Úplněk (6)
Lowell pomalu otevřel oči, odhrnul teplé přikrývky a posadil se. Prohrábl si rukou vlasy a zamrkal, aby si vyjasnil rozmazané vidění. Vzduch byl chladný a on bojoval s ospalou touhou přetáhnout přes sebe deku a vrátit se do říše snů.
Něco ho probudilo, a i když byl sotva napůl vzhůru, věděl, že je lepší takovou věc neignorovat – zvláště když bylo zvláštní, že ještě napůl spal. To mu nebylo podobné.
Vylezl z postele, zašmátral po tričku a oblékl si ho, pak se posadil, aby si natáhl ponožky, než nakonec zlehka otevřel dveře a opatrně vyšel na chodbu. Žádná světla nesvítila, neslyšel žádný hluk… necítil žádný pocit nebezpečí, jen neurčitý pocit, že je něco jinak.
Podíval se ke dveřím do Peterova pokoje. Žádné světlo nesvítilo, takže byl pravděpodobně stále v posteli.
Lowell tiše sešel po schodech dolů, prozkoumal každý pokoj v přízemí, než se zmateně poškrábal na hlavě. Otočil se, aby se vrátil a znovu se podíval směrem ke klinice, když konečně zjistil, co je jinak: světlo na zadní verandě nesvítilo. Peter vždy nechával rozsvícená světla na verandě.
Lidé, řekl, ho navštěvovali v každou noční hodinu a mnozí se cítili pohodlněji, když viděli rozsvícená světla.
Necítil žádnou divnou vůni, takže žádní hosté nepřišli…
Zaváhal, nakonec pokrčil rameny a otevřel dveře na verandu.
Peter.
Lowell stál ve dveřích zmatený, co by měl dělat. Myslel si, že je Peter stále v posteli, a přesto tady seděl ve tmě se sklenkou něčeho, co byl zřejmě alkohol.
Vypadalo to jako 'chci být sám'. Otočil se k odchodu.
„Doufal jsem, že tě nevzbudím,“ řekl Peter, když Lowell popadl dveře, aby je zavřel.
„Promiň,“ omluvil se Lowell. „Myslel jsem, že jsi v posteli. Nevěděl jsem, co mě probudilo. Můžu jít.“
Peter se k němu otočil a jemně se usmál. „Není třeba, pokud chceš zůstat. Jen jsem si užíval noc. Je to velmi dobré na přemýšlení. Pojď, posaď se, pokud se raději nevrátíš do své postele, což bych zcela chápal.“
Lowell zavřel zadní dveře a pomalu se posadil vedle něj. Vzadu za domem byla velká dřevěná veranda s výhledem na dvorek, který vedl z kopce, jehož dno se rozlévalo do potoka a hustého lesa. Seděli v hlubokých dřevěných zahradních židlích umístěných zhruba uprostřed verandy. Lowell se uvolnil v sedadle a uvědomil si, že má dokonalý výhled pro pozorování hvězd.
Sklenice, kterou Peter držel, zacinkala, když ji položil. „Takže se ti tu líbí, Low?“
Bylo hloupé se vždy cítit tak nějak rozrušený tím, jak Peter neustále zkracoval jeho jméno? Lowell si nemohl vzpomenout na žádného člověka, který by se obtěžoval vzpomenout si na jeho jméno, natož jej zkrátit. „Ano,“ zašeptal. Příliš se mu tu líbilo. Po týdnu a půl pobytu se mu udělalo špatně pokaždé, když pomyslel na nevyhnutelný okamžik, kdy ho Peter požádá, aby odešel.
„Líbí,“ pokračoval. „Je to tu úplně jiné než jiná místa.“
Lidé Peterovi vždycky nosili jídlo a vždycky chtěli vidět Lowella. Trochu ho vyděsilo, když se ho pokusili štípnout do tváře nebo pohladit po vlasech, ale alespoň se ho nepokoušeli udeřit nebo zastřelit nebo tak něco.
Sally ho dokonce učila vařit. Ještě před pár hodinami se ze všech sil snažili nezapálit Peterovu kuchyni při výrobě smaženého kuřete, sušenek a salátu coleslaw.
Přál si, aby mu řekl, že má odejít, než se příliš připoutá.
„To jsem rád,“ řekl Peter. „Dobře jsi zapadl. Mnohem lépe než kdy Stacey.“ Tiše si povzdechl a znovu se napil alkoholu.
Lowell se zamračil a chtěl se zeptat. Ani pro idiota jako je on nebylo těžké si uvědomit, že Peter a Stacey byli mnohem víc než jen spolubydlící.
Při vzpomínce na Staceyho úsměvy, jeho kouzlo, způsob, jakým mu tak vesele vysvětlil, že doktor pracuje na léku…
Jak byl hloupý! Chtěl najít Staceyho a spáchat na něm násilné věci.
Když viděl smutek v Peterově tváři, chtěl mu udělat extrémně násilné věci.
„Dělá to, aby se mi pomstil,“ řekl Peter tiše a zíral do své skleničky. „Nikdy jsem nebyl schopen být přesně tím, co chtěl, a nemohl jsem přijít na lék… a, no…“ Tiše si povzdechl. „To není tvůj problém, omlouvám se. Přišel jsem sem, protože jsem byl zjevně v depresivní náladě.“
Lowell se na něj podíval – a náhle si uvědomil, že Peter má holou hruď. Zvláštní, že si toho nevšiml dřív. Byl rád, že tma skryla jeho náhle horké tváře. „Uh- všichni nad něčím přemítají. Nevadí mi to. Jsi ke mně mnohem milejší než kdokoli jiný, a já nedělám nic jiného, než že se tu potuluji a snažím se zničit tvou kuchyni. Takže, hm, dumej si. Stacey byl tvůj, uh… ehm…“ Sklonil hlavu, když si uvědomil, jak hloupý a hrubý je.
Zírání na Peterovu obnaženou hruď vůbec nepomáhalo jeho mozkové činnosti.
Peter se svým jemným způsobem zasmál. „Můj milenec, ano. Žil tu pět let a dva z nich jsme byli milenci.“ Tiše si povzdechl. „Nemohu ho vinit za to, že mě nenávidí, to ne. Strávil jsem tolik let snahou vyvinout lék a vůbec se mi to nepodařilo. Poté, co odešel, jsem to nadobro vzdal.“ Jeho ruka se sevřela kolem skla a obličej se mu zkroutil hořkým utrpením, které se jen pomalu vytratilo.
„Jsi více než vítán zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ pokračoval Peter. „Nevím, jestli jsem to řekl jasně. Mít kolem sebe někoho jiného mě dělá šťastným. Zejména vlkodlaka.“ Slabě se usmál, pak naklonil sklenici a jedním dlouhým polknutím vypil obsah. „Říkal jsem ti to už dříve a sám jsi to viděl: toto místo je neobvykle přátelská k nadpřirozeným druhům. Většina z toho je dílem Sally; je tu od doby, kdy se tu poutníci poprvé vylodili. Toto městečko bylo vždy jejím územím. Ale něco z toho…“ Odložil sklenici a znovu si povzdechl.
Lowell se zamračil, přál si, aby věděl, co říct nebo udělat. Bylo jasné, že Peter si potřebuje promluvit. 'Vlkodlak dělá mizerného psychologa; Doktor podlehne zamračenému trápení'. Natáhl ruku a lehce se dotkl hřbetu Peterovy ruky. „Uh, někteří z lidí, kteří sem chodí předstírat nemoc, vypadali, jako by bylo normální mít tady vlkodlaka. Je to pravda? Je to možné? Každý jiný vlkodlak, kterého jsem viděl, byl samotář jako já.“
Peter otočil ruku a na okamžik stiskl Lowellovu ruku. „Jo, soužití s vlkodlaky je tu normální. Dříve tu žila celá smečka. Odstěhovali se před téměř patnácti lety.“ Bolest mu zkroutila tvář a přidala k jeho hlasu slabé chvění.
Jeho slova Lowella zarazila. Smečka? Vlkodlaci… bylo jich dost na to, aby to dělali? Chtěli to dělat? Vlkodlaci skutečně spolu sdílejí prostor? Tak proč se s ním nikdo nikdy nechtěl stýkat? Polkl. Byl podivín i mezi ostatními podivíny?
Tohle však nebylo o něm. Byl zvyklý být nechtěný. Peter k němu byl laskavý, zasloužil si Lowellovu plnou pozornost. „Proč odešli?“ zeptal se.
„Hněv, bolest… nenávist…“ Peter zavrtěl hlavou. „Dnes večer se opravdu lituju.“ Ušklíbl se smutně. „Proto jsem doufal, že tě nevzbudím. Měl jsem to vědět lépe, vzhledem k tomu, jak blízko jsme k úplňku.“
Lowell se při tom připomenutí přikrčil. Všechny jeho smysly se zesílily a zlepšily se do téměř bolestivého stupně. Tuhle část nenáviděl, protože v tu chvíli všechno cítil a slyšel v super-naléhavé míře. Některé věci prostě nechtěl víc cítit.
Jako třeba Petera.
Proč, ach proč, musel být tak hloupý, aby si myslel, že jeho hostitel je sexy? Nemohl být prostě vděčný za laskavost a mít nějakého možná-přítele, spíše než chtít něco, co by nikdy ani za milion let nedostal?
Podařilo se mu pokrčit rameny. „To mi nevadí. Takže, ehm, znal jsi ty vlkodlaky opravdu dobře?“ Byl jeden z nich také Peterovým milencem? Lowellovi se z té myšlenky sevřel žaludek a zamračil se na sebe.
Peter se zasmál a Lowell nikdy před tím neslyšel tak nešťastný zvuk. „Jo, znal jsem je. Oni-“
Lowell vyskočil na nohy, když ho do nosu udeřil zápach spojený se zvukem auta na silnici před domem. Krev, kůže a stříbro, stopa něčeho, co bylo psem – a přece nejen psem. Byl v tom náznak něčeho, co mu připomínalo Jordana.
Tiše zavrčel, sotva si uvědomoval, že to dělá, opustil verandu a vrátil se dovnitř, zamířil chodbou k předním dveřím. Otevřel je a vyklouzl na přední dvůr a uviděl auto, které zastavilo na Sallyině příjezdové cestě.
Vylezl muž v doprovodu největšího greyhounda, jakého Lowell kdy viděl. Lowell se zastavil na kraji Peterova dvora, ruce ne zcela sevřené v pěst, přemýšlel, kdo je sakra ten divný muž a pes. Musí být časné ráno, kdo na světě by si vybral tuhle dobu na návštěvu?
No, ten muž šel na návštěvu k upírovi.
Opravdu, dveře se o chvíli později rozlétly a Sally se vyřítila ven, světlo na verandě ukazovalo její oblečení, mezi jejími korálky a cetkami se třpytily závratné řady modré a zelené barvy, stříbra a zlata. „Clarenci!“ zvolala vesele. „Tady jsi, začínala jsem si dělat starosti. Máš skoro hodinu zpoždění.“ Udeřila ho do paže.
Clarence se zasmál. „Celou dobu byla mlha, která mě zpomalila.“
Lowell přemýšlel, co by měl dělat. Očividně musí zůstat v posteli, až ho příště probudí něco divného. ’Zvědavý vlkodlak dostává jen dezerty’.
Už se začal otáčet, když zaslechl, že za ním přichází Peter a mohutný greyhound, tak rozdílný od těch několika, které kdy viděl, se pohnul směrem k němu.
Tiše zakňučel, když se k němu dostal, lehl si a pak se otočil, aby odhalil své břicho. Lowell se zamračil, protože to mu psi dělali pořád, ale sakra, jestli věděl proč. Sklonil se, aby jej pohladil.
„Na tvém místě bych to nedělal,“ řekl Peter tiše. „Jestliže se ho dotkneš, bude tě to bolet.“
„Co?“ zeptal se Lowell, otočil se a zamračil se na Petera, který se zastavil vedle něj.
„Má pravdu,“ souhlasil nový hlas.
Lowell trhl hlavou dozadu a zahlédl, že Clarence a Sally přecházejí ulici. Clarence se pobaveně díval na svého psa. Tiše zapískal a greyhound okamžitě vstal a šel si k němu sednout.
Clarence se usmál. „Je to lovecký pes na upíry,“ řekl. „Speciálně chovaný, speciálně krmený. Je v něm hodně stříbra, je jeho součástí, pravděpodobně by sis způsobil bolest, kdyby ses ho dotkl.“
Cítil stříbro, ale myslel si, že je to přetrvávající stopa od stříbra, které cítil z Clarence. Teď, když dával pozor, bylo snadné to určit jako součást psí krve, jeho těla. „Jak to děláš?“
„Tinktura Měsíce,“ řekl Peter tiše a poklekl, aby na greyhounda kývl a pohladil ho. „Tajemství lovců upírů, něco, co jim pomáhá doslova naplnit psy 'esencí stříbra'. Nikdy se mi nepodařilo, aby to fungovalo s vlkodlaky.“ Slova byla vyslovena s nemalým množstvím hořkosti.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat