Dorůstající měsíc (2)
O něco později mu někdo lehce zatřásl ramenem. Lowell ospale zamrkal na toho člověka s výkřikem, aby mu nekradl věci, na špičce jazyka. Pak zaregistroval pěkné modré oči za brýlemi a vše se mu zpátky vybavilo. „Oh, promiň!“
Peter se zasmál: „Žádný strach. Pojď dovnitř.“
Lowell trochu klopýtal, zatímco bojoval se spánkem, a následoval Petera po štěrkové příjezdové cestě k bočním dveřím, které vedly do útulné malé kuchyně. Byla modrá a zelená, sem tam malé cákance žluté, bytelný malý rohový stolek s lavicemi a nějakými věcmi na jednom jeho konci, kuchyňský ostrůvek uprostřed místnosti.
Byla pěkná. Jednou krátce působil jako asistent v kuchyni.
Většinou bylo jeho prací mytí nádobí a odpadky, ale kuchař ho naučil pár věcí a užil si spoustu zábavy při přípravě jídla, učil se, jak se některé věci vaří… a samozřejmě snědl všechny zbytky.
Tolik si přál, aby věděl, co dělat s kuchyní, jako je Peterova, protože to vypadalo, že vědět to bude velká zábava.
Ach, dobře. Nebylo to tak, že se tu zdrží dlouho. Byl na tom dost špatně, než aby nevzal, co se mu nabízelo, zůstane přes noc, ale před ránem se odplíží. Nikdo neměl rád, když břídilové překračovali délku svého pobytu.
„Tudy,“ řekl Peter a Lowell si pomyslel, že by měl být příliš unavený na to, než aby si všiml, že se Peter hezky usmívá. Ale zase viděl ve svém životě jen velmi málo hezkého a ještě méně se toho na něj usmálo.
Následoval Petera do toho, co se ukázalo jako prádelna. „Tady,“ řekl Peter a vzal složený ručník z místa, kde ležel s dalšími věcmi na sušáku. Ukázal přes Lowellovo rameno, kde byly vidět další dveře. „Koupelna je přímo támhle, hned napravo. Všechny věci si můžeš nechat tady, pak je vyperu. Než se zahřeješ a umyješ, najdu ti nějaké oblečení navíc, a pak si spolu dáme něco k večeři.“
Odešel dřív, než se Lowell stačil omluvit. Chvíli stál, zíral a mrkal. Pak konečně pokrčil rameny a udělal, co mu bylo řečeno. Byl dalek toho se hádat.
Svlékl se ze špinavého a mokrého oblečení, nechal je na hromadě před pračkou, pak sevřel ručník a šel tam, kam mu bylo nařízeno, více než trochu vyveden z míry, že chodí po cizím domě nahý.
Naštěstí byla koupelna téměř okamžitě vedle prádelny, přesně jak mu bylo řečeno. Zahlédl schody a něco, co vypadalo jako obývací pokoj, pak za sebou zavřel dveře do koupelny a zamířil rovnou do sprchy.
Když byla voda dost horká, aby mu roztavila kůži, vešel dovnitř a jen tam stál.
Asi by neměl bezostyšně plýtvat Peterovou horkou vodou, ale všichni ostatní měli teplou vodu každý den a on si sotva vzpomínal, kdy ji zažil naposledy. Peter mu řekl, aby se osprchoval, takže ho s chutí poslechl. ’Vlkodlak, který se utápí ve vodě a vlastních myšlenkách.’
Lowell se konečně pohnul, vzal mýdlo a začal se drhnout a drhnout, myl se, dokud jeho kůže nebyla odřená a z mýdla mnoho nezbylo.
Čistý jako lilie se pak pustil do svých vlasů, umyl je a pak znovu, dokud nebyl spokojený, že už nevypadaly jako krysí hnízdo.
Po jedné poslední, nádherné minutě stání v horké vodě ji vypnul, vylezl ven – a ztuhl.
Na polici na něj čekalo oblečení. Jako, vypadalo úplně nové a tak. Boxerky na sobě dokonce měli ještě visačky.
Co ho ale opravdu znepokojilo, bylo to, že neslyšel Petera vejít. Nebyl mýdlem zas až tak okouzlený. Tedy téměř byl, ale ne úplně. To mu nebylo podobné; skutečnost, že vždy věnoval tak pečlivou pozornost svému okolí, byla důvodem, proč byl spíše bídným vlkodlakem než mrtvým.
Tak proč neslyšel Petera vejít?
No, nedostane odpověď na otázku tím, že tu bude stát nahý. Prohlédl si šaty pozorněji. Byly zcela nové, cítil se víc než trochu provinile… ale před odjezdem si je zase sundá, takže všechno bude v pořádku.
Strhl cedulky a rychle si natáhl modré boxerky, džíny, bílé tričko, tmavě zelený svetr a nakonec pár silných, měkkých, bílých ponožek. Nakonec zvedl oči k zrcadlu - a nebyl tím, co viděl, tak zděšen, jak očekával. Vždycky se o sebe snažil postarat, vyžebral, štípnul nebo ukradl, co mohl, v naději, že jednoho dne by mohl vypadat zdravě a slušně.
Umytý, s blonďatými vlasy a vydrhnutou špínou, takže byly vidět jeho zelené oči…nebyl ničí představa o ideálu krásy, zvlášť když byl většinou kost a kůže, ale ani by nerozplakal malé děti.
Zhluboka se nadechl, hodil ručník do koše poblíž toalety, pak konečně vyšel z koupelny a vrátil se do kuchyně.
V žaludku mu zakručelo, když mu do nosu udeřil pach něčeho, co obsahovalo zeleninu, steak a brambory. Vlastně chtěl zavrčet, což bylo trochu divné, protože normálně to dělal, jen když bylo mnohem blíže k úplňku. „Užil sis sprchu?“ zeptal se Peter a věnoval mu další krásný úsměv.
Lowell přikývl, spěšně se podíval jinam, oči místo toho přistály na stole a na nádherně vonícím jídle. Nějaký druh dušeného masa se zeleninou, se všemi báječnými věcmi navrstvenými jen tak, s bramborovou kaší navrchu.
Peter se tiše zasmál a Lowell trhl pohledem nahoru a cítil, jak mu tváře zčervenaly. „Posaď se a jez. Bůh ví, že sám bych nikdy nedokázal tolik sníst. Zdá se, že lidé kolem mě si myslí, že věčně hladovím.“
Lowell si nebyl zcela jistý, co na to říct, pomalu vklouzl na jedno ze sedadel a… seděl a čekal. Neměl vůbec ponětí o chování a tak. ’Vlkodlak jí víc jak prasodlak, informuje zděšený místní doktor.’
Pak se Peter posadil a než stačil Lowell jen jednou mrknout, zjistil, že zírá na hromadu jídla na talíři. Byla to pravděpodobně druhá nejlepší věc, jakou kdy v životě cítil… a později přijde na to, proč se umístila až na druhém místě za Peterem a jeho zvláštní lahodnou vůní.
Lowell zvedl vidličku a pustil se do práce na obsahu svého talíře. Zakrátko byl prázdný, pak se náhle znovu naplnil a on v sobě nemohl najít sílu, aby protestoval. Po dlouhou dobu nebude mít možnost se takhle najíst.
Když konečně skončil a obtěžoval se vzhlédnout, uvědomil si, že ho Peter sleduje s jemným úsměvem.
Lowell zrudl, upustil vidličku a sklonil hlavu. „Promiň,“ zamumlal, „asi jsem měl větší hlad, než jsem si myslel. Já, uh, nechtěl-“
„To je v pořádku,“ řekl Peter, natáhl se a lehce ho poplácal po ruce. „To je to nejmenší, co můžu udělat, to nejmenší, co ti dlužím, když jsi tak tvrdě dřel, aby ses sem dostal pro něco, co se ukázalo být nepravdivé.“
Oh, ano. Najednou se důvod, proč se později bude plížit ven, přiřítil zpátky a Lowell se snažil, aby ho to nedostalo, protože tušil, že to pravděpodobně není pravda, ale stále hloupě doufal. Už nechtěl být podivín. Ale vypadalo to, že jím bude i nadále.
Peterova ruka znovu zakryla jeho a pevně ji stiskla. „Omlouvám se,“ řekl Peter pomalu. „Léta jsem se snažil vyvinout lék, opravdu jsem se snažil, ale nikdy se mi nepodařilo, aby fungoval. Před dvěma lety jsem to nadobro vzdal. Pokud by měl být někdy lék nalezen, bude to chtít bystřejší mysl, než mám já.“
Lowell přikývl a snažil se to přijmout, protože celou dobu věděl, že je to nemožné. „Stacey zněl tak…“
„Přesvědčivě?“ Peter mu skončil do řeči, jeho hlas byl tvrdý a plochý. „Ano, jsem si jistý, že ano. Stacey umí být přesvědčivý.“
Lowell vzhlédl, otřesený drsným tónem, jen aby ho úplně pohltil hněv a bolest, které se vryly hluboko do Peterovy tváře a vynořily se mu z očí. „Ehm…“ Olízl si rty, cítil se nervózní, nenáviděl, že se Peter najednou zdál tak nešťastný, „znáš Staceyho?“
Peter přikývl, jeho hlas byl stále chladný, když odpovídal. „Ano, znám Staceyho.“ Chtěl pokračovat, když se náhle otevřely zadní dveře.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat