Ubývající měsíc (13)
Polibek dlouho nezůstal měkký a Lowell se k němu přitiskl blíž, držel ho pevněji - a pak se odtrhl s frustrovaným, naštvaným zavrčením, když jeho pozornost upoutaly nevítané vůně. Stiskl Peterova ramena, pak se odtrhl, přeběhl místnost a vrhl se ven.
Na Peterovu příjezdovou cestu vjelo efektně vypadající tmavě modré auto.
Přál si, aby už byl večer, protože krvesaj by byla dobrou zálohou. Ale vlkodlaci to pravděpodobně věděli a z toho důvodu si vybrali den.
No, to bylo jedno. Nepotřeboval upíra, aby se postaral o partu pošetilých, neposlušných kříženců. Buď poslechnou, nebo zemřou, to byl zákon Měsíce.
Lowell tiše zavrčel a kůže se mu napjala, aby se přeměnil, kdyby to bylo nutné, a kráčel přes dvůr, když vlkodlaci vystupovali z auta.
Staceyho okamžitě poznal, ale prozatím ho ignoroval.
Ten, kdo věděl, že je mrtvý, ať na smrt počká. Ne, víc ho zajímali ti dva, kteří voněli jako jeho druh, a přesto jinak.
Vyšší z nich měl chumáč kudrnatých tmavých vlasů a oči přesně jako Peter, i když jeho vzhled byl spíše více než hezký oproti Peterově tiché pohlednosti. Druhý vypadal hodně jako Peter, až na to, že jeho vlasy byly světle blond a oči měl tmavě hnědé.
Lowell si ho vybavil z několika obrázků a malý chlapec byl vždy s malou holčičkou se stejnými vlasy a očima. Byla tam také fotka bratrů, jak si s ní hrají v potoce.
„Nejste tu vítáni,“ řekl, „pokud chcete jen škodit. Vypadněte.“ Řekl ta slova tiše, bez jakékoliv síly. To by se však změnilo, kdyby se ukázalo, že přišli dělat problémy, což se pravděpodobně stane.
Ten, který mohl být pouze Peterovým bratrem, vykročil vpřed. „Ty jsi ten slaďoušek, o kterém se zmiňoval Stacey.“
„Jmenuji se Lowell a budeš to jméno používat,“ řekl Lowell, tentokrát za slova dal skutečný příkaz a donutil je, aby ho poslechli. Všichni tři vlkodlaci se na něj překvapeně podívali.
„Řekněte mi svá jména,“ nařídil Lowell. „Ty jsi Peterův bratr… a ty musíš být bratranec nebo tak něco.“
„Přesně tak,“ odpověděl bratr. „Jmenuji se Connor. Toto je Antonio… bratr Anity, za jejíž smrt je Peter zodpovědný.“
Lowell zavrčel. „Proč bys měl něco takového říkat?“
„Protože je to pravda,“ odsekl Antonio. „Teď jsme od Staceyho slyšeli, že si hraje s léky a podobnými věcmi. Ta zrůda. Nemůže to dost dobře nechat být na pokoji? Kolika vlkům ještě ublíží?“
„Byla to nehoda,“ ozval Peter za Lowellem.
„Pamatuji si to,“ odsekl Connor. „Strčil jsi do ní, aby tě vlk nekousl.“
„Přestaň!“ zařval Lowell. Ukázal na tři vlkodlaky. „Nemluvte. Nehýbejte se. Nedělejte nic, dokud vám nedám svolení.“ Hleděli na něj, až vibrovali vzteky - ale poslechli.
Lowell se zachvěl, za prvé z toho, že takovou autoritu skutečně má – a za druhé že zjevně neměl žádné zábrany ji použít. Otočil se k Peterovi. „Co se to tady děje? Proč tě nenávidí? Proč jsi opuštěný?“
„Díval ses na moje fotky,“ řekl Peter se smutným povzdechem. „Pamatuješ si na tu malou holčičku v mnoha z nich?“
„Ano.“
Peter si zatlačil na brýle na nose a pak tiše pokračoval: „Jmenovala se Anita. Byla to moje sestřenice a pravděpodobně jsme do ní všichni byli napůl zamilovaní. Nikdy se nenarodila sladší dívka a pravděpodobně by se z ní stala skvělá žena. Jako já i ona se narodila jako člověk, i když zbytek našich rodin jsou vlkodlaci. Na rozdíl ode mě byla úplně člověk… ale tenkrát si o mě všichni mysleli, že jsem stejný jako ona.“
Tiše si povzdechl. „Mnoho vlkodlačích rodičů, když se jim narodí lidské dítě, ho kousne, aby zapadlo mezi zbytek rodiny. Moji rodiče, stejně jako Anitiny, k tomu neviděli důvod. Většinou proto, že je to vždy hazard. Neexistuje žádná záruka, že změna proběhne dobře. Takže jsme vyrostli jako jediní lidé…“
Nastalo ticho a Lowell se přiblížil, natáhl se, aby pevně sevřel Peterovu ruku.
To v něm vyvolalo slabý úsměv a Peter znovu začal mluvit, slova z něj vycházela pomalu. „Jednou v noci jsme si hráli; bylo léto, tehdy jsme vždycky zůstávali venku dlouho. Byla noc v úplňku a já a Anita jsme si rádi hráli se svými sourozenci, když byli ve vlčí podobě. Ale tu noc se z ničeho nic vynořil zvláštní vlk. Nebyl… v pořádku…“
Peter lhal. Lowell to okamžitě poznal. Něco v tom, co řekl, nebyla pravda, ale pohled v Peterových očích ho zastavil. Nechal ho mluvit dál.
„Ten vlk za námi přišel,“ řekl Peter tiše. „Nemohli jsme přivolat naše sourozence ani rodiče, tak jsme začali utíkat ke mně domů. Myslím, že se tam Connor v určitém okamžiku objevil, protože viděl, co se stalo dál, tak nějak…“ Pohlédl na svého bratra, který mu pohled nenávistně oplácel, ale nepromluvil.
„Zakopl jsem,“ pokračoval Peter. „Větev, kořen, nevím, co to bylo, ale zakopl jsem o to, slepě jsem šátral po rovnováze a náhodou jsem popadl Anitu. Vlk se vrhl a kousl ji.“
„Místo tebe!“ Connor náhle zavrčel. „Nezakopl jsi. Popadl jsi ji a hodil ji vlkovi do cesty, abys mohl utéct.“
Lowell se otočil a zavrčel. „Řekl jsem, mlč, míšenče, pokud nechceš pocítit plnou sílu mého hněvu.“
Connor na něj zíral s vytřeštěnýma očima. „Co jsi?“
„Je čistokrevný,“ řekl Peter tiše. „Čistokrevná alfa.“
„Jak může být někdo tak malý alfa?“
„Jak může být někdo tak velký a hezký tak tupý?“ opáčil Lowell. „Buď zticha!“
Connor zavřel ústa a mlčky zůstal stát.
Lowell tiše zavrčel a otočil se zpátky k Peterovi. „Tak, co se stalo?“
„Byla infikována kousnutím,“ řekl Peter unaveně. „Nezvládala to dobře, vůbec ne. Teoreticky by měla, ale z neznámých důvodů toho na ni bylo prostě moc. Při dalším úplňku se proměnila ve vlka a úplně zešílela. Těžce zranila mou matku i mě…“ Tvář se mu zkroutila bolestí. „Moje matka zemřela a mě trvalo dlouho, než jsem se uzdravil… a když přišel další úplněk, neproměnil jsem se.“ Díval se do země. „To mi nikdo nikdy nemohl odpustit.“
Podíval se na svého bratra, který na něj nenávistně zíral. Peter se otočil a zahleděl se do lesa, hlas sotva slyšitelný, když pokračoval v mluvení. „Můj otec nemohl vystát žít bez mé matky. Po několika měsících zmizel. Můj strýc a teta už tu nemohli vydržet, nenáviděli pohled na mě. Stejně tak můj bratranec a starší bratr. Šest měsíců poté, co byla Anita kousnuta, se všichni kromě mě odstěhovali a od té doby v Midsummeru nežijí žádní vlkodlaci.“
„Snažil ses najít lék, aby nebylo víc takových Anit,“ řekl Lowell.
„Ano,“ řekl Peter tiše.
„Lháři,“ řekl Stacey nenávistně. „Mučíš vlkodlaky a dáváš jim plané sliby o léčbě, protože sám chceš být vlkodlakem.“ Peter sebou trhl a nic neřekl.
„No a co?“ zeptal se Lowell. Odmítal být nervózní, odmítal být svým hloupým, bázlivým já. Ne. Jeho partner ho potřeboval, na tom záleželo. Věděl, jaké to je být nenáviděn a obáván, nedovolí těmto pošetilým vlkům, aby se tak chovali k jeho druhovi. „Většina vlkodlaků chce být člověkem. Proč nenávidíš člověka za to, že chce být vlkodlakem, když všichni lidé, které miluje, jsou vlkodlaci a on není? Předhazuješ mu jeho lidskost, ale také ho nenávidíš za to, že chce zapadnout?“
„To je důvod, proč je moje sestra mrtvá,“ zavrčel Antonio. „Nechal ji kousnout, i když kdyby byl kousnut on, bylo by všechno v pořádku.“
Lowell se na něj zamračil. „To tehdy nikdo nevěděl.“
„Ale když tak moc chtěl být vlkem,“ přerušil ho chladně Connor, „proč se nenechal vlkem kousnout?“
„Byli jsme děti,“ řekl Peter hlasem plným bolesti. „Byla to nehoda. Báli jsme se a utíkali ve tmě, Connore. Zakopl jsem. To bylo vše. Anita mě za to nikdy nenáviděla, tak proč ty? Proč…proč mi byla tak ochotná odpustit a vy ostatní jste ochotni mě nenávidět?“ Zavřel oči, zvedl ruku, aby sevřel nos mezi nimi, a to gesto mu zvedlo brýle. „Všichni kromě matky a Anity mě potom nenáviděli a byla to jen zasraná nehoda.“
Lowell toužil držet ho blízko, jak jen mohl, aby zahnal Peterovu bolest. Místo toho se přinutil soustředit se. Byl alfa, což znamenalo, že musel udělat něco, aby všechno napravil, že?
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat