„Princi Galene, je nám ctí, že vás zde můžeme přivítat.“
Galen se hluboce uklonil, dlouhé světlé blond vlasy mu spadly přes jedno rameno a ledově modrá stuha je jen stěží udržela pohromadě. „Omlouvám se, že jsem dorazil tak pozdě bez řádného upozornění, Veličenstvo. Obávám se, že se na tom velmi podílelo počasí.“
Král mávl rukou s masívním prstenem. „Nic si z toho nedělejte, prosím. Je mi ctí, že nás navštívil syn Nejvyššího krále. Dorazil jste akorát na naše zimní oslavy, Vaše milosti. Prosím, zůstaňte a užijte si je.“
„Byl bych velmi poctěn.“ Trpělivě stál, zatímco král pokračoval v tlachání, stěží odolával nutkání jednoduše se otočit a odejít. Bylo přitěžující, že uvízl tady, když chtěl zcela zmizet z této země, než napadne těžký sníh. Tak blízko hranic, a přeci tak daleko. Byl naštvaný.
Situaci nepomohlo ani to, že od chvíle, kdy vstoupil do hradu, se ho zmocnil pocit neklidu. Přičítal by to svému vlastnímu vnitřnímu zmatku, nebýt tváří jeho mužů, kteří říkali, že cítí stejnou nešťastnou tíhu. Přes toto místo byl příkrov, který nemohly zakrýt ani všechny ty zářivé barvy a drahokamy.
Pohled na krále odhalil panovníka podobného jakémukoliv jinému; kromě jeho zjevné lásky ke šperkům na něm nebylo nic pozoruhodného. Při bližším zkoumání se ale ukázalo, že vše nebylo tak, jak se zdálo. Něco měl v očích, něco nebylo úplně v pořádku. Z pohledu do nich se mu udělalo nejasně špatně a nakonec zrak odvrátil.
Jeho oči přeskočily na postavu, která byla přeci jen zajímavější.
Hned napravo od králových nohou na schodech vedoucích k trůnu seděl dvorní šašek. Jeho vlasy byly tmavě hnědé, střižené na ramena a ozdobené korálky a malými zvonečky. Obličej měl pokrytý bílou barvou a každou tvář zdobilo malé srdce přímo pod okem, jedno černé a druhé červené. Rty měl zbarvené do syté, temně rudé barvy a pozoroval prince s výrazem, který byl podivně zasmušilý, nepatřičný k jeho klaunské tváři.
Stejně jako u krále to byly jeho oči, které Galena nejvíce znepokojily. Šaškovy oči byly černé, nebo alespoň tak tmavé, že vypadaly jako černé. Galen zjistil, že je těžké odvrátit od nich pohled.
„Ale musíte být unavený, můj princi,“ řekl nakonec král. „Prosím, dovolte jednomu z mých mužů, aby vás doprovodil do vašeho pokoje.“
Galen přikývl, ulevilo se mu, že musel odvrátit pozornost od šaška a že slyšel, že si konečně může odpočinout. „Postel bych ocenil ze všeho nejvíc, Veličenstvo.“
„Doprovodím ho,“ nabídl se šašek a Galen se z jeho hlasu zachvěl tak, jako už dlouho ne. Tmavě namalovaná ústa se zkřivila ve slabém úsměvu, když se šašek otočil ke králi. „Pokud byste byl tak laskav a dovolil mi tu čest, Veličenstvo?“
Král pomalu přikývl. „Jak chceš. Jeho apartmá je v západním křídle.“
„Jistě, Veličenstvo.“ Šašek se pomalu zvedl, uhladil si třpytivou červenočernou tuniku, než se Galenovi elegantně uklonil. „Vaše Výsosti, prosím, následujte mě.“
Galen popřál králi dobrou noc, pak se otočil, aby následoval šaška ven.
Venku na chodbě se šašek otočil a hluboce se mu uklonil: „Jmenuji se Rune, Vaše Výsosti. Králův bavič, jak jste si jistě všiml.“ Vzhlédl a na rtech se mu objevil pomalý úsměv. Galen si všiml, že jeho oči nejsou černé, ale velmi tmavě zelené. „Tudy, Vaše Výsosti.“
Přitáhl si plášť těsněji kolem sebe, zima studila víc, než dokázal hrad zahnat.
Mlčky procházeli chodbami osvětlenými pochodněmi, počet lidí postupně ubýval. Když šašek znovu promluvil, nikdo jiný nebyl poblíž. „Jdou zde o vás fámy, Vaše Výsosti.“ Jeho hlas byl jemný, potutelný.
Galenovi se ten tón nelíbil. „Promiň?“ zeptal se chladně.
„Fámy, Výsosti. Říká se, že Nejvyšší král odmítl svého nejstaršího syna jako dědice. Říká se, že místo aby převzal trůn, bývalý korunní princ putuje z království do království a dělá práci, kterou obvykle nechávají podřízeným.“
„Jsi drzý, šašku.“
Rune bezstarostně pokrčil rameny. „Mluvím jen o tom, co slyším, Výsosti. Zajímají mě drby.“ Ohlédl se přes rameno a na pohledné tváři měl stále ten mírný úsměv. „Neměl jsem v úmyslu vás urazit. Přijměte mou omluvu.“
„Jen buď zticha.“
Šašek se zastavil před řadou dvojitých dveří s vyřezávanými měsíci a hvězdami, otevřel je a hluboce se uklonil. „Váš pokoj, Výsosti. Jsem si jistý, že jste příliš unavený na to, abyste s námi dnes večer povečeřel,“ vzhlédl přes dlouhé řasy, „ale zítra je první noc naší třídenní zimní oslavy. Tak se k nám přidejte. Předpokládám, že to bude docela zážitek. Naše zimní plesy jsou velmi slavné.“
Galen jen přikývl, zmizel ve svém pokoji a zavřel dveře šaškovi před obličejem.
*-*-*
„Dobrý večer, princi Galene,“ pozdravil ho u dveří známý potutelný hlas. „Je pro nás ctí mít vás na našem skromném večírku.“
Galen ignoroval šaška, který se jen zasmál a odtančil do davu, byl těžko přehlédnutelný v jeho zelené a oranžové soupravě a rolničkami cinkajícími při každém pohybu. Galen se přiblížil k trůnu a uklonil se králi, který se usmál a pokynul mu blíž. „Princi Galene, dobrý večer. Vypadáte, že jste se z cest dobře zotavil. Co si myslíte o mém plese?“
„Je to skutečně tak nádherné, jak se říká, králi.“ Galen byl ohromen tanečním sálem a jeho výzdobou, velkolepou imitací ledového paláce, naštěstí bez nesnesitelného chladu. Křišťál a sklo se všude třpytily a oslňovaly oči všude tam, kam dopadalo světlo. Na tanečním parketu se točily a vířily páry, závratný pohyb barev skoro stejně oslepující jako třpytivé lustry.
Veškerá vznešenost však nedokázala rozptýlit pocit, že něco není ve své podstatě v pořádku. Pod třpytivým povrchem číhalo cosi temného. Marně se snažil setřást tu představu ze své mysli, ale byla tam pevně usazena.
„Měl byste si zatančit, princi. Zaručuji, že nebudete mít nouzi o dámy, které by vám rády ukázaly taneční parket.“
„Jsem hrozný tanečník,“ odpověděl Galen, „takže pokud mi odpustíte, budu se na slavnost jen dívat.“
Král přikývl. „Jak si přejete. Rozhodně mi dělejte společnost a vyprávějte mi o svých cestách.“
Galen přikývl a mluvil s králem, zatímco sledovali tanečníky a příležitostně si povídali s šlechtici. Podrážděně se přinutil ignorovat neklidný pocit, který přetrvával. Sebral odvahu a s veškerou zbylou náladou, kterou měl, se pustil do příběhu o době, kdy se on a jeho muži ztratili v lese. V polovině příběhu však z královy tváře náhle zmizela všechna barva. Princ sledoval jeho pohled k místu, kde se dav rychle rozcházel, aby vpustil nově příchozího.
Přiblížil se k nim ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděl. Nemohl od něj odtrhnout oči. Ten muž byl mladý, určitě se ani neblížil jeho čtyřiadvaceti letům. Galen si myslel, že mu nemůže být víc než osmnáct. Jeho vlasy byly černé jako ten nejjemnější inkoust, rovné a ostříhané tak, aby rámovaly jeho elegantní tvář. Jasně zelené oči neochvějně hleděly na sedícího krále. Byl oděn v tunice zlaté jako slunce.
Muž promluvil hrubým, zvláštně chraplavým hlasem. „Vaše Veličenstvo.“ Poklekl před králem s nízko skloněnou hlavou.
„K-kdo jsi?“ Král zakoktal, jeho vlastní světle hnědé oči se rozšířily tím, co si Galen uvědomil, že je strach. Taneční sál kolem něj upadl do šokovaného ticha. Galen se zamračil.
Cizinec se zdál nedotčený: „Nejsem nikdo, Veličenstvo. Přišel jsem jen proto, abych vám přinesl ubohý dárek.“ Vzhlédl a zelené oči jako by se zavrtaly do krále, který se nyní mírně třásl.
Ve vzduchu se zalesklo zlato, když hodil králi do klína malý předmět. Jen Galen slyšel králův slabý zděšený výkřik.
Muž se znovu postavil, uklonil se, otočil se a prošel davem, který se od něj držel hodně daleko. Zcela zmatený Galen pohlédl na krále a předmět, který držel v jedné třesoucí se ruce. Zlatá brož ve tvaru růže.
Návštěva cizince fakticky zabila sváteční náladu a Galen neztrácel čas a odešel. Procházel chodbami směrem ke svému pokoji a ignoroval všechny, kteří se s ním pokoušeli mluvit.
Zastavil se, když uviděl stín čekající u jeho dveří a zamračil se na ten mazaný, ale tak podmanivý hlas, který zaplavil jeho uši. „O králi kolují fámy, víte?“
„Ne, nechci to vědět. Nech mě být, šašku.“
Rune se zasmál. „Říká se, že král udělal temné, děsivé věci, když královna zemřela. Že ztratil veškerý rozum.“
„Mluvíš v hádankách a ty mě nikdy nezajímaly.“ Galen se na něj zamračil. „Ani mě nezajímá muž, který by mluvil proti svému králi.“
„Nemluvím proti králi,“ řekl šašek. „Mluvím jen o hloupých klevetách, drbech, které mají pobavit blázny v dlouhé, temné zimní noci. Říká se, že král složil své milované královně, slib, který ho dovedl k šílenství.“
Galen zavrtěl hlavou. „Nechci to slyšet.“
„Nemáte rád fámy?“
„Ne, nemám. Ani se mi nelíbí muž, který by je tak vesele vyprávěl kolemjdoucímu cizinci.“
Šašek se ušklíbl, tmavě červená barva byla na jeho rtech ve slabém světle téměř černá. „Pak vám místo toho povím příběh.“
„Nepotřebuji, abys mě tu bavil, šašku. Jdi pryč.“
„Je to naprostá pohádka, Výsosti. Stojí za to ji slyšet, slibuji vám. O království, kterému vládl nejen král, ale také královna nepřekonatelné krásy. Král ji zbožňoval a ona jeho. Říká se, že se zamilovali na první pohled a zapomněli na všechno ostatní.“
Galen si povzdechl a hlavou udeřil o dveře. Marně chtěl, aby se jeho nohy pohnuly, aby ho odnesly do jeho pokoje a do ticha, které by tam našel. Hlas šaška však přehlušil jeho vlastní. Bohatý, temný a jemný, nutil Galena, aby naslouchal, i když se mu hnusilo poslouchat ten příběh.
„Krásná, ale s podlomeným zdravím, královna nakonec jedné zimy onemocněla a už se nikdy nevzpamatovala. S posledním dechem prý prosila svého manžela, aby si vzal za manželku jen ženu stejné nebo větší krásy. Šílený žalem, to král samozřejmě slíbil. Královna zemřela.“
Rune přešel síň a otevřel dveře princova pokoje. „Pojďte, vzduch je tu chladný. Nebudeme pokračovat ve vašem pokoji?“
„Jdi pryč,“ řekl Galen zoufale, ale temně zeleným očím a vřelému hlasu bylo těžké odolat a bezmocně dovolil znepokojivému šaškovi, aby ho následoval. Usadil se před ohněm, zatímco Rune pokračoval ve svém příběhu.
Šašek se usadil na podlaze před ohněm, mihotavé světlo ho zalilo oranžovou a žlutou barvou, oživilo jeho zářivou tuniku a zelené oči znovu zčernaly. „Nechci vám ublížit, Výsosti.“
Galen si povzdechl. „Nevěřím ti, a ani se mi tvůj příběh nelíbí.“
„Zimní noci jsou dlouhé, chladné a osamělé,“ řekl šašek a namalovaná ústa se zkroutila hořkým úsměvem. „Nějaká společnost je lepší než žádná. Slibuji, že můj příběh stojí za vyslechnutí a dost na to, aby vás odvedl od chladu. Kde jsem skončil? Ach ano, královna zemřela. Král na dva roky upadl do hlubokého smutku a nic mu nemohlo se ho zbavit. Nakonec jej ale jeho rádci přesvědčili, že si potřebuje najít novou ženu. Nezapomněl na slib, který dal své milované královně, a předal jej svým rádcům, kteří byli tím ustanovením zděšeni. Přesto poslušně pátrali v celé zemi po ženě neskutečné krásy. Nepovedlo se jim to,“ vyprávěl šašek tiše.
Jeho namalované rty vypadaly ve světle ohně černě, jasné barvy jeho kostýmu vybledly. „Nikde v království nenašli ženu tak krásnou, jako bývala královna. Její vlasy byly černé jako noc a její pleť bledá jako zima, ale měla oči v barvě jara a jim rovné neexistovaly. Rádci to vzdali a prosili krále, aby si vzal někoho jiného, a dokonce mu nabídli několik skvělých kandidátek.“
Jeho hlas potemněl, veškerý potutelný humor se vytratil. Galen zapomněl, že ten příběh nechce slyšet, ukolébán hlasem, který ho vyprávěl, a intenzitou, s jakou byl příběh přednášen. „Během toho pátrání král stále truchlil nad svou mrtvou královnou. Říká se, že ho to skutečně dohnalo k šílenství. Říká se, že ztracený ve své bolesti našel vhodnou manželku přímo ve svém vlastním zámku, přímo uprostřed zimních slavností.“
„Víte, král a královna, na začátku svého manželství, zplodili jediné dítě. Dceru, která se s přibývajícím věkem ukázala být pravým obrazem své matky. První noc zimních oslav jí bylo osmnáct a zdaleka už nebyla dítětem.“
Galen pocítil náhlý chlad. „Myslím, že se mi tento příběh líbí ještě méně než předtím.“
„Byla to velice krásná mladá žena,“ pokračoval šašek, jako by Galen nepromluvil. „Král si ve svém zármutku a rostoucím šílenství vzal do hlavy, že si vezme svou dceru. Jeho rádci se samozřejmě zhrozili, a když se jeho dcera dozvěděla o jeho plánech, vyděsila se.
Víc než to se však bála o svého otce. Až do poslední chvíle si byla jistá, že může být zachráněn před šílenstvím, které ho stravovalo.“
„Král se nenechal odradit. V poslední zoufalé snaze přimět ho, aby se vzpamatoval, přikázala mu jeho dcera vyrobit čtyři kusy oblečení, aby náležitě oslavila svou svatbu. Doufala, že nebude schopen šaty vyrobit, nebo že to bude trvat tak dlouho, že přemůže svůj smutek a svatbu odvolá.
Nejdříve si poručila šaty na zásnubní ples, jasné a zlaté jako slunce. Sotva o měsíc později jí král tyto šaty daroval. Zadruhé chtěla svatební róbu, šaty z třpytivého stříbra, které by soupeřily s Měsícem. Král je nechal vyrobit. Dcera a rádci byli stále zoufalejší, ale král byl ještě odhodlanější. Dále požadovala šaty na svůj svatební ples, nádherné jako noční obloha, hluboké a tmavé, zářící hvězdami. Tak byly vyrobeny. V poslední zoufalé nabídce jeho dcera požadovala plášť, aby zahnala chlad, až pocestují na svatební cestu. Plášť, do kterého musí kouskem přispět každý tvor v lese, plášť vyrobený z tisíce kožešin. K jejímu velkému zděšení jej král úspěšně nechal vyrobit a dcera nakonec zpanikařila a pokusila se uprchnout.“
Rune umlkl.
Galena nenapadlo nic, co by řekl.
Rune konečně začal mluvit těžkým hlasem. „Tady příběh nabírá trochu temnější spád a nebudu o něm mluvit. Stačí říct, že král byl nespokojen s jejím pokusem o útěk a fraškou z ní udělal nevěstu. Jak plynuly měsíce, mnohokrát se pokusila uniknout svému nešťastnému životu tím, že ho úplně ukončí. Čekala však dítě a král se postaral o to, aby byla bedlivě hlídána.
Dítě se narodilo, a protože věřili, že princezna byla příliš vyčerpaná na to, aby udělala víc, než jen spala, nechali nešťastnou ženu na pokoji. Hluboko v noci vzala své dítě a utekla z království, udržovaná v teple pláštěm vyrobeným z tisíce kožešin. Nevzala si s sebou nic kromě tří šperků, které jí byly vzácné jako vzpomínky na šťastnější časy. Prsten, náhrdelník a brož, vše z masivního zlata. Kam šla, nikdo neví. Ale nikdo ji už nikdy neviděl.“
Galen promluvil s úšklebkem. „Není to šťastný příběh, šašku. Myslel jsem, že tvým úkolem je rozesmát lidi a užívat si života.“
„Život je těžké si užívat, když žiješ pohřben v temných tajemstvích. Poté, co jeho dcera-nevěsta utekla, král jako by znovu získal ztracený rozum. Nebo to alespoň on a všichni ostatní předstírají. Nad tímto místem visí zlé znamení, neboť, jak fámy říkají, se každý cítí vinen za to, co udělal nebo neudělal.“
Galen se zašklebil. „Neoceňuji to, že vyprávíš tak hrozný příběh, šašku. Tak nešťastný příběh mě bude pronásledovat v mých snech. Nech mě o samotě.“
„Jak si přejete.“
Rune se zastavil ve dveřích. „Zítra bude další ples. Obdarujete nás svou přítomností, Výsosti?“ Pevně za sebou zavřel dveře a nečekal, až uslyší Galenovu odpověď.
Žádné komentáře:
Okomentovat