Dorůstající měsíc (3)
Lowell zíral, nozdry se mu rozšířily z pachu krve, který ho zalil.
Přesto si ho nedokázal spojit se ženou, která stála ve dveřích, ačkoli byla neomylně jeho zdrojem. Byla… barevná. Cinkající. Její sukně byla vyrobena ze všech možných druhů kousků různých barev a vzorů, jako by ji udělala z patchworkové přikrývky nebo něčeho podobného. Měla na sobě jasně červené tílko a cinkala kvůli spoustě korálků, zvonků a dalších různých ozdob a přívěsků na krku, zápěstích a v pase.
t/n: Patchwork (anglicky patch – záplata, work - práce = vyrobeno ze záplat) je specifická textilní technika. Jedná se o sešívání malých, různě barevných kousků látek tak, aby vytvářely geometrické vzory.
Její blonďaté vlasy byly stejně bláznivé jako vše ostatní, tady kudrnaté, sem tam spletené, většinu z nich jí držely nad krkem červené hůlky. Byla pěkná, ale tak nějak ohromující a barvy, korálky a všechno ostatní bylo úplně v rozporu s tím, co říkala její vůně.
„Upír,“ řekl nevěřícně, když se přiblížila natolik, že si vůni nebylo možné splést.
Peter zasténal: „Krvesaji, vypadni. Nauč se klepat.“
Žena pokrčila nos, položila si ruku na bok, v druhé líně svírala odměrku. „Kdybych zaklepala, nepustil bys mě dovnitř. Je snazší tuhle část přeskočit.“
„Jdi pryč, Sally,“ opakoval Peter a zíral na ni.
Sally si ho nevšímala a přešla k pultu poblíž kamen, přitáhla si k sobě modrou porcelánovou nádobu a nasypala část jejího obsahu do své odměrky. „Tak kdo je tady ten miláček?“ zeptala se, když vrátila nádobu a přistoupila ke stolu.
Lowell zíral. Upíry už předtím viděl; byli obvykle trochu děsiví, ale ve skutečnosti ho nikdy neobtěžovali. Vždy je viděl ve velkoměstech, ale nikdy ne v malých městech. Ne že by navštívil mnoho malých měst, ale stejně.
„Děsíš ho,“ vyštěkl Peter, „všechny děsíš.“
„Tebe ne,“ řekla Sally a obrátila oči v sloup. „Neděsím ho. Je mu-“
„Pravděpodobně ani ne osmnáct,“ řekl Peter ostře. „Našel jsem ho jít po dálnici a byl na cestě za mnou.“
Sally zamrkala: „Aha, chápu.“ Obešla stůl, sedla si vedle Lowella a přehodila mu ruku přes rameno. „Jsi hezký, to bez pochyby. Jestli se někdy rozvedu se svým idiotským manželem, můžeme spolu utéct.“
Peter zasténal. „Jdu přivést tvého manžela.“
„Neopovažuj se, pořád se vzpamatovává z vašeho malého ošklivého kaskadérského kousku se světlicemi.“
„Tentokrát jsi to začala ty, pijavice,“ odsekl Peter. „Příště mu řekni, aby se nedostal do palebné linie.“
Sally popotáhla: „Cokoliv, šílený vědče.“
Lowell uvažoval, jestli by bylo možné nenápadně vklouznout pod stůl a odplížit se pryč.
„Po chvíli si na ni zvykneš,“ řekl Peter a krátce se na něj usmál, než se znovu obrátil na Sally.
„Je to kost. Necháš si ho?“
Vyměnili si pohledy a Lowell poznal spodní proudy, když je cítil. Co se dělo? Měl by vzít do zaječí? Paže kolem ramen ho začínala děsit. Lidé se ho nedotýkali. Vůbec. Pokud to nebyli policajti nebo tak podobně a ti chlapi nebyli nikdy milí, kromě těch, kteří mu dali šálek kávy a odvezli ho do nedalekého útulku.
„Nech ho být, Sally.“
Namísto hádky, jak Lowell napůl očekával, ho Sally okamžitě pustila, vstala, došla k lednici a vytáhla karton vajec. Vybrala dvě a opatrně je položila k cukru.
„Nejsem tvůj obchod s potravinami, ty zatracená pijavice,“ řekl Peter, podrážděně vstal a vzal si máslo, které právě ukradla.
Sally ho popadla zpátky, položila ho k cukru a pak zmizela ve spíži. „Ano, jsi. Zvlášť když dělám sušenky. Nemáš kakao?“
„Třetí police, směrem dozadu,“ řekl Peter a obrátil oči v sloup na Lowella, než přešel ke kávovaru schovanému v rohu pultu u dřezu. „Máš rád kávu, Lowelle?“
„Uh, ano,“ přikývl Lowell. Miloval kávu, v neposlední řadě proto, že mu ji lidé nejčastěji dávali zdarma. Káva, prášková smetana a cukr byly jeho nejčastěji konzumovanou skupinou potravin.
Sally se vrátila ze spíže s pažemi naloženými různými věcmi - kakaem, čokoládovými lupínky, oříšky… Usmála se na něj a všechno položila na stůl. „Máš rád sušenky, Lowelle? Dělám je s dvojitou čokoládou, klasickými čokoládovými lupínky a cukrovinkami. A arašídovým máslem, nebo můj manžel začne fňukat jako pětileté dítě.“
Lowell se snažil nezírat, ale měl podezření, že selhává. „Uh… ty jsi upír, že?“
„Ano,“ řekla Sally se smíchem. „Sušenky jsou na zítřejší školní veletrh. Vždycky pomáhám zásobovat občerstvení. Zbyde jich dost pro mého milého souseda, i když by měl mít stále potíže kvůli té světlici.“
Peter si odfrkl: „Začala sis s tím, pijavice, a protože jsi právě vyprázdnila mou spíž, abys mohla udělat sušenky, můžeš se o ně podělit.“
Sally na Lowella obrátila oči v sloup a pak na něj mrkla. „Máš košík? Zapomněla jsem si jeden přinést a v rukou to všechno unést nemůžu.“
„Ty!“ řekl Peter a dlouze si povzdechl, než odešel do prádelny. Vrátil se s košíkem, který vypadal jako by ho tu nechal velikonoční zajíček, a lehce jím praštil Sally do hlavy.
„Děkuji ti, drahý chlapče z potravin.“
„Líná pijavice!“
„Šílený vědče!“ Všechno úhledně zabalila do košíku, zamávala na Lowella a odešla stejně náhle, jako přišla.
Peter znovu obrátil oči v sloup, vrátil se se dvěma šálky kávy a krátce odešel, aby přinesl cukřenku a krabičku smetany. „Po chvíli si na ni zvykneš. Upíři si myslí, že mohou vyjebat s každým a se vším. Je potřeba nastavit jim hranice,“ usmál se, když se posadil a postrčil si brýle zpátky nahoru na nos.
Bylo v pořádku, že byl jeho zachránce atraktivní? To bylo pravděpodobně proti pravidlům, nebo přinejmenším velmi hloupé. Peter dobře voněl a vypadal dobře, a to rozhodně znamenalo, že Lowell musel odejít hned, jak to bylo možné.
Dochutil si kávu a pomalu ji usrkával, přál si, aby dokázal zmrazit čas, zachytit právě ten okamžik, kdy bylo všechno dokonalé a nic se nemohlo pokazit. „Hm. Děkuji za, uh, tohle všechno. Omlouvám se, že ti přidělávám takové problémy.“
Peter se na něj podíval a jemně se usmál. „Ty nejsi problém. Žiju tu úplně sám; je vždy příjemné mít kolem sebe někoho jiného. Kromě toho je to hlavně moje chyba, že jsi tady. Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít. Potřebuješ někde být?“
„Ne,“ řekl Lowell a téměř se zasmál. Kde by musel být?
„Pokud ti nevadí, že se ptám,“ řekl Peter pomalu a položil kávu, „kolik je ti let?“
Lowell pokrčil rameny a podíval se dolů na svou vlastní kávu, z ponížení se mu rozpálily tváře. „Nevím.“ Jen matně si pamatoval sirotčinec nebo tak něco, ale příliš mnoho hádek s některými z ostatních…
Poté se zdálo, že vždy existoval důvod, proč ho nikdo nechtěl mít u sebe, dokonce ani ostatní nadpřirození. Těch pár dalších vlkodlaků, se kterými se setkal, nechtělo společnost, což nikdy nechápal, protože by to bylo hezké, tak moc hezké, nebýt osamoceným vlkem…
„To jsem si myslel,“ řekl Peter zamyšleně a nečinně přejížděl po okraji svého šálku. „Kdybych měl hádat, řekl bych, že je ti přesně kolem osmnácti, plus mínus pár měsíců…“ Slabě se usmál: „Ne že by na tom opravdu záleželo, odpusť vědci jeho zvědavost.“
Lowell zmateně pokrčil rameny, ale bylo to víc než jedno. Nezáleželo mu na tom, jak je starý. Jestli to někoho zajímalo, tak fajn.
Peter se tiše zasmál, vstal, aby přinesl konvici s kávou a doplnil Lowellův hrnek. „Jsem rád, že jak se zdá, jsi unikl onemocnění. Tvrdě jsem se naučil, že vlkodlaci jsou mizerní pacienti.“ Mrkl na něj.
„Být nemocný je na hovno,“ souhlasil Lowell. Nesnášel být nemocný. Jen to znesnadnilo kontrolu nad vlčími věcmi a on pak chtěl pokousat každého hloupého člověka, který mu zkřížil cestu.
O tom, co znamená být vlkodlakem, moc nevěděl, ale už jako docela mladý se naučil nekousat lidi. Ne, že by někdy chtěl, lidé nikdy nevoněli jako něco, do čeho by chtěl zabořit zuby. Ale někdy měsíc a posraní lidé tenhle odpor ztěžovali.
Občas přemýšlel, kdo ho kousl. Ostatní vlkodlaci, které potkal, věděli, kdo je kousl a proč. Lowell si nemohl vzpomenout; musel být opravdu malinký, když se to stalo. Neměl po tom žádnou jizvu. Jaký druh blbce způsobil ly-cokoli ubohému, hloupému dítěti?
„Vypadáš, že jsi připravený sebou praštit,“ řekl Peter a pronikl do jeho myšlenek.
Lowell pokrčil rameny. Byl unavený, ale unavený byl pořád.
„Pojď, ať stihneš ještě trochu tmy na spaní. Varuji tě dopředu, žiju podle divných hodin. Celý Midsummer, mimo malé hrstky občanů, žije podle divných hodin,“ usmál se Peter. „Je to nadpřirozené město. Dokonce i většina lidí dodržuje nadpřirozené hodiny.“
„Ehm…“ Lowell o něčem takovém nikdy neslyšel. Málokdy viděl jiné nadpřirozené. Někdy přísahal, že se mu ti, které viděl, snažili vyhnout, což nedávalo smysl. Tedy, pokud se nevyhýbali vlkodlačímu tulákovi. Ale občas dostal dobrou práci a dokázal být na chvíli úctyhodný, a i tak s ním nikdy nechtěli mít nic společného. „To je divné.“
„Určitě to není běžné, ale předpokládám, že se tu s tebou nebude zacházet stejně, jako se s tebou pravděpodobně zacházelo všude jinde. Zvláště pokud budeš mít souhlas Sally, což už máš. Nikdo nepůjde proti top upírovi, i když ji většina ostatních upírů považuje za ostudu jejich jména.“
Lowell se skoro usmál, ale cítil se při tom špatně. „Nikdy jsem neviděl jiného upíra, jako je ona, i když jsem pravda neprožil moc let. Co je to top upír?“
Peter se na něj překvapeně podíval. „Nevíš nic o upírech? Co víš o vlkodlacích?“
„Ehm… upíři jsou děsiví, zvláště ti, kteří páchnou, jako by bylo něco v nepořádku s jejich krví. Viděl jsem jen dva další, kteří páchli jako Sally, a to jsem je viděl jen z dálky.“
„Top upíři,“ řekl Peter, „jsou upíři, kteří tu jsou po staletí. Myslím, že Sally si na tohle místo udělala nárok, když tu byla jen hrstka chatrčí a vesnická studna. Její manžel je člověk. Jordan je milý chlapík se svatou trpělivostí, když se s ní oženil.“ Znovu mrkl a pak zvážněl. „Takže toho o vlkodlacích opravdu moc nevíš?“
Lowell pokrčil rameny. „Vlastně ne. Kousáním se to šíří. Narazil jsem jen na pár dalších a ti se nikdy nechtěli zdržovat blízko mě. Nepamatuji si, kdo mě kousl ani proč.“
„Kousl tě?“ opakoval tiše Peter. „Chápu.“
„Chápeš co?“ zeptal se Lowell.
„Mm, opravdu vypadáš unaveně,“ řekl Peter. „Neměl bych na tebe pořád žvanit. Pojď, ukážu ti tvou postel, uložím tě, a můžeme si promluvit u snídaně.“
Lowell se zamračil. Ale chystal se mluvit o vlkodlacích… Proč přestal? To nebylo fér. Jak mohl lidský lékař vědět o vlkodlacích víc než on? Pravděpodobně dokonce znal to hloupé Ly- slovo, které si Lowell nikdy nezapamatuje. „Ale-jak toho víš tolik o vlkodlacích? Opravdu jsi pracoval na nějakém léku? Co…“ Co se dělo a proč měl pocit, že mu něco uniká?
Peter se natáhl, aby ho znovu lehce chytil za ruku. „Slibuji, že ti vysvětlím, co vím a proč, až přijde čas. Ale právě teď jsi unavený a rozrušený a zavalení informacemi ti nepomůže. Nikdy jsem se neměl začít ptát, moje zvědavost mě dostává do hodně problémů. Pojď, dostaneme tě do postele.“
Pokusil se protestovat, ale i s kávou ve svém oběhovém systému Lowell náhle podlehl vyčerpání, se kterým bojoval od chvíle, kdy ho Peter vzbudil v autě.
Odložil protesty na později a poslušně šel, když ho Peter vedl z kuchyně, nahoru po schodech a do místnosti, která páchla, jako by se minimálně několik měsíců nepoužívala. Všechny lidské pachy byly staré, vybledlé a prostěradla, když na ně dopadl, páchly jako nic víc než saponát.
Když byl příliš těžký a ospalý na to, aby se pohnul, napadlo ho, že pokud chce odpovědi, nemůže se ráno vypařit. Měl by zůstat? Proč by Peter chtěl, aby zůstal?
Pak ho přemohl spánek a otázky ho na chvíli nechaly v klidu.
-Předchozí kapitola- -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat