Úplněk (8)
Prsty se lehce dotkly jeho ramene a zvedl oči k Peterovi, který se na něj ustaraně díval. „Nedělej si s tím starosti. Ujišťuji tě, že není nic, kvůli čemu bys sis měl dělat starosti. Prostě nás ignoruj.“
Lowell pokrčil rameny. „Já, uh, trochu bych si přál, abych znal svůj věk, víš? Ale neznám ho. Ani nevím, jak jsem přišel ke svému jménu, jen si pamatuji, že mi tak říkali, a nepamatuji si, jestli ten sirotčinec znal mé rodné jméno.“ Sklonil hlavu a zakousl se do kuřete, než mu z úst vypadne další hloupost.
„Ach, dobře, omlouvám se,“ řekl Clarence. „Opravdu jsem nechtěl nikoho naštvat. Jen mě to zajímalo. Nechám si to pro sebe.“
Peter se slabě usmál. „Ne, nenecháš. Zvědavost je tvé druhé jméno.“
„Jo, jo. Můžu si dát další pivo?“
„Zaujalo mě, že ses obtěžoval zeptat,“ odpověděl Peter suše.
„Myslím, že mám dost svých problémů,“ řekl Clarence s úsměvem a vstal, aby si donesl z lednice další pivo. Znovu se posadil a nečinně hladil hlavu svého greyhounda, který si ji položil na jeho stehno. „Takže tahle čtvrť začíná být opět vzrušující. Sally, jak se má Jordan? Když se více zamyslíme nad…“ Mávl rukou.
Sally pokrčila rameny. „Ještě je brzo na to něco říct. Uvidíme asi za deset let, jestli je vhodný k proměně.“
„Vhodný k proměně?“ zeptal se Lowell.
„Jo,“ řekla Sally tiše. „Ptá se na to, jestli z Jordana udělám upíra. V minulosti jsem měla jiné krasavce, ale žádný z nich neměl to, co bylo zapotřebí k tomu, aby vydržel nesmrtelnost.“ Zavrtěla hlavou. „Taky jsem jako smrtelník měla manžela…“ Zatvářila se krátce smutně. „Měli jsme dceru. Nemoc si ji vzala nedlouho poté, co jsme sem dorazili. Je to legrační, co si pamatuješ i po několika stech letech.“ Pokrčila rameny. „Myslím, že z Jordana bude skvělý upír, ale to je ještě brzo říkat. Určuje to věk a on je ještě mladý.“
Peter si odfrkl. „Ježíši, Clarenci. Uvědomuji si, že vy lovci upírů jste všichni idioti, ale určitě dokážete přijít s veselým tématem rozhovoru, ne?“
Clarence se rozpačitě usmál. „Očividně ne. Dokonce nemám ani žádné zajímavé nové lovecké drby, o které bych se mohl podělit.“
Sally se naklonila přes stůl a políbila ho na tvář. „Žádná škoda, drahý lovče. Teď, chlapci, uvařte čerstvou kávu a my vám pak nakrájíme tenhle třešňový koláč.“
Zaklepání na dveře upoutalo jejich pozornost a Sally se usmála, když zachytila stín přes roletu nad skleněným oknem v horní polovině dveří. Otevřela je, něžně vtáhla Jordana dovnitř a jemně ho políbila. „Odpočinul si, miláčku?“
„Samozřejmě,“ řekl Jordan se zívnutím a podkopal svá slova tím, že objal Sally kolem pasu a položil si hlavu na její rameno.
Sally se tiše zasmála, políbila ho na čelo, odtáhla ho ke stolu a zatlačila do židle vedle sebe. Pak se vrhla do úklidu nádobí a přinášení nového, a když se jí Lowell snažil pomoci, věnovala mu varovný pohled.
V náležitém pořadí tam byla čerstvá káva od Lowella a třešňový koláč. Lowell se do něj šťastně pustil, starosti z doby před chvílí nakrátko pohřbil sladkokyselý dezert. Poslouchal a oči mu každou vteřinu těžkly, jak skupina tiše mluvila o různých lidech, které znali, Jordan a Clarence mluvili o lovu, Peter tu a tam nabídl své vlastní suché poznámky.
Lowell si sotva všiml, jak ruka zakryla jeho, a jen pomalu zvedl hlavu, aby se podíval na Petera. „Promiň.“
„Není za co se omlouvat,“ odpověděl Peter, jemně ho tahal a tlačil, až Lowell vstal a šel poslušně ke schodům. Slyšel, jak ostatní odcházejí, jak se zavírají dveře, někdo zhasíná kuchyňská světla… pak ucítil Peterovu ruku na zádech, lehkou a teplou, která ještě více zvýrazňovala linoucí se vůni, která přiváděla Lowella opravdu, opravdu k šílenství.
Zítra v noci se chystal proměnit ve vlka; opravdu doufal, že neudělá nějakou hloupost. Bylo mnohem těžší být normální ve vlčí podobě a měl pocit, že to bude ještě těžší, když se bude cítit příjemně a pohodlně a bude příliš spokojený.
Možná by se měl zamknout ve svém pokoji, nebo vyklouznout do lesa, aby byl daleko od místa, kde by mohl způsobit potíže.
Až na to, že kdyby se jednou otočil, bezpochyby by to zničilo všechno jeho pevné odhodlání.
Když došli do jeho pokoje, zamrkal, ospale zavrtěl hlavou a usmál se na Petera. „Promiň. Jdeš spát?“
Peter se slabě usmál a natáhl se, aby mu upravil vlasy. „Jo, upíři a lovci unavují dokonce i mě. Odpočiň si, omlouvám se, že jsem tě vzbudil.“
„Ne, uh, bylo to v pohodě.“ Lowell se pokusil o úsměv, prohrábl si rukou vlasy a nepřítomně si všiml, že mnohem raději cítí, když to dělá Peterova ruka. „Ehm. Dobrou noc. Nebo, uh, dobré ráno?“
Se smíchem mu Peter krátce stiskl rameno, pak se vydal chodbou do svého pokoje a dveře se za ním tiše zavřely.
Lowell je několik minut pozoroval, pak se s povzdechem konečně odvrátil, aby našel vlastní postel.
Právě zvedl své odložené kalhoty na spaní, když ho vzadu na krku píchlo. Zahodil kalhoty, opustil svůj pokoj a vrátil se dolů, krátce se zastavil, než se konečně rozhodl vyjít zadními dveřmi.
Bylo ticho - příliš ticho. Oblohu začínaly rozjasňovat nejjemnější náznaky rána.
Vítr se změnil a najednou ucítil jeho vůni. Sotva si všiml vrčení, které se mu usadilo v hrdle, a když se dotěrný pach přiblížil, bezmyšlenkovitě se vrhl přes zábradlí verandy a dolů na kopec pod ním – a přitom se přeměnil, do hustého lesa na úpatí kopce dorazil velký vlk.
S vrčením se proplétal mezi stromy a zamířil přímo k hrozbě, nepříteli. Na svém území nebude tolerovat nevítané osoby. Tohle místo bylo teď jeho, nevítaní vlci ať vypadnou.
Proklestil se lesem na mýtinu a zavrčel na vetřelce.
Muž ztuhl. Lowell cítil jeho strach. Dobře. Hlasitě, vysoko a ostře zaštěkal a nařídil vetřelci, aby ustoupil nebo pořádně bojoval. Když se muž nehýbal, Lowell zavrčel, čímž si vynutil souboj. Při posledním, doznívajícím zavrčení se muž poslušně proměnil.
Lowell zaútočil, naplno, bojoval za vše, co měl, protože toto místo bylo jeho a tento vlk na ně neměl žádné právo a nebyl tu vítán, a buď odejde, nebo zemře.
Zavrčel, když vetřelec zaútočil, odhodil ho a vrhl se na něj, aby se zakousl, udusil výkřik bolesti, stáhl vlka k zemi a pak-
„Lowelli!“
Trhl sebou, když k němu dorazil pach a vůně jeho druha. Sotva se vyhnul zubům, které se k němu dostaly. Zavrčel s novým zápalem, vrhl se zpátky na vetřelce a šel mu po krku-
„Lowelli, přestaň!“
Tiše zavrčel, ostře na vetřelce zavrčel, pak pomalu couval, až se vrátil k tomu, kterého chránil, zatlačil do rukou, které ho hladily, nechal se utišit a uklidnit a nechal vztek vyprchat. I když pořád nezapomněl na odporného vetřelce, který tu stále setrvával.
Svět voněl krví, od vetřelce a krvesajů. Slyšel je mluvit, ale nesledoval slova, pouze se přitiskl ke svému druhovi a nechal se ujistit, že je vše v pořádku.
Zavrčel a trhl hlavou, když slyšel, jak se vetřelec přibližuje. Ale vlk jen kňučel, kulhal a krvácel a tiše prosil.
Lowell ho ignoroval. Pokud vetřelec nebyl dost dobrý na to, aby unikl zranění, mohl si za svá zranění sám. Nevoněl jako člověk odsouzený k smrti, takže se možná naučí nepřicházet bez pozvání na Lowellovo území.
Jeho druh se pohnul vpřed a pomalu ho hladil po srsti, jak šel, ale Lowell nespokojeně zavrčel, když se jeho druh přiblížil k vetřelci, a zavrčel hněvem, když se vlk náhle vrhl a jeho druha tvrdě kousl.
Prudce vyrazil kupředu, zabořil zuby do odporného vetřelce, třásl se a vrčel, nechal se pohltit chutí horké krve a nepolevil, dokud se vetřelec nezhroutil v chvějící se hromadě k jeho nohám a podřízeně nekňučel.
S posledním varováním zavrčel, otočil se ke svému druhu a vrčel na krvesaje, kteří se ho odvážili dotknout, tlačil a čuchal, dokud nemohl ránu jeho druha očichat a sám si ji prohlédnout. Tiše zakňučel, olizoval tvář svého druha, přitlačil se k němu a sdílel jeho teplo.
„To je v pořádku, Low,“ řekl jeho druh tiše, hladil ho zdravou paží a opatrně si držel zraněnou na hrudi. „Děkuji ti.“
Krvesaji znovu promluvili a teď si všiml jednoho, který páchl jako krvesaj a stříbro… a dalšího, jednoho jako on, ale ne tak docela. Byla v pořádku. Zavrčel na souhlas, když se přiblížila a projevila náležitou úctu.
Obrátil se zpět ke svému druhovi a odmítl připustit, aby se přiblížil další.
„Low,“ řekl jeho druh tiše, stále ho hladil a laskal. „Můžeš se proměnit?“
Lowell zavrčel, pochopil žádost, i když to nechtěl udělat, a soustředil se. O chvíli později se proměnil zpět do své druhé podoby.
Lowell stál, zíral a mrkal.
Rozhodně nebyl ve své ložnici. Co se to sakra děje?
Jeho pohled padl na Petera a po chvíli si uvědomil, proč tak silně cítil krev: Peter krvácel z toho, co bylo zjevně kousnutí.
Ach ne, co to udělal?
Něco zakňučelo a on se otočil a uviděl zraněného vlkodlaka ležícího na zemi. Krev, plno krve.
„Lowelli!!!“
Slyšel, jak Sally volala jeho jméno, i ostatní, Peterův hlas byl hlasitější než všech ostatních, ale bylo zřejmé, že udělal nějakou věc šílenou i na vlkodlaka a ublížil Peterovi. Bože, co teď bude dělat?
„Omlouvám se!“ řekl a vzlykal to slovo. Pokusil se říct víc, ale dřív, než to stačil udělat, se vynořila temnota.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat