Hloupé prokletí. Brayton chtěl skutečné jídlo. S povzdechem pohlédl na mrňouse, ztuhl, když viděl, jak se Ferdy zavrtěl. Ospalé oči na něj zamrkaly a pak se prudce otevřely. Ferdy spěšně vstal, podařilo se mu přitom o sebe zakopnout a převrátit se dopředu, aby přistál napůl na podlaze, napůl na posteli s tváří v barvě čerstvě natřeného hasičského auta. „Promiňte. Uh-je vám lépe? Je mi to opravdu, ale opravdu líto - říkali, že se to stalo ve věži a museli poprosit Sally, aby tam šla a Peter vám musel dát stříbro-“
„Tiše, kotě,“ přerušil ho Brayton, uchopil Ferdyho za bradu a položil mu palec na rty, aby zastavil proud jeho slov. „Jsem v pořádku. Někdo tam nahoře schoval prokletí, jo. Pravděpodobně to bylo proto, abych já, nebo spíš vlci, neucítili něco jiného, co je tam nahoře. Existují však lepší, méně nebezpečné způsoby, jak to udělat, což něco prozrazuje.“ Jeho mysl to všechno převracela, ale myšlenky se rozprchly, když z přízemí zaslechl záplavu rachotu.
„Ehm-“ Ferdy začal mluvit, pak se zastavil a Brayton si teprve potom uvědomil, že stále drží Ferdyho za bradu.
Pustil ho a usoudil, že ležel už dost dlouho, ale náhlý závan studeného vzduchu, když odhazoval přikrývky, přitáhl ostře jeho pozornost k tomu, že je nahý.
Brayton odhrnul přikrývky, když se Ferdy pohnul, aby mu uhnul z cesty, jeho tváře byly stále růžové a ve vzduchu skutečně cítil chtíč, zatímco byl nahý a v posteli a s Ferdym tak blízko-
Než den skončí, bude muset někoho zabít.
„Přinesl jsem vaše věci,“ řekl Ferdy. „Jsou tamhle.“ Pak vyběhl z místnosti.
Brayton zamumlal nadávky, kvůli kterým by na něj jeho máma šla s kusem mýdla, a zvedl se z postele směrem k naskládané hromadě věcí na desce psacího stolu. Oblečený se cítil trochu víc pohromadě, i když ne úplně vyrovnaně. Strčil peněženku, telefon a klíče do příslušných kapes.
Měl skličující pocit, že se bude cítit neklidně a roztěkaně, dokud nepodlehne a nesrazí určitého mrňouse na nejbližší vhodný povrch.
Opatrně odložil ty představy, trhnutím otevřel dveře a našel cestu dolů. Low se vrátil a stál s Peterem a Ferdym v obývacím pokoji. Brayton se podíval na Lowa a zeptal se: „Co se děje?“
„Vlčí prokletí bylo jen jednou z několika věcí, které tam nahoře měly držet dál celou řadu nadpřirozených tvorů, aby se tam příliš nehrabali a nenašli tělo, které bylo pod prkny podlahy, kde stály hodiny, než je Ferdy rozebral.“
„Tělo, které by Ferdy pravděpodobně jednou našel,“ pokračoval Brayton v myšlence. „To vysvětluje tu kletbu. Pravděpodobně to byla další nastražená past.“
„Pravděpodobně,“ souhlasil Low. „Seslání kleteb chvíli trvá, že?“
„Jo, zvlášť když je to otevřená kletba,“ řekl Brayton. „Až dosud byl můj dojem, že to byla blízká nebo osobní kletba, a i u té trvá několik hodin, než se po seslání projeví. Ale u otevřené kletby trvá ještě déle, takže jestliže začala fungovat teprve včera, mohla by být ve skutečnosti seslána před dobrými osmačtyřiceti hodinami. Myslím si, že je to rozhodně jediný způsob, jak zabránit gremlinovi, aby šmejdil mezi všemi těmi krásnými, lesklými kousky kovu.“ Ušklíbl se na Ferdyho, který se na něj pokusil zamračit, ale jako obvykle se mu to moc nepovedlo. „Proč tam schovat tělo a nepohřbít ho?“
Ale nikdo ani nemusel na tuto otázku odpovídat. Pokud bylo tělo ukryto ve věži s hodinami, pak oběť pravděpodobně zemřela velmi blízko ní, takže věž byla nejbližším a nejlepším úkrytem. Jakmile bylo skryto, tak ve městě, jako je Midsummer, bylo nemožné ho dostat kamkoli jinam.
Takže bylo lepší opevnit věž proti všem možným hrozbám.
Brayton uvažoval, kolik dalších lidí se stalo obětí ošklivých nástražných pastí. Vzhledem k tomu, že jen velmi málo z nich by se tam šťouralo s dovolením nebo dobrými úmysly, pravděpodobně nikomu neřekli ani slovo a místo toho se odplížili jinam, aby svůj problém vyřešili.
Ať už za tím vším stál kdokoli, evidentně podcenil, jak zničující by taková kletba byla pro gremlina. Také plně nechápal účinky vlčího prokletí, méně zkušený vlk by způsobil nevýslovné škody, když by toho vdechl tolik jako Brayton. Kdyby to byl kdokoli jiný, velmi pravděpodobně by měli co do činění se spoustou nových vlků a několika těl.
„Musíme zjistit, kdo je za to zodpovědný, než dojde k něčemu horšímu,“ řekl Brayton. „Identifikovali jste tělo?“
„Ano,“ řekl Low. „Sally ji okamžitě poznala. Dívka, o které si všichni mysleli, že utekla před pěti lety, jak vždycky říkala, že udělá. Měla zlomený krk a krátce nato ji museli strčit pod prkna podlahy.“
„Takže dívka, kterou všichni znali? Někdo konkrétní?“
„Příliš mnoho,“ řekl Peter tiše. „Často sem chodila, aby se nechala zalátat, léčit, pro jídlo. Můžu říct, že měla špatný vkus na mužské zákazníky. Nenajdeš nikoho, kdo by byl ochotný to přiznat, ale podvedla ve městě spoustu mužů, a žádný z nich nebyl milý. Několikrát se mi pokusila zaplatit ,službami', ale nikdy jsem to nepřijal. Bylo to hodné dítě. Nezasloužila si být zavražděna a pohřbena pod prkny podlahy.“
Brayton zavrčel. „Pokud bylo místo vyklizeno, jdu zpět. Nikdo není tak dobrý, aby po sobě nezanechal žádné stopy. Jestli jsou nějaké důkazy, najdu je.“
Low se zamračil. „Sally a já jsme vyčistili všechny pasti, které jsme našli, ale pořád je to příliš nebezpečné. Nikdo tam nepůjde.“
„Nepřijímám rozkazy, dokonce ani od alfy smečky,“ odsekl Brayton.
V očích se mu zablýskalo, když se Low napjal a přesunul váhu, a Brayton se připravil, aby se s ním utkal čelem…
„Ach, můj bože-“ Peterovi klesla čelist a oči mu nevěřícně vyskočily.
Ferdy vypadal stejně ohromeně a z místa, kde tiše stál stranou, přistoupil blíž, aniž by si skutečně uvědomoval, že to dělá.
„Vy- vypadají stejně.“
Brayton i Low ztuhli a otočili se k Peterovi.
„Petere?“ zeptal se Low.
Peter v úžasu pomalu vrtěl hlavou sem a tam a ukázal na ně.
„Ty-nemohu uvěřit-Low, vy dva se nápadně podobáte. Doteď jsem si toho nevšiml, protože to není moc silné. Je to víc patrné, když je vlk připraven trhat. Vaše oči jsou tmavé a jste lehké verze jeden druhého, nos, čelist… jsi menší, mnohem hezčí verze našeho nového přítele, ale určitě tam je podobnost. Troufám si říct, že je to rodinná podobnost.“
„Co-ale-to-“ Low pokračoval v prskání a nevěřícně zíral s vykulenýma očima, dokud Peter náhle nevykročil a nepřitáhl si ho do pevného objetí. Z nějakého hloupého důvodu Braytonovi až tehdy došlo, že Peter byl od Lowa zhruba o deset let starší – ale byli dokonale sehraní. Partner byl koneckonců partner.
Po chvíli k němu Peter vzhlédl, stále držel Lowa blízko sebe. „Copak to nevidíš?“
„Nechápu, jak to-“ Brayton se odmlčel a náhle si uvědomil, že je to možné. „Nelly. Svatá dobroto, ty jsi Nellyino dítě, že?“
„Já-ehm-já nevím,“ řekl Low a najednou vypadal jako ztracené dítě. „Vždycky jsem byl sám, dokud mě Peter nenašel doslova na kraji silnice. Kdo je Nelly?“
„Teta Nelly,“ řekl Brayton a přejížděl si to v duchu znovu a znovu. Bylo to velice pravděpodobné. Měl bratrance. Člověče, počkej, až to zjistí máma a táta. „Sestřička mého taťky. Byla, ehm, vždycky něco jako neřízená střela.“ Také chtěla mít všechno s muži a nic s dětmi. Asi je lepší tuhle část neříkat nahlas. „Počkej, až zavolám své rodině, zemřou touhou, až zjistí, že mají synovce.“
Low se roztřeseně zasmál a jen se pevněji přitiskl k Peterovi.
Brayton se náhle cítil trapně a mimoděk se rozhodl, že je čas opustit místnost. Vyšel ven a téměř okamžitě našel kuchyň. Na snídaňovém koutku v jednom rohu byl tác, na kterém byla položená miska s kuřecím vývarem a kus chleba.
Zašklebil se na to a došel k lednici, aby našel skutečné jídlo.
„Hm-můžete jíst takové jídlo?“ ozval se za ním Ferdy.
Brayton zavrčel a trhnutím otevřel ledničku. „Budu jíst, co budu chtít.“
„Ale pořád jste nemocný,“ odpověděl Ferdy a zněl tak uboze a provinile a páchl tak nepříjemně kysele, že Brayton zabouchl lednici a otočil se. Zmenšil prostor mezi nimi a klepl do Ferdyho nosu. „Budu v pořádku, kotě. Není nic, co by čas a skutečné jídlo nevyřešili.“
„Přestaňte mi tak říkat,“ řekl Ferdy s jedním ze svých našpulených zamračení a třel si nos. „Nejsem žádné dítě a nejsem ani tak malý.“
Brayton se usmál. „Říkal jsem ti, že je to 'mrňous' nebo 'kotě', ale to je vše, co máš na výběr.“
„Proč vám záleží na tom, jestli mám mizerné jméno? Jakmile najdeme vraha, věci se vrátí zpátky a vy budete pryč.“
„Nebudu ti říkat Ferdy nebo Ferdinand,“ řekl Brayton tvrdošíjně a ignoroval všechny přitěžující fakta této věty. Ušklíbl se. „Je mnohem lepší ti říkat kotě, zvlášť když jsi takhle našpulený.“
Ferdy se zamračil, ale tváře mu zrudly ještě silněji a rozpaky byly tak sladkým kontrastem k rozhořčení, které mu v očích jiskřilo.
Brayton vydal hluboký, vřelý zvuk, a sotva si vůbec uvědomil, že se hýbe, chytil Ferdyho zezadu za hlavu a naklonil ho jen tak.
Ten polibek byl ještě lepší, než si pamatoval, a miloval způsob, jakým Ferdy, i když byl poddajný, reagoval tak dobře, jak mohl. Poddajný, ale rozhodně ne pokorný, i když stěží dokázal spojovat slova. Brayton zamumlal hlasitěji, jen trochu zavrčel, posunul se, aby jednou rukou pevněji chytil Ferdyho za vlasy, druhou rukou sjel dolů, aby se pevně obtočila kolem Ferdyho pasu, a přitáhl ho k sobě, dokud nebyli přitisknuti k sobě.
Jejich oblečení opravdu muselo jít z cesty, aby mohl Ferdyho ošukat na šest způsobů a vznést svůj nárok-
„Neměli bychom je nechat o samotě?“ zeptal se rozesmátý hlas.
Brayton sebou trhl a krátce zavrčel, naštvaný na sebe, na Ferdyho, na všechny, ale zarazil se, když uviděl toho nejfascinovanějšího top upíra, jakého kdy ve svém životě viděl. Dobrý pane na nebesích, kolik barev měla ta žena na sobě?
„Ahoj,“ řekl upír vesele. „Jmenuji se Sally. Ty musíš být Brayton.“
„Ahoj, Sally,“ řekl Brayton suše. „Co chceš?“
Sally se usmála. „Jsme tu, abychom si promluvili s Lowem a ostatními. Neuvědomili jsme si, že ti ostatní mají lepší věci na práci.“
Brayton si konečně všiml, že hned za Sally stojí další dva muži - vlkodlaci. Dívali se na něj zvědavě a opatrně. Druzi, podle vůně.
Skládala se celá krvavá smečka z gayů, provázaných vlků? Předpokládal, že se mu to líbí.
Kriste všemohoucí, doufal, že někde kolem nepobíhá nějaký svobodný vlk, nehodlal nevědomky narazit na dobře vonícího vlka a…
Ach, sakra. Kriste na kříži.
Předchozí kapitola -Hlavní stránka- -Následující kapitola-
Žádné komentáře:
Okomentovat