Ubývající měsíc (14)
„Proč jste tady?“ zeptal se. „Pokud jste tu jen proto, abyste způsobili další bolest, nebo protože jste ho poslouchali, tak odejděte.“ Podíval se na Staceyho. „Máš štěstí, že ještě nejsi mrtvý. Peter mi v tom brání, protože kdybych tě zabil, byl by nešťastný, ale neblafoval jsem, když jsem to řekl. Rozumíš mi, vlku?“
„Ano,“ zavrčel Stacey a Lowell byl potěšen, když viděl, že ve skutečnosti vypadá trochu bledě.
Lowell se otočil ke Connorovi. „Řekni mi, proč jste tady.“
„Protože ubližuje jiným vlkům a dává jim prázdné sliby, že je vyléčí.“
„Ne,“ řekl Lowell. „Nikdy neřekl nic kromě toho, že se to pokusí vyléčit. Vlci, kteří mu pomáhali, začali být netrpěliví a naštvaní a odešli. Ten,“ ukázal na Staceyho, „byl také jeho milenec, i když si to nezasloužil. A ukončil to, protože Peter nevyvinul lék tak rychle, jak by Stacey chtěl. Stacey tedy všude chodil a říkal každému vlkodlakovi, že viděl, že Peter má lék. Stacey je lhář, ne Peter.“
Connor mlčel.
Antonio se pohnul. „Neměl žádné zasrané právo se do toho vměšovat. Všechno by bylo lepší, kdyby to on byl ten večer pokousaný. Je to jeho chyba, že je moje sestra mrtvá a on teď způsobuje ještě více trápení.“ Nenávistně se na Petera podíval. „Proč jsi musel být zrůda? Proč je mrtvá, když ty jsi ještě naživu?“
Peter neřekl nic, jen dál bídně zíral do země.
„Proč jste takoví pitomci?“ dožadoval se Lowell. „Jste rodina. Všichni jste byli banda dětí. Nerozumím tomu.“
Sevřel ruce v pěst. „Celý život jsem byl bezdomovec, nechtěný, zasraný ubožák bez ohledu na to, jak tvrdě jsem pracoval nebo jak jsem se snažil být milý. Nikdo mě nechtěl, nikdo mi nedal šanci. Nevěděl jsem nic o své vlastní zatracené lykantropii dokud jsem nepřišel sem.“ Alespoň si konečně vzpomněl na to hloupé slovo. „Nevěděl jsem, že vlkodlaci mohou mít rodiny a tak. Přijde první rodina, o které se dozvím… a všichni jste mimo kvůli hlouposti, dětství a chybám.“
Olízl si rty, odmítal být nervózní, ne, když to Petera tak bolelo. „Měli byste lépe než kdokoli jiný rozumět tomu, že jste jiní, že nemůžete všechno ovládnout… přesto ubližujete osobě, která vás nejvíc potřebuje, která vás vždy milovala a stále miluje. Ve svém pokoji má vaše fotky, nikdy zapomněl na nikoho z vás a teď přijdete a jste totální pitomci. Zbili mě policajti, kteří jsou lepší než vy tři dohromady.“
Connor a Antonio zůstali bez pohnutí a Stacey vedle nich vypadal až příliš samolibě.
„Fajn,“ řekl Lowell tiše. „Pokud nechcete naslouchat rozumu, naučíte se to tvrdě.“ Znovu si olízl rty a přemýšlel, kdo to mluví. Měl pocit, jako by byl posedlý někým jiným, jinou verzí sebe sama. Namluvil někdy za celý svůj život toho tolik? Kdy se stal tak zatraceně panovačným a tak? 'Vlkodlak trpí rozdvojenou osobností; Alespoň tři se už představili’.
Polkl, ruce stále držel u boku, a otočil se k Peterovi. Oh, opravdu se za to kurva nenáviděl. Nemohl však ignorovat své instinkty, ne když se toho tolik pokazilo. Bylo více než trochu znepokojující, že se stále více přizpůsoboval svým instinktům, protože… byl alfa, uhodl. 'Vlk jde spát jako srab, probudí se jako drsňák; experti jsou zmateni’.
„Petře,“ řekl tiše. „Řekni pravdu.“
„Ne,“ řekl Peter, oči tmavé a prosící za brýlemi. „Slíbil jsem to. Prosím, Low…“
Lowell zavrtěl hlavou, cítil se hrozně, ale neustoupil, miloval svého druha příliš na to, aby nechal toto utrpení pokračovat. „Přikazuji ti, abys řekl pravdu. Vím, že jsi lhal o tom, co se té noci stalo.“
„Ach, prosím tě,“ protáhl Antonio.
„Buď zticha,“ zařval Lowell a otočil se. „Unavuje mě tvůj vzdor, příteli. Neposlechni mě ještě jednou a vytrhnu ti jazyk. Rozumíš mi?“
„J-jo,“ koktal Antonio, zjevně zaskočený.
Lowell zavrčel. „Řekl jsem, rozumíš mi?“
Antonio polkl a pak pomalu přikývl. „Ano.“
„Ano co?“ zeptal se Lowell tiše, ale chladně.
„Ano, alfo,“ řekl Antonio.
Znovu zavrčel, otočil se zpátky k Peterovi, natáhl se, aby mu zachytil přední část košile, přitáhl si ho k sobě, stáhl mu hlavu dolů, aby ho tvrdě políbil, a přál si, aby v tom byl lepší. „Řekni pravdu,“ zopakoval.
Peter přikývl a vypadalo to, že je nemocný. „To… nebyl to cizí vlk, který na nás zaútočil.“ Mluvil zaraženě, jako by bylo těžké vyslovit každé slovo. „Hráli jsme si na oblíbeném hřišti a čekali, až se objeví Toni a Connor. Konečně jsme uviděli Toniho a běželi jsme k němu…“
Odvrátil pohled a vydal hrubý zvuk. „Něco s ním nebylo v pořádku. Vrčel na nás, ale zlým způsobem, ne jeho obvyklým hravým způsobem. Vyděsili jsme se a začali utíkat. Pronásledoval nás…
„Co?“ dožadoval se Antonio, ale po Lowellově pohledu okamžitě zmlkl.
Peter mluvil dál, slova z něj vycházela rychleji, jako by najednou nemohl přestat, jako voda z protržené přehrady. „Zakopl jsem, on nakonec kousl Anitu… pak se objevil Connor a taky se choval divně, i když ne tak špatně jako Toni… Matka nás našla krátce nato. Poté, co byli všichni v posteli, jsem seděl v obývacím pokoji a nemohl jsem spát. Zeptala se mě, co se stalo, a řekla mi, že u Toniho a Connora ucítila vlčí prokletí. Zvláště na Tonim. Řekla, že se kvůli tomu zbláznili, proto byl Toni tak děsivý a násilný. A pravděpodobně si ani jeden z nich nebude nic moc pamatovat, pokud vůbec něco, až přijde ráno.“
Vydal zvuk jako přidušený vzlyk. „Druhý den odešla najít vlčí prokletí a zničila ho. Přinutila mě, abych to nikomu neřekl, vysvětlila mi, že pravděpodobně to bude dost bolestivé pro všechny, aniž by jim řekla o vlčím prokletí. Byla to nehoda, řekla, a děti by neměly být trestány za nehody.“
Když jeho slova odezněla, Peter se natáhl, aby si promnul oči, znovu si nasadil brýle a tentokrát Lowell viděl, že bojuje se slzami.
Stále se jednou rukou pevně držel Petera a otočil se zpět k tichým vlkodlakům s bledou tváří. „Chtěl bys teď mluvit?“ zeptal se tiše.
„To není možné,“ řekl Antonio a křičel ta slova roztřeseným hlasem. „Nikdy bych své malé sestře neublížil. Je to lhář!“
„Ne,“ řekl Lowell ostře. „Mluví pravdu, já vím, že ano a vy víte, že nelžu. Řekněte mi, že si to uvědomujete, míšenci. Hned!“
„Mluvíš pravdu,“ řekl Connor, jeho slova byla přidušená, jeho oči byly nyní stejně tmavé jako Peterovy po celou dobu rozhovoru. Podíval se na svého bratra. „Ach, bože, ty mluvíš pravdu.“
Antonio klesl na zem, pevně se držel, vypadal nemocně a měl blízko k slzám. „Zabil jsem svou vlastní sestru… ach můj bože… Zabil jsem svou vlastní sestru… je to moje chyba, že všechno šlo do pekla.“ Začal vzlykat a schoval si obličej do dlaní.
Connor se k němu přiblížil a poklekl, položil ruku na Antoniovo rameno, chytil ruku, která se ho snažila odstrčit, a přitáhl si Antonia blíž. „Bylo to vlčí prokletí, Toni… ne…“ Tvrdě zíral do země, pevně držel Antonia, pak pomalu vzhlédl ke svému bratrovi. „Byla to nehoda.“
Peter přikývl, pak se otočil a vykročil do domu.
Lowell se podíval na Connora. „Odejděte všichni tři. Vraťte se, až budete ochotni chovat se jako smečka.“ Podíval se na Staceyho. „Nejsi zde vítán. Jestli já nebo krvesaj někdy vycítíme tvojí přítomnost, budeš zabit. Rozumíš?“
Stacey přikývl a šmátral po klíčích od auta, snažil se dostat do auta, aniž by z Lowella odtrhl oči.
Mlčky pozoroval, jak všichni tři pomalu nastupují do auta, odmítal cítit, říkat nebo dělat cokoli, dokud nebudou z dohledu a jejich přetrvávající vůně nevyprchá.
Pak vrazil do domu, hnal se po schodech a do Peterovy ložnice. Peter ležel na zádech na posteli a paži měl přehozenou přes obličej.
Lowell se posadil na kraj postele, cítil se nevolně, provinile, ustaraně a zraněně, že to Petera tolik bolí a že on byl ten důvod. „Omlouvám se,“ řekl tiše. Protože mu bylo líto, že způsobil Peterovi bolest. Ale nelitoval, že si vynutil pravdu.
„Slíbil jsem jí, že to neřeknu,“ řekl Peter, pomalu odtáhl paži a otřel si oči hřbetem ruky. „Slíbil jsem jí to tu noc a znovu později, když umírala. Nechtěla, aby bylo ještě hůř.“
Lowell to nemohl vydržet. Podlehl instinktu, potřebě ho utěšit, lehl si vedle Petera a přitiskl si ho k sobě. „Nebylo to od ní fér, nutit tě to slíbit,“ řekl. „Byl jsi jen dítě, ne? Všichni jste byli děti.“
„Ale neměl by žít s tím, že ji kousl,“ řekl Peter tiše.
„Ne,“ zavrčel Lowell, „dobrý vlk přijímá zodpovědnost za své činy. Kousl ji, byla to jeho chyba. Ale byla to její volba, jestli vydrží, nebo ne. Byla to slabá vlčice a za to nemůže nikdo jiný než ona.“
„Možná…“ řekl Peter, zjevně nepřesvědčený.
Lowell ho pevně držel. Co mohl říct? Věděl věci, a přesto je neznal. Tak daleko ho dovedl instinkt. Byl vlk, ale také hloupý bezdomovec, který nic nevěděl.
Věci se měly před všemi těmi lety vyvíjet jinak… ale nestalo se tak. Nebylo fér, že Peter byl jediný, kdo trpěl, když on byl zřejmě ten, kdo je za to nejméně zodpovědný.
„Jsi na mě naštvaný?“ zeptal se tiše.
Peter si tiše povzdechl. „Chtěl bych být, ale už mě unavovalo zadržovat to tajemství. Jen nesnáším, když vidím někoho trpět…“
„Tebe to taky nemělo bolet,“ řekl Lowell. „Možná se teď všechno začne zlepšovat.“
„To doufám,“ odpověděl Peter. „Já- já jen chci zpátky svou rodinu. Naši rodiče jsou mrtví, ale mám svou tetu a strýce… a mého bratra… Toniho… Bývali jsme si tak blízcí a potom mě všichni nenáviděli a slíbil jsem matce-“
Lowell ho políbil a srdce mu divoce bušilo v hrudi. Pod rukama, opřenýma o Peterovu hruď, cítil, jak Peterovo srdce bije stejně rychle. Jeho ústa byla teplá a ochotná, i když v polibku bylo zoufalé ostří.
Jeden polibek se změnil v druhý a postupně se změnil tón od prostého pohodlí k opravdovému žáru. Když se konečně oddělili, Lowellovi bylo horko a málem se mu točila hlava. A víc než trochu se mu ulevilo, že se do Peterových očí vrátilo světlo.
„Škoda, že okolnosti byly tak ponuré,“ řekl Peter a ústa se mu zakřivila známým úsměvem. „Jsi víc než jen trochu vzrušující, když se chováš jako alfa, Low.“
Lowell se začervenal. „Uh, to je dobře, protože, um, zdá se mi, uh, že se mi to líbí.“
Peter se tiše zasmál, ruce se mu pohnuly, aby se obtočily kolem Lowellova pasu, a Lowell na místě vydechl, když ho Peter přitáhl z lehu vedle sebe, aby ho zcela zakryl. Pohnul se, obkročmo se posadil na Peterovy nohy a paže mu nemotorně spadly na obě strany Peterovy hlavy. „Jaké jsem to měl štěstí, že jsem tě získal?“ zeptal se Peter.
„Zachránil jsi topícího se vlka před deštěm.“ odpověděl Lowell. „Myslím, že jsem ten šťastnější, opravdu.“ Olízl si rty. „Možná protože se, ehm, k sobě opravdu hodíme? Protože ty víš všechno a já nevím nic… a jsem dobrý v tom, donutit pitomce, aby odešli a nechali tě na pokoji, co?“
„Jo,“ řekl Peter, jeho slova byla o něco víc než šepot, jeho úsměv jemný a laskavý, paže příjemně tíživé.
Lowell se usmál a sklonil se, aby ho znovu políbil, stěží dokázal uvěřit, že to všechno je skutečné a pravděpodobně to tak zůstane. ’Vlkodlak nachází štěstí, svět mu připíjí’.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat