Dorůstající měsíc (5)
Nakonec Peter řekl: „Vlkodlaci jsou něco úplně jiného. Existuje populární teorie, že upíři a vlkodlaci spolu úzce spojeni. Obojí se přenáší kousnutím, oba mají smrtelnou alergii na stříbro, oba jsou nějakým způsobem spjati s nocí… a nikdo neví, kde a jakým způsobem vznikli. Nejstarší z obou ras jsou dávno mrtví a ani oni si moc nepamatovali o svém původu. Věří se, že vznikli kombinací vědy a magie, nějakým experimentem, který měl dva konečné výsledky. Nevíme to však jistě.“
„Co víme,“ navázal Jordan, „je, že upíři začali žárlit na vlkodlaky. Dohlédli na to, aby byli téměř všichni vlkodlaci vyhlazeni, a jsem si jistý, že by všichni byli pryč, nebýt toho, že bylo dost upírů a dalších nadpřirozených, kteří chránili všechny vlkodlaky, které mohli. Sally je například měla vždy ráda.“
Lowell zíral. „Jak to myslíte, žárlit?“
Peter si pohrával s brýlemi. „Většina vlkodlaků se mění pouze s úplňkem. Jinak jsou většinou lidé, dokáží splynout s lidmi a mohou se pohybovat za denního světla. Ještě důležitější je, že se mohou pářit s lidmi a k životu nepotřebují lidskou krev. Upíři jsou mocnější a nesmrtelní, ale ztrácejí velkou část svobody, kterou si vlkodlaci zachovávají.“
Jordan si postrčil vlastní brýle po nose a Lowellovi to přišlo docela legrační, že oba dělali totéž. „Jistou dobu se říkalo, že někteří z nejlepších lovců upírů na světě byli vlkodlaci. I dnes je v oboru docela slavná rodina, o které lidé přísahají, že jim v žilách koluje vlkodlačí krev.“
Lowell se zamračil. „Jak mohou mít vlčí krev a nebýt vlkodlaky? To nedává smysl.“
„Je to něco, co se přenáší krví,“ řekl Peter. „Postupem času, pokud se to neudrží silné, vybledne to a ztenčí se to. Pochybuji, že jim z toho v krvi něco zbylo, zvlášť když se po tolika letech v jejich pokrevní linii neobjevili žádní vlkodlaci.“
Jordan si odfrkl. „S tak hlasitou a hrdou skupinou člověk nikdy neví.“
Lowell naprosto zmateně zavrtěl hlavou. „Nechápu to. Co tím myslíš, že se to přenáší krví?“
Po Peterově tváři se mihlo zděšení. „Pořád zapomínám, že když o tom diskutujeme, že tyhle věci prostě nevíš. Ne všichni vlkodlaci jsou výsledkem kousnutí. Někteří se jimi narodí. Změní to genetiku stejně snadno jako kousnutí, i když je to mnohem vzácnější. Většinu času to nečinně zahálí, jako v případě rodiny lovců, o které jsme právě diskutovali.“
„Ach,“ řekl Lowell tiše. „Ehm. Je to, uh, proč si nepamatuji, že jsem byl pokousán?“
Peter přikývl. „Alespoň jeden z tvých rodičů byl vlkodlak. To samozřejmě nemůžu říct s jistotou, ale pokud nemáš jizvu po kousnutí…“
„Nemám,“ řekl Lowell tiše a zíral na svůj prázdný talíř. Samozřejmě nezáleželo na tom, jak se stal vlkodlakem… kromě… kdyby jeho matka nebo otec věděli, že by se jím mohl stát … proč by ho v tom nechali? Proč mu to nikdo neřekl? Proč to nikoho nezajímalo?
Hloupé otázky, na které nikdy neměl odpověď, takže bylo zbytečné se divit. Byl spíše narozený vlkodlak než vyrobený, tak co. Cítil se hloupě, protože nevěděl, že něco takového je možné, ale nakonec to neznamenalo žádný rozdíl.
Peter a Jordan se na něj neklidně podívali a znovu si vyměnili pohledy, ale Lowell nic dalšího vědět nechtěl. Na jeden den měl informací víc než dost. Vstal, posbíral talíře a pánev a přesunul se k dřezu, aby umyl nádobí.
„To nemusíš,“ řekl Peter, vstal a přidal se k němu u dřezu. „Ty jsi uvařil, já to umyju. Domácí pravidla.“
Jordan si odfrkl, čímž si od Petera vysloužil zlostný pohled.
„Tady, sedni si,“ řekl Peter s úsměvem a Lowell chtěl protestovat, opravdu to udělal, protože to byl on, kdo Petera obtěžoval, takže to nejmenší, co mohl udělat, bylo uvařit a uklidit, jak nejlépe uměl. Ale bylo těžké se proti tomu úsměvu bránit a opravdu se snadno nechal rozptýlit, když mu nos naplnila Peterova vůně.
Potřeboval posoudit tu nádhernou vůni. Rozrušen svými vlastními myšlenkami se vrátil ke stolu a poslušně se posadil a neklidně si pohrával s papírovým ubrouskem.
„Takže tedy budeš pokračovat v experimentech?“ zeptal se Jordan do ticha.
„Ne,“ řekl Peter ostře a otočil se.
Jordan zvedl ruce. „Nevěděl jsem to, člověče. Sally taky ne. Myslel jsem, že se zeptám. Proč ne?“
„Protože nikdy nebude žádný lék,“ řekl Peter stále ostrým hlasem, ale Lowell v něm rozpoznal stopu smutku. „Po tolika letech snažení jsem konečně ochoten přiznat marný výkon. Stacey byl poslední kapkou.“
„Stacey,“ řekl Jordan opovržlivě, „si zasloužil být odveden do lesa a-“
„To stačí!“ vyštěkl Peter. Talíř, který držel, mu vyklouzl z prstů a roztříštil se o podlahu. „Sakra.“ Povzdechl si a opatrně přešel přes kuchyň, zmizel v prádelně a vrátil se s koštětem a lopatkou. „Jen tam zůstaň,“ řekl a pokynul Lowellovi, aby se posadil, když se postavil, aby mu pomohl.
Jordan se zašklebil. „Omlouvám se, Petere.“
Peter si povzdechl, když vysypal rozbitý porcelán do koše a začal zametat podlahu podruhé. „Ne. Máš pravdu. Myslím, že je to stále bolestivé téma.“
Lowell uvažoval, jestli by neměl odejít. Tak nenáviděl, že nevěděl, co se děje. Byl součástí problému? Stacey byl vlkodlak a ten, kdo znal Petera… a zajímalo ho, jak se znali, vzhledem k tomu, jak byl Peter naštvaný, když bylo zmíněno jeho jméno.
Své otázky však spolkl.
Moc toho nevěděl, ale věděl, kdy má držet jazyk za zuby.
„Možná je teď vhodná chvíle, abych se rozloučil, než si strčím nohu tak hluboko do úst, že se s ní začnu dusit,“ řekl Jordan. Vstal a poplácal Petera po zádech, zamával Lowellovi a pak byl pryč.
Peter začal mluvit, když se zadní dveře znovu náhle otevřely.
„Myslím, že ti přijíždí pacient, doktore,“ řekl Jordan a zvedl ruku, aby zabránil jakékoli poznámce, kterou se Peter chystal pronést. „Vypadá to jako náklaďák slečny Holly.“
„Ach, skvělé,“ řekl Peter s povzdechem. Protočil očima a pak krátce zmizel, aby vrátil smeták a lopatku do prádelny.
Lowell seděl a přál si, aby věděl, co má dělat.
Jordan znovu zmizel a Peter si stiskl kořen nosu. Po chvíli vzhlédl a ústa se mu zakřivila slabým úsměvem. „Vypadáš víc než trochu zmateně, Low. Omlouvám se za to, že jsem tak tupý a nepříjemný. Stacey je pro mě nepříjemné téma-“ Odmlčel se, když zazněl klakson auta, a dlouze si povzdechl.
Když se znovu otočil k Lowellovi, jeho oči se rozzářily rozpačitým pobavením. „Paní Holly je jednou z městských drben. Chodí sem každých pár dní, aby se ze mě pokusila vymámit vše, co bych mohl vědět o všech ostatních, kteří mě navštívili - a přesně ví, kdo tu byl.“ Když se celým domem ozval ostrý bzučák, obrátil oči v sloup. „Vsadím se, že moje vyšetřovatelka je tady, aby tě uviděla, takže bude nejlepší jít a mít to za sebou.“ Mrkl a pak naznačil Lowellovi, aby ho následoval.
Zmatený Lowell šel za ním, když šli z obytné části domu do kliniky.
„Paní Holly,“ řekl Peter vesele, usmál se a natáhl ruce k ženě, která hlasitě zahučela, než vložila své ruce do jeho. Peter ji políbil na tvář. „Vypadáte úžasně jako vždy. Co vás trápí, má drahá dámo?“ Pokud něco slyšela, nedala to najevo, její jasně zelené oči zíraly výhradně na Lowella.
Voněla jako léky a zatuchlé květiny, trochu jako med, a člověk znal tenhle typ: Děsivá stará dáma. Když pustila Petera, aby se k němu přiblížila, couval a ostražitě se díval na masivní kabelku visící na jejím předloktí. Přísahal by, že v té věci určitě nosí cihlu.
V žádném případě se nedostane na dostřel.
„No ne, ty jsi ale hezký, že?“ zamumlala slečna Holly. „Sally si nedělala srandu.“
„Sally?“ řekl Peter ostře. „Co ta pijavice kde roztrubuje?“
Paní Holly na něj zírala. „Neměl bys Její Jasnosti říkat tak hrubým výrazem. Upřímně, Petere, tvoje matka ti vštípila dobré způsoby. Použij je.“
Lowell se zamračil. Opravdu by takhle s Peterem neměla mluvit, zvlášť když Sally bylo jedno, když ji nazval pijavicí krve. Spíš si myslel, že je to stejný způsob, jakým říkala Peterovi 'Šílený vědec'… i když tady byl jen noc a den, tak co vlastně věděl?
„Každopádně,“ pokračovala paní Holly s popotahováním, „řekla jen, že Peter má nového spolubydlícího, a ten je mladý a velmi hezký. Vidím, že nelhala.“
Peter zavrtěl hlavou. „Pokud jste chtěla přijít na návštěvu, paní Holly, mohla jste jednoduše zaklepat na hlavní dveře.“
„Bah!“ řekla paní Holly a zuřivě mávala jednou rukou sem a tam, květinový vzor jejích šatů po kolena s dlouhými rukávy se pohyboval tak divoce, že se Lowellovi málem zatočila hlava. „Jsem příliš zaneprázdněna na to, abych pobíhala v lehkomyslných honbách za zvědavostí.“ Otočila se s podivným škubnutím směrem k zadní místnosti a řekla něco o bolestivém kašli.
Lowell se podíval na Petera, který obrátil oči v sloup. „Nikdy v životě nebyla nemocná. Zdá se, že si myslí, že nikdo z nás neví, že jsme vyslýcháni.“ Mrkl. „Můžeš si najít něco zábavnějšího, jestli chceš. Omlouvám se za to všechno. Cena za život na malém městě je v pravidelných místních klepech.“ Zasmál se a znovu mrkl. „Vsadím se, že většina mých návštěv po zbytek dne a noci budou všechno lidé, kteří se chtějí podívat na mého mladého, hezkého strávníka. Jdi se bavit, uvidíme se na večeři.“
S tím vykročil za slečnou Holly a nechal Lowella více než trochu omámeného a zmateného. Vůbec ho nezajímalo, když ho slečna Holly nazvala hezkým, nebo dokonce, že opakovala slova Sally. Nevěřil tomu. I při těch několika dalších příležitostech, kdy byl upraven, ho nikdo nenazval hezkým.
Když slyšel Petera říkat přesně to samé, rozpálily se mu tváře a o to bolestněji si uvědomil, jak lahodně Peter vždycky voněl.
Uf, to bylo prostě skvělé. To alespoň částečně vysvětlovalo tu vůni a samozřejmě skutečnost, že se k němu Peter choval bezdůvodně mile, ji ještě zesílila - šlo jen o to, že ti, kdo v něm vzbuzovali sexuální touhu, takový pach normálně nevydávali, takže to tak docela nechápal.
Pro jeho hloupý život je typické, že pociťuje trochu chtíče k někomu, kdo byl jen milý, a za další den nebo dva mu pravděpodobně začne naznačovat, že by měl jít dál.
Lowell zavrtěl hlavou, otočil se a šel domýt nádobí a vytřít podlahu, aby uklidil zbytky rozbitého talíře. Jeho dovedností bylo málo, ale byl mezi nimi pekelný talent na vytírání podlah. ’Vlk vytírá podlahu, ženy v domácnosti zelenají závistí’. Lowell si tiše odfrkl, zahnal tu hloupou myšlenku a šel najít mop a kbelík.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat