přepadli.
Ať už v dobrém nebo ve zlém, do proměny mu zbývaly ještě dva týdny. Nakonec to bylo dobře, protože mohl být v pokušení cestovat jako vlk a vždy se snažil tomuto pokušení odolat. Když to naposledy vzdal… Lowell se otřásl a obrátil myšlenky jinam.
Ne, vlčí podoba znamenala najít místo, kde se mohl schovat, dokud to zase nepřejde.
Místo špatných vzpomínek se obrátil ke své nejnenáviděnější, nejoblíbenější hře Co když. Co když tento doktor Kuhl skutečně našel lék na ly…ly…vlkodlakost?
Co když bude skutečně souhlasit, že ho dá Lowellovi? Bude očekávat platbu? Kolik stojí taková léčba? Myšlenky na peníze stáhly Lowellovi žaludek. Odmítl se vzdát křehké naděje, že to málo peněz, co měl, bude stačit na léčbu. Ale měl pocit, že dvě stě dolarů to nezvládne.
Možná by ho doktor Kuhl nechal odpracovat si zbytek. Lowell si jistě mohl vymyslet horší vyrovnání se. Práce pro lékaře z malého města nemůže být horší než všechny ty hrozné práce, které dělal, když cestoval po celé zemi.
Pak… pak by konečně měl lék a byl by normální a lidé by nebláznili a nevyhýbali se mu nebo se ho nepokoušeli předat kontrole zvířat nebo policistům. Nepokoušeli by se ho zastřelit nebo po něm házet stříbro… a…
To všechno bylo hloupé snění, protože i kdyby si jen jednu minutu myslel, že existuje lék a doktor by ho dal vlkodlakovi, jako je on, měl by před sebou ještě dlouhou cestu, než by z něj bylo něco jiného než bezdomovec, bezcenný nikdo.
Přesto by byl život mnohem jednodušší, kdyby nebyl částečně vlkem. Nemohlo to být horší.
Jeho odhodlání se obnovilo a plahočil se dál deštěm a zíral na nyní téměř zapadající slunce. Nebylo to poprvé, co se musel někam plahočit ve tmě. Přežije to.
Pravděpodobně.
Znovu kýchl, jeho kroky zakolísaly, teniska se zachytila o nějaký zbloudilý kousek suti a poslala ho, aby tvrdě dopadl na cestu. Sakra. 'Vlkodlak zabitý vlastní nešikovností. '
Lowell obrátil oči v sloup a začal znovu vstávat, ale pak se svalil zpátky dolů, náhle příliš unavený, než aby se pohnul. Jeho motivace před pouhými vteřinami zhasla jako světlo. To myslel vážně? Měl na sobě džíny, které měly víc děr, než dokázal spočítat, ponožky, které byly čisté jen proto, že posbíral dost drobných na jejich vyprání. Ta útrata ho bolela, ale rozhodně by nedostal lék, kdyby páchl jako popelnice. Měl na sobě starou manšestrovou bundu, která měla být dávno v důchodu, a vlasy měl tak rozcuchané, že se těžko dalo říct, že ve skutečnosti trávil většinu času v lidské podobě.
Bezdomovec a ubohý, to je vše, co byl, a stačil jediný pohled, aby to každý poznal. Nějaký poloslavný doktor v žádném případě nebude ztrácet čas s tulákem vlkodlakem, když mohl prodat lék jinde za tisíce.
Ale byli tu vlci, kteří měli tisíce na utrácení? Pravděpodobně. Určitě ne všichni vlkodlaci byli jako on… ale on se setkal jen s hrstkou dalších a ve skutečnosti na tom nebyli o moc lépe než on. Nezdálo se, že by jich bylo mnoho, ale musí existovat, vlkodlaci se musí neustále objevovat, aby si lékař dal tu práci s vytvořením léku.
Že?
Takže pravděpodobně Dr. Kuhl zavolá ochranku a bude to.
Což znamenalo, že pomineme-li hezkou čekárnu, ztrácel čas. Blbec, blbec, blbec. Měl by si vzít svých ubohých dvě stě dolarů a najít si pokoj a jídlo, a pak by si ráno mohl sehnat nějakou práci, aby vydělal víc peněz.
Pracoval, jedl, předstíral, že je normální, dokud neudeřil úplněk a on se proměnil ve vlka, a buď byl náhodou spatřen, nebo zmeškal práci a byl propuštěn, nebo se mohlo stát něco katastrofálnějšího (což se mu nikdy nestalo, ale slyšel příběhy od několika dalších vlků, které potkal, a opravdu nechtěl, aby prožil jejich příběh jako vlastní).
Lowell si povzdechl a pokusil se postavit, protože dělat něco bylo lepší než nedělat nic. Ale kdyby nevstal, nedorazil by do Midsummeru a nezjistil by, že všechny jeho naděje byly marné.
Při zvuku auta trhl hlavou a reflexivně napřáhl palec – nebyl nijak překvapen, když auto pokračovalo v jízdě, aniž by mu věnovalo pozornost.
Blbci. Nemohli vidět, že je příliš mokrý a zmrzlý a nešťastný na to, aby byl šíleným vrahem se sekerou. Jeho ubohý batůžek, vytažený z popelnice, by neunesl ani tu sekeru. Sotva pobral jeho náhradní oblečení. Lowell zívl a vážně uvažoval o myšlence, že ulehne a bude spát přímo v louži, kterou okupoval.
Přiblížilo se další auto, ale on se neobtěžoval pokusit se ho stopnout, prostě čekal, až ho mine.
Až na to… asi se musel zbláznit, protože to sakra znělo, jako by auto zpomalovalo…
Když vzhlédl, řekl si, že je mu buď dost špatně, protože začal mít halucinace, nebo auto opravdu zastavilo.
Vystoupil muž s deštníkem a běžel k němu. „Jsi v pořádku?“ Lowell toho muže ve skutečnosti moc neviděl, ne v dešti a tmě a jen se světlem z vnitřku auta… ale jeho hlas byl příjemný. Když jej uslyšel, poznal skutečnou laskavost a navzdory kýchání jeho čich úplně nezmizel.
To málo, co cítil, ve skutečnosti vonělo… chutně. Ošklivý pes! Žádné divné myšlenky! Lidé voněli báječně jen pro velké zlé vlky, a on nebyl jedním z nich.
„Ehm…“ Lowell se pokusil vymyslet něco, co by řekl, ale jeho mozek byl zjevně podmáčený. ‘Němý vlkodlak našel smrt.‘ Jo, to by se hodilo.
Ale jeho možný zachránce se nezdál být nijak rozrušený, pouze se usmál a natáhl se, aby popadl Lowellovu paži, vytáhl ho nahoru a dostatečně blízko k sobě, aby se schoval pod velký deštník. „Pojď, příteli, nemůžeš tady zůstat. Najdeš tady svou smrt, jestli už se tak nestalo.“
Lowell začal mluvit, pak si uvědomil, že pravděpodobně znovu řekne jen 'hm', a zavřel ústa.
Byl příliš unavený na to, aby se obával, jestli pan Milý hoch není šílený vrah, nechal se odvést k autu a jemně zatlačit na sedadlo spolujezdce.
Oh, teplo. Ušpinil čalounění a bylo mu z toho opravdu špatně, ale bylo mu teplo a déšť už mu nepadal na hlavu a nemusel alespoň chvíli jít…
Skoro to stačilo na to, aby ho to přimělo brečet.
Dveře řidiče se otevřely, jeho zachránce vklouzl na sedadlo a Lowell se odvážil ostražitě vzhlédnout, nikdy si nebyl jistý, co říct nebo udělat, když na něj byl někdo milý.
Oh, páni. Sakra. Bylo požehnáním nebo prokletím, že jeho zachránce byl šíleně sexy? Ne jako model nebo celebrita, ale… někdo ze staré knihy nebo černobílého filmu. Khaki kalhoty, šněrovací boty, dlouhý kabát, který se neobtěžoval zapnout… Štíhlý, ale ne kostnatý, s tmavými vlasy a pěknýma modrýma očima za napodobeninou staromódních brýlí. Hezký.
„Vypadáš, jako bys toho deště dostal víc, než je tvůj spravedlivý díl,“ řekl muž s jemným smíchem a prsty se mu nepřítomně pohybovaly po palubní desce, když přidal topení a nastavoval ventilační otvory. „Brzy bychom měli být doma, můžeš se osprchovat a osušit; můžeš si také půjčit oblečení, pokud potřebuješ nebo chceš.“
Lowell zamrkal. Půjčit oblečení? „Hm, ty ne - to je - nechci obtěžovat. Um. Díky za svezení, opravdu si toho vážím.“ Silně kýchl a byl téměř vděčný za to, že to přerušilo zbytek hloupostí, které by vypadly z jeho pitomých úst.
Muž se zasmál. „Vůbec neobtěžuješ. Nikdo by neměl trčet v tomhle mizerným počasí. Trvám na tom, abys šel ke mně domů. Slibuji, že tě nezabiju ani nic podobného. Kam máš namířeno?“
„Hm.“ Lowell chtěl udeřit hlavou o okno. Mysli, hlupáku. Mluv. Hodný pes. „Snažím se dostat do Midsummer Night.“
„Chápu,“ řekl muž tiše a Lowell přemýšlel, proč se ten šťastný tón jeho hlasu náhle změnil. Jeho vůně se také změnila a měl by raději přestat myslet na jeho pach, protože teď, když byli venku z deště, byl nucen dojít k závěru, že ten cizinec opravdu a upřímně voněl lahodně. Nedokázal úplně definovat, co znamená lahodně, ale věděl, že to je určitě způsob, jak to popsat. Nikdo a nic nikdy nevonělo tak dobře jako muž vedle něj.
Lowell si olízl rty a začal znovu mluvit, jen aby utopil své vlastní hloupé myšlenky: „Já, uh, hledám chlapa… ehm, vlastně doktora. Možná ho znáš?“
„Jo, znám ho,“ odpověděl muž smutně. Natáhl ruku a jeho úsměv byl kyselý, nešťastný. „Doktor neboli Peter Kuhl, k vašim službám.“
Lowell cítil, jak se naděje kterou cítil, snažila, aby neuvadnula a nezemřela v jeho hrudi a nezanechala po sobě strašlivou bolest. „To jsi ty?“ Po přikývnutí doktora Kuhla mu poklesla ramena. „Nemáš lék.“
„Ne,“ řekl doktor Kuhl tiše. „Nemám. Obávám se, že je to fáma, kterou se snažím zarazit už velmi dlouho.“ Ruka, s kterou si Lowell nepotřásl, mu jemně stiskla rameno. „Ale pojď se mnou domů. Moje dveře jsou vždy otevřené pro každého vlkodlaka, který potřebuje bezpečné místo k pobytu. Můžeš se dát do pořádku, zahřát se, najíst se a odpočinout si. Zbytek vymyslíme ráno, ano? Jak se jmenuješ?“
Snažil se hádat, přimět se vystoupit z auta nebo tak něco, protože k čemu by to všechno bylo, když nebyl žádný lék?
Ale žebráci si nemohli vybírat a on byl rozhodně žebrák, a i kdyby byl tento chlapík prolhaný vrah nebo prostě poctivý, prostý lékař bez léku na vlkodlakost, pořád to byla pravděpodobně ta nejlepší nabídka, jakou kdy Lowell slyšel.
„Dobře,“ řekl. Pak se pokusil vzpomenout si na dobré chování. „Děkuji, doktore Kuhle. Ach, um. Jmenuji se Lowell.“
„Neměl bys mi za nic děkovat,“ odpověděl doktor Kuhl. „Prosím, říkej mi Peter. Asi za třicet minut bychom měli být u mě doma, bydlím kousek za městem a v tomhle počasí je to trochu zrádné. Udělej si pohodlí, odpočívej.“
Lowell přikývl, neměl v úmyslu něco takového udělat, ale vyčerpání, hlad, zklamání a teplé auto, to vše se proti němu spiklo, přemohlo dokonce i jeho mokré, mrznoucí oblečení, a během několika sekund tvrdě spal.
Žádné komentáře:
Okomentovat