Úplněk (7)
Lowell uvažoval, co to znamená, že ho ta hořkost dostala víc než fakt, že na jeho vlkodlakost nikdy nebude pravděpodobně lék.
Možná proto, že byl zvyklý na to druhé a netušil, jak se vypořádat s bolestí někoho, kdo se mu začal líbit.
„Nakonec to dokážeš, člověče,“ řekl Clarence a přistoupil blíž. Prudce natáhl ruku, čímž Lowella vylekal. „Ty jsi ten vlk, o kterém mi Sally vyprávěla.“
„Ehm…“ Lowell zmateně zíral na ruku. Pak si náhle uvědomil, co Clarence dělá. Pomalu natáhl svou a potřásl Clarenceovi rukou. „Hm. Jmenuji se Lowell. Ty, uh, jsi cítit jako Jordan, ale ne stejně.“ Zčervenal, když si uvědomil, jak hloupě zní.
Clarence se zasmál a Lowell se odvážil znovu vzhlédnout.
Lowell předpokládal, že je hezký. Byl opravdu vysoký, měl tmavé vlasy a oči. Vypadal, že pro něj nebude příliš těžké zvednout Lowella a hodit ho přes dvůr, a jeho stisk ruky ten dojem jen potvrdil. Pach krve, kůže a stříbra k němu přilnul jako druhá kůže.
„Jsem lovec upírů,“ řekl Clarence. „Pracuji na tomhle lesním výběžku a součástí toho je občas zkontrolovat Sally. Jsem to, čemu se říká špičkový lovec.“
„Ach,“ řekl Lowell a snažil se vzpomenout si, co mu řekli o lovcích upírů. Nic moc, pomyslel si. „Jordan býval také lovec, že?“
Sally se zachichotala. „Jo, býval. Clarence odvolali, aby dělal něco jiného, a požádali Jordana, aby mě došel navštívit. Zbytek je, jak se říká, historie.“ Protočila očima. „Velmi barvitá historie.“
Peter a Clarence se zasmáli.
„Nenapadlo mě, že uvidím dalšího vlkodlaka po…“ Clarence pokrčil rameny, když jej Peter varoval pohledem. „Jen mluvím, člověče. Jsem rád, že jednoho vidím. Tohle místo prostě není stejné, když po něm nepobíhá tvoje rodina.“
Ach. Vlkodlaci, o kterých Peter mluvil, byla jeho rodina?
Lowell se podíval na Petera, jehož výraz se uzavřel. Proč by jeho rodina odcházela? Proč by Peter zůstal a nešel s nimi? Co se to proboha děje a neskončil s vrahem se sekerou? ’Vlkodlak se stává potravou pro nadšence do vlkodlaků’.
Přesto, když viděl výraz, nebo spíše jeho absenci, na Peterově tváři, nemohl tomu uvěřit. Ať se stalo cokoli, Petera to opravdu bolelo. Přál si, aby se mohl zeptat, aby věděl, jak Peterovi pomoci, aby přestal být tak smutný.
„Takže budeme stát celou noc na ulici, nebo půjdeme dovnitř a posadíme se jako civilizovaní upíři, vlkodlaci a lovci?“ zeptala se Sally jasným hlasem, který přerušil náhlé napětí. „Volím Peterův dům, protože opravdu nechci vzbudit Jordana. Je unavený z toho, jak mě krmil.“
Peter obrátil oči v sloup, ale otočil se a vedl je ke svému domu. Lowell ho rychle následoval, chtěl zůstat nablízku Peterovi, nelíbilo se mu, jak je nešťastný – nebo že ostatní lidé zhoršují jeho už tak nešťastnou náladu. Dostal by se do problémů, kdyby se je pokusil přimět odejít?
Na něco takového by neměl ani pomyslet. Co mu po tom bylo? Možná se jen potřeboval vrátit do postele. Po týdnu a půl kdy neměl příliš mnoho co dělat, se snadno přizpůsobil pravidelným hodinám, které Peter dodržoval. Ráno práce a tak, oběd následovaný dlouhým spánkem a pak být vzhůru do jedné v noci nebo do rána. Pacienti samozřejmě přicházeli v kteroukoli denní nebo noční dobu, takže ani tento zvláštní rozvrh nebyl vytesán do kamene.
Lowellovi to bylo jedno, rád se každé ráno probouzel na stejném místě a nebyl mlácen a odháněn nebo odtahován policajty.
Uvnitř šel přímo ke kávovaru a spustil ho, přinesl Peterův hrnek a svůj vlastní. U třetího zaváhal a podíval se na Clarence. Když přikývl, Lowell vzal třetí hrnek a postavil je všechny ke kávovaru.
Pak stál a cítil se trochu ztracený. „Ehm, dal by si někdo něco k jídlu?“
„Cokoli máš,“ řekl Clarence pohotově a ignoroval pohled, který mu Peter poslal. „Vidím, že jsi zdvořilá polovina této domácnosti. Tenhle konkrétní prvek tu vždycky chyběl.“
„Říká muž, jehož úkolem je být zvědavý,“ odvětil Peter a obrátil oči v sloup. „Pokud jsem hrubý, je to jen proto, že následuji příklad současné společnosti.“
Sally se usmála. „Osobně si myslím, že by všichni přítomní muži měli následovat tvůj příklad a chodit polonazí.“
Peter zaklel a Lowell se snažil nezírat na to, jak mu najednou zrůžověly tváře, než Peter utekl z kuchyně a vyběhl po schodech nahoru.
Šel k lednici, když se Sally zasmála a Clarence se tiše zahihňal, a vytáhl to, co zbylo ze smaženého kuřete, ze salátu a třešňového koláče, který jim Sally udělala. Nebylo tam nějaké… oh, bylo tam. Popadl bramborovou kaši, zbylou omáčku vedle ní, pak zavřel lednici nohou a odnesl vše na stůl. Sally mu pomohla vše uspořádat a Lowell došel pro sušenky, které byly v kontejneru na pultu.
„Ach, lidi. Opravdové jídlo. To jsem neměl celou věčnost. Jsi ten nejúžasnější vlkodlak všech dob.“
Sally zavrtěla hlavou a usmála se na Lowella, jako by spolu sdíleli nějakou soukromou zábavu.
Bylo tak divné, že se s ním zacházelo jako s normálním. Stále čekal na zádrhel. 'Vlkodlak zabit laskavostí; Laskavost preferuje poloautomatiku’.
Když Sally vstala, aby přinesla talíře a šálky, odložil sušenky a vrátil se do lednice pro pití.
Otočil se, když ucítil vůni a uslyšel, jak se Peter vrací, s úlevou i zklamáním, když viděl, že se převlékl do starých džín a tmavě modrého trička.
Což Lowellovi náhle připomnělo, že je stále ve svém vlastním nočním oblečení. Položil džbán s ledovým čajem a pár piv na stůl, vyklouzl, aby se převlékl, a natáhl si džíny, které byly příliš dlouhé, a tričko, které mu perfektně sedělo. Patřily tyto šaty Staceymu? Nebo někomu jinému? Měl na sobě oblečení těch ostatních vlků, kteří zde žili?
Při té myšlence se mu chtělo zavrčet a zavrtěl nad sebou hlavou. Možná, že být dobře nakrmený a odpočinutý bylo pro něj špatné; očividně to, že nemusel bojovat o jídlo, dávalo jeho vlčím aspektům šanci se zhoršit. Bude se muset hlídat.
Zvláště vzhledem k tomu, jak přitažlivého Petera shledával.
Nechtěl se nechat unést nějakou vlkodlačí věcí, které nerozuměl, a podělat jedinou dobrou věc, která se mu kdy stala.
Pokazit to by tak bylo jeho štěstí, ale možná by jednou mohl své štěstí nějak změnit. ’Vlkodlak má přeludy velkoleposti’. Když se vrátil dolů, viděl, že pro něj byl připraven talíř.
Posadil se hned vedle Petera, který se pestře hašteřil se Sally.
Lowell nechal svůj pohled bloudit a všiml si, jak se Clarence díval na něco, co mu bylo z dohledu – na svého psa, uvědomil si Lowell po chvíli. „Ehm, má hlad?“ zeptal se.
Clarence vzhlédl. „Hm? Ach, ne, je v pořádku. Má žalostné vyhladovělé štěněcí oči, ale je lhář. Takže se zítra proměníš, že? Upíři mají rádi úplněk, protože je tak jasně. Myslím, že u většiny z nich je nejtěžší přizpůsobit se tomu, že už nesmí na sluneční světlo.“
Sally pokrčila rameny. „Pravděpodobně. Už je to tak dlouho, nevzpomínám si. Nikdy jsem se ostatních neptala, jsou ze mě příliš vystresovaní.“
„Neměla bys být tak okázalá,“ škádlil ji Clarence a zasmál se, když před ním Sally potřásla zápěstím s náramky.
Otočil se zpátky k Lowellovi. „Tak kolik je ti let? Vypadáš na osmnáct, i když je těžké u někoho určit věk. Můj poslední milenec vypadal na devatenáct, ale bylo mu dvacet šest. Ne že by někdy opravil někoho, kdo si myslel, že mu je devatenáct.“ Protočil oči.
Lowell se zmateně zamračil. „Nevím. Proč na mém věku tolik záleží? Je tu nějaká vlkodlačí věc, kterou neznám?“
„Nech ho být,“ odsekl Peter.
„Dobře, dobře, mlčím,“ řekl Clarence a zvedl ruce. „Nemyslel jsem tím nic zlého a někdo mi opomněl říct, abych držel jazyk za zuby.“ Zamračil se na Sally.
Sally ho poplácala po ruce. „To nemá smysl. Muži nikdy nedrží jazyk za zuby, bez ohledu na to, kolikrát jim to říkáš.“
„Ach ano, a kdo je hlavou vesnických drben?“ odvětil Peter.
„Jsem šéf vesnice,“ řekla Sally povýšeně. „Je mou povinností být informována o každé situaci.“
Peter protočil oči.
Lowell uvažoval, jestli by se mohl vrátit do postele. Jedl v tichosti, ze všech sil se snažil být neviditelný a doufal, že se ho nebudou ptát na další otázky, kvůli kterým měl pocit, že je jediný v místnosti, komu ten vtip nedochází.
Nesnášel takový pocit. Proč mu to prostě neřekli? To už byli dva lidé, kterým Peter řekl, aby drželi hubu poté, co se zeptali na jeho věk.
Zdálo se důležité, že mu bylo osmnáct, ale proč? Opravdu nenáviděl být vlkodlakem, který nevěděl nic o své vlastní povaze. Lowell píchl do své bramborové kaše, pak s povzdechem odložil vidličku a sáhl po kávě. Sladké a krémové, což znamenalo, že ji udělal Peter. Díky bohu, že to Sally nedovolil. Jakkoli se snažila, bylo zřejmé, že kávu nikdy nepila.
Odložil hrnek a vrátil se k polovičatému úsilí jíst. Normálně jedl jako… no, vlk. Měl by tak správně jíst, protože kdo věděl, kdy pravidelné jídlo přestane? Jednoho dne se vrátí ke shánění jídla na všech myslitelných místech, několik z nich bude tak ubohých, že ho rozbrečí. Vážně, už začínal být rozmazlený tím, jak mu chutná normální život.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat