Úplněk (9)
Lowell se probudil se zalapáním po dechu, vyhnán ze spánku nočními můrami bojujících vlků a pachutí krve v ústech.
Ruka se mu třásla, když si ji zvedl k obličeji. Co se mu stalo? Proč měl tak hrozné sny?
Nikdy by to nikomu neudělal. Nebyl to jeho styl být tak naštvaný. Kdyby tomu tak bylo, byl by zatčen za vraždu, místo aby tucetkrát utekl.
Alespoň to byl jen sen, ne?
Divný sen, možná to mělo něco společného s tím, že se za pár hodin promění. Obvykle nenáviděl svou proměnu, protože se neměl kam bezpečně schovat, nebo byl hladový a unavený a k tomu ty další věci spojené se samotnou proměnou.
Pro jednou se o nic z toho nemusel starat.
Jen jak hloupě se choval, když byl Peter poblíž něho.
Takže možná jeho němý mozek vymýšlel problémy, aby ubil čas. Lowell se stále třásl, přál si, aby se mohl zbavit snu, který se ho držel, a sáhl po-
Proč byl sakra nahý?
Nikdy se neprobudil nahý, kromě doby, kdy se proměnil a nebyl čas na svléknutí. Možná to mělo co do činění s jeho hloupými sny?
Lowell zavrtěl hlavou, rychle popadl své oblečení a vyrazil přes chodbu do koupelny. Horká voda a mýdlo vše zlepšily. Než skončil, Lowell se cítil trochu normálněji. Natáhl si šaty, utřel koupelnu a hodil ručník do koše, nakonec sešel ze schodů do kuchyně.
Ztuhl při pohledu před sebe, oči i nozdry se mu rozšířily. Stacey stál v kuchyni v teplákách a tričku. Stál blízko Petera a dotýkal se ho a Lowell byl na druhé straně kuchyně dřív, než si uvědomil, co dělá, tvrdě odstrčil Staceyho na kuchyňský pult, chytil ho za zápěstí a přitiskl jej dolů.
„Lowelli!“ Peterův hlas zněl jako vědro studené vody.
Lowell ho okamžitě pustil, klopýtal zpět a v hrudi se mu usadilo něco těžkého a bolestivého. „Ach, bože. To nebyl sen.“ Zabořil obličej do dlaní, pak se otočil a utekl, přičemž potlačoval vzlyky.
Vyběhl z domu, po tom všem, co udělal, v něm nevydržel.
Jak to mohl Peter vůbec vydržet a dívat se na něj? Dát ho zpátky do postele? Pustit ho vůbec do domu. Měli ho střelit do hlavy.
Venku napůl utíkal, napůl klopýtal ze schodů na verandu, z kopce, přebrodil se přes potok, vběhl do lesa tak daleko, dokud už neviděl ani náznak domu.
Pak pokračoval v chůzi.
Co s ním bylo špatně? Proč se choval tímto způsobem? Proměnil se konečně v nějaké hrozné monstrum? Peter! Vzpomněl si, že Peter byl pokousán. Lowell si přitáhl kolena, založil na nich ruce a pak zabořil tvář do paží. Bože, co bude dělat? Měl by se prostě zabít.
Nebylo to fér! Vždycky se tak moc snažil být dobrým vlkodlakem. Držet se od lidí, jak nejlépe mohl, když se změnil, místo boje utíkal, nebránil se policistům, když ho sebrali, nechal ostatní vlkodlaky samotné, jak chtěli, i když on být sám nechtěl…
Teď se mu podařilo podělat jedinou dobrou věc, která se mu přihodila, a navíc zničil Peterovi život! Možná by to Peterovi příliš nevadilo, protože měl rád vlky a jeho rodina byla zjevně celá vlkodlačí…
Až na to, že o to nešlo. Šlo o to, že Lowell se konečně zbláznil a proměnil se v monstrum. Přemýšlel, proč ho rovnou nezabili, to by bylo chytřejší. Ale Peter byl opravdu milý chlap, například, jak přijal Lowella a jak snášel všechny ty zvědavé měšťáky a tak.
Proč to Lowell udělal? Byl naštvaný na Staceyho, ale ne tak šílený. Tak proč?
Přál si, aby si to pamatoval. Vždy bylo tak těžké si úplně vzpomenout na všechno, co dělal jako vlk, a to ho štvalo, protože když byl obojí, neměl by mít stejnou mysl nebo cokoli v obou podobách? Proč byl jako vlk tak hloupý?
Nemohl být v této podobě dost chytrý, aby nepokazil život, který si obezřetně budoval v Midsummeru? Očividně ne.
Sakra. Nechtěl odejít, ale neodvážil se zůstat a riskovat, že udělá něco ještě horšího. Co když příště opravdu někoho zabije? Proč se vůbec proměnil ve vlka? Úplněk ještě pár hodin nebyl.
Nikdy předtím se nezměnil dříve; ani nevěděl, že se vlkodlaci mohou dřív změnit. Věděl by to i on, hlupák a ignorant, kdyby ta možnost byla?
Ha. Z koho si dělal srandu? Samozřejmě, že byl tak hloupý a ignorantský. ’Vlkodlak nejhloupější na planetě, ukázková studie.’
Posadil se, otřel si slzy z tváří a snažil se vzpomenout si na všechno, co mohl. Šel do postele. Pak bylo něco špatně. Pamatoval si, jak se rozzlobil a utíkal na verandu. Potom si pamatoval jen les, Staceyho, krev, pak Peterův hlas…
Hněv. Rozhodně si ten zatracený hněv pamatoval. Stacey jej rozzuřil a Lowell nedokázal pochopit proč. Nebo si to možná nechtěl pamatovat. Vše co věděl, bylo, že tam byl Stacey a nelíbilo se mu to.
Opravdu se mu to nelíbilo, soudě podle toho, že se choval v kuchyni jako pravý vlkodlak. Co by udělal, kdyby tam Peter nebyl, aby ho zastavil?
Ale když si vzpomněl, jak blízko stáli, jak se ho Stacey dotýkal – znovu viděl rudě. Chtěl, aby Stacey zmizel.
Znovu zabořil obličej do náruče, chtěl, aby všechno prostě zmizelo, přál si, aby ho Peter tenkrát v noci nikdy nenašel a aby se utopil v dešti.
Zvuk, jak někdo prorážel křovím, mu zvedl hlavu a on si najednou uvědomil, že cítí Petera – právě když se v dohledu ten muž objevil. „Lowelli,“ řekl Peter s úlevou v hlase, „tady jsi. Začínal jsem si myslet, že se ti podařilo dobře a skutečně schovat.“
„Omlouvám se,“ řekl Lowell nešťastně a bojoval s nutkáním utéct, protože nechtěl, aby ho Peter viděl, jak se chová tak pateticky, kromě toho, že byl minulou noc monstrem. Kdy přestane život být tak na hovno?
Pomalu znovu vzhlédl, když si k němu Peter klekl. „Low, to je v pořádku.“
„Není!“ Lowell protestoval a cítil se ještě více uboze, když ho Peter neustále oslovoval 'Low'. „Já- zbláznil jsem se. Ubližoval jsem lidem.“ Zuřivě zamrkal, rozčílil se, protože se zdálo, že nedokázal zastavit ten hloupý pláč. „Ublížil jsem ti.“
Peter se vylekal. „Cože? Oh, ne, Low. Kousl mě Stacey, ne ty.“
Lowell se zarazil. Pomalu vzhlédl a popotáhl. „Nekousl jsem tě?“
„Ne, Low,“ řekl Peter jemně a natáhl se, aby jemně urovnal Lowovy vlasy. „Nikdy mi nemůžeš ublížit.“
„Já nevím,“ řekl Lowell uboze a chtěl se tak moc opřít do doteku, ale neměl právo s tím začít, a už vůbec ne teď, když se měnil v monstrum. „Zdá se, že jsem se zbláznil. Přísahám, že jsem se tak ještě nikdy nechoval. Obvykle se jen snažím najít místo na spaní, přísahám!“
Najednou se ocitl přitisknutý k Peterovi, který navzdory všemu voněl teple, dobře a správně a Lowell tomu ani trochu nerozuměl. Měl by utíkat, ale nějak se mohl jen pevně držet a nechat Petera, aby ho objal.
Vůbec mu nepomohlo, že jediná věc, která voněla lépe než Peter, byl způsob, jakým se jejich vůně mísily. Přál si, aby mohli zůstat navždy tak, jak teď byli.
Ale byl monstrum. Nemohl na to zapomenout ani minutu. Lowell se přinutil odstrčit se a pokusil se podívat Peterovi do tváře, ale bylo to těžké, protože se stále choval tak mile a laskavě a Lowell tomu vůbec nerozuměl. „Opravdu se omlouvám, nikdy předtím jsem se nechoval jako monstrum. Ani si to dobře nepamatuji, a tím je to ještě horší.“
„Ach, Low…“ Peter si tiše povzdechl a pak se natáhl, aby ho uchopil za tvář, a palcem pohladil Lowella po tvářích. „Nechoval ses ani trochu jako monstrum. Choval ses jako vlkodlak.“
„Nikdy předtím jsem to neudělal,“ řekl Lowell nešťastně. „Proč jsem se změnil dřív? Nevěděl jsem, že to dokážu.“
„Většina vlkodlaků to nedokáže,“ řekl Peter.
Lowell na něj zíral a to prohlášení způsobilo, že mu najednou bylo chladno… „Tak co jsem, když ne normální vlkodlak?“
Peter zavrtěl hlavou, pustil jeho obličej, chytil ho za ruce a pomalu je oba vytáhl na nohy. „Pojď, střed lesa není místo pro takovou diskusi. Měl jsem ti o tom říct už předtím…“ Povzdechl si, zavrtěl hlavou a pevně se držel Lowellovy ruky. „Jdeme domů, pak si promluvíme.“
„A co Stacey?“
„Řekl jsem mu, aby se ztratil,“ řekl Peter a stiskl mu ruku. „Jsem si jistý, že jen málokoho by zajímalo, jestli se ti skutečně podařilo ho zabít, ale nechci, aby tě to tížilo.“
Lowell začal znovu skoro plakat. „Nikdy předtím jsem nikoho nechtěl zabít a nevím, proč ho tak strašně chci zabít, jen-“ Myslel na Staceyho, který se dotkl Petera, a pak se znovu začal cítit jako monstrum.
„No, jestli je zrovna teď nablízku, pravděpodobně ho praštím sám. Opravdu mě nepotěšilo, že ho vidím.“ Lowell přikývl a nechal se táhnout - a začal přemýšlet, jak daleko utíkal. „Jak jsi mě našel?“
„Sledoval jsem tvůj pach,“ řekl Peter s úsměvem. „Po pravdě, nikdo nezná tyto lesy lépe než já. Koneckonců, velká část z nich je moje území a zbytek může být stejně tak dobře využitelný pro všechny ostatní.“
„Moji vůni? Ale… jsi člověk… že?“
Peter se na něj znovu usmál, úsměv zabarvený smutkem a úzkostí. „Ano i ne. Pojď, pojďme domů.“
Lowell se chtěl zeptat na další otázky, ale stěží mohl protestovat proti čekání na odpovědi ještě pár minut.
Najednou si chtěl jen zdřímnout, když se plahočili do kopce a zpátky do domu. Šel se na Peterovo naléhání převléknout do suchého, ale váhal, zda se vrátit dolů. Bože, byl hloupý. A zjevně šílenec nejvyššího řádu. Polkl a řekl si, aby přestal být zbabělec, a nakonec se přinutil vrátit se dolů a do kuchyně.
Peter mu podal šálek kávy a Lowell ho pomalu přijal. „Ehm, můžu odejít, jestli chceš. Což musíš, já vím, protože-“
Peter ho chytil za bradu a on se nebránil, když ho Peter pobízel, aby vzhlédl. „Ne, Low,“ řekl Peter tiše. „Pokud chceš, aby to tak bylo, tohle je tvůj domov. Nikdy tě nebudu žádat, abys odešel. Nechci, abys odešel. Celý tenhle nepořádek je moje chyba, protože jsem zbabělec. Pojď, sedni si a já se pokusím ti to vysvětlit.“
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat