Ubývající měsíc (12)
Lowell za nimi zíral, káva zapomenutá v ruce. „Dneska budeš, uh, zaneprázdněn.“
„Pravděpodobně,“ zašklebil se Peter. Pak ten šťastný výraz náhle umřel. „Doufám, že příjemným způsobem.“
„Stacey,“ řekl Lowell a jeho vlastní lehkovážnost se vytrácela.
„Ano,“ řekl Peter s povzdechem. Lowell se kousl do rtu, chtěl to vědět, ale nenáviděl mluvit o něčem, co Peterovi zjevně způsobilo tolik bolesti. Ale teď, když byl vzhůru, oblečený a měl v těle kofein… minulou noc byl úplněk. Peter byl před tím pokousán. Podle všeho se měl proměnit ve vlka. Proč se neproměnil?
To nebyla jediná otázka, kterou měl na Petera. Co všechny ty obrázky nahoře? Kde byla Peterova rodina? Proč odešli? Proč byl Peter stále tady a tak bolestně sám? A opravdu na tom záleželo?
Lowell zavrtěl hlavou. Ne, nezáleželo, kromě toho, že chtěl o Peterovi všechno vědět. Chtěl porozumět tomuto muži, který k němu zřejmě nějak patřil…
Při té představě mu vyschlo v ústech.
Druh. Co to přesně znamenalo?
„Vypadáš, jako by tě z myšlenek docela bolela hlava,“ řekl Peter tiše.
„Docela,“ odpověděl Lowell, znovu zavrtěl hlavou a usrkl kávy, aby skryl své rozpaky. „Nevím, kde začít.“
Peter se vzdálil a opřel se o stůl, který byl zaneřáděný papíry a fleky. Sundal si brýle a odložil je na papíry. „Překvapuje mě, že nezačínáš se mnou.“
Lowell pokrčil rameny. „Z toho jsi nešťastný. Zatím stačí, když se budeme zabývat mnou.“ Ušklíbl se. „Nechápu, proč jsem ta alfa věc. Nejsem… panovačný nebo tak.“
„Dorosteš do toho,“ řekl Peter. „Že tvým instinktem je velet, převzít starost, to je vidět silně a jasně. Sedí ti to nebo bude, jakmile se s touto myšlenkou sžiješ.“
„Nikdy to pro mě nebude příjemné,“ zamumlal Lowell a vypil další kávu. Vyhýbal se pomyšlení na to, jak nařídil Staceymu, aby si vzal sklenici, jak ho vyhodil se slibem, že ho zabije.
Nevyhrožoval lidem. Nikdy.
„Moudrý vůdce,“ řekl Peter tiše, „ví, kdy má použít svou autoritu a kdy ne. To, že sis nikdy nic nevynucoval, říká, že jsi vždy znal svou moc, i když jen na podvědomé úrovni. Možná jsi se bál, že svou moc zneužiješ; nebudou tě poslouchat jen vlkodlaci. Když vydáš rozkaz, tak přinutíš každého posluchače, aby poslechl.“
Lowell na to zamrkal a vypil další kávu, jen aby si uvědomil, že vyprázdnil svůj hrnek. K čertu. Přemýšlel o tom, že by se vymluvil, že si dojde pro další, ale uvědomil si, že to byl jen chabý pokus o útěk.
To, co opravdu chtěl, bylo mít tu drzost zeptat se na celou tu věc o partnerství. Protože bylo docela zřejmé, co to všechno znamená, zvláště když jeho hloupá vlčí podoba trvala na tom, že bude spát v Peterově posteli. Při pomyšlení na to ho pálily tváře, a oh člověče, cítil se jako břídil, kterým byl, protože neměl vůbec žádný znalostní základ. Ugh.
Peter se na něj usmál, tím lehkým, jemným způsobem, který uměl, a díky němuž bylo mnohem snazší se vypořádat i s těmi nejstrašnějšími věcmi. Když napřáhl ruku, Lowell neodolal a položil do ní svou. Peterova ruka byla měkká a teplá. „Tvoje myšlenky se jasně zračí ve tvé tváři, Low,“ řekl s dalším tichým smíchem.
„Ach,“ řekl Lowell a cítil se hloupě. „Omlouvám se, že jsem takový idiot.“
Peter mu stiskl ruku a přitáhl si ho ještě blíž, a Lowell si sotva všiml, když vzal jeho hrnek s kávou a odložil ho stranou. „Nejsi idiot. Nejsi nic víc než přetažený. Posledních pár dní toho bylo trochu moc. Většina lidí by se podle mě zbláznila.“
„Já, uh, nechápu, jak, ehm, tohle všechno…uh…“ Zavrtěl hlavou a přál si, aby jeho tváře vychladly, protože se cítil dost hloupě. „Nechápu, jak je to možné.“
Nebo proč by Peter chtěl někoho jako je on. Byl starší a jeho bývalí milenci – Lowell ignoroval vzteklou žárlivost, která se v něm rozhořela – byli pravděpodobně všichni v jeho věku a byli pohlední a zkušení a rozhodně ne hloupí bezdomovci, kteří nechápali, jak být tím, čím jsou.
„Abych byl upřímný, samotného by mě to zajímalo,“ odpověděl Peter.
Ach. Lowell si řekl, že by se neměl cítit sklíčený. Peter se samozřejmě divil, proč byl zjevně spoután s hloupým bezdomovcem.
„Čistokrevný alfa by mohl mít za svého druha někoho mnohem lepšího než je lékař z malého města s průměrnými alchymistickými schopnostmi,“ pokračoval Peter. Natáhl se oběma rukama, aby zlehka uchopil Lowellovu tvář, naklonil ji nahoru a palcem mu přejel po tvářích. „Jakmile plně získáš svou moc a budeš se s ní cítit příjemně, budeš docela nezastavitelná síla. Velmi pravděpodobně budeš moct mít, Low, cokoli budeš chtít.“
Lowell se pokusil soustředit na mluvení, ale vědomí Petera naplnilo jeho smysly: jeho vůně, způsob, jakým se jejich vůně kombinovaly, jemné hlazení prsty po jeho tváři, hezké oči bez ochrany brýlí.
„Ehm… už jsem byl všude možně,“ řekl nakonec. „Možná mi trvalo osmnáct let, než se tahle alfa věc nakopla, ale… kdybych uviděl něco, co bych chtěl, určitě bych se toho držel. Nevím, jsem jen hloupé dítě, kterému to přerostlo přes hlavu.“
Peter se usmál. „To sotva. Každopádně v tuto chvíli spíše podvádím.“
„Ehm…“ Lowell znovu polkl. „To je v pořádku. Já, uh, tak trochu, um, mám rád podvádění.“
„Ach?“ zeptal se tiše Peter.
„J-jo,“ odpověděl Lowell stejně měkkým hlasem a myslel si, že se možná pohnul jako první, ale bylo těžké to určit, a pak ho to přestalo zajímat.
Nevěděl, jaké by polibky měly být, ale spíš si myslel, že tenhle je dobrý. Peter byl dobrý. Lowell kopíroval pohyby a vydal zvuk, který mohl být zakňouráním, nevědomky se přitiskl blíž, i když musel velmi krotit tu svou část, která chtěla Petera srazit k zemi.
Pak se ruce zachytily na jeho pažích a vedly je, dokud je neobtočil kolem Peterova krku a pak ucítil, jak mu Peterovi ruce kloužou kolem pasu. Polibek se krátce odmlčel, než se změnil v další a potom další, dokud si Lowell nemyslel, že už tomu začíná rozumět.
Peterovy ruce ho lehce hladily nahoru a dolů po jeho zádech, jen stěží se dotýkaly kůže v místě, kde bylo Lowellovo tričko mírně vyhrnuté. Lowell se zachvěl a políbil ho silněji a zaryl prsty do Peterových tak měkkých vlasů.
Nadskočil, když náhle zazvonil telefon, trhl sebou s vytřeštěnýma očima. Telefon znovu zazvonil, ostrý zvuk byl po téměř dokonalém tichu hlasitý a téměř bolestivý. Lowell si olízl rty, odkašlal si a sledoval, jak Peter zíral na telefon vedle něj a vytrhl ho z držáku.
„Co?“ vyštěkl Peter. Zamračil se. „Jsi si jistý? Sakra.“ Povzdechl si a šmátral po brýlích, když zavěsil telefon a dal si je zpátky na obličej. Lowell potlačoval své zklamání, že už žádné polibky nebudou. „Co se děje?“
„To byl Jordan,“ odpověděl Peter. „Sally zřejmě uvedla město do pohotovosti. Jordan právě volal, že někdo viděl Staceyho a dva další muže projíždět městem, mířili sem.“
„Chápu,“ řekl Lowell a vztek v něm začal vařit. Řekl Staceymu, aby se nevracel, a měl v úmyslu tentokrát toho bastarda zabít. Nikdo nesměl jeho druha zranit. Nedovolil by to.
To ho donutilo zamyslet se nad otázkami, kterými se dosud vyhýbal. „Proč tě tak nenávidí? Protože ty experimenty nefungovaly? Jen proto?“
„Myslím, že tušíš další důvod,“ řekl Peter tiše a položil si ruku na paži přímo nad ránu, o níž Lowell věděl, že je pod bílým pláštěm.
Olízl si rty, ochutnal na nich Petera, a to stačilo, aby se uklidnil. „Neproměnil ses ve vlka. Proč?“
Peter se zasmál, i když Lowellovým uším to znělo spíše jako pláč. „Nevím. Nikdy jsem to nedokázal. Nikdy mi to neodpustili a pravděpodobně nikdy neodpustí. Nevěděl jsem, že to nebyla moje chyba, ale stejně mě obviňují.“ Vzhlédl, usmál se tak smutně, až to bolelo, oči plné bolesti, když se prosebně podíval na Lowella. „Jsem vlkodlak… nebo bych měl být… ale…“ Odmlčel se a odvrátil se.
Strach. Lowell na něm cítil strach stejně zřetelně, jako před pouhými minutami cítil chtíč. Nenáviděl to. Jeho druh by neměl tak zapáchat, ne pokud šlo o Lowella.
Peter byl jeho a neměl se ho proč bát. „Ale co?“
Peter se roztřeseně nadechl a pokračoval. „Jsem imunní vůči stříbru. Z nějakého důvodu ve mně tato imunita blokuje vlkodlaka. Mám vylepšené smysly, i když ne tak dobré jako jsou ty pravého vlkodlaka. Moje zbožňování Měsíce je stejné… Nemůžu se proměnit, to je vše.“ Hořce se zasmál, jeho hlas byl plný sebe nenávisti, když se pevně držel rány a zíral na podlahu, vlasy mu padaly do obličeje. „Jsem vším, čím chceš být ty a každý jiný vlkodlak, pravděpodobně podobně jako chtěli být lidé, když poprvé začali experimentovat na vlkodlacích. Ale nemůžu přijít na to, jak to znovu vytvořit, jak zkopírovat to, co jsem, a sdílet to s ostatními vlkodlaky. Všichni mě za to nenávidí, když si uvědomí, co se mnou je.“
Ach. Bože.
„Jak, uh, je to možné?“
„Nevím,“ řekl Peter tiše a zatlačil na brýle, oči stále upřené na podlahu. „Snažil jsem se na to přijít většinu svého života, od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem ten pravý podivín. Všechno, co vlkodlak chce, je ve mně a já na to nemůžu přijít.“
Pomalu vzhlédl a Lowell to nemohl vydržet. Popošel vpřed, objal Petera a pevně ho držel.
Není to tak dávno, opravdu jen pár dní, kdy by byl šíleně žárlivý a zahořklý. Věděl to. Peter v tom měl pravdu - byl přesně tím, čím LowelI vždycky chtěl být. Vlkodlak, který se nemusel bát, že se promění. V každém ohledu byl normální.
Ale teď… Lowell se snažil přijít na to, kdy ho přestalo zajímat, že je vlkodlakem. Možná když si uvědomil, že není sám. „To je v pořádku,“ řekl tiše.
Peter ztuhl v jeho náručí, pak najednou jen… roztál. Lowell ho držel ještě pevněji, dýchal, jak se jejich vůně mísily, a stále cítil na jazyku náznak Petera. Peter ho držel stejně pevně a mírně se třásl.
Lowell to chápal. Než potkal Petera, byl také podivín. Měkké, teplé rty se otřely o jeho hrdlo a najednou byla řada na něm, aby se zachvěl. „Petere…“
„Myslím,“ řekl Peter tiše a odtáhl se, aby se na něj podíval, „že jsme možná pro sebe ještě vhodnější, než si kdokoli z nás uvědomoval. Opravdu ti nevadí, že jsem to, co nemůžeš být?“
Lowell na něj zíral. „Ty mě nedokážeš nenávidět. Jak bych mohl nenávidět já tebe? A je, ehm, trochu těžké být naštvaný na to, být někým, kdo může, hm, zjevně vydávat rozkazy, které lidé nemohou odmítnout. Něco jako 'Vlkodlak vládne světu', co?“ Zrudl, když si uvědomil, že právě pronesl nahlas jeden ze svých hloupých titulků.
Peter se zasmál, pak sklonil hlavu a jemně políbil Lowellovy rty.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat