Zvuk pohybu ho přiměl vzhlédnout a uviděl Ferdyho přešlapovat ve dveřích.
„Pojď se najíst,“ nařídil mu Brayton a pak dodal: „Mohl bys použít nějaké jídlo na ty své zatracené kosti. Máš v úmyslu vypadat, jako bys umíral hlady? To je oblíbený vzhled u gremlinů? Myslel jsem, že jsou obvykle mohutnější.“
„Já jím,“ řekl Ferdy a snažil se zamračit, ale ve skutečnosti to byl zase jen ten jeho našpulený výraz.
„Jo, pravděpodobně to sotva stačí na nakrmení kotěte,“ odsekl Brayton.
Ferdy šťouchl do krajíce chleba. „Proč vás zajímá, co jím nebo nejím?“
Brayton začal odpovídat, že na tom samozřejmě záleží, ale pak si uvědomil, že je idiot. Ferdy měl pravdu. Byl tam jen proto, aby udělal svou práci. Práci, která bohužel nezahrnovala více polibků-
Zavrčel a zakousl se do pizzy a přemýšlel, co to s ním sakra je. Klienti nebyli jeho starostí.
Pidižvíci nebyli jeho problém. Vylekaný, hladový, prťaví klienti rozhodně nebyli jeho problém.
Ale na tom polibku nebylo nic plachého a dost síly ve Ferdyho sevření naznačilo, že by to mohl být sakra dobře strávený čas, protože gremlini byli zatraceně zruční, a opravdu vůbec nepomáhalo, že ho Ferdy zjevně chtěl.
Brayton zavrčel, vzdal se své pizzy a odešel z místnosti, jen stručně vyštěkl: „Vrátím se.“ V přední hale otevřel dveře a svlékl si šaty. Úhledně je složil a položil je k oblečení, které tam předtím odložil. Na tento druh výletu si s sebou nebral peněženku a další nezbytnosti. Brayton zvážil své možnosti.
Silná, přetrvávající vůně Kerryho ho přiměla vycenit zuby v zavrčení a opravdu si přál, aby vystopování toho parchanta a vyrvání jeho hrdla bylo považováno za správnou věc. Odložil lákavou myšlenku, zrychlil a vydal se rovnou do města. Možná by bylo praktičtější vzít si auto, ale měl plno energie na spálení a jeho vlčí podoba mu poskytne několik výhod, až bude prozkoumávat starou radnici.
Do města se dostal brzy, ze zvyku byl napjatý a pohyboval se opatrně, když se dostal k lidem.
Normálně by se ve vlčí podobě blízko města nepohyboval, ale tohle město bylo víc než trochu zvláštní.
Bylo to opravdu tak divné, pomyslel si, pohybovat se městem a proplétat se mezi lidmi, kteří mu nevěnovali více pozornosti, než byla prchavá zvědavost. Nebylo slyšet žádné výkřiky, žádné hrozby, žádný pach strachu, nic jiného než zvědavost nad cizím člověkem.
Midsummer, co? Bude si muset tohle místo zapamatovat, pokud se ještě někdy vrátí do této oblasti.
Pokračoval dál a nezastavil se, dokud nedorazil na staré městské náměstí, bylo malebné jako z filmu: lavičky, květiny, malebné obchůdky, dlažební kostky, fontána, všechno to tam bylo. A bylo to dost hnusné.
A nad tím vším se tyčila, jako poslední pohlednicový dotek, věž s hodinami. Používali za starých časů stejné místo k pálení nadpřirozených tvorů jako trestný čin 'čarodějnictví'? Jak dlouho žil top vamp v této oblasti?
To není relevantní, připomněl si Brayton. Soustředil se na danou práci a zamířil do změti stavebního nepořádku, který se na pohlednici rozšířil jako plíseň. Až bude práce hotová, vsadil se, že to místo bude perfektní pro vánoční přání.
Procházel se přes, skrz, pod a kolem nepořádku a nakonec vklouzl dovnitř haly. Přístup k věži s hodinami byl přímo za zadními dveřmi a někdo je nechal trochu pootevřené. Dobrý. Kdyby to neudělali, musel by se přeměnit zpět a doufat, že se mu je podaří otevřít – a byl by přitom úplně nahý.
Otevřel dveře a vyšplhal nahoru potom, co se ukázalo být kamennými schody. Jeho drápy cvakaly po kamenech a ozvěna se odrážela po schodišti. Když se dostal na vrchol věže, napadl ho závan pachů a třikrát za sebou silně kýchl. Vůně prachu, plísní, rozkládajícího se dřeva, kamenů, shnilé látky, rozpadajících se cihel. Byly tam také nové vůně: lidé, normální a nenormální. Pach jeho gremlina byl nejsilnější, kov a strojový olej, a ta nepolapitelná, kořeněně sladká vůně, která se zdála být prostě Ferdy a nikdo jiný na světě. Vonělo to lépe pokaždé, kdykoliv to vdechl.
Zamračil se nad tím, zaražen vášnivými zbloudilými myšlenkami.
Očividně běhání jako vlk nespotřebovalo dost energie, ani nezahnalo myšlenky na šukání jeho malého gremlina, dokud by nekřičel-
Brayton zakňučel, frustrovaný, otrávený a zmatený. Tohle pro něj nebylo normální chování. Byl to samotář – skutečný samotář. Šukal jen ostatní tuláky, jiné samotáře. Mrňous byl očividně ten usedlý typ, který zůstává na jednom místě, společenský a rodinný typ. Brayton neměl zájem, aby do toho patřil, i kdyby neměl zavedenou zásadu mísit obchod s potěšením. Tvrdě se naučil, že je nejlepší držet to obojí přísně oddělené.
Brayton znovu zakňučel, nenáviděl, že se cítil zmateně, že nemůže zapomenout na ten hloupý polibek, který nikdy neměl ukrást, a pokusil se myšlenky zahnat a znovu se snažil soustředit se na svou práci. Sklonil nos k zemi a začal vše kolem sebe zkoumat.
Útroby mechanismu věžních hodin byly všude kolem, spolu s nástroji, olejem, hadry, knihami, schématy a stránkou po stránce poznámek. Vypadalo to, že mrňous tu věc jednoduše neopravoval – vše rekonstruoval a jasně si dělal poznámky, aby to mohl použít jinde.
Gremlini.
Brayton pobaveně mumlal, posouval a šťouchal do všeho, strkal čenichem do gremlinova organizovaného nepořádku –
A kýchl s takovou silou, až to bolelo.
Pak ho látka, kterou vdechl, začala skutečně zasahovat a zapálila mu krev takovým způsobem, že Brayton kňučel a fňukal zděšením a strachem. Uskočil pryč a hnal se zpátky dolů po schodech a bojoval se šílenstvím, které ho drásalo. Když se dostal k hlavním dveřím, zavřel je a uvěznil se uvnitř – doufal, že se uvěznil.
Nejistě se přesunul nahoru po schodech, kymácel se na nohou, doklopýtal do středu střechy a sebral dost síly a vůle, aby hodil hlavu dozadu a zavyl tak hlasitě, jak jen mohl - varoval, prosil o pomoc a doufal, že ho smečka uslyší.
Křičel, dokud nebylo příliš obtížné pokračovat, dokud nad sebou neztratil poslední nit kontroly. Pak se schoulil do klubíčka na podlaze, kňučel a skučel, jak bojoval s šílenstvím vyvolaným efektem vlčího prokletí, které někdo zjevně ukryl mezi nepořádkem nahoře.
Příchod nejméně čtyř vlků upoutal jeho pozornost a začal proti své vůli vrčet. Třásl se úsilím, které vyžadovalo udržet se v klidu; příchod dalšího alfy mu pomohl se ztišit a tíha rovnocenné přítomnosti ho uklidnila.
Udržel ho pod kontrolou právě tak dlouho, aby se k němu mohl přiblížit podivný nevlk a vytáhnout injekční stříkačku. Voněl jako vlk, jako alfa a jako lék. Ten podivný vlk ho bodl jehlou a něco mu vpíchl. Brayton zakňučel bolestí a úlevou, když svět zčernal.
*-*-*
Probudil se s pulzující bolestí hlavy a křečemi v žaludku a všechny ty podivné pachy ve vzduchu tomu nepomáhaly.
Existovala však jedna vůně, která se zcela jasně oddělila od ostatních a dokázala ho trochu uklidnit - zvláštní, nepolapitelná, návyková vůně, kterou byl Ferdy.
Brayton se pomalu posadil a zmateně zíral na mrňouse posazeného na podlaze zády ke zdi, čelem k posteli, založenýma rukama a svěšenou hlavou v úhlu, který po probuzení nebude pro jeho krk dobrý.
Nikoho nenapadlo pořídit tomu idiotovi židli? Nebo ještě lépe, donutil ho jít spát? Co tady ten mrňous vůbec dělal? A kde bylo tady? Brayton spolkl několik vybraných slov a odhrnul si vlasy z obličeje.
Soustředěně nakrčil nos, když se probíral všemi těmi podivnými pachy. Lowell. Někdo, kdo byl pravděpodobně Lowellovým druhem, vzhledem k tomu, jak se jejich vůně kombinovaly. Léčivo. Jídlo. Káva.
Podle nejlepšího odhadu byl v Lowellově domě. To nevysvětlovalo Ferdyho přítomnost. Brayton začal mluvit nebo něco dělat, aby ho probudil, když uslyšel a ucítil, jak se někdo blíží. Partner.
Dveře se otevřely a Brayton si uvědomil, že už toho muže s podivným zápachem viděl, píchl mu injekci, a teď si vzpomněl, jak Lowell říkal něco o tom, že jeho druh je místním doktorem pro nadpřirozené bytosti.
Byl docela hezký, vypadal jako doktor z velmi malého města, s brýlemi a pláštěm. „Páchneš jako vlk, a přesto ne,“ řekl Brayton a cukal nosem nad hádankou.
„Jo,“ odpověděl doktor, ale nenabídl žádné vysvětlení. „Jmenuji se Peter, a jak už jsi jistě usoudil, jsem Lowův druh. Ty jsi Brayton, že? Dostal jsi těžkou ránu od opravdu dobrého vlčího prokletí. Teď už bys měl být většinou v pořádku, i když já bych příštích dvacet čtyři hodin nejedl žádná těžká jídla. Protijed, který jsem ti dal, obsahoval stopové prvky ‚měsíční tinktury‘.“
Brayton se zašklebil, ale přikývl. Napáchá to spoušť v jeho těle, ale vytlačí to vlčí prokletí, které vdechl. Až najde toho parchanta odpovědného za to, že udělal tak nebezpečnou, hloupou věc, zmlátí ho na kaši. „Díky, doktore.“
„Jasně,“ zasmál se tiše Peter. „Low je z toho vlčího prokletí stejně nadšený jako ty. Poslal smečku, aby se poptala, zatímco on a Sally se vrátili do věže s hodinami. Jsou pryč pár hodin a nikdo se neozval, takže si myslím, že jsou stále zaneprázdněni hledáním.“
Brayton přikývl a ukázal palcem na Ferdyho. „Co tu dělá?“
„Slyšel vytí a před chvílí přišel, aby se zeptal, co se stalo. Když zjistil, že ti bylo ublíženo, trval na tom, že zůstane.“ Peter pokrčil rameny a slabě se usmál. „Je naštvaný, že ses zranil, když ses mu snažil pomoct, chudák. Myslel jsem, že jsem ho přesvědčil, aby šel spát, ale vypadá to, že se sem zpátky vplížil.“
„Kolik je hodin? Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Je skoro půlnoc,“ odpověděl Peter. „Byl jsi mimo necelých pět hodin; pozoruhodná doba zotavení na vlka zasaženého prokletím, i když jsi čistokrevná alfa.“
Brayton zabručel. „Bylo by pro mě lepší být kříženec.“ Jelikož měli míšenci řidší vlčí krev, nebyli tak těžce zraněni věcmi jako stříbro a prokletí, i když byli stále velmi silně poraněni.
„Mmm,“ souhlasil Peter, „ale je pravděpodobnější, že bys podlehl tomu šílenství. Ať už je to jakkoli, už je ti mnohem lépe. Ferdy ti přinesl věci a já mám připravený vývar a chleba, jestli si ho chceš zkusit dát.“
Brayton se zamračil. Vývar a chleba? Kdyby byl teď vlk, zakňučel by.
Peter se zasmál a posunul si brýle na nose. „Ach, chudáčku. Jsi jako nakopnuté štěně. Vrátím se.“ Peter se stále smál, o to nelítostněni, jak po něm Brayton střelil znechuceným pohledem, odešel pro slíbené jídlo a tiše za sebou zavřel dveře.
Předchozí kapitola -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat