Midsummer Night Tales - Měsíc v Midsummeru

 Úplněk (10)

 

Lowell strnule poslechl, vklouzl na lavici, jak Peter naznačil, že by měl, a zíral na místo, kde Peter zabral jednu ze židlí. „Říkal jsi, že nejsem normální vlkodlak.“

Peter se svým jemným způsobem zasmál. „Ach, Low… ironií je, že jsi ten nejnormálnější vlkodlak ze všech. Jsou to ti druzí, vlci, kteří jsou částečně lidé, kteří jsou technicky vzato monstra.“

„Ty… říkáš, že nejsem člověk? Jako že jsem se narodil jako vlkodlak, ne pokousaný?“

„Ano…“ řekl Peter a nečinně si pohrával se šálkem kávy. „Nikdo ve skutečnosti nezná skutečný původ upírů a vlkodlaků. Pokud jsou stále naživu upíři, kteří znají pravdu, nemluví o ní a téměř všichni vlkodlaci byli vyhlazeni, takže nezůstalo žádné dědictví, které by nám sdělilo tuhle část příběhu. Co víme, Low, je, že nějakým zázrakem stále existuje něco, čemu říkáme ‚čistokrevný‘ vlkodlak.“

„Čistokrevný? Myslíš jako psi?“

„Tak nějak,“ řekl Peter, „i když bych tě nikdy ani za milion let nenazval psem nebo něčím podobným. Čistokrevní vlkodlaci jsou ti vlkodlaci, kteří mají neposkvrněnou krev. O původu upírů a vlkodlaků existují různé teorie. Jedna poměrně kontroverzní teorie říká, že kdysi byli vlkodlaci čistou rasou. Buď se je lidé snažili napodobit, nebo se vlci snažili před něčím zachránit tím, že se smísili s lidmi… Většinou se říká, že lidé hledali sílu lykantropie a vampirismu, a že to byl neúspěšný pokus.“

Lowell zíral, oči vyvalené, ústa otevřená, káva na okamžik zapomenutá.

Peter se slabě usmál. „Jsi silným důkazem pro tuto teorii, Lowelle. Jak jsem řekl, jsi čistokrevný. Je velmi snadné pro ty z nás, kteří jsou důvěrně obeznámeni s vlkodlaky, to poznat. Není v tobě jediná kapka lidské krve. Skrz naskrz, jsi vlkodlak. Říkal jsi, že to vždycky vypadalo, jako by ostatní vlkodlaci nechtěli zůstat poblíž tebe…“

„Jo,“ řekl Lowell tiše a jeho ruce se pevně obtočily kolem hrnku s kávou. „Bojí se mě?“

„Pár z nich, možná. Ale myslím, že by bylo mnohem přesnější říct, že jsi je držel v úžasu. Pravděpodobně byli zmateni, když jsi nedal najevo, že víš, co jsi zač.“

Lowell se zhroutil. Byl příliš zastrašující na to, aby ostatní vlci chtěli být v jeho blízkosti? Nebylo to tak, že by mohl změnit to, čím byl. Takže to znamenalo, že bude vždycky sám? Jak depresivní.

Peter se natáhl a lehce se dotkl jeho ruky, odtáhl ji od hrnku a pevně ji držel. „Neboj se, Low. Teď, až se naučíš víc, to nebude tak těžké. Taky máš mě, i když je málo, za co stojím.“

Uzel v jeho hrudi se trochu rozmotal, ta slova byla hloupě uklidňující z důvodu, který Lowell nedokázal pojmenovat. „Takže tahle, ehm, čistokrevná věc, je důvod, proč se můžu změnit dřív? Nikdy předtím jsem to neudělal.“

„Je to zčásti čistokrevná věc… ale je to výlučná síla alfy. Zřejmě si nepamatuješ, že Stacey se také proměnil ve vlka.“ Lowell se lekl a nevědomky sevřel Peterovu ruku. „Je to tak, bojovali jsme. Pokusil jsem se ho zabít. Jak se stal vlkem? Je také čistokrevný?“

„Ne, Stacey není čistokrevný. Dokázal se změnit jen proto, že jsi ho donutil se proměnit. To je síla alfa vlkodlaka, jakmile dosáhne dospělosti a dostane se do své plné síly. Věk dospělosti u vlkodlaků je zhruba osmnáct let, plus mínus několik měsíců.“

„Ach,“ řekl Lowell a cítil se trochu omámeně, trochu zmateně. „Co, uh, je alfa?“

Peter se znovu zasmál a od kohokoli jiného by to bodlo, ale od Petera to bylo vřelé a méně příšerné. „Alfa je, jednoduše řečeno, vůdce smečky. Ty máš vést, mít velení, nechat vlky, aby tě poslouchali a podřizovali se. To je důvod, proč se tě většina bojí, proč před tebou psi vždy padají na zem a dokonce ani lidé do určité míry k tobě pravděpodobně nebyli tak drsní, jak by mohli jinak být. I když jsem si jistý, že tomu poslednímu těžko uvěříš.“

Lowell pokrčil rameny. Ani na vteřinu tomu nevěřil. Policajti na něm zanechávali modřiny a lidé v jejich přepychových domech s příjmem a plnými ledničkami byli opravdu zatraceně naštvaní, že krade trochu jídla, aby se mohl najíst.

On velí? Kdy? To byl hloupý nápad. „Nejsem alfa. Jak bych jím mohl být?“

„Celý svůj život jsi byl bezdomovec, Low, a nikdo tě nikdy neučil nic o vlkodlacích. Když dostaneš poloviční šanci a mám v úmyslu dát ti mnohem více než poloviční, povedeš si dobře a půjde ti to. Ten tvůj projev včera v noci nahlas a jasně ukázal, že jsi alfa a nebudeš tolerovat hrozby vůči tomu, co považuješ za své.“

„Být alfou tedy znamená proměnit se v monstrum, kdykoli se přiblíží vlci, které nemám rád?“

Peter si tiše povzdechl a pevně mu stiskl ruku. „Ne, Low. To vůbec není ono.“ Slabě se usmál. „Chránil jsi svůj domov.“ Zaváhal. „Chránil jsi nás.“

Lowell se zamračil. To neznělo úplně správně a Peter váhal. Jeho tváře hořely ponížením. „Dnes ráno jsem na něj zaútočil, protože… protože se mi nelíbilo, že se tě dotýkal. Málem jsem ho zabil, protože se tě dotýkal. To mi zní jako monstrum.“

„Ne,“ řekl Peter pevně. „To zní, jako když jsi celý život nevěděl nic o vlkodlacích, a tak se ti nějak podařilo, že na tebe bylo všechno vysypáno najednou. Snažil jsem se, aby všichni drželi jazyk za zuby, protože jsem věděl, že příliš mnoho a příliš rychle by ti způsobilo problémy. Nejsi monstrum. Jsi vlkodlak. Chránil jsi mě, Low…“ Odmlčel se, a když znovu začal mluvit, Peterův hlas byl tichý a tichý. „Chránil jsi to, o čem jsi věděl, že ti patří.“

„Patří…“ Lowell zíral a tváře měl žhavější než kdy jindy. „Ale to-já ne-“

Peter mu pustil ruku, sundal si brýle a pak vstal. Obešel stůl a vytáhl Lowella na nohy. „Viděl jsem tě sedět na silnici a myslel jsem si, že jsi jen obyčejný člověk. Vystoupil jsem z auta a okamžitě jsem si uvědomil, že jsi vlkodlak…“ Odhrnul prameny vlasů Lowellovi z čela, oči měl tak soustředěné a jasné, bez brýlí tak nahé. „Jakmile jsem tě dostal z deště, uvědomil jsem si, že jsi mnohem, mnohem víc, než jsem si kdy dokázal představit. Čistokrevný, alfa… a nějakým zvláštním zvratem osudu věřím, že jsme druzi.“

„Druzi?“ zeptal se Lowell a při tom slově se mu točila hlava, pocit, který vůbec nepomáhal tím, jak se ho Peter neustále dotýkal. Nikdo se ho nikdy nedotkl, kromě toho, že by ho odtáhl nebo zbil nebo přiměl udělat nějaký mizerný úkol. „Co to znamená?“

Peterova ústa se zavlnila v úsměvu, který byl stejnou měrou pobavený i sladký. „Znamená to, že mi voníš stejně dobře jako já tobě.“

„Ach,“ vypískl Lowell a tvář se mu rozpálila, jak se snažil dostat pryč, cítil se stoprocentně hloupě za to, že byl tak důkladně prokouknut.

„To je v pořádku, Low!“ řekl Peter. „To bys měl vědět. Sakra, jsem trochu zmatený, že se o mě vůbec zajímáš, kromě faktu, že vařím dobrou kávu.“ Mrkl a pevně držel Lowellovu tvář v dlaních. „Musím být asi tak o devět let starší než jsi ty a klidný život doktora z malého města není ten druh života, který by si většina přála. Ani ty tu nejsi dlouho a bylo na tebe vysypáno příliš mnoho informací.“

Lowell přikývl nebo to zkusil, ale byl příliš ohromen, než aby vymýšlel slova.

Peter ho pomalu pustil a vzpomínka na jeho prsty zabrněla na Lowellově kůži.

Polkl. „Takže, ehm… já opravdu nevím, co říct nebo udělat.“

„Asi ne,“ řekl Peter. „Prozatím navrhuji, abychom si dali snídani, a můžeme si promluvit o něco později, dokud se nebudeš cítit jistěji.“ Jeho tvář se nakrátko zamračila. „Jestli se tu potom Stacey znovu ukáže, můžeme přijít na to, co tady sakra dělal-“ Odmlčel se, když se otevřely zadní dveře a Stacey vešel do kuchyně.

Lowell zavrčel, nevědomky se natáhl, aby se pevně chytil Petera, odstrčil ho a postoupil vpřed. „Jdi pryč,“ zavrčel, nemohl si pomoci, i když přemýšlel, co má sakra za problém.

Byl čistokrevný vlk. Byl alfa. Peter… byl jeho, uh, partner. Stacey byl blázen. Dobře, s tím by mohl pracovat.

„Stacey…“ povzdechl si Peter. „Proč jsi tady? Odešel jsi s přísahou, že se dřív zabiješ, než by ses vrátil. Nechci tě tady.“

„Tvůj zasraný útočný pes po mě vyletěl,“ odpověděl Stacey.

Lowell se naježil. „Drž hubu,“ vyštěkl - pak stál a zíral na svá vlastní slova, svůj vlastní tón.

Stacey se zasmál: „Je roztomilé, jak se snaží být drsný.“

Je alfa. Je vůdce. Stacey udělal Petera nešťastným. „Nebyl jsem ten, kdo v lese krvácel,“ řekl tiše, „nejsem ten, kdo páchne krví a léky.“

„Ty malej-“ Stacey zrudl.

„Dost!“ vyštěkl Peter ostře. „Stacey, zmlkni, kurva, nebo ho nechám, aby tě roztrhal na kusy. Právě se dostává do své plné síly a pravděpodobně se bude pohybovat víc instinktivně než podle racionálního myšlení, což znamená, že na tebe zaútočí a teprve potom se bude ptát. Drž hubu, sedni si a vysvětli, co tady sakra děláš.“

Stacey obrátil oči v sloup, otevřel lednici a vytáhl karton pomerančového džusu, pak se posadil ke stolu a napil se přímo z krabice. „Jak vypadá to kousnutí, Pete?“

„Drž hubu,“ řekl Peter unaveně. „Víš zatraceně dobře, jak je na tom.“

„Jo, ale vsadím se, že to mládě ne. Jsi teď ve vězení, Pete?“

„Jmenuje se Peter, ne Pete,“ řekl Lowell tiše, ale rozhodně. Zaváhal, pak nechal svou nenávist ke Staceymu vyplout na povrch a nechal ji odplynout. „Vezmi si k tomu džusu sklenici, přestaň to pít z kartonu.“

Stacey na něj zíral a několikrát pomalu zamrkal – pak vstal, popadl sklenici, odpochodoval zpátky ke stolu a nalil do ní pomerančový džus. „Zatracenej podivínskej vlk, věděl jsem, že jsi divnej, už když jsem tě poprvé uviděl.“

Lowell neřekl nic, jen přinesl na stůl hrnky a naplnil je čerstvou kávou pro sebe a Petera.

„Proč jsi tady, Stacey?“ zeptal se Peter.

„Chtěl jsem vidět, jak probíhá rodinné setkání,“ odpověděl Stacey. Následovala tíživá pauza a Lowell sotva zachytil hrnek, který Peterovi podal, když ho Peter překvapeně upustil. „Jaké rodinné setkání?“

Stacey se usmál způsobem, který byl spíše vyceněním zubů. „Asi jsem tu trochu dřív. Tvůj bratr tu bude brzy, jsem si tím jistý. Je legrační, Pete, že jsi mi kurva nikdy neřekl, že pocházíš z rodiny vlkodlaků. Ale oni tě taky nenávidí, co? Nebojíš se, že se tahle Lolita připojí do klubu ’Nenávidíme Petera’? Měl bys.“

„Drž hubu,“ zavrčel Lowell a nenáviděl bolest, kterou viděl v Peterově postoji, jeho tváři a způsobu, jakým tak zbělel. „Nikdy bych ho nemohl nenávidět.“

„Zeptej se ho, proč to kousnutí, které jsem mu udělal, není problém,“ odpověděl Stacey a ta slova zavrčel. „Zeptej se ho a pak mi řekni, jestli bys ho nikdy nedokázal nenávidět.“

Lowell po něm hodil kávu, pak se na něj vrhl, zvedl Staceyho a hodil ho k zadním dveřím. „Vypadni! Nevracej se! Vrátíš se a já tě zabiju!“

Stál a třásl se, když se za Staceym zavřely dveře, a měl pocit, že byl dvěma různými lidmi, a jeden z nich byl úplně cizí.

„Low…“

Jemný dotek na jeho rameni ho přiměl, aby se otočil, snadno vstoupil do náruče, která ho přitáhla k sobě, a nechal se uklidnit pocitem a pachem Petera, který řekl, že jsou druzi. Zcela nechápal, co to znamená, ale pro tuto chvíli to stačilo jen vědět.

 

-Předchozí kapitola-                -Hlavní stránka-                    -Následující kapitola-