Ubývající měsíc (11)
Lowell se plynule vracel domů a dychtivě vdechoval vůni svého druha.
Jeho území bylo zajištěno; žádní nepřátelé by do něj jen tak nevstoupili. Všechny známky nedávného vetřelce byly odstraněny. Partner a domov byli opět v bezpečí.
Měsíc byl vysoko na obloze - jasný, volající, milující. Když vyčistil les a překročil potok, zastavil se na úpatí kopce.
Naklonil hlavu dozadu, dlouze a hlasitě zavyl na měsíc, čímž vyjadřoval lásku, díky a obdiv. Když vytí pomalu utichlo, vydal se rychle do kopce na verandu.
Jeho drápy cvakaly o verandu, když ji líně přešel k místu, kde jeho druh seděl u zábradlí s nataženýma nohama. Lowell došel ke svému partnerovi, tlačil se, třel se a tiskl se k němu. Chvěl se, když byla jeho náklonnost opětována, byl hlazen, mazlen a laskán.
Naposledy se přitiskl a nakonec se přehodil přes nohy svého druha, oči se mu zavřely, když se uvolnil. Měsíc a partner, domov byl zajištěn…
Tiše bručel a dovolil si vklouznout do lehké dřímoty, jen cítil ruce, které jej stále hladily a laskaly.
Probudilo ho cvrlikání ptáků spolu s pocitem vánku na jeho kůži.
Lowell se s úlekem posadil, přemožený tolika pachy, které znal a nepoznával.
Peterův byl ze všech nejdrtivější. Okno v místnosti bylo otevřené a propouštělo dovnitř zvuky a vůně zvenčí. Stopa citrusů, velice slabý náznak alkoholu, který Peter včera pil.
Jeho oči se rozšířily, když si to uvědomil. Co dělal v Peterově ložnici?
’Vlkodlak umírá na srdeční selhání’.
Rozhlédl se kolem sebe a absorboval všechno, co mohl, z tohoto kousku Petera, který nikdy předtím neviděl. Koberec byl tmavě zelený, nábytek z teplého zlatého dřeva. U nohou masivní postele byla komoda, dva noční stolky a velká truhla.
Nalevo od něj, na stejné stěně, ke které byla přitlačena postel, bylo otevřené okno. U vzdálené levé stěny byly dveře, které pravděpodobně vedly do koupelny. Na druhém konci stěny naproti posteli byly dveře do haly.
Stěny byly pokryty obrazy. Lowell odhrnul tmavě zelenou přikrývku a pomalu vstal z postele. Krátce se zarazil, aby se podivil, že je oblečený do svých obvyklých kalhot na spaní, a pečlivě nepřemýšlel o faktu, že musel být nahý, když se proměnil zpět.
Přešel k nejbližší koláži obrázků, nejméně dva tucty jich byly úhledně uspořádané. Muž s šedými melírovanými vlasy, který vypadal jako Peter jen o několik let starší. Žena s tmavými kudrnatými vlasy a úsměvem přesně jako Peter.
Pár stál s rukama položenýma na ramenou dvou dětí: Peter byl okamžitě rozpoznatelný a Lowell nemohl odtrhnout oči od jeho obrazu, podle kterého mu nemohlo být víc než deset nebo tak nějak.
Nakonec odtáhl oči, aby se podíval na druhého chlapce. O dva nebo tři roky starší? Vypadal hodně podobně jako jeho matka, včetně tmavých kudrnatých vlasů.
Další obrázky ve skupině je ukazovaly jako vlky. Měli tmavě hnědou červenou srst a vypadali tak šťastně, všichni pospolu… a Peter seděl uprostřed nich a usmíval se svým měkkým způsobem. Lowella napadlo, jestli si ještě někdo někdy myslel, že vypadá tak nějak smutně, když se opíral rukama o vlky, kteří kolem něj leželi.
Odstoupil od koláže a prohlédl si obrázek Petera a jeho bratra. Byly to hezké děti, přibližně stejně staré jako na ostatních obrázcích.
Přesunul oči k jinému záběru tří dětí hrajících si v potoce, byly mokré, špinavé a šťastné. Peter, jeho bratr a dívka, která vypadala jako oni, až na to, že měla světlé blond vlasy.
Takže tohle byla Peterova rodina? Vlkodlaci, kteří tu žili? Proč odešli? A co je důležitější, proč Peter nešel s nimi?
Putoval místností, studoval a zapamatovával si každý dostupný obrázek.
Když se dveře otevřely, nadskočil, vklopýtal do prádelníku, a hrabal se, aby chytil malou krabičku, která málem spadla, když do ní strčil. ’Vlkodlak opak jemnosti’.
„Jsi vzhůru,“ řekl Peter s úsměvem. Měl na sobě svůj lékařský plášť a voněl jako levandule a máta peprná, což znamenalo, že znovu přišla slečna Holly.
„Já, uh… promiň. Proč jsem tady? Je všechno v pořádku? Promiň, díval jsem se, uh, na ty obrázky.“
Peter se tiše zasmál a postrčil si brýle. „Včera v noci jsi mě nepustil. Šel jsem spát a ty jsi skočil hned vedle mě.“
Lowell vydal umrtvené zaskřípání. ’Vlkodlak umírá trapností’. „Ehm, promiň?“
Peter se usmál. „V kuchyni je káva, jestli chceš.“ Protočil oči. „ Dnes ráno už je to můj druhý hrnek, přísahám, že až jednoho dne budou lidi v tohle městě opravdu nemocní, nebudu jim věřit.“
Lowell se zakuckal smíchy. „To je naučí brečet, že?“
„Nemůžu uvěřit, že jsem se na to dal dobrovolně,“ řekl Peter se zasténáním. „Půjdu dolů, než se dostanu do dalších potíží.“ Podíval se na Lowella, pak se otočil a zavřel za sebou dveře.
Hm. ’Vlk zapomíná, jak dýchat’.
Už viděl lidi takhle se dívat, ale, uh, nikdy ne na něj. Lowell polkl, přesunul se ke dveřím, ujistil se, že chodba je volná, a pak zamířil do svého pokoje.
O hodinu později, osprchovaný a oblečený, měl skoro pocit, že může jít dolů a neudělat nějakou hloupost. V kuchyni nikdo nebyl, ale čekal na něj šálek kávy. S úsměvem ho zvedl a přešel přes dům na kliniku a opatrně usrkával.
Na klinice byly tři ženy, jedna z nich nebyla úplně lidská, a podle pachu by žádné z nich nevadilo, kdyby jim Peter navrhl velmi důkladnou, velmi soukromou prohlídku. Tiše pro sebe zavrčel, ale necítil žádnou skutečnou hrozbu.
Ne, když se stále velmi snažil nemyslet na ten pohled, který mu věnoval Peter. Část z něj přemýšlela, jestli za ním někdo nestál. Další jeho část byla vzrušená a nedočkavá… ale ani jedna část nevěděla, co přesně má předvídat.
Oh, nebyl tak úplně ignorant. Teď přemýšlel, jestli tahle alfa věc, byl důvod, proč mu nikdo nikdy neuděl žádný návrh, nehledě na neudržovaný vzhled a vůni.
Lowell zatlačil na dveře, které spojovaly dům s klinikou, znovu usrkl kávy a sledoval situaci.
Ženy, které cítil, byly shluknuty kolem Petera a mluvily rychlostí zhruba devadesát mil za hodinu a doprovázely se gesty rukou.
Lowell zachytil úryvky z toho, co se zdálo být šesti různými konverzacemi najednou, věci o volejbalu a prodeji koláčů, pletení a obchodu v plamenech, něco o duchovi… Ale jeho oči patřily jen sužovanému doktoru - jeho doktoru, i když měl stále problém věřit svým vlastním myšlenkám.
Peter vzhlédl a usmál se na něj, nepřítomně si postrčil brýle.
Rozhovor náhle ustal a ty tři ženy se jako jedna otočily.
Možná je alfa, ale ani jedna z nich si nemyslela, že je nějaký protivník pro ’Lidi, kteří hledají čerstvé drby’.
„Nejsi ty zlatíčko,“ zamručela jedna a poplácala Lowella po tváři. Ostatní kolem ní vydávali stejně děsivé zvuky a Lowell bojoval s nutkáním otočit se a utéct.
„Dámy,“ řekl Peter trpělivě a obešel je, aby lehce objal Lowella kolem pasu. Náhle se Lowell přestal starat o to, že na něj útočily šťouralky. Uvědomoval si pouze tu paži, teplo svého druha. Páni, to byla opojná myšlenka a pomalu si na ni zvykal. Opravdu chtěl s tím pohledem něco udělat, potvrdit si, že si nic nepředstavoval.
Nepostupovali příliš rychle? Bylo něco z toho skutečné?
Samozřejmě, ignorovali problémy, které se Staceym nezmizely, ale Lowell byl víc než spokojený s tím, že si jich chvíli nevšímali.
„Právě se probudil, nepřetěžujme ho, ano?“ řekl Peter se smíchem. „Jaké zdravotní problémy jste říkali, že máte?“
Dámy se mezi sebou rozesmály. „Myslím, že jsme vyléčeny. Váš krasavec je velmi pohledný, doktore.“
„Děkuji,“ řekl Peter s úsměvem. „Teď jděte a nahlaste to své paní, protože ze mě dnes ráno nic nedostala.“
Dámy se zachichotaly, rychle poslechly a dveře se za nimi zabouchly ve spěšném odchodu.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat