Dorůstající měsíc (4)
Lowell nevěděl, co se sebou dělat.
Po snídani mu Peter řekl, aby ’prozkoumával okolí a bavil se‘, než zmizel dveřmi pod schody. Lowell uvažoval, co je tam dole, protože to bylo očividně mnohem víc než jen skříň, pokud Peter nebyl nějak zvlášť divný.
Prozkoumat okolí a bavit se?
Ta část s prozkoumáním se dala splnit dost dobře, ale jak přesně se měl bavit? Co bylo zábavné?
Neměl nijak moc ’zábavných’ vzpomínek uschovaných pro vyprávění. Podle jeho zkušeností zábava obvykle vyžadovala peníze, a i když měl nyní dvě stě dolarů navíc… neměl skutečnou představu, jak je utratit.
No, asi za nové mýdlo, prací prostředek a všechny ty věcí, které by měl Peterovi nahradit, protože je používal.
Prohlídka domu netrvala dlouho. Byl to docela velký dům, ale polovina spodního patra byla přenechána malé klinice plné nejrůznějších podivných věcí, o kterých si byl docela jistý, že v ordinacích nejsou běžné.
Zbytek v přízemí zabíral obývací pokoj a něco, co vypadalo jako druhý, menší obývací pokoj, ale s více knihami a stolními hrami a televizí a tak. Jinak tam byla jen koupelna, kuchyň a prádelna.
Nahoře byly tři ložnice, další koupelna a pár skříní a spousta oken. Obecné barevné schéma celého domu se zdálo být v modré, zelené a šedé barvě, ačkoli „jeho“ ložnice byla červená a hnědá.
Zajímalo ho, kdo ji předtím používal. Po bývalém obyvateli nezůstal žádný náznak, jako by po něm byly smeteny všechny stopy.
Ne že by se opravdu snažil něco najít, ne poté, co narazil na slabý náznak sexu. Jeho tvář už nikdy nevychladne.
Takže Peter míval milence? Ale pokud ano, proč by vůně sexu byla v té místnosti, ne v Peterově pokoji?
Rozhodně to není jeho věc.
Kde byl Peter? No, dole ve sklepě nebo co to bylo, ale zatím tam byl celý den. Neměl hlad? Nepotřeboval pauzu? Lowell si povzdechl. 'Vlkodlak neschopný zábavy, svět není překvapen'. Možná by mohl jít ven a prozkoumat dvůr? Průzkum měla být zábava, ne?
Aach, co měl dělat? Bolela ho z jeho myšlenek hlava. Lowell si znovu povzdechl, vrátil se do kuchyně a posadil se ke stolu. Z nějakého důvodu to byla jeho oblíbená místnost – za předpokladu, že méně než dvacet čtyři hodin je dost času na výběr oblíbeného pokoje.
Možná to bylo proto, že jednou z jeho mála dobrých vzpomínek byla jeho práce kuchařského pomocníka. Byla to zábava, alespoň z části. Krájení, smažení, grilování, opékání, vaření… Tak si přál, aby tam mohl zůstat déle, aby se dozvěděl víc.
Nebylo by to pěkné, kdyby věděl, jak vařit? Bohužel toho moc neuměl. Večeře bývala 'staromódní vaření' a on tam nebyl dost dlouho, aby se to všechno naučil. Pamatoval si sušenky a smažené kuře, ale to vyžadovalo hodně práce a nebylo mu dovoleno skutečně vařit. Ale jo, člověk se mohl dívat a jíst zbytky.
Snídali cereálie s banány a Sally si půjčila vajíčka a on rozhodně věděl, jak vajíčka uvařit…
Ale bylo mu to dovoleno? Nedostane se do problémů?
Na to si odfrkl. Dostat se do problémů. Jako by to bylo nové, nebo dokonce důležité. Dostane se do problémů, Peter ho vykopne, tak to bude. Návrat do normálního života. Nebylo to tak, že tahle podivná situace bude pokračovat. Už to trvalo mnohem déle, než očekával.
Pokrčil rameny a pomalu sháněl v kuchyni vše, co bude potřebovat, a nachystal si pánev, vejce, máslo, sýr a několik věcí ze stojanu na koření, který ho přiměl chvíli civět. Jakmile to všechno měl, pustil se do práce.
Míchaná vejce nebyla nic moc, ale byla to jediná věc, kterou zvládl, aniž by podpálil dům. Nebo něco podělal. ’Vlkodlak a kuchyňská tragická kombinace’. Zamračeně vylil rozšlehaná vejce na rozehřátou pánev a pečlivě sledoval, jak se vaří.
Byl tak zaneprázdněný soustředěním se, strachem z toho, co se stane, až – jestli – Peter přijde nahoru, že novou vůni nezaregistroval, dokud se mu do myšlenek nevloupal hlas.
„Voní to dobře.“
Lowell nadskočil, nová vůně ho udeřila do nosu, až upustil špachtli a ta zařinčela o kuchyňskou podlahu.
„Promiň!“ Nový chlapík si posunul brýle na nose a rozpačitě se usmál. „Myslel jsem, že jsi věděl, že jsem tady, i když ses na ta vejce díval dost přísně.“
Lowell přikývl, sklonil se, aby vzal upuštěnou špachtli, pak se přesunul k dřezu, aby ji umyl. „Voníte jako upír,“ řekl pomalu. „Uh. Smíte sem?“
„Jo,“ odpověděl muž. „Jmenuji se Jordan. Zastavil jsem se, abych se seznámil s novým vlkodlakem, o kterém moje žena stále mluví. Myslím, že bych žárlil, kdybych ji dobře neznal.“ Mrkl a krátce se dotkl krku, kde Lowell viděl stopy po kousnutí. Odvrátil pohled, když si uvědomil, že zírá.
Jordan se tiše zasmál, ale byl to spíš laskavý než zlý zvuk, nebo si to Lowell jen představoval, ale kdo ví? „Ještě jsi nikdy neviděl kousnutí od upíra?“
Lowell zavrtěl hlavou, cítil, jak se mu tváře rozžhavily, a otočil se, aby zachránil vejce před spálením. „Jsem samotář.“
„Já vlastně taky,“ odpověděl Jordan.
Pak se usmál. „Lovci upírů většinou bývají samotáři. Jsou výjimky, ale většina z nás pracuje sama.“ Přistoupil blíž ke kamnům. „Můžu ti nějaké ukrást?“
„Chcete míchaná vajíčka?“ zeptal se Lowell překvapeně.
„Voní úžasně,“ řekl Jordan. „Neříkej jí, že jsem to řekl, protože bych zemřel pomalou a bolestivou smrtí, ale Sally je mnohem lepší v pečení než vaření.“ Mrkl. „Samozřejmě, je to upír a ještě k tomu dost starý. Tohle jí taky neříkej.“
Lowell na něj zíral.
Jordan se usmál. „Mohu si tedy dát vajíčka? Protože moje vaření je ještě horší než to Sally, i když ani jeden z nás není zdaleka tak špatný jako Peter. Člověk by si myslel, že muž, který se zabývá recepturami, a podobnými nesmysli, bude lepší v odměřování mouky, ale nech mě, abych ti vyprávěl, jak se jednoho dne pokusil upéct dort –“
„Pokračuj v té větě, Jordane, a povím tvé ženě všechno, co jsi právě řekl,“ ozval se Peter z chodby s rukama založenýma na hrudi a káravě na něj zíral.
Jordan se zazubil a postrčil si brýle. „Jejda. Chycen při činu. Můžu stále dostat ty vejce?“
Peter vešel do kuchyně. „Ne, nesmíš, za to, že se o mně pokoušíš vyprávět ponižující historky.“
„Aspoň jsem tu příhodu neuváděl-“
„Dokonči tu větu a až příště hodím své šikovné 'solární světlice' do komína, tvůj zrak bude trpět mnohem déle než dvacet čtyři hodin.“
Jordan se zasmál. „Byla na tebe tak naštvaná, člověče. Někdy si myslím, že mi chybí ty staré dobré dny námluv. Prošlo mi toho víc, když si myslela, že jsem roztomilý človíček, který se snaží flirtovat.“
Peter protočil oči.
„Ehm,“ vtrhl do toho Lowell váhavě. „Chcete jíst?“
„Ano,“ řekli Peter a Jordan sborově, přerušili své příjemné hašteření, aby přinesli talíře a vidličky, a než Lowell stačil mrknout, jeho míchaná vejce byla pryč z pánve, a než se posadil, aby si pochutnal na svých, byla prakticky snědená.
Poslouchal, jak spolu dál mluvili a hašteřili se, rychle jedl své jídlo a snažil se neusmívat se, protože k úsměvu neměl žádný dobrý důvod, i když byl rád, že jeho vejce nechutnají příšerně a že se nedostal do potíží.
Do jeho nečinných myšlenek vtrhla slova 'lovec upírů', vzhlédl a promluvil, než si to rozmyslel. „Co je to lovec upírů?“
Když řeč utichla a oba se na něj krátce překvapeně podívali, Lowell si přál, aby se včas zarazil a držel jazyk za zuby.
Pak Peter zavrtěl hlavou a Jordan se smutně usmál. „Ty si neděláš srandu,“ řekl Jordan s lehkým úsměvem. „Opravdu se ti podařilo vyhnout se jakémukoliv učení. Ale jak?“
Peter pokrčil rameny. „Nebylo to těžké, vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti.“
„Předpokládám, že je to pravda,“ zamumlal Jordan.
O čem to mluvili? Jordan zavrtěl hlavou. „Promiň. Um, existují různé druhy upírů. My je v oboru obvykle nazýváme zlomení, průměrní a top.“
„Sally… Peter jí říkal top.“
„Jo, to je pravda,“ řekl Jordan. „Upír je považován za top, když je mu nad sto osmdesát let, nebo zhruba nad trojnásobek průměrné délky lidského života. To je asi bod, kdy jsou důkladně a doopravdy přizpůsobeni tomu, aby byli upírem spíše než člověkem, a lze jim více nebo méně důvěřovat v tom, že nebudou pokračovat v masivním řádění. Uh, jako je ‚vyrobení co nejvíce upírů‘, protože jich je dovoleno udělat jen několik za století.“
Lowell přikývl, nebyl si jistý, zda to pochopil, ale vždy byl rád za nové informace.
Jordan pokračoval. „Průměrní upíři jsou ti prostřední, mladí, ti, kteří se proměnili, a kteří se zdají být na tom dobře, ale ještě nedosáhli toho definitivního bodu. Většina z nich toho však nedosáhne, protože zapomenout na to, jaké je být člověkem, je těžké.“
„Zlomení upíři jsou ti, kteří nebyli dobře vyrobeni, nebo se s tím prostě nevyrovnali, stejně jako někteří průměrní, kteří to časem neunesou. Existují dva druhy lovců upírů: první loví zlomené upíry a ty průměrné, kteří porušují pravidla, a ten druhý typ hlídá top upíry.“
„Uh, dobře,“ řekl Lowell. Chtěl se zeptat na další otázky, protože polovinu z toho úplně nepochopil, ale palčivější otázka ho pálila a donutila se ho zeptat. „Existuje, ehm, něco takového u vlkodlaků?“
Oba muži si vyměnili pohledy.
Lowell nenáviděl, když to lidé dělali. Nikdy to pro něj neznamenalo dobré zprávy.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat